Ani jsme v noci nevykládali aparaturu z auta, takže jen nasedáme, bereme s sebou asi 7 litrů vody a hurá do Prahy. Cesta je poměrně volná, takže když se hlásíme „styčnému důstojníkovi“, že už to máme jen kousek, tak se dotyčný – vlastně dotyčná, neboť jsme dostali přidělenu slečnu jménem Ellie, takže veškerá komunikace uprostřed Prahy probíhá v angličtině – diví, že jedeme tak brzo. Vykládáme aparaturu na straně Prašné brány směrem k Celetné ulici a Ellie se diví, že máme jít spíš do ulice Na Příkopech, že je tam víc lidu a budeme mít větší úspěch. My ale máme v propozicích jako vyhrazený prostor tu zadní stranu a nechceme stěhovat aparaturu a hádat se s policajtama, takže zůstáváme u Celetné. Máme postaveno a tak se ptám Ellie, kde má proud, že potřebujeme nazvučit. Dneska vykopáváme my, a tak bylo místo ještě nezajištěné. Ellie neví. Volám na centrální management, kde ví a za deset minut nám přináší baterii zřízenec z nedalekého podia na Náměstí republiky. Zvuk dobrý, a tak už jen čekáme na správnou hodinu. Čekat se nám v tom vedru ale moc nechce, a tak vykopáváme o asi 15 minut dřív. Protější chodník se okamžitě plní turisty, kteří za každou písničkou tleskají. Dokonce i historické vozy, které okolo nás projíždějí, se zastavují, aby si tůristi mohli pořídit naše fotografie. Elvis dneska hraje ve včera doneseném bílém kostýmu. Sluníčko se stočilo na západ, takže teď do nás pere přímo z Celetné ulice mocnou silou. Donesená voda zatím zteplala a už žízeň příliš nehasí, ale aspoň po ní nebolí v krku. I tak jí ale skoro pět litrů za tu hodinu zmizí v našich útrobách. Vzhledem k tomu, že publikum je striktně mezinárodní, snažím se písničky uvádět anglicky. Né vždycky to jde podle mých představ, ale zábava je na obou stranách barikády. Když se chodník po mé anglicky pronesené větě hromadně zasměje, trnu hrůzou, jestli jsem zamýšlenou pointu fakt řekl anglicky tak, že to pochopili i tůristi, nebo jsem plácnul nějaký nesmysl. Někdo se s námi fotí, někdo pohodil do klobouku zlaťák, téměř všichni podupávají do rytmu. Hrajeme už 45 minut, když se kolem nás začínají shromažďovat další učinkující. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme uklízet aparaturu. Tůristi netůristi – převlíkám se z černého kostýmu přímo na chodníku a je mi to jedno. Parkujeme v podzemním parkovišti pod OD Kotva, takže jdu pro auto – Elvis s manažerkou Jiřinkou zatím hlídá aparaturu. Přijíždím k Prašné Bráně. Všude burácí bubny a dav lidí zablokoval nejenom chodník, ale i silnici. Nějak se mi podaří se davu vyhnout a na hulváta parkuju na cyklostezce pod Prašnou Bránou. Nakládáme aparaturu. Jde nám do rychle, takže za chvíli se loučíme, nasedáme a mizíme na další point, a sice na smíchovský point „Na Knížecí“.
