Archive for ◊ Srpen, 2022 ◊

• Čtvrtek, Srpen 18th, 2022

Taxme si zahráli na festivalu kozy.cz
Čekali jsme nějaký harém, ale fakt byly všude jen samý kozy. A taky traktor. Traktor Zetor. A tady spousta super lidiček. Na podobné akci jsme byli poprvé. Nejdřív jsme naprosto neoznačenou samotu trochu hledali, ale když jsme uviděli na protější stráni hromadu aut a stanů, řekli jsme si, že tohle asi bude vono. Chvíli jsme se škrábali do prudkého kopce kamenitou cestou, což s předním náhonem a aparaturou v kufru nebylo úplně nejsnadnější, ale nakonec se zadařilo. Zaparkovali jsme auto mezi ostatní a šli obhlédnout situaci. Kapely již jamovaly a my na chvíli znejistěli, jestli jsme tady žánrově vedle undergroundu a psychedelic rocku s Elvisem vůbec správně. Chvíli jsme se dohadovali s místním zvukařem, který nedokázal pochopit, proč si vezeme vlastní aparaturu, když tam aparatura je, ale když jsme mu vysvětlili naši logiku drátování, nakonec svolil.
Jdu na parkoviště, sedám do auta a pomalu jedu ke stodole, kde produkce probíhá a kde má zvukař zaparkovanou svoji dodávku. Vyložíme a zase zajedu zpátky na parkoviště. Nechci tu vadit a dělat rozruch. Na parkovišti (louka) je přece jenom víc místa. Stále ještě nevíme, Může jít o obrázek 3 lidem a indoorjestli nebudeme hrát i zítra a jestli nepřespíme na louce ve stanu. Přede mnou jde pomalým krokem jeden z návštěvníků festivalu. Takové to tempo, jako když jde procesí. Kamenitá cesta je do kopce a není delší, než nějakých 75 metrů. Přední kola co chvíli poskočí na kameni a já bych potřeboval auto trochu rozjet, neboť mám strach, že sem tam odletující kamení někoho trefí. Že by ta osoba udělala dva kroky stranou a nechala mě projet, to nehrozí. Takže se deset minut pomalu škrábu za tím individuem a když už jsem vedle zvukařovy dodávky a zhasínám motor, odněkud vybíhá pořadatel, divoce mává rukama a huláká na mě, jestli jsem se nezbláznil. Proč, to mi neřekl. Vysvětluju mu, že pokud tu máme hrát, je potřeba nějak tu aparaturu k podiu dostat a v rukách těch deset kufrů fakt těch 100 metrů z louky nosit nebudeme. Nechápu, že kapely tu nemají nějaký zvláštní status, který by jim dovoloval si s tím autem k podiu přijet a harampádí vyložit. Pořadatel se po chvíli uklidňuje a jde někam pryč. S Kubou vynášíme kufry a harampádí a jdeme čekat do fronty na podium – kdo dřív přijde, ten dřív hraje. Kapely jamují jak o život, improvizace střídá improvizaci a program se neustále natahuje. Kde se vzala tu se vzala, protáhla se pod plachtou drobná blondýnka a se slovy „Já je znám, to jsou místní, ti jsou schopni improvizovat dva dny v kuse, to byste si nezahráli“, jde za bubeníkem, aby to už utnul, že jsou tady taky ostatní. Pak jde zpátky k nám a se slovy „To byste se nikdy nedočkali“ se na nás směje. Ptám se, jestli je rockandroll pro tento festival dobrou volbou, že se mi to prostředí nějak nepozdává, ale odpověď mě uklidňuje. Lidi už maj toho jamování a undergroundu plný zuby a změna přijde vhod. „Normální muziku“ si poslechnou rádi.

Konečně je mjůzikplac volný a jdeme rychle tahat dráty. V tom přichází zvukař, který je oproti chvíli, kdy jsme přišli a kdy se jevil dost nepřístupně a nic se mu nezdálo dost dobrý, naprosto v pohodě a klidu. „Kluci nespěchejte, dvacet minut pauza, zvuková zkouška, žádnej stres“, najednou uklidňuje a my máme trému o poznání menší. Hrajeme v kraťasech a bez kostýmů, protože by se to sem dle našeho názoru asi moc nehodilo. Máme naladěno, zvukař nastaveno, sem tam to trochu pískne (máme mix nastaven přece jenom víc do výšek a zvukař s naším tabletem neumí, takže prostě kompromis). Hrajeme jak o život, lidé podupávají, někteří tančí do rytmu, někdo jen srká pivo. Občas šáhnu vedle, protože světla nám svítí do zad a nevidím na hmatník. Hrajeme Stuck on you. Heligón nějak divně chytá harmonie. Vzpomínám na zdický charitativní koncert a málem mě trefí. My zase zapomněli propojit heligony, takže ty krabice na sebe zase neviděj. Dozpíváváme písničku, připojuji drát a zase to do lidí hustíme pod tlakem. Po asi 45 minutách přichází nějaký muzikant, že i my hrajeme dlouho a že oni si chtěj taky zahrát, takže se loučíme a hrajeme Rock around the clock. Potlesk, pískot a prý zahrajte ještě jednu. Takže hrajeme ještě Crazy little things called love od Fredýho. Potlesk, pískot. Zahrajte eště. My ale ze slušnosti balíme. Zvukař nám dává znamení, že má zamutováno a my v rychlosti balíme kabely a snažíme se tu nic nezapomenout. Když máme sbalenou asi polovinu těch našich nesmyslů, jde si zvukař odpojit své kabely z našeho mixu a se slovy „Kluci, pecka“ komentuje naši produkci. Hodnocení potěšilo. Když máme sbaleno a nepřekážíme dalšímu učinkujícímu, chvíli si se zvukařem povídáme o našem zvučení a proč to občas napísklo. No prostě to máme seřízené na naše bedny, no 🙂

Jdu pro auto. Mezi stany hoří ohníčky, někde hraje rádio, někde kytara. Velký Měsíc svítí vysoko. Hódně vysoko. Asi tak 640000 kilometrů. Jedu pomalu loukou směrem ke stodole, kde jsem se před třemi hodinami hádal s pořadatelem. Dojedu až ke stodole, vypínám motor, zháším světla. V tu chvíli se odněkud objevuje pořadatel, divoce mává rukama a nadává mi, jestli jsem se nezbláznil a proč mi na autě svítěj světla denního svícení. Argumentuji, že to chtěj policajti, že bych jinak platil pokutu. Odpovědí je mi sdělení, že on není policajt a že na jeho pozemku světla denního svícení svítit nemusejí. Naštěstí automatika LED světla po deseti vteřinách vypíná sama, já posílám pořadatele do prdele, že fakt nemám jinou možnost, jak tu aparaturu naložit, že jsem to s ním řešil odpoledne a že už se s ním o tom bavit nebudu. Pořadatel mizí někam do tmy a já jdu k netrpělivě čekajícímu Jakubovi, který v chumlu mániček hlídá naše poklady. Rychle nakládáme, rozdáváme pár navštívenek a loučíme se s blondýnkou, která nám udělala místo na place, máničkama i zvukařem a hodnotíme, jestli jít rozdělat stan na louku, zítra hrát znova, nebo jen přespat a jet domu ráno, nebo to zabalit a vyrazit domu ještě na noc. V hlavě mi běží film s oběma hádkami s pořadatelem a je rozhodnuto. Jedeme domu. Tohle fakt nechceme zažít podruhé a kazit radost z koncertu si nechceme.

Startuji, ještě jednou kontrolujeme, jestli nám některý z kufrů nechybí a vyrážíme do tmy. Je skoro půlnoc a než sjedeme z kopce kamenitou cestou o5 na hlavní silnici, potkáváme další trousící se hloučky opozdilců, kteří se drápou do kopce. Do nejbližší vesnice je to asi dva kilometry a po cestě se ještě vyhýbáme dvěma skupinkám černých individuí, které osvětluje jen Měsíc a světla reflektorů. Najíždím na hlavní silnici, Kuba mi podává jeden ze dvou řízků, které jsme doma vyfasovali a které zbyly na horší časy v krabičce, přidávám plyn a hurá domů…

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment