Archive for ◊ 2019 ◊

• Úterý, Duben 16th, 2019

Na toto hraní jsme se už dlouho těšili. Předpověď věstila krásné počasí,  a vzhledem k tomu, že jsme hráli už od 13:00, tak jsme se rozhodli pojmout tento den jako malý výlet do Jižních Čech. Očekávání se vydařilo a sluníčko pálilo mocnou silou už od božího rána, byť ráno bylo ještě lehce pod nulou. Vyrážíme směr Příbram, bo kdo chce jet od Berouna do Jižních Čech, tak musí přes Příbram.  Kousek za Lochovicemi dojíždíme kochajícího se řidiče, a vzhledem k tomu, že na úzké a členité silnici se nedá dost dobře předjíždět, jsme nuceni se skoro až do Příbrami kochat s ním. Tranzit bez turba narvaný aparaturou a třemi cestovateli něco váží a cestovní rychlosti 90km/h dosahuje poněkud rozvážně a bez jakýchkoliv zbrklostí, a tak i když udržujeme svižné tempo, na předjetí loudala před námi to nestačí.  Po dvou hodinách jízdy pomalu dorážíme na okraj Šumavy, a sice do nádherného městečka Kůsov. Sluníčko příjemně hřeje, a to i přesto, že fouká chladný vítr. Jezdíme vždy tak, abychom měli minimálně 2 hodiny rezervu, a tak většinou čekáme, než se senioři naobědvají. Stejně tak i dneska. Procházíme se areálem. Krásná příroda. V zimě to tu bude asi dost klouzat, ale dneska je nádherně. Senioři doobědvali a na jejich místo nastupují jejich ošetřovatelé. To my ale už můžeme stavět aparaturu. Každá minuta dobrá. Těším se na nový enhancer, který by měl pomoci našemu zvuku ve špatně nazvučitelných tělocvičnách bez akustického tlumení, kde to střídavě nahoukává nebo napískává a zvuk dělá nepříjemnou kouli. Jedna z beden nepříjemně brumí. Divný, tohle doma nedělala. Nechávám vypnout enhancer, a hele – brum ustal. Krabice plechová, vošklivá. Budeme muset koupit jiný …

Máme nazvučeno a lidé se začínají pomalu scházet. Pardon, sjíždět. Na naše koncerty se totiž obecenstvo sjíždí. Ne auty, ale z různých pater domova seniorů, a vesměs na kolečkových vozících. Sluníčko svítí a všichni jsou příjemně naladěni, takže každému příchozímu září na tváři úsměv a očekávání Velikonočních svátků. Zdravíme a vítáme se navzájem a posluchači pomalu zaujímají volná místa. Aktivizační pracovnice mne představuje a můžeme začít. Vše hraje, jak má, díky příchozím se prostor hezky vytlumil, a tak to přestalo nahoukávat a napískávat. Po první písničce zjišťuji, že tu mají nejspíš nějaké místní rušení, neboť co chvíli se ve sluchátkách ozývá velmi nepříjemné praskání a skřípání. No snad to přežiju bez ztráty sluchu. Koncert hezky utíká a všichni se náramně baví. Pauza. Uvádím další písničku. Zbývají už jen čtyři do konce koncertu, když tu se z pravé strany obecenstva ozve rozhodné: „Pane !“ Chvíle ticha. Se sluchátkami na uších toho z okolního prostoru moc neslyším, a tak je výzva důraznější. „Pane, mohl byste to už ukončit ?!“ Uklidňuji babičku, že už bude brzo konec a protože v přehrávači máme koncert přesně nalajnován, bojím se neplánovaně přeskakovat písničky, abychom omylem něco špatně nepřenastavili a neudělali v té produkci ještě větší zmatek, než tu právě začíná. Zpívám další písničku a v duchu už se těším na konec. Náhle mě napadá, jestli to fakt dneska není nějak delší a jestli se babička nezlobí oprávněně. K mé radosti jsou na pravé stěně jídelny velké hodiny. Padesát minut od začátku představení. Hrajeme na čas, uklidňuji se trochu, ale babička mě přece jenom trochu trochu rozhodila. Písnička konečně končí a rychle uvádím písničku další, abych to už zbytečně neprodlužoval. „Pane !“ Pauzu pročísl babiččin rozhodný požadavek. „Pane, mohl byste to už konečně ukončit ?!!!“ Sundavám si jedno sluchátko, abych aspoň trochu slyšel, co se děje v obecenstvu a sděluji, že už je konec a ať ještě chvilku vydrží. Následně dodávám, že senioři byli fantastické publikum a jestli se jim produkce líbila, že se s nimi rádi uvidíme například o adventních nebo vánočních koncertech a přidávám kratinký úryvek z Ave Maria a Adeste Fideles, kteréžto používám jako malou reklamu na adventně-vánoční koncerty. Z boku slyším, jak několik okolosedících  okřikuje nespokojenou babičku, aby už byla konečně zticha a nerušila a já pokračuji další písničkou. Konečně jsme ve finále. Předposlední písnička je Sinatrova My Way a já jí vetšinou uvádím tak, že bez dalšího vysvětlování jenom volně přeložím první sloku. Ta začíná slovy „And now, the end is near“ (A nyní, když už je konec …). Babička – stěžovatelka, jsa uspokojena, že už je konečně konec a že se ve zdraví dočkala, poslouchá spolu s ostatními písničku. Chudinka ovšem neví, že ta úplně poslední písnička, v podstatě takový přídavek, teprve přijde. Rušivý element se ale projevil, já už se moc nesoustředím a pletu v jedné ze slok slova. Snad posluchači nevědí, jak to má vypadat správně. Děkuji všem za návštěvnost, za to, že přišli a že se jim náš koncert líbil a že se těšíme na naše další společné setkání a dávám Kubíkovi pokyn, aby pustil písničku skutečně poslední. Zpívám O sole mio a jsem rád, že už je to konečně za námi. Vždy jsou to krásné chvilky s muzikou a příjemnými lidmi, ale vždy se někde něco vyvrbí, co ten koncertík naruší – ať je to technika, nebo lidský faktor. Senioři tleskají a koncert končí. Bylo tu krásně. Aktivizační pracovnice mi jménem celého domova děkuje a  předává mi dárek z jejich dílny. Doma zjišťuji, že jsou to dvě krásné pletené podložky na židli. Akorát se vejdou na židli k piánu. Balíme kabely a přešlapujeme žlutou louži, která se najednou vedle našeho stojanu s mixážním pultem vytvořila. Uklízečka již nacvičenými pohyby vytírá místnost, a tak si povídáme a společně hodnotíme právě proběhlý koncert. Pomalu nosíme věci k autu a snažíme se ve žluté louži nic nenamočit. „To bude džus“, odtuším, neboť jsem při produkci zahlédl u několik seniorů skleničku s pomerančovým džusem.  „To vypadá spíš na čaj“, odporuje Kubík. „To nebude džus“, hlaholí uklízečka z druhého konce jídelny. „To je od pana XY. On nám to tu dělá pravidelně.“ Všichni se smějeme a my tu žlutou louži obcházíme obloukem ještě o něco větším, než jsme obcházeli dosud …  Máme naloženo v autě, v místním automatu si táta kupuje latté, my s Kubíkem dáváme přednost raději kakau a s uklízečkou se bavíme na téma, jak mají dnešní senioři ještě zdravý kořínek a jak asi budeme jednou vypadat my, až nám bude tolik, co dneska jim. Na chodbě potkáváme pana ředitele, vzájemně si podáváme ruce a pan ředitel nás chválí, že se program líbil a že s námi předběžně počítá na koncert vánoční.  Loučíme se a protože kelímky s nápojem jsou ještě horké, jdeme si sednout do auta, protože venku fakt dost studeně fouká. Hodnotíme produkci a nervózní Kuba už všechny popohání k rychlému dopití horkého nápoje a k odjezdu. Sem se hned tak nedostaneme, počasí je uchvancancující a tak je rozhodnuto. Zpáteční cestu si trochu zpříjemníme. Dávám na výběr mezi hradem Rabí a slavnými troškovými Hošticemi.  Táta by rád na Rabí, Kuba jednoznačně preferuje Hoštice. Rabí je trochu blíž a z Hoštic můžeme najet rovnou na Strakonickou a domů, takže uspokojím remcaly oba – jako první zastávku volím hrad Rabí. V duchu počítám, kdy Kuba naposledy jedl, protože není nic protivnějšího, než hladový zvukař. „Kubo ? Máš hlad ?“, ptám se synka. „Hmm, já nevim … „, odpovídá junior. Tuším, že je zle a oběd nebude v až Hošticích, ale že musíme krmelec hledat daleko blíž.  Přijíždíme do obce Rabí. Navigace nás zlomyslně navádí do  malé strmé uličky přímo k hradu. Nesmysl. Jedeme dál až na náměstí, kde stojí stánek s točenou zmrzlinou. Výborně. Tady už se dá něco vymyslet. Bleskem prolézáme zavřený hrad, resp. aspoň to, co je přístupné. Po 15 minutách jsme historicky naprosto ukojeni a můžeme se poohlédnout po dalším bodu programu a tím je ukojení juniorova hladu.  Přímo na náměstí je hotel a malá hospůdka. Hotel má ve vitrínce jídelní lístek z loňského roku, všude zavřeno, provoz žádný, a tak zkoušíme hospůdku. V koutku venkovního posezení sedí osamocený cyklista. Přicházíme my tři. Vypadá to, že dneska bude mít pan hostinský pěkné rito.  Okamžitě, jak je zpozorován náš příchod, máme před sebou jídelní lístky.  Výběr excelentní, ceny přiměřené. Přemýšlím, zda-li se při tak nízké návštěvnosti dá udržet kvalita jídla na poživatelné úrovni. Táta vybírá roládu s bramborem, Kuba řízek a já oblíbený smažák s hranolkama.  Do 15 minut je jídlo na stole. Porce jak hrom, nic, co by vypadalo, že už to tam týden leží.  Jídlo tlačíme do hlavy až se nám dělají boule za ušima. Za chvíli je po obědě. Bašta. Moc jsme si pochutnali. Chvíli se s tátou hádáme, kdo bude platit, ale starší mají přednost a rodičům se nesmí odmlouvat, a tak jde dneska útrata za ním. Děkujeme panu hostinskému, necháváme jej v prázdné občerstvovně samotného a vyrážíme směr Hoštice. 

Za půl hodiny jsme v Hošticích. Protože jsem okolím jednou kdysi projížděl a nechci zbytečně marnit čas, raději jedu podle navigace. Moje chyba. Navigace téměř vždy ví, kde jsme, ale málokdy dokáže určite, která cesta je fakt ta jednodušší a rychlejší a která vás provede jihočeským venkovem stavení od stavení a dovolí vám nahlédnout do otevřených jihočeských dvorů. Prostě namísto hlavní silnice přijíždíme do Hoštic zezadu. Před deseti léty jsem tu ještě s malými dětmi parkoval, když jsme se vraceli z dovolené v Netolicích. Já místo poznávám, Kuba si už nepamatuje. Prolézáme slavnou vesničku a  skláníme se nad uměním filmařů, kdy pomocí vhodně volených záběrů měl celou dobu člověk pocit, jakoby ta pidivesnice byla minimálně pětkrát větší. Takhle ji máme procouranou asi za 20minut. Miminko totiž začalo remcat, že už je kulturně nabaženo a že bychom už konečně mohli vyrazit k domovu. Všichni toho už máme dost, nohy po celodenním stání bolí, a tak děláme pár posledních fotek a míříme k autu. Domu dorážíme až v devět hodin večer, přičemž jak my doma, tak táta doma dostáváme vyplísníno, co na tý muzice vlastně máme tak zajímavýho, že z domova vypadneme brzo ráno a vracíme se až za tmy. No, kdo nezažil, nepochopí … 🙂

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Únor 27th, 2019

Dneska svítilo sluníčko již od božího rána, a tak jsme se na dnešní hraní nedaleko domova moc těšili. Byť je teprve konec února, venkovní teploty už dávají tušit brzký příchod jara. Bylo toho už zapotřebí. Letošní zima nebyla příliš studená, ale na můj vkus byla dost dlouhá – a ty studené starty našeho Transita … :(

Vyrážíme s předstihem ku Praze a v duchu si ještě přebíráme, jestli jsme něco nezapomněli.  V živé paměti mám ještě hraní pro seniory v Milíně někdy z roku 2016, kdy jsme se vraceli dokonce dvakrát. Jednou pro zpěvník  s písničkami a podruhé pro kabel. Od té doby, kdykoliv si na ten den vzpomenu, mne polije studený pot po zádech, a tak se snažíme věci několikrát po sobě zkontrolovat.  Projíždíme Jižní spojkou a Waze hlásí dopravní nehodu  u nájezdu na D1.  No uvidíme – snad to ještě stihneme. Na navigaci rychle naskakují ikonky stojící kolony podle toho, kde který řidič zůstal bezmocně stát. K našemu štěstí se dopravní nehoda stala až za mostem, tzn. stojící kolona je na okruhu a nájezd na D1 je ještě volný. Trochu.  Proplétáme se mezi stojícími vozy na nájezd parkoviště, kterému se už nějaký čas honosně říká „dálnice“ a v duchu se chválím, jak prozíravé bylo, vyrazit s tak velkým předstihem. Za 10 minut bychom už  neprojeli. Do domova seniorů na jižním okraji Prahy tedy dojíždíme se skoro tříhodinovou rezervou. No nevadí, počkáme. Hlavně, že jsme tady.  Natahali jsme si aparaturu do chodbičky vedle  jídelny a čekali, než se senioři naobědvají. Dneska je nádherný den. Sice mám pocit, jako bych měl krk vystlaný plstí a podle toho i mluvím, ale snad dneska všechno dobře dopadne. Včera jsem mluvil dobře, ale předevčírem jsem měl ten muribundus na hlasivkách zase. Vypadá to na důsledek velkého střídání suchého vzduchu ve vytopených místností a zimy venku. Dobře mi na tyhle stavy pomáhá červené víno, ale řídím, a tak se pít může až doma. Čas pomalu plyne a já se pokouším aspoň trochu rozezpívat, moc mi to ale nejde.  V chodbičce je pověšena nástěnka. Jsou tu fotografie umělců, kteří tu již měli čest vystupovat. Hezká plejáda známých jmen. Snad i my zapadneme.  Senioři dojedli a my se vrháme na stavbu aparatury. Práce nám jde hezky od ruky. Mechanici od McLarena hadr. Mohli by nám pucovat boty. Aparatura kupodivu hraje a i já ve sluchátkách slyším to, co mám, a tak máme před sebou další hodinu a půl volného času. Toto je první domov seniorů, kdy nestavíme aparát, případně neděláme zvukovou zkoušku uprostřed publika. Vládne tu naprostá pohoda a na všechno je dost času. Přichází za mnou usměvavá blondýnka se slovy: „My se známe, že jo ? Pamatuješ sï na mne ?“  „Nojéje, pamatuju …, to se nedá zapomenout …,“ odpovídám a snažím se pátrat v paměti, odkud bych jí asi tak mohl znát. Obličej mi připadá povědomý, ale snaha někam jí zařadit se setkává s tragickým neúspěchem. „Jak se máš ? Co děláš ? Jak ses vzala zrovna tady ?“ snažím se takticky a hlavně nenápadně zjistit aspoň nějaký záchytný bod. „No když skončila Sigma, tak …“  a jsem doma ! Rok 2015 a naše pravidelná večerní hraní s Markem Loukotkou v kulturní domě Sigma na Praze 4. Scházeli jsme se tam s kytarama a hráli a hráli. Někdo přinesl hudební nástroj, někdo přišel jen poslouchat. Hezké vzpomínání. Zrovna tuhle slečnu jsem ale ze své hlavy vytěsnil. Proč ? Sám nevím. A tak si chvíli povídáme a vzpomínáme na naše společné staré známé. Když dojdeme na skutečnost, že od jisté doby nemáme některé naše společné přátele v přátelích na Facebooku a že dokonce už nejsme na Facebooku přátelé ani my dva, stočíme téma rozhovoru na skutečnost, že Facebook nějak některá přátelství samovolně – zřejmě z dlouhé chvíle – ruší. Využívám chvíle a koukám do mobilu: „Mám já na Tebe ještě vůbec nějaký spojení ? Nemám. Tak dej.“ „Jak si tě mám uložit ?“, mazaně zjišťuji jméno mé bývalé kamarádky, neboť jsem si doteď nevzpomněl. „Míša Vybíralová“.  „Nojo …“ odtušil jsem polohlasem, i když to znělo spíš jak hlasitý výdech a v mé hlavě se konečně začíná pomalu a velmi neochotně žhavit a rozsvěcet elektronka zodpovědná za jména a kontakty, která teda dneska totálně zklamala …

 

Blíží se čtrnáctá hodina, a to je čas našeho začátku. Senioři se pomalu scházejí a vedoucí sociální pracovnice ještě pobíhá společenskou místností a  dolaďuje detaily naší produkce. Poslední kontrola aparatury, výšky mikrofonu a takových těch nezbytností. Ze stromu visejí konfety a různá cingrlátka – nejspíš nějaký pozůstatek z poslední společenské akce. Jednu spirálku mám přímo nad hlavou.  „Nebude Vám při zpívání vadit ?“ ptá se mě sociální pracovnice. „Ne, nebude,“ dušuji se. Vzhledem k tomu, že GDPR je neúprosné, domlouváme se, co vše je možné fotit a nabízíme jí, že kdyby chtěla, že jí naše fotografie z profesionálního Canona zašleme. Ze zkušenosti totiž víme, že domovy seniorů bývají spíše potemnělé, situované mezi stromy a  malé kompaktní fotoaparáty, které sociální pracovnice většinou mají k dispozici, nejsou schopny v pološeru kvalitní snímek udělat. Jenže ouha. Místní sociální pracovnice je téměř fotografka – profesionálka a disponuje ještě lepším vybavením, než máme my, a tak pro změnu stáčíme téma hovoru na problematiku fotografie.  Dneska, stejně jako posledně ve Vidimě, zvučí Kubík. Ačkoliv měl spoustu času, nenajedl se. Nyní má náladu pod psa, ale už se nedá nic dělat. Produkce začíná. 

Senioři jsou všichni, a tak pouštíme playback a já jdu před mikrofon. Vypukla hudba. Začínám zpívat. Najednou se všichni hlasitě smějí. Konfeta, která visela přímo nad mou hlavou, se mi zamotala do vlasů a divoce poskakuje vzduchem. Sociální pracovnice se snaží uprostřed písničky konfetu nějak zlikvidovat. Stále zpívám. Důchodci se smějí jako jeden důchodce. Sociální pracovnice se na mne tiskne a snaží se nějak konfetu, která je upevněná na provázek, který je natažený mezi dvěma svítidly, sundat. Je šikovná, daří se jí a produkce může pokračovat. V krku cítím, jakoby ta zpívací trubka byla vystlaná pravým semišem a v tichých pasážích jde ze mě spíš teplý vzduch, než aby se tomu dalo říkat zpěv. Naštěstí při forte se to dá ještě přefouknout, a tak se hlasivky vždycky na chvilku trošku srovnají a dá se tomu ještě říkat zpěv. Zkouším, jestli něco vyřeší občasné napití vody, ale nic moc to není, a tak zpíváme, povídáme a já v tichých pasážích jdu až k mikrofonu, aby z toho „zpěvu“ bylo slyšet aspoň  něco.  Je tu příjemně. Důchodci se baví a vypadá to, že se jím italská muzika líbí. Občas někdo uprostřed sloky zatleská, občas se na mne některé babičky snaží polohlasem uprostřed písničky mluvit. Vzhledem k tomu, že mám sluchátka v obou uších, netuším co říkají, a tak babičky – zvláště pak jedna – povídají do produkce dál. Náhle přiletí z čistého nebe blesk, a to ve formě, ve které bych to čekal nejméně. „Mlč už konečně, babo jedna a nekecej mu porád do toho zpívání,“ zahlaholí děda sedící uprostřed a všichni se zase smějí.  Vyprskl jsem do mikrofonu. Hudba ale dál hraje a já se marně pokouším se nesmát, ale moc mi to nejde. Kdykoliv zaslechnu dědu, který polohlasem informuje ostatní: „Když vona mu do toho zpívání porád kecá, “ křečovitě špulím pusu, abych nevyprsknul ještě jednou. Odzpívám sloku, snažím se na dědu nemyslet a už mi to docela i jde. Koncert pokračuje. Ptám se posluchačů, jak se jim písničky líbí a když dostávám odpověď, že velmi, ptám se, zda-li by si nechtěli zasoutěžit. Chtěli. A tak soutěžíme o náš pamětní hrneček. Hrneček vyhrává sociální pracovnice, neboť ona jediná (na rozdíl od seniorů) má internet v mobilu, a tudíž si odpověď našla na internetu. Vzhledem k tomu, že sociální pracovnice už od nás jeden hrneček dostala (vždy dáváme pamětní hrneček tomu, kdo náš koncert v domově seniorů zařizuje), slibuje, že tento věnuje někomu ze seniorů.

Koncert se pomalu chýlí ke konci a já mám v krku pocit, jako bych spolknul šmirglpapír. V tichých pasážích sípu a těch hlasitější už asi nejspíš taky. Loučím se písničkou O sole mio, klaním se, senioři tleskají. Je to za mnou. Ještě se babiček ptám, jestli se jim koncert líbil – (prý moc libil) – a navrhuji, že kdyby měli chuť a náladu, že můžeme před vánoci udělat koncert adventní. Všichni slibují, že si určitě vzpomenou a já si konečně užívám zaslouženou chvilku, kdy můžu být zticha. Senioři prosí o společnou fotku, a tak pobíhám mezi dědečky a babičkami a kdo si řekne, s tím děláme společnou fotku. Napětí chvíle viditelně polevilo, a senioři se o5 začínají nenuceně bavit. Děda – zřejmě místní proutník – který okřikoval babičku, která na mne při zpívání mluvila, opět baví ostatní, a tak je veselo. Stejně jako všude, i zde zaznívá dotaz, proč není v repertoáru dechovka nebo písničky Karla Hašlera.  O5 odpovídám, že to by se naše hudební pásmo nemohlo jmenovat „Za písničkou po slunné Itálii“ a určitě bychom se nevešli do 60-70 minut. V závěru ještě přijíždí na vozíku babička, která sděluje, že se koncertu nemohla zúčastnit, ale že poslouchala za dveřmi a že to bylo moc pěkné, a že příště přijde dřív.

Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se. Kuba jí svačinu a jeho nálada okamžitě stoupá. Příště na něj musím dát větší pozor a žvanec mu musím vnutit včas. Dojíždíme domu, vykládáme aparaturu a já do sebe rychle leju dvoudecku červeného, abych mohl zpívat aspoň na dnešní zkoušce Zdického smíšeného sboru. Dneska bylo tuze krásně …. 🙂

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Únor 06th, 2019

Dnes jsme po delší odmlce vyrazili o5 na cesty s naším hudebním pásmem Letem světem hudbou 19. a 20. století, tentokráte do krásného domova seniorů nedaleko Liběchova.  Trochu jsem se bál výpadků paměti,které občas mívám po probděné noci, neboť jsem na poslední chvíli přeletovával konektory na kabelech, přičemž jsem skončil až nad ránem, ale nakonec se ukázalo, že až na pár chyb se zpívalo docela dobře. Vyrazili jsme sice s dostatečnou časovou rezervou, ale hned za Berounem nás čekalo překvapení na silnici, která zničehonic zmizela pod vrstvou sněhu. Prostě nebyla. A tak jsme nabírali minutu za minutou zdržení, takže i když jsem původně předpokládal, že do cíle dorazíme s rezervou hodinu a půl, nakonec z toho byla rezerva jen 20 minut,  a tak jsme stavěli aparaturu již v plně obsazené jídelně. Celá příprava se nesla v duchu nervozity, kde je zas ten či onen kablík, proč se ty bundy věšej před lidi ke stojánku na mikrofon a nedají se bokem k mixážnímu pultu a zlatý hřeb stavění aparatury byla rána, která se ozvala po zapnutí původně zamutovaného mikrofonu, který někdo při vybalování mixážního pultu odmutoval a gain vytočil na maximum … Se zvukovou zkouškou se již nemělo smysl zdržovat, a tak když jsem zjistil, že v odposlechu slyším, co tam být má, rovnou pouštíme první písničku a já začínám zpívat. Co chvíli bylo od babiček a dědečků slyšet polohlasem slova“To je nádherný“, apod. a já měl pocit kocoura, co ho drbou za ušima.  Pomyslnou třešničku na dort nasadila jedna z babiček, která po skončení koncertu provesla: „Já Vás obdivuju. Jak si tohle všechno můžete pamatovat …. “

I přes nesnáze, které nás na cestě sem i při samotné přípravě provázely, to bylo úžasné odpoledne strávené mezi milými lidmi.

 

Cesta z5 byla veselejší, neboť jsme zjistili, že cesta ze Slaného na Hořovice vede nejspíš přes Čukotku, nebo jak se tamější sypačem nedotknutá příroda nazývá. Z těchto povrchů mívám vždycky hrůzu, neboť náš Ford Transit se zadním náhonem má i přes veškeré harampádí, které s sebou vozíme, přeci jenom dost lehkou zadní nápravu, a vůbec mu nedělá problém zapadnout nejenom na sněhu, ale i v létě na mokré trávě nebo v louži bláta, co zbylo po dešti …  Naštěstí jsme dojeli do Hořovic bez ztráty kytičky a když jsme (Reklama na úžasnou kávu !) dorazili do prodejny JIP Potraviny v Pražské ulici, nedalo mi, abych nekoupil celému osazenstvu fantastickou ledovou kávu v plastovém kelímku. Skutečně byla dokonalá. Slečna prodavačka dokonce přiznala, že se pro tuto kávu se sjíždějí zákazníci ze širokého dalekého okolí. (Konec reklamy na úžasnou kávu)

Konečně dorážíme domu, vybalujeme aparaturu a já sedám do křesla a dávám nohy na stůl. Bylo to nádherné ale vyčerpávající odpoledne ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment