Archive for ◊ 2003 ◊

• Pátek, Prosinec 12th, 2003

20.12.2003 – Radouš (BE) – soukromá vánoční oslava firmy SES spedice s.r.o.

Akce byla domluvena již asi 2 měsíce předem, všichni z ní ale měli trochu strach, protože na ní měl zaexcelovat náš nový basák Jarda Bábel. Samozřejmě s sebou vláčíme světla – ze čtyř koupených filtrů vybíráme barvu červenou a zelenou. Ostatní namítají, že jiná barevná kombinace by byla lepší, ale my s Vlastošem víme své, neboť hned druhý den, kdy nám stativy na dobírku přišly, jsme si je postavili večer na zahradě a až do dvou do noci jsme k velké radosti sousedů kombinovali jednotlivé filtry tak, aby výsledek byl co nejlepší. Vzhledem k tomu, že naše Troska je pojízdná pouze s velkým úsilím, kupujeme si Trosku jinou – silnější. Do Radouše přijíždíme včas a rychle stavíme, neboť se ukazuje, že ve firmě nejde jeden počítač. Souvislost to má s naší hudební produkcí asi takovou, že v této firmě dělám údržbu počítačů a dnešní výpadek počítače a moje přítomnost zde jsou dány do souvislosti, a tak jsem náležitě využit nejen k hudební produkci. Mix se nám vrátil z opravy, polovina konektorů nešla, takže jsme zvědavi, co nám s tím v servisu provedli. Letmo zjišťujeme, že jedna ze šavlí zase nejde a hlavně že veškeré naše nastavení je to tam, takže to musíme kompletně nastavovat celé znovu. Lidé se již pomalu scházejí a my budeme ladit do lidí. Jarda přijíždí na poslední chvíli, neboť ho z práce dřív nepustili. S hrůzou zjišťujeme, že basa nedrží géčko a kolík se protáčí, sál kde hrajeme nemá valné tlumení, takže to celé haluje a píská a houká a zvuk nic moc … Za dlouhých 30 minut se nám podařilo ten šílenej zvuk aspoň nějak ukrotit a tak můžeme začít produkci. Sice to ze začátku nešlape tak jako s Paňákem, ale na to že to je první vystoupení, to není nejhorší. Jarda Bábel neremcá jako Paňák a bez řečí na sebe nechá pražit červené světlo z jedné a zelené světlo z druhé strany, takže zepředu vypadá částečně jako čert kterýmu se z jedný stranu udělalo blbě od žaludku. My ostatní na tom ale nejsme o nic lépe …. Vlastoš tančí s místními děvami a vůbec se nevěnuje zvučení a technice qůli které sem byl přivežen. Průběžně jsme chváleni za kvalitu produkce, neboť jsme prý pořadatele příjemně překvapili. Nu, co dodat … Udělali nám suprovej řízek (děkujeme moc), uklidili jsme aparaturu a mazali jsme zase domu, kde se všichni najednou rozprchli jako když střelí do fronty na maso a aparaturu jsme museli zase uklízet sami s Vlatošem …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Září 27th, 2003

27.9.2003 – Beroun (BE) – Pivovar Berounský medvěd – Pivní slavnosti
S Lanýžem (Libor Anýž) jsme byli domluveni, že s sebou vezmeme naše nová světla a uděláme z dnešní produkce šou. Libor to má do pivovaru akorát přes Berounku, takže se nakládání nezúčastní.

Nakládám já a Vlastoš a svou ruku přiloží i Paňák. Troska je naložena a já se rozhoduji, jak povezeme světla aby škody pomlácením a odřením byly co nejmenší … Nesu stojan v krabici – Paňák na mě valí bulvy a dost nasraně se ptá, co to je ? Povídám, že stojany od světel, aby lidi měli šou a třeba i něco „přitlačili“ a i do budoucna že to bude profesionálnější, že je to dohodnutý s Lanýžem. Paňák se otáčí na podpadku a se slovy „nehraju“ odchází. Povídám Vlastošovi: „Vsaď boty, že nedoběhnu k telefonu (mobil jsem měl doma na stole) a bude volal Libor“. Rychlým krokem jdu k telefonu a co se nestalo. Již z dálky slyším telefon neúnavně zvonit – mám to k telefonu asi 30 metrů. Volá Lanýž, že mu Paňák volal ohledně světel. Sděluje mi, že světla tentokráte nakládat nebudeme, že je to sice velká škoda, ale že to vydržíme a že mám Paňákovi vyřídit, že je rád že s ním dneska hraje naposled. Oponuji Liborovi, že nelze vyřídit vzkaz někomu, kdo již dávno odešel … Takže se aspoň domlouváme tak, že se pro Paňáka stavíme až pojedeme s aparaturou kolem něj … Naposledy si s Vlastošem opakujeme seznam, co vše v Trosce je a co není abychom snad nedej bože něco nezapomněli a pomalu vyrážíme. Paňák mi nestojí za to abych z trosky vystupoval, takže troubím a prozváním jej a čekáme. Po dlouhé chvíli Paňák vylézá ze dvora. s dotazem : “ Máš světla ??“. Odseknu pouze „sedni si, nebo ti rozbiju hubu“ a odjíždíme do Berouna. V Berouně vládne nálada na bodě mrazu ale všichni se držíme, protože jsme se zařekli, že pokud budeme Paňáka bít, tak jedině až po produkci aby nebyl poškozen zákazník …. Dneska je sobota. Včera tady hrál Honza Vyčítal se svým orchestrem, a tak se ptám místních jakej to byl šrumec, protože jsem jeho produkci nestih – původně nám bylo slibováno, že mu budeme dělat předkapelu, ale to byly asi pouze dohady z kuloárů, neboť chronologie večera tomu nějak neodpovídala. „Pssst !!! O tom se tady nesmí nahlas mluvit jestli nechceš bejt v průseru“, odsekne tiše jeden z dotázaných a dost daleko bokem od ostatních sděluje, že Honza sice přijel a chtěl zahrát, ale nepřijela aparatůra a majitel aparatury a zvukař v jedné osobě měsíc dopředu sliboval, co všechno už zvučil a jaké má výsledky a neustále ujišťoval a ujišťoval až byl onen kritický den produkce a zvukař nikde. Hrát se mělo od 19.00. Aparatura přijela v 19.10. Na place asi 300 lidí. Zvukař prý obhlídl podium a sdělil, že tolik drátu nemá, že přivezl pouze jeden mikrofon a bednu …. a odjel. Majitel pivovaru byl samozřejmě zralý na infarkt a vše co by tedy mohlo faux paux připomínat bylo zapovězeno pod trestem strašné smrti, což je ale na druhou stranu pochopitelné. Takže podnik vrátil lidem vstupné a všichni se zase pokojně rozešli do svých domovů. Večer u stolu prý akorát zahráli nějací místní šmrdlálistí, ale pouze na hubu, takže to nebyla ani malinká náplast nad zlikvidovaným večerem … Sděluji tedy ostatním co se včera přihodilo a ostatní přikyvují, neboť už o tom vědí – těm to zase po strašlivém zapřísahání řekli ostatní místní.
Paňákova nová basa hraje přes velkou aparaturu nádherně, ale Paňákovi se zase něco nelíbí a kecá a kecá … V průběhu produkce se nemůžeme ubránit pocitu, že Paňák hraje do některých písniček bludy, a to ne, že by měl baskytaru se šesti strunami, ale že tisíckrát ohrané věci z dob Zelenáčů 68-71 mu prostě nestojí za to, aby si je aspoň občas doma nasucho přehrál, takže je prostě zapomněl a tóny loví ve vzpomínkách …. ty jsou ale k jeho škodě notně zředěné pivem … Vytahuji fotoaparát, který jsem si sebou vzal za účelem zhotovení aspoň jedné fotografie z každého hraní a chci fotit. To zmerčí jeden z posluchačů a neustále po mě chce abych jej vyfotil s Frantou Pytlíkem, neb je jeho kamarád a má dneska narozeniny. Když to opakuje už asi podesáté, odebéřu se s foťákem ke stolu, kde sedí dva tisknoucí se ochmelkové a fotografuji. Do toho přichází další požadavek. Zahrát Frantovi Pytlíkovi písničku, protože má dneska narozeniny a do mikrofonu to výslovně uvést. Nechci se dohadovat s ochmelkou, který většinu slov obtížně cedí skrze zuby, rezignuji na svou funkci a před další sérií uvádím oslavence jakožto hvězdu večera a vynáším množství jeho zásluh při budování naší krásné socialistické vlasti ačkoliv jej vidím poprvé v životě…. Nutno poznamenat, že slavnosti piva byly docela správnou pitkou, na nádvoří šrotiště obrovskej kolotoč s jízdou za 20 Kčs a ještě dle tabulky na kolotoči zjišťujeme, že těch atrakcí tady bylo včera povícero …
Standardně končíme akci po půlnoci a jsme dotazováni, zda-li bychom neodehráli Mikulášskou. Vzhledem k tomu, že v tuto chvíli je již Paňák odejit, sdělujeme že jsme bez basáka a že se do týdne ozveme. Lanýž bleskem kontaktuje Jardu Bábela, ten slibuje pomoc, ale posléze se dozvídáme, že kapela je již dohodnuta. Za 14 dní se dozvídáme i skutečnost že se nikdo nezajímá ani o Silvestra, takže díky Paňákovi jsme přišli o pár super kšeftů, ale aspoň budeme po létech na Silvestra zase doma s rodinou …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Září 26th, 2003

26.9.2003 – Zdice (BE) – Jiřinková slavnost Základní školy Zdice

Nejdřív jsme se této akce dost báli, neboť co je v domě není pro mě, ale pak jsme na to kývli a dobře jsme udělali. Počasí bylo vynikající, nálada byla vynikající a Paňák se předvedl s novou šestistrunnou baskytarou na kterou ještě neuměl, a tak co chvíli šahal někam jinam než měl ….

Protože ale byla docela hezká, tak jsme ho nechali, ať tedy s náma hraje … Celou dobu jsme hráli v podstatě po zpaměti, neboť odposlechy strašně vazbily, což je i z fotografie pochopitelné – ta stříška nad vchodem do tělocvičny tam neměla být – takže odposlechy jsme měli staženy na minimum. Jako školáčci jsme si tu stříšku ale docela chválili, zvlášť v zimních měsících, takže jí tam asi nechaj ….
Na slavnosti nabízeli děti za tučný peníz své výrobky – dá se říci že pěkně vyvedené, takže jsme pustili chlup a domu také něco přinesli … Po jedné písničce se po naší pravé straně ozval bouřlivý potlesk. To se místní kuchařky původně najaté na vaření kávy odhodlaly vyhledat zdroj hluku (to jako nás) a celou sérii potichu poslouchaly. Samozřejmě že tím okamžikem podávání kávy skončilo. My už byli po kávě, takže nás to až tak nemrzelo … A kolem nás chodily děti všech ročníků a velikostí sem a zase tam a korzovalo se a vybíralo a nakupovalo a ti nejšťastnější honili mičudu na blízkém hřišti. A do toho někdo (zřejmě to byl Libor Mach) utrousil: „Já se v podstatě těm pedofilům ani nedivim …“. My teda taky ne … Vzhledem k tomu, že jsme hráli pro první až pátý ročník – ti starší mi přišlo že tam zastoupeni nebyli – jsme byli nuceni konstatovat, že některé dívky jsou vyspělé více, než leckterá dáma naší generace dnes …. hold vitamíny jsou svinstvo … Přichází paní ředitelka školy a děkuje nám za produkci a prosí nás jestli bychom nezahráli na plesu školy někdy v únoru.. Paňák mezi zuby utrousí:“Já se toho Nablindu snad nezbavim“, ale ples slibujeme a blba si nevšímáme ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Srpen 30th, 2003

30.8.2003 – Stašov (BE) – soukromá narozeninová oslava
Tato sešlost usnesla se v podstatě narychlo, o to víc však byla spontánní. Máme to ze svých skromných příbytků do Stašova co by kamenem dohodil a zbytek došel a tak vyrážíme velmi zvolna. K tomu ještě někde doma ztrácím klíče, a to jak od domu, tak od Trosky, takže hledáme a čekáme a hledáme a čekáme. Po půlhodině hledání, kdy jsme s Paňákem prošli celý dům dvakrát a všude si opakujeme kde jsme oba byli, což je v podstatě zbytečné, protože klíče jsem někam pohodil já, klíče nacházím na závaží u vrat a já si najednou z ničeho nic vzpomínám, že jsem je tam položil s tím, že je to dobře viditelné místo „na ráně“ kde prostě nelze klíče přehlédnout. Hold stárnem …

Zapomněl jsem ještě uvést, že asi tak dvě hodiny před tímto extempore jsem na Trosce vyměňoval brzdovou pumpu, neboť i poslední brzdící kolo Trosky vypovědělo poslušnost. Odvzdušnit se však již nepodařilo a tak jedeme do 5 km vzdálené vísky na dvojku a při brždění je potřeba 2x našlapat. Jinak je Troska v perfektním stavu – tedy kromě věčně prázdné nádrže … Libor Mach s námi tentokrát nejel, neboť mu nestálo za tak mrzutý peníz startovat auto. Nevadí, celý večírek se nakonec ukázal velmi neformálním a bicí nechyběly …
Do Stašova přijíždíme s asi půlhodinovým zpožděním, ale nevadí to, neboť oslavenec ještě čutá míč na hřišti neb jest fotbálista anébrž míčočud hřištní. Leje jako z konve a protože stále ještě nevíme jestli máme hrát venku (už je zima) nebo vevnitř (tam je o poznání teplejc) sedíme v místní restauraci a každý pijeme pivo. Za chvíli se začnou trousit i ostatní fotbálistí včetně uštvaného oslavence. Místní vyhráli 3:0. Teplota venku – a po dešti – kvapem klesá, a tak protože už nejsme nejmladší, budeme hrát vevnitř. Ve Stašově je parádní stupínek, takové malé podium a tak si s Liborem říkáme, že jsme měli vzít naše nová „show“ světla, která jsme si za tím účelem koupili. Sami – bez Paňáka, který na rozdíl od roku 1989, kdy tvrdil, že je jedno jak to hraje, hlavně že to svítí a svůj zesilovač zdobil ruskou tříkanálovou barevnou hudbou u které jako na potvoru třetí kanál nikdy nefungoval, se dneska zařek, že světla hřejí a že mu asi bude horko a jestli toho máme vůbec zapotřebí a jiný slaboduché kecy … hold Paňák. Rozsvítili jsme si tedy světla místní, a to světla všech barev – akorát bílý nebylo. Zkouším i něco vyfotit, ale osvětlení je tak mizerné, že přepínám na infra aby z těch lidí dole aspoň něco bylo… Začínáme hrát, je to trochu nahlas, sál nepatří k největším a koule jak má bejt. Skoro všechno se vrací nazpátek. Paňákovi dokonce i pivo. Po první písničce všichni tleskají jako jeden oslavenec. Dneska nám tady bude dobře …. Pouštíme se tedy do práce – písnička střídá písničku, sem tam někdo zatleská, sem tam někdo trsne křápem. Oslavenec nese na stůl kousky prasátka, které teda za oslavencovo stáří vůbec nemohlo. V porovnání s Líšnou se nám kůži (byť vypadala sebenádherněji) už přinést neopovážili – už proto, že si Paňák zapamatoval, jak taková vepřová kůže vypadá …. sám jí totiž má už od dětství na bříšku a na prdelce. Hrajeme Mašinku a dav dvaceti lidí se zvedá ze židlí. Stejně je to ale krásnej song, co ?? Ten co šel jako první, krade nějakému místnímu miminku panenku z kočárku a už si to ten lidskej had žene sálem. Zatáčky vybíraj s největšíma obtížema a vždy pouze s kvílením pneumatik. Naštěstí písnička končí a ten co šel první vrací panenku zpátky do kočárku. Co taková blbá písnička s lidma dokáže udělat …. Libor se dneska zařek, že o půlnoci končí protože jde v neděli do práce. Je neděle, čtvrt na jednu ráno a všichni včetně kapely (mimo mě a moji studniční vodu) nerušeně konzumují pivo. Honím tedy poblijony aby šli hrát když se odpoledne tak tumlovali. Lanýž se jen tak mimochodem ptá kolik je hodin a když mu ukazuju hodinky, hrozí se. Jdeme na poslední sérii, hrajeme a zpíváme jako Kája Gottů a loučíme se jako vždycky Jasnou zprávou. Lanýž svůj slib nedodržel a do postele doráží až kolem druhé ráno, stejně jako my.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Srpen 16th, 2003

16.8.2003 – Líšná u Zbiroha – soukromá oslava

Přijali jsme v úterý požadavek na hraní na soukromé slavnosti, a protože jsme neměli na sobotu jiného programu a i Paňák se cítil střízliv, akci jsme přijali. Zprvu jsme byli ujišťováni, že se jedná o narozeniny, ale pak se ukázalo, že to byl svátek, což ale na celé akci nic neměnilo. Usmyslel jsem si, že koupím za kapelu oslavenci flašku, ale pak se na to nějak v návalu práce zapomnělo, no snad nám to odpustěj ….

Příjezd kapely do Líšné byl požadován na 16.00. Protože ale na všechny naše akce jezdíme včas, vyjma akcí, kdy přijedeme pozdě (protože se něco zapomene a musíme se vracet), byli jsme v Líšné již o půl třetí. Pořadatelům jsme tím zřejmě udělali velkou čáru přes rozpočet, protože jak jsme posléze zjistili, celá akce byla přísně časově naplánována, a tak jsme jim tu radost trošku zkazili … Ihned po příjezdu na náves, kde jsme měli s pořadateli sraz, se všichni začali shánět po nálevně. Byla nedaleko, avšak zavřená. Ale to již přicházel hlavní pořadatel a poblijóni se tudíž nestačili ukázat v tom horším světle. Vjíždíme Troskou do nedaleké zahrady, kde se má trachtace odehrávat. Spousta nechápavých pohledů. Představení hlavní oslavenkyni – teprve nyní zjišťujeme že je to žena, neboť se celou dobu mluvilo o oslavenci. Vykládáme harampádí z Trosky.
A pak se to najednou z ničeho nic stalo. Přišla ONA a zeptala se, jestli něco nepotřebujeme, že nám byla přidělena, kdybychom jako něco potřebovali. No, potřebovali jsme najednou všichni, ale jak jsme posléze zjistili, zrovna námi požadovaná služba nebyla jako na potvoru mezi nabízenými. V kapele zavládlo hrobové ticho a všichni se snažili nekoukat tam, kam se oči samovolně stáčely. Až teprve v průběhu večera přišel její dědeček, zamáčkl slzu a sdělil nám, že chodí teprve do osmý třídy… (Veronika (taxe jmenovala), ne ten dědeček). Kapela byla tedy terorizována hormony nejrozmanitějších druhů a v průběhu večera jsme občas myšlenkou zapomínali být věrnými manželi, Paňák nemaje manželku pak věrným zoofilem. Všichni namísto toho, aby si pivo objednávali najednou, si jej objednávali většinou postupně, aby to nádherný tělo mohlo co nejdelší dobu co nejblíž k nám a my do toho krásnýho výstřihu mohli koukat co nejdýl …. ten den jsme pohledem zhřešili všichni …
Vzhledem k neoficiálnosti oslavy měl Paňák povoleno vzít si sebou tričko se smrtkou, tentokrát nás ale překvapuje a bere si smrtku úplně jinou než do Karlštejna. Původní smrtka je totiž od Karlštejna ještě umaštěná neboť Paňák se vidličkou najíst neumí a veškeré poživatiny mimo piva jí zásadně rukama. Postavili jsme tedy aparát, zjistili, co kde zase nefunguje, opravili nefungující a zkusili první 2 písničky na zjištění jak to funguje. Vypadalo to, že to asi funguje a žebrota Paňák se hned začal zajímat o to, kde že maj to prasátko, co pořadatel sliboval. Po chvíli též otravuje s jiným dotazem, a sice „kam s ním“, neboť nám pořadatel zapomněl ukázat onu místnůstku, kam i pan císař chodil sám a pěšky … Radíme mu aby zatím chodil za reprobednu, jak už to udělal pořadatelovo vlčák, ale Paňák odmítá s ohledem na nedalekou osmačku a nechce si uříznout ostudu hned na začátku, kdyby mu snad nedejbože náhodou ten jeho chlupatej ještěr upad na zem. Začínáme hrát a vypadá to, že to dneska půjde. Najednou basa nehraje. Všichni se otáčíme a Paňák, který celou dobu co my jsme ladili pidlikal na basu svoje neurčitá sóla, zjistil, že mu aparát nehraje. Ozývaly se z něho zvuky ne nepodobné ladění rádia popř. lámání kamene ve velkolomu Čertovy schody. Paňák chvíli laboruje s čudlíky a já pro jistotu hledám kabel, kterým standardně připojuji Paňáka s basou do mixu. Naštěstí na mě poblijóni volají, že už je vše v pořádku, že je problém pouze v ekvalizéru, což je část zesilovače v podstatě postradatelná, a tak je nastavení korekcí provedeno tak, aby zesilovač vyluzoval zvuky pouze žádané. Nikdo z nás se při produkci nešetří, Já s Lanýžem řveme do mikrofonů jak o poslední hodince, Mach (podle něhož letci pojmenovali rychlost letadel) bouchá do bicích s odhodláním přinejmenším přehlušit nás a Paňák chlastá jak o život. Prasátko několikráte padá do ohně, řetěz převodovky několikráte padá z pastorku, Paňák několikráte padá do trávy. Zábava pěkně ubíhá, všem se zřejmě líbíme a snad jen nerudní sousedé volají na našeho pořadatele (jinak starosty obce Líšná) aby si „ztlumil to rádio“. První nadšenci se vrhají k prasátku a obsluha ořezává na prkénko. Každý na porce ale kouká dost divně, neboť je to samá kůže a masa jen pomálu. Obsluha tedy s provinilým úsměvem jako že jsme jí na ten podraz přišli krájí poctivě od masa. Já již delší dobu konzumuji svoji dovezenou studniční vodu, ostatní se dolejvaj alkoholem. Co chvíli přijde někdo z rodiny a nabízí tu Napoleóna, tu Metaxu s tím, jak je to strašně jemné a lahodné …. Nemůžeme samozřejmě urazit a tak s mottem „Vejdi a neuškoď“ poctivě necháváme voňavé a pálící tekutině vejít dovnitř. V zápalu boje si dokonce zahrál hlavní pořadatel trachtace a starosta obce Líšná na bicí s tím, že už to kdesi viděl v televizi a že to zřejmě umí taky. Jeho synovec se nenechal zahambit a zdatně jej podporoval. Končili jsme přesně v deset večer. Prý aby si vesničané nepletli naši produkci se zkouškou místního rozhlasu a hromadně nepodávali stížnost na rušení nočního klidu. To nám ale vůbec nebránilo v tom, abysme neuklidili harampádí do Trosky a nezasedli s Lanýžem s kytarou k jednacímu stolu, kde seděli všichni ostatní a ještě asi hodinu jim tam nepreludovali unplugged (nahubu). Spojenými tamtamy se nám doneslo, že veškeré sousedstvo prý stálo u hradeb a poslouchalo. Vyrážíme domu příjemně unaveni a jsme rádi, že jsme našli nové a tak příjemné přátele. Domu jsme jeli přes Žebrák, neboť Troska je stroj velmi hladový a jedině v Žebráce maji nejlevnější benzín. Sesedám se stroje, čepuji, jdu platit, a hle! Zdická policie – no zdravíčko, svět je strašně malej, ale nepožil jste, že ne ?? No ani náhodou, přece mě znáte ….že ano ? Ale zajisté, tak šťastnou cestu a hodně kilometrů bez nehod …. Děkujem … Udělám dva kroky a hle: kamarád Zdeněk Vinš – topenář, kterého jsem asi 2 roky neviděl, ale kterému jsem asi před 3 hodinami volal a celý ve svatebním. „Co blbneš ?? Tys utopil starou ?“. Zdeněk nakonec vysvětluje, že náš společný kamarád Zdeněk Simr se právě oženil (po asi pětiletém fungování na psí knížku) a jsme oba rádi, že se po tak dlouhé době vidíme. Doma vyhazujeme oba Libory a Paňák jde se mnou vykládat harampádí. Neustále žebroní abych jej šel vyprovodit aspoň k Oktábcům, ale protože se mi chce již spát, zanechávám Paňáka za dveřmi na pospas osudu …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 26th, 2003

26.7.2003 – Karlštejn – Romantický hotel Mlýn – Nablind

Taxmesi zase uřízli pěknou ostudu. Ačkoliv naše nepojízdná Troska byla od úterý v servízu (nespojkovala, nebrzdila, a vůbec nedělala spoustu věcí, které by auto dělat mělo…) a náš rodinný mechanik Milan

se dušoval že bude v pátek jako rybička (Troska, ne Milan), v pátek na Trosce ještě nebylo autogenem šáhnuto a ve výfuku stále díra jak po zásahu kalašnikovem. S mrazením v zádech zvedám mobila a volám Libora Macha, který akci dohazoval, že by možná stálo za hřích celou akci odvolat, neboť jak se do Karlštejna dopravíme, ví Bůch … Libor v zápětí volá zpět, v telefonu bledý až zsinalý a též s mrtvolným potem a hlásí, že paní pořadatelku naše dopravní problémy nezajímají, což je nakonec pravda … Volám narychlo našeho kamaráda a velkopodnikatele Míru Petrenku, který disponuje lecjakým mobilním parkem a dotazuji se na odvoz do Karlštejna. Míra nabízí tranzita. Jsme zachráněni …

V inkriminovaný den se scházíme kolem 14.00 – ze zkušenosti víme, že nakládání nám většinou zabírá kolem hodiny. V 15.00 máme skutečně naloženo a hodláme pomalu odjet, když v tom volá náš rodinný automechanik, že troska je již opravena … Nechává nás to klidnými a vyjíždíme přes Beroun, kde nakládáme oba Libory – Macha a Lanýže. Libor Mach, u kterého se všeobecně ví, že jeho páteř drží stejně jako ta moje na čestné slovo, se usazuje na předním sedadle a oba poblijony strkáme dozadu. Vzhledem k tomu, že Tranzit nemá zadní sedačky, vzal jsem z domova obyčejné židle.

Nikdo z nás stále ještě neví o jámě lvové, do které jedeme, neboť všichni jakž takž známe Karlštejn a předpokládáme, že budeme hrát někde v hospůdce směrem k hradu. Namísto toho dle instrukcí přejíždíme na druhý břeh a jedeme podél vody k našemu hotelu „Mlýn“. U brány zjišťuji, že někdo zaparkoval modrou oktávku tak, že nelze projet ani tam ani sem. Libor Mach, který je strůjcem dnešní akce, vylézá ven a jme se hledat viníka. Za chvilku se vrací se zprávou, že viníkem je návštěvnice-žena-řidička a že za chvíli zjedná nápravu.
„OK“, povídám Machovi, „takže ty dva vzadu nebudeme zatím ukazovat, že jo ?“
„Nojo, dej jim náhubek …“, odvětil oslovený …
Tu teprve s hrůzou zjišťujeme, co to s sebou vláčíme za exota. Všichni se domníváme, že jsme jakž takž oblečeni. Kulak Paňák (Paňákus Slámus Sedlákus) si sebou ale veze své opocené pumpky a obnošené tričko Irón Mejdej s lebkou přes všechna prsa. A že Paňák má prsa …. Leckterá ženská by se mohla stydět …. Pravda, že paňákovo tričko bylo o dost dražší než naše nažehlené košile .. Až do poslední chvíle předpokládáme, že Paňák z futrálu v posledním okamžiku vytáhne aspoň trošku ucházející oblečení. Nevytáhnul…. Přecházíme tuto skutečnost mlčením a vírou, že si toho pořadatel nevšimne. Jsme totiž součástí nějakého kulturního programu pro pražskou pobočku snad nějaké americké firmy a místní sešlost podle toho vypadá. Snažíme se vybrat aspoň trošku kloudné místo pro bicí, neboť Mach si neustále stěžuje, že mu souprava cestuje po trávníku, a to i přesto, že za tím účelem sebou vláčí koberec. Po chvilce nalézá optimální místo a i my ostatní podle jeho pozice stavíme ostatní aparaturu. Hraje se nám docela dobře, i když šťávu to začíná mít až po druhé sérii, kdy leckteří začínají tancovat. Paňák tancuje již dávno. Poté, co se začne stmívat a dostaneme do naší blízkosti stylovou louč abychom nepadali do vody, protože stojíme na srázu hned vedle řeky, poskakuje Paňák vedle louče. Oheň mu na tváři kreslí strašidelné stíny a někteří návštěvníci znechuceně odcházejí. Teprve později zjišťujeme, že za to nemohla Paňákova vizáž, ale že návštěvníci odcházeli po dvojicích do blízkosti řeky, kde si měli ten večer co říct. Po vynikající večeři (kdy my už nemohli a Paňák stejně jako jindy plakal, že toho bylo málo) odcházíme hrát. Dneska se hraje pěkně a akustika exteriéru je velice chválena. Co chvíli chodíme na toaletu a zjišťujeme, že obyčejnému lidu na jehož počest je celá trachtace prováděna se ten cirgus líbí. Cestou na toaletu zjišťujeme kam až při povodních sahala voda a není nám moc dobře … přinejmenším by nám to zatopilo pisoáry a my bychom pak neměli kam chodit. Končíme asi o půl jedné ráno a jsme příjemně překvapeni, že místní lidé nám nenadávají do různých forem života, jako to umějí návštěvníci restaurací nižších kategorií, kam též chodíme hrát. Je to prostě akce na úrovni a až na paňákovo zevnějšek se dle našeho celá akce vydařila. Pouze zjišťujeme, že je nutno více cvičit, a to dohromady, neboť Libor Mach s námi běžně nehraje a na výsledku je to sem tam znát. Dohodli jsme se i na rozšíření repertoáru neboť již asi druhý rok je nám předhazováno, že hrajeme moc country (jsme vlastně country skupina) a málo Olympiců a Katapultů, a tak s tím jako máme něco udělat. Tak asi jó. Balíme a nasedáme do zapůjčeného tranzita. Kontrolně se ptám, jestli všechno máme a jestli někomu něco neschází. Jsme všichni a nikomu neschází nic.
Mach se na mě náhle otáčí : “ Maj náhubky ??“
Domů dorážíme před třetí ráno a je to první akce, kdy nejsme servaní od hraní a smradlaví od kouření svých závislých kamarádů. Jen více takových akcí …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červen 21st, 2003

21.6.2003 – Zdice – Koupaliště – Ackcellent

Hned v pondělí objíždím Zdice a okolí s plakátama. Nablind mě může být dneska ukradenej, ale Ackcellent je moje kapela, a tak se snažim neponechat nic náhodě. V duchu si vysnívám nadšené ovace aspoň stovky návštěvníků. Ještě, že jsem nevěděl o tom, jak to v sobotu dopadne, protože od té doby bych všechny naše oficiální akce ve Zdicích vyměnil za jednu útulnou hospůdku hodně daleko odtud, protože dnes už vím, že Zdice jsou jeden velkej Kocourkov, kde je můžou auta i motorky v obytné zóně na Samohelce jezdit sedmdesátkou, kde si lidi za významného přispění obce vybudují svépomocí sportovní hřiště a další rok jedná obec o odstranění stavby, protože na hřiště nebylo povoleno a spoustu dalších, ale popořádku….
Již v pondělí domlouvám s Kostrou (zdický plavčík), že já jsem ten, co tady v sobotu hrál a že máme dovoleno v sobotu hrát znova. Kostra již o mě ví a slibuje že v 15:00 nám vjezd na koupaliště otevře. Celou akci beru již tak, že to není akce ani města ani Míry a že v tom lítám sám. Pár lidí nám sice vrazilo kudlu do zad, ale dejme tomu – život je boj a fňukat se nesmí. Poctivě objíždím plakátovací plochy, pájim kabely, sháním zvukaře…. V sobotu, asi o půl třetí, přijíždíme ke koupališti a hrůzou nás polévá pot. Ačkoliv praží sluníčko, na koupališti neni jediná noha a celé koupaliště je zavřené na zámek. Takže o dnešní návštěvnosti je již rozhodnuto. O tom, jak je možné že koupaliště, které si na sebe musí vydělat za pouhé 3 měsíce v roce (a to ještě polovinu z té doby proprší, takže lidi nepřijdou), je v hlavní sezóně zavřené, již nediskutujeme. Již před dvaceti léty se na zdické koupaliště sháněl plavčík teprve na začátku července a koupaliště se otevíralo s příchodem prvních mrazíků, takže zdičtí si již přivykli, tenkrát se ale ještě dalo chodit do řeky, dneska je z Červeného potoka pouze 3 metry hluboká obecní stoka. Kostra skutečně přichází a otevírá koupaliště. Plni veselí a elánu stavíme aparaturu a přichází osazenstvo kiosku, které snad dneska tuší tučnou tržbu. V duchu odhadujeme návštěvnost někde mezi 5-10 lidmi. Povídáme si ještě chvilku o tom, který podnikatel by si dovolil nechat v sezóně zavřené koupaliště, popř. jej dokonce v tu dobu opravovat a někdo si vzpomenul i na otvírání koupaliště 1.6. letošního roku, kdy se sice otevřelo, ale koupat se nesmělo, neboť nikdo odpovědný nezajistil odebrání vzorků vody pro laboratoř. V největších vedrech tedy laborantky dělaly rozbor zdické vody a koupaliště bylo zavřené. Otevíralo se opět s příchodem prvních mráčků.
Aparatura je již postavená a počítáme lidi. Je jich na vteřinu přesně sedm. Návštěvnost jak blázen, ale bereme to s humorem. Stavím ještě kameru na stolek abysme měli záznam toho našeho faux paux, jak říkáme a začínáme hrát. Repertoár máme asi na 90 minut, někteří další přijíždějí, jiní odcházejí. Chtěli jsme si zahrát a nechtěli jsme nakrknout ty, co již přišli, takže dojíždíme až do finále, děkujeme sedmi divákům za mohutnou návštěvnost a neutuchající ovace a jdeme sbírat vajgly a kelímky u kiosku ….
O dalším oficiálním hraní kdekoliv v Kocourkově jménem Zdice je tedy rozhodnuto ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červen 14th, 2003

14.6.2003 – Zdice – Koupaliště – Nablind

S Mírou Petrenkou, který si letos vzal do nájmu obžérní stánek na zdickém koupališti jsme si řekli, že hudební činnost v těch místech má dlouhou tradici a že by koupajícím se návštěvníkům nebylo proti srsti, kdyby byli nuceni sem tam vyslechnout nějakou tu naši hudební produkci. Vybere se nějaké vlezné, Míra bude mít na pivu větší obrat a my dostaneme pivo zadarmo. Slovo tedy slovo a Míra slíbil, že vše zařídí, abysme si vytiskli plakáty. Tisknu tedy asi 40 plakátů a hned v úterý jich 20 vezu Mírovi s tím, aby je odnesl na obec tak, jak slíbil, aby se stačily vyvěsit. Míra ale na smluveném místě není a do telefonu má, zdá se, těžší jazyk a odpovídá táhle a váhavě, takže mu sděluji že plakáty nechávám v jeho nálevně na baru, barmanovi přikazuji aby hned jeden z plakátů vylepil na dveře a všechny ostatní na prostory zdického koupaliště a na oficiální vývěsní plochy. Sám beru zbytek plakátů a objíždím blízké vesnice s cílem neponechat nic náhodě. Ještě v pátek večer, když jedu navečer kolem koupaliště zjišťuji, že nevisí ani jeden plakát, a to ani na koupališti, kde je to vlastně nejjednodušší. Tuším zradu a spoléhám aspoň na plakáty mnou vyvěšené. Celý důsledek tohoto průšvihu ale pocítíme až zítra a tak stále ještě věřím na zázraky. Zdické koupaliště je otevřeno do 19.00, tzn. my bychom tak kolem 17.00-18.00 mohli začít hrát, tzn. v 15.00 už aby se stavělo, abychom nebyli v moc velkém tlaku kdyby se něco stalo. Přijíždíme Troskou ke koupališti, hlava na hlavě, auto na autu a zjišťujeme několik závažných skutečností. Na koupaliště se nelze dostat neboť u vrat stojí auto, Míra Petrenka je někde pryč, nikdo o nás neví a plakát není ani jeden. Nejhorší na tom bylo to, že i zaměstnanci Mírovo stánku najednou začínají tvrdit, že je to naše akce a že jsme si to měli oběhat sami, ale já jsem jim nedokázal vysvětlit, že nám to Míra slíbil zařídit jako součást jeho stánku – jednalo se v podstatě o jeho kšeft, protože jemu se zvedne obrat na pivu. Sháníme tedy Míru, ale ten je někde v Praze. Slibuje sice, že je do hodiny zpět a vše dozařídí po telefonu, ale 30 minut se nic neděje. Jdu tedy za plavčíkem Kostrou, který stejně jako ostatní nic neví. Deset lidí volá deseti jiným lidem, honí se starosta, správce koupaliště, plavčík, uklízečka, nástěnkář i topič a já oceňuji svoji trpělivost, protože přijet na svým kamarádem zpunktovanou akci takhle nepřipravenou se mi už dlouho nestalo. Nechci ale nikomu podrazit nohy a tak vyjednáváme a vyjednáváme. Nakonec jsme vpuštěni do areálu s podmínkou, že nikdo o ničem neví, ale že si to budeme jako pořadatelovat sami a že dohlídneme aby se nikdo neutopil a uklidíme vajgly a kelímky od piva u Mírova kiosku po těch co budou poslouchat. Nevěřím vlastním uším, ale když už jsme tady, bude aspoň prdel, neboť se nám to nechce zase jen tak tahat nazpátek … Než je aparatura postavena, je skoro čtvrt na sedum a lidi se pomalu začínají balit. Začínáme hrát a zjišťujeme, že by to i lidi zajímalo ale nikdo s tim nepočítal takže rodiny s dětmi odcházejí domů. Ani ta country a trampská muzika je nestačila zabrzdit. Končíme asi před devátou a znechuceni jdeme balit. Jeden z místních při poslední sérii bere krabici a obchází posluchače. Dle jeho slov tam bylo asi 380,- korun. Peníze ale nenese kapele, ale do kiosku, o čemže se dozvídáme až dodatečně, neboť si nikdo vybírajícího místního nevšiml. Ze slušnosti se ptám Míry jestli jsme za konzumaci něco dlužni, Míra chvíli přemýšlí a v duchu počítá a sděluje, že nic. Na honorář si nikdo nárok neděláme, protože jsme o vybraných penězích nevěděli a co můžete chtít po deseti lidech, takže jsem to brali spíš jako takovou PROMO akci – jako reklamu do budoucna a ponaučení.
V závěru se ještě Míra vytasil s 19 plakátama, které mu prý v pátek barman podal, co jako s nima že už tam tejden ležej … a my jdeme uklízet vajgly a kelímky ke kiosku …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Květen 10th, 2003

10.5.2003 – Počaply – U Ciprů

NABLIND měl zahrát v Počaplích (BE) fotbalistům. Vzhledem k tomu, že se jedná o destinaci vzdálenou 5 km od našich domovů, rozhodli jsme si dát sraz až v šest večer s tím, že to bude stačit. Paňák avízoval, že s sebou bereme Pavla Sudíka, který akci dohazoval. Původně totiž měl zahrát fotbalistům Čoudabend, ale protože konkurenční kapela byla nějak rozhádaná, akci odmítla. Nakládáme aparát do Trosky a vyrážíme s Paňákem pro Pavla Sudíka, který bydlí na druhém konci Zdic. Libor Anýž mezitím vyrazil z Berouna, a do Počapel, kam mu jezdí mandelinka, to má přibližně stejně daleko jako my ze Zdic. Pavla Sudíka očividně utrhujeme od večeře, neboť má plnou pusu jídla a umaštěné ruce. Na jeho posmutnělé tváři lze vyčíst organizační problémy. „Právě mi volali, kolik by prej stálo zrušení. Prej se všichni rozutekli a nikdo tedy na place neni…“. Vzhledem k tomu, že tato informace přišla v podstatě hodinu před začátkem trachtace, byli jsme dost naštvaní. Horší bylo, že náš host-bubeník Michal Charvát byl v tu dobu již nějaký čas na cestě ze Sedlčan. Bylo nasnadě, že už jej odchytneme někde pár kilometrů od Počapel. Raději jsme tedy volili cestu nejjednodušší, a to společné setkání v restauraci u Ciprů, kde měla trachtace proběhnout s tím, že teprve tam domluvíme další postup. Posléze tedy skutečně všichni scházíme v inkriminované hospodě kde inkasujeme bakšiš pro Michala na benzín, neboť to má skutečně dost daleko. Porovnáváme mezi hraním do čepice zde pro místní sedící a mezi tím samým hraním do čepice ve Zdicích v restauraci Savoy na sídlišti, kam jsme mezitím ještě zavolali. Po chvilce rozhodování volíme Zdice, protože to tam známe a máme tam naše publikum. Teda musíme to stihnout dokud budou ještě střízliví, aby nás ještě poznali. Sedáme tedy do aut a jedeme do Zdic. Oknem stěhujeme kompletní aparát na sálek. Začínáme hrát a už první sérii hrajeme naplno. V duchu přemítáme o úspěšnosti akce ale hrajeme jako o život. Při druhé sérii se na náš sálek hrne asi 12 lidí a obsazuje nejbližší dlouhý stůl. Skoro všechny písničky zpívají s námi, k těm rychlejším ještě přidávají bouchání pěstí do stolu. Takže ještě trošku zvyšujeme hlasitost neboť se neslyšíme, ale protože teď už sebou pořád bereme Rackovu novou aparaturu, potenciometry ještě mají velikou rezervu. Mezi návštěvníky je i dost našich kamarádů, kteří nás ale ještě neměli tu čest slyšet a je vidět, že jsou dost překvapeni. Kvalita produkce je totiž jako vždy vysoká a to ve Zdicích není vždy zvykem. V jedenáct hodin večer, přesně ve chvíli kdy s Paňákem a pinglem Radkem debatujeme o produkci, zvoní místní Savoyský telefon. Koukáme s Paňákem po sobě a v duchu si říkáme „průser“ a Radek od telefonu přikyvuje. Naše muzika, ale hlavně bušení rytmické skupinky do stolu a otevřené okno, neboť se vevnitř nedalo dýchat, udělalo své a tak raději balíme. Zahráli jsme si suprově. Nikdo nám ale nic neposlal- i lístek jsme si museli zaplatit sami, ale hlavně že byli posluchači spokojeni. Michal jede domu, Libor a Paňák jedou ještě s Pavlem Sudíkem a jeho banjem do hospody U ptáka a já jedu s Troskou domu vykládat aparaturu. Libor volá telefonem „Taxi Petrenka“ a těch pár metrů z hospody do hospody se vezou taxíkem.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Únor 22nd, 2003

22.02.2003 – Hrnčířské trhy v Praze – Julda Fulda

Tato akce byla přímým důsledkem silvestrovské trachtace s NABLINDEM v pivovaru Berounský Medvěd. Svým přijemným zevnějškem jsme udolali organizátora Hrnčířských trhů pana Izbického a tak jsme si plácli. Vzhledem k tomu, že jsme si nebyli jisti atmosférou, rozhodli jsme se vzít sebou Vlastoše coby zvukaře pro záchranu nenadálých výpadků počas hry. Má se hrát od 12.00, naše milá přítomnost se tudíž očekává již od 11.00, z důvodu rezervy chceme být v Praze tedy v 10.00, tzn. v 8.00 začít nakládat a v 9.00 projíždět Berounem, kde nabereme Lanýže. Neboť jsem osoba tuze zodpovědná, vstávám již v 6.00 a vše připravuji aby se na něco nezapomnělo. Bije osmá hodina ale nikde ani noha. Volám Paňákovi, má ale vypnutý telefon. Volám tedy na pevnou linku s tím rizikem že dostanu po držce. Paňákovo maminka mi sděluje, že Paňák již vstal a obléká se. Jdou na mě mrákoty. Volám Vlastošovi. Telefon zvoní a zvoní a zvoní. Znám Vlastošovo spánek z dob, kdy jsme kopali studnu a vím, že vůbec není lehké jej probudit. Takže volám ještě jednou. Telefon zvoní a zvoní a zvoní. Proklínám moji zodpovědnost a milé kamarády a začínám nosit reprobedny. V 8.50 přiváží tatínek Paňáka. Oběma prý není dobře – jsou nemocni na sračky – prý na ně leze nachlazení. Nemuseli tedy spát spolu …. Nakládáme rack, který sám neunesu a který jako jediný na Paňáka zbyl, jinak už je Troska naložena. Volám ještě Vlastošovi, neboť si nejsem jist jestli spí ve Zdicích u exmanželky, nebo v Počaplích u rodičů nebo u nějaké z jeho nových milenek, že bychom jej eventuelně cestou někde nabrali (třeba nárazníkem nebo tak …). Vlastošovo telefon zvoní a zvoní a zvoní až padá do schránky. To je pro mne znamení že Vlastošovo baterka již dokonala a v 9.00 opouštíme Zdice s tím, že hold jedeme bez Vlastoše. Lanýž mezitím již 3x došel na smluvenou autobusovou zastávku a zase domu, neboť se mu nechtělo tak dlouho samotnému čekat, ale na druhou stranu nás zase nechtěl propásnout. V 9.45 přichází SMS. Píše Vlastoš, kde že jako jsme ? Že stojí v naší ulici a Troska nikde. Odpovídáme mu esemeskou, že sraz byl v 8.00. Praha byla totiž prázdná a právě projíždíme Letnou. Vlastoš dává vinu mě, že jsem jej neprobudil a že jsme se pro něj nezastavili, ale kdo mohl vědět kde Vlastoš zrovna přebývá. Píšu tedy Vlastošovi, že je vůl. Nechci mu nadávat, ale Lanýž s Paňákem zákonitě zjistili že se dá na malé akce jezdit i bez zvukaře a Vlastoš tedy přišel o kšeft. O tento, i o ty další. Hraje se nám mizerně – instrumentálně sice nemáme chybu, ale atmosféra je strašná. Co chvíli někdo přijde abychom to ztlumili, ale my už neměli kam. Jak jsme zvyklí zpívat nahlas po hospodách, tak tady jsme přeřvávali i ty mikrofony, co jsme si sebou vzali. Korunu všemu nandal jeden z hrnčířů, který za námi přišel s tím, že jsme mu odehnali všechny zákazníky a že přišel o kšeft. Drželi jsme se tedy zpátky, hráli jsme bez razance, nesršelo to z nás jako obvykle, nikoho jsme nestrhli k tanci ale ustáli jsme to. Naučili jsme se, jak se nese zvuk v široké a dlouhé hale plné keramických cetků, kde se dalo v pohodě zpívat „na hubu“. Vrcholem všeho byl již zmíněný trhovec, který nám přišel vynadat na začátku za příliš hlasitou produkci, který nám na konci programu přišel poděkovat za tichou produkci a dal nám každému jednu pohlednici s keramickým motivem. Moc tímto děkujeme. Eště ji mám schovanou, jak by řekl Čochtan. Vzhledem k tomu, že byl začátek Matějské pouti, neopomněli jsme domů přivézt spoustu „hodnotných dárků“ jak to říkal Standa Kubeš, jako např. nafukovací balónky, srdce z perníku, čokoládu a jiné pro venkovana běžně nedostupné zboží z Prahy.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment