Archive for ◊ Březen, 2024 ◊

• Pátek, Březen 22nd, 2024

Dnes jedeme hrát do Jihoměstského pivovaru v Praze 11. Je to nádherné místo plné dobrot a usměvavých lidí. To ještě nevíme, že dnešek bude ve znamení hektična a zmatků. Dojíždíme k zadnímu vchodu restaurace a jdeme se hlavním vchodem pozdravit. Na vstupních dveřích visí náš plakát. Třeseme rukou majiteli restaurace a jdeme vynášet naše haraburdí. Stavíme aparaturu a nic nenasvědčuje tomu, co přijde vzápětí. Aparatura už komplet stojí a zbývá zapojit naše efekty. Elvisovo efekt je zapojen a svítí. Otevírám kufr můj, vybaluji efekt a hledám napáječ. Není. Prohrabuji kufr. Napáječ není. Prohrabuji i ostatní kufry a krabice. Napáječ nikde. V hlavě si promítám film ze včerejška, kdy jsem do našich krabiček dohrával podklady k dalším písničkám a snažím se vzpomenout na všechny mé včerejší pohyby a moment, kde skončil napáječ mimo kufr. Je půlhodina do začátku představení, a tak se ptám majitele pivovaru, jestli nemají někde v místě na půjčení univerzální napáječ – takový ten, co se dá koupit u každého vietnamce za 150Kč. Nemají. Rychlý dotaz: Kde je nejbližší elektro ? Prý Planeo přes ulici. Do  začátku zbývá 25 minut. Nic není ztraceno. Vybíhám ven a pomocí google maps hledám Planeo. 150 metrů letmým sprintem v lakýrkách trvá asi 7 minut, vbíhám do prodejny a ptám  se prvního prodavače na univerzální napáječ – „takový ten obyčejný s výměnnými konektory, co se dá koupit u každého Vietnamce za 150 Kč“.

„To musíte do vedlejší řady regálů, tady jsou grily a mikrovlnky.“, odtuší prodavač.

Prolétnu druhou řadu regálů, ale nic, co by vypadalo, jako univerzální napáječ, nenacházím. Vracím se tedy k prodavači, který mne poslal do druhé řady s dotazem, kde to mám teda hledat ?

„A kam jedete na dovolenou ?“, ptá se prodavač ?

“ Jak to mám vědět ? Já nikam nejedu. Potřebuju napáječ“ odpovídám, popadaje zbytky dechu, který mi zbyl po sprintu mezi bloky domů

„No ale v každé zemi mají jiné zásuvky, takže tam tu naší – českou – zástrčku nedostanete“

„Ale já nikam nejedu – potřebuju univerzální napáječ do naší rozvodné sítě – ale s výměnnými konektory – každý je přece jinak silný – každé rádio, přehrávač má přece tu díru jinak tlustou, ne ?“

„No dobře – a  kam teda jedete na tu dovolenou ?“, nedá pokoj prodavač a o mě se pokoušejí mrákoty.

„Nejedu nikam, potřebuju univerzální napáječ ke kytaře“, sípu z posledních sil a v duchu posílám nebohého prodavače na druhý konec sluneční soustavy.

„Tak tohle tu nekoupíte. To musíte do Datartu, ten je asi deset minut odsud“

„Vy fakt nemáte obyčejný univerzální napáječ, který potřebuje každý jouda několikrát do roka ?“

„Ne.“

Vybíhám tedy sprintem do garáže, startuju auto a najíždím na dálnici. Letmo zadávám do navigace adresu Datartu, navigace se poměrně rychle zorientuje. K cíli je to fakt asi 10 minut. Jedu s větrem o závod, takže nakonec cesta trvala minut jen devět a půl.

Každá minuta se počítá. Parkuji smykem, vbíhám do Datartu a vznáším dotaz na univerzální napáječ. Prodavač se naštěstí chytá hned. Od dob socialismu se tu nezměnilo vůbec nic. „Nemáme…“, odtuší prodavač. „Ale naproti v Bauhausu mají – včera jsem jí tam kupoval“. Děkuji prodavačovi a můj sprint Prahou pokračuje. „Naproti“ ale dle navigace obnáší asi kilometr běhu + jednu velkou křižovatku. Barvy na semaforu vidím už jenom mlhavě a jakoby periferním viděním. Chodcům svítí červená. Taková hodně světle červená. Spíš taková jakoby do oranžova. V běhu ovšem hodně světle oranžově. Slavný astronom Jiří Grygar by dotyčnému zájemci mohl vysvětlil, že blízko rychlosti světla dochází k posunu barev – tzn. rudý posuv. Já ovšem rychlostí blízko  světla právě běžím. Takže ta hodně světle oranžová mi teď svítí jako docela sytě zeleně. Náhodou nic nejede, takže bez ohledu na varovné blikání semaforu přebíhám na druhou stranu velké křižovatky. Sotva popadám dechu, v plicích to pálí, jak kdybych dýchal kyselinu sýrovou – a to z pravého sýra. Odhaduji, že to byl pravá italská Gorgonzola. Gorgonzola mimochodem hodně odleželá.  Dobíhám do Bauhausu. Chytám prvního prodavače a jedním dechem vznáším dotaz na univerzální napáječ, co se dá u každého vietnamce koupit za 150Kč. „Jééé, pane, tak to Vás musím zklamat. My tu máme spoustu napáječů, ale ani jeden nestojí 150Kč“, a vede mě k regálu plnému všemožných napáječů. Bleskem vybírám ten nejvýkonnější, platím 499Kč a běžím přes křižovatku zpátky k auto. Nastavuji navigaci za zpáteční cestu, letím s větrem o závod, oproti  deseti minutám, které spočetla navigace, šetřím celou jednu minutu, parkuji smykem, vybíhám z auta do pivovaru. Je přesně 20:10 – a v restauraci se tísní asi 7 lidí…

„Kde jsou všichni ?“, ptám se obsluhy a narychlo vybaluji právě zakoupený napáječ a kontroluji napájecí napětí, abych si náhodou efektový procesor neodpálil. Obsluha pouze krčí rameny. Majitel podniku přichází s dotazem, co budeme dělat, neboť veškerá návštěva spadá pouze pod náš fanklub – z jeho strany nepřišel nikdo. Domlouváme se tedy, že program uděláme v redukované formě za menší peníz a souhlasíme s tím, že budeme v létě angažováni jako součást jiné akce.

Hrajeme, náš fanklub tancuje, seč mu síly stačí, ale přece jenom to vypadá divně, když se na prázdném tanečním parketu vlní pět osob. Po devadesáti minutách končíme naši hudební křeč, se loučíme s naším fanklubem a balíme. Přichází pan majitel a chválí nás, že hrajeme moc hezky a že se určitě nevidíme naposledy.

Nakládáme náš potulný cirkus zpátky do auta a vyrážíme noční Prahou zpátky domů, na západ…

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Březen 15th, 2024

Opět se vracíme do oblíbené restaurace Pivstro u Petry na Praze 10.  Je to sice hospůdka trochu zastrčenější, ale o to víc utulná a hlavně je plná fantastických dobrot. Ptám se pro jistotu obsluhy, jestli jsou nějaké rezervace stolů, abychom nehráli přesilovku do prázdna. Odpověď mě poněkud zaskočila, neboť 7 stolů je zarezervováno, což bylo príma. Rychlá zvuková zkouška, tady se to trochu tluče, neboť prostor není vytlumený, ale dá se to přežít a až přijdou lidi, tak to bude ještě lepší. 

 Trousí se první návštěvníci a my se pomalu přestáváme bát, že budeme hrát pro prázdný sál. Vykopáváme a první tanečníci se hrnou na taneční parket. Pereme do nich písničku za písničkou a večer utěšeně ubíhá. Písnička střídá písničku a tančí, kdo má ruce, nohy. Je už dost pozdě, půlka návštěvníků již odešla a Elvis hlásí, že už nemůže a že mu selhávají hlasivky, takže se loučíme a jdeme balit.

 


 

Je těsně před půlnocí a my začínáme nosit naše harampádí do auta. Cestou zpátky se ještě bleskem stavíme u naší  manažerky Jiřinky na kafe a dohodnout další termíny produkcí a další spolupráci. Jediné místo na pražském sídlišti je místo pro invalidy. Je jedna hodina ráno, v tenhle čas tady přece nemůže žádný normální invalida pendlovat autem a na tu půlhodinku si tam stoupáme. Srkám kafe a zvoní telefon. Policie. Prý stojíme v 01:20 v noci na místě pro invalidy. Odvětím, že ano, že za 5 minut odjíždíme, neb nejsme místní  a jenom jsme na půlhodinky zastavili s autem plným aparatury, abychom předali nějaké dokumenty pro příští spolupráci a že zase jedeme dál – i proto necháváme vizitku za předním sklem – nebudeme tam přeci parkovat celou noc. 

Pán, který, jak se následně ukazuje vůbec invalida není, ale pouze někoho invalidního prý vozí, si vizitky vůbec nevšiml a rovnou volal policii, takže podle nových pravidel nás ta legrace stála 2.500Kč a dva body. V pocitem hořkosti v puse a řádně nasráni startujeme auto a beze slova vyrážíme nocí k domovu….

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 09th, 2024

Dneska vyrážíme na Dálný Východ, a to až do dalekého Brníčka.  V Brně jsem byl naposled v roce 1987, kdy jsem tam na SPŠ Slévárenské, Šujanovo náměstí č.1 maturoval, takže já osobně jsem se na tu cestu těšil. Aparaturu jsme po včerejšku ani nevybalovali z auta, takže start je poměrně rychlý. Vyrážíme s velkým předstihem, neboť Českomoravský obranný val (známější pod dříve užívaným označením  „D1“) spolu s Ťokovým průsmyk  je poměrně nevyzpytatelný a není tam problém neplánovaně strávit podstatnou část svého života v několikakilometrové nehybné koloně.  Jedeme klidně, neboť jsme byli ujištěni, že podnik jest dnes vyprodán do posledního místa, a tak máme aspoň o starost a nervozitu méně.  Cesta ubíhá kupodivu bez problémů a my si průjezd Ťokovým průsmykem vyloženě užíváme. Na Vysočině odbočujeme na benzínku, kde si kupujeme bagetu a lehce překvapeni zjišťujeme, ačkoliv dole v nížinách svítí jarní sluníčko mocnou silou, tady může bez skrupulí chumelit. 

Někde u Veverské Bítýšky nás zastavuje Brněnská zemská hlídka, jakýsi předvoj brněnských městských hradeb. Hlídku tedy obdarováváme kusy látek, hřebíky, vrchní náčelník hlídky pak dostává navrch ještě pár barevných skleněných střepů a hrneček lesních plodů, který jsme za tím účelem na expedici vezli. Hlídka je, zdá se, s dary spokojena a my jsme vpuštěni na území Metropole Dálného Východu, a sice do samotného Brna. Dnes nebude čas prolézt samotné centrum oppida, takže se pro dnešek spokojíme jen s periferií – Dálný Východ chceme dobývat postupně, a tak musíme pro začátek šetřit silami.

Jsme na místě a jdeme se pozdravit s obsluhou. Jsou to milí a usměvaví lidé. Navzdory tomu, co nám říkali cestovatelé po Dálném východu, vypadají místní domorodci skoro úplně stejně, jako my, co bydlíme od Prahy na západ. Venku fouká ostrý studený vítr, a tak jsme rádi, že jsme uvnitř. Útulná hospůdka. Člověk se tu cítí jako doma. Odsud se nám nebude chtít. Postavit aparaturu je dílem okamžiku, všechno hraje, problémy se nekonají, takže máme brzy hotovo a jdeme obhlédnout okolí. Pomalu se trousí první návštěvníci. Na facebook dávám informaci, kde že čekáme na naše fanoušky a vzápětí se ozývá můj dlouholetý kamarád zvukař brňák Alain Hajda. Že dorazí. Super. Alaina znám minimálně od roku 2008 z dob mého hraní se skupinou Pokus, kdy jsme hudebně navštívili kemp Vír, kteroužto akci  Alain zvučil. Na malém festiválku „Tři hrají blues“  se jednom podiu setkal náš vedoucí Marek Jonáš, slavný moravský písničkář Pepa Streichel a ještě jeden místní umělec.  Hned na podzim 2008 jsme se opět setkali s Alainem i s Markem Jonášem v Olomouci u Zdeňka Hamříka na festiválku Já také píšu písničky. Alain tenkrát o5 festiválek zvučil.  Nojono. 16 let. Utíká to…

Pořadatel je sice lehce nespokojený, neboť mu na poslední chvíli několik lidí odřeklo rezervace, takže občas se u stolu pro osm lidí tísní domorodci pouze dva, ale všichni jsou zdá se v pohodě. Je osm. Vykopáváme. Písnička střídá písničku. Sem tam někdo tancuje. Jinak mrtvo.  Přichází Alain. Vítáme se. Alain si bere tablet a trochu nám dává dohromady zvuk. My hrajeme další serii. Aparatura duní do lidí a já se od Alaina dozvídám, že tady jsou zvyklí na reprodukci hlasitou a je potřeba, aby to do lidí trochu „tlačilo“.  Mrtvo. Nikdo netancuje. Večeře. Fantastické pečené koleno. Dělíme se s Alainem, neb na kvalitě dnešního koncertu má taky svoji zásluhu. Další série. Tancují tři páry. Jdeme s kasičkou mezi lidi vybrat nějaké ty drobné a ptáme se lidí, jak se jim koncert líbí. Všichni jsou děsně nadšeni a moc si to užívají. Proboha, tak proč netancujete ? Aha, my nevěděli… Při další sérii je už parket plný a když po čtyřech hodinách hraní ohlašuji poslední písničku, všichni nelibě bručí pod vousy, neboť se náramně baví a rádi by ještě tancovali. Přidáváme tedy ze slušnosti sérii ještě jednu. Sukces. Lidi se fotí s Elvisem, podepisujeme plakáty, nálada maximální. Ptám se na obrázky Fandy Kocourka a Rudyho Kovandy, které visí na stěně. Místní mě poučují, že obě slavné brněnské ikony bydlely nedaleko a patří ke koloritu místní čtvrti. Prosíme tedy, aby nás někdo pod obrázky vyfotil. Kde se bere, tu se bere, z pod jednoho ze stolů vynořuje obrovská černá fena. „Di na stranu“, strká Elvis do psa, který mu slintá na kalhoty a který si usmyslel, že bude na fotografii taky. Pes se však odehnat nedá, takže je na fotografii zvěčněn taky. 

Nakládáme harampádí do auta a nocí vyrážíme zpátky na západ. Zemská hlídka už spí, takže náš průjezd přes hranice oppida už není ničím rušen. Padací most městských bran je spuštěn, takže bez problémů opouštíme oppidum a najíždíme na Ťokův průsmyk. Jenže už po půlhodině jízdy zjišťuji, že se mi silnice vlní před očima, takže zajíždíme na první benzínku a já jdu koupit hrnec kafete a nějaký energetický nápoj s účinností aspoň 3 hodiny. Zároveň prosím prodavače, jestli by nám nevyměnil vybrané smetí z klobouku za nějaké normální peníze.  Prodavač souhlasí a zajímá se, jakou že to muziku vlastně hrajeme.  Když řeknu, že Elvise, ospalý prodavač náhle ožívá a sděluje, že maminka, co má právě zítra narozeniny, Elvise miluje. Jdu tedy do auta pro plakát a klimbajícího Elvise, který prodavači podepisuje plakát a doplňuje věnování mamince k narozeninám.  Beru od prodavače rozměněné peníze, kupuji do rezervy ještě dvě cocacoly, loučíme se a startujeme. Ťokův průsmyk byl té noci k cestujícím karavanám vlídný, a tak domu přijíždíme již za 2.5 hodiny. V neděli už fakt budeme jen odpočívat…

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Březen 08th, 2024

Na dnešní  koncert jsme se moc těšili. Sice jsme věděli, že musíme trochu šetřit silami, neboť hned zítra vyrážíme přes Českomoravský obranný val (dříve známější pod označením „dálnice D1“) na naší expedici na Dálný Východ. I proto dnes Elvis vystupuje v černém kostýmu a bílý chceme ukázat východním domorodcům. Cestu sem už známe, takže jedeme naji100. Vláčíme náš potulný cirkus nákladním výtahem do prvního patra. Pokud se chce kapela dostat do hospůdky, která je mimochodem velmi útulná a kde se velmi chutně vaří, takže to tam pořád něčím voní, musí na cestě přes zadní schodiště projít kuchyní. A tam se nestačíme divit, neboť jsme již z dálky vítáni mezinárodním voláním „Hello, Elvis  !“, „Welcome“, apod.  Z jedné ze židlí se zvedá starší pán, vítá se s námi a podává nám ruku. Snažím se stejně mezinárodně reagovat neutrálním „Hello“ a „Nájstumítjů“ – Elvis, který anglicky zatím ještě moc dobře neumí, se pouze mezinárodně usmívá. My totiž v tuto chvíli ještě nevíme, že se na nás až z Ameriky přijel podívat sám majitel podniku Chris Schultz, což se dozvídáme až později, když si s pánem povídáme. Chris mluví relativně pomalu a spisovně, takže je mu i s mojí omezenou anglickou slovní zásobou dobře rozumět, načež se dovídáme, že se osobně zná s bubeníkem Elvise Presleyho a tak celou jednu přestávku strávíme poslechem vzpomínání pana majitele na elvisovu kapelu

Lidí dneska přišlo trochu méně, než posledně, proslýchá se, že v okolí je nějaká velká akce, která odvála všechny kulturní konzumenty, takže nejbližší okolí zeje prázdnotou, ale ověřit to nemůžeme – ono je to asi jedno, neboť s tím stejně nic udělat nemůžeme.  Hrajeme na pohodu, lidé tancují a majitel podniku Chris sedí u baru na vysoké židličce a střídavě podupává do taktu nohou a střídavě klepe rytmus písniček prsty na ruce, kterou má opřenou o bar a vyloženě si koncert užívá.  O přestávce se mu svěřuji, že máme trochu problémy s výslovností angličtiny, že Elvis anglicky ještě neumí, takže když udělá chybu, tak to neví, Chris se ale usměje a odpovídá, že „Everything is perfect“, že jsme „bjutiful“ a že si s tím nemáme lámat hlavu („Break the head“).

Končíme, fotíme se s našimi fanoušky, podepisujeme plakáty, loučíme se a balíme. A zase ten potulný cirkus nastěhovat do nákladního výtahu, nic nezapomenout a hlavně za sebou pořádně zavřít hlavní dveře, aby se tam nikdo cizí nedostal. Doma jsme za hodinu a rychle do postele. Zítra totiž vyrážíme přes Českomoravský obranný val (D1) na expedici na Dálný Východ do samotné jihomoravské metropole (oppidum, nejslavnější zatáčka na Vídeň, ap.) – Brníčka !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment