Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno, nikdy jsem nevěřil v pánaboha ani jiný nesmysly – vždycky jsem zastával názor, že na co si nelze sáhnout, vidět, změřit, to neexistuje. Ale od té doby, co jsem byl odejit z Pokusu se mi nějak lepí smůla na paty. Jakoby mi nějaká vyšší existence v mých hudebních aktivitách neustále házela klacky pod nohy. Nutno dodat, že dost důkladně. Dost nepovedený festival Odolenfest 2009 (festival byl úžasný, ale my jsme tak trochu pohořeli)  jsme v naší nové kapele už přešli vzájemným poplácáváním po ramenou, protože skutečně spolu hrajeme jenom krátce a nemáme nahraný léta – prostě jsme to brali sportovně a bez větších ambicí. Hned po Odolenfestu jsem ale kapelu odeslal do svých domovů a nasadil nejvyšší pracovní tempo při realizaci našeho vlastního „studia“ . O zkušebnu jsme díky Markovi Jonášovi přišli – co chtěl 13.06.2009 v mé zkušebně jsem se dodnes nedozvěděl …

. 

Studio jsme promyšleně situovali namísto prádelny, která je stejně využívána pouze o víkendu a týden jsme s Pavlem Sudíkem strávili instalací zvukové izolace, abychom a) nerušili sousedy, b) sousedi nerušili nás. Teprve když bylo vše hotovo jsem poznal, jak dementní nápad bylo před dvaceti léty moje rozhodnutí stavět řadovku. Sebelepší tlumení totiž nedokázalo utlumit ani činnost sousedů ani okolní ruch ze zahrady. Takže jsem například empiricky zjistil, že nahrávat se nedá za deště neboť kapky bouchající do parapetů se prostě utlumit nedají, za větru, protože meluzína ve větvích a když je hezky tak taky ne, protože hezké podzimní počasí vyláká ven nejenom jézéďácký traktor ale i puberťáky se škopakama a šuplíkama nejroztodivnějších druhů a technického stavu.  Vypínám tedy počítač, neboť nahrávání nemá smysl a uklidňuji se, že do vánoc je ještě času relativně dost. Relativně… Jeden den tedy zkoušíme s kapelou dohromady v prostorách našeho nového studia a abychom moc nerušili sousedy, snažíme se končit maximálně  kolem 20.00 večer. Ve 20.03  ale ale přistává na mém telefonu esemeska ve které mi sousedka dost suše vysvětluje, jaký má názor na naši uměleckou budoucnost. Takže zkoušky ve „studiu“ rušíme – naštěstí se Pavel Sudík nabídnul, že u něj volný prostor je, takže zkoušet se dá u něj …

Druhý den neprší a já zkouším nahrávání. Nahrávat se dá vždycky teprve, když děti usnou, protože na dupání nohou a bouchání dveří je i  zvuková izolace krátká. Protože děti usínají pozdě – zvlášť ty moje,  

protože v naší rodině je tatínek většinou vzácnost – dá se nahrávat většinou až po 22. hodině a práce tak utíká dost pomalu. Chvíli trvá než chytím tempo protože nejsem rozehraný a cvičet se kvůli sousedům nedá ani doma, protože v těch řadovkách je skutečně slyšet naprosto všechno a tak je skoro jedenáct večer, když mám nahranou první trochu použitelnou stopu. Čím více se snažím koncentrovat, tím je to horší a celou seanci uzavírám asi ve dvě v noci se šesti stopami šesti a dvactistrunné kytary. V duši se biju v prsa, jak jsem dobrej a že druhý den to bude lepší a budu sypat jednu bezchybnou stopu za druhou. A tehdy mě napadlo to voodoo. Jakoby někdo nechtěl abych to CD vůbec dokončil. Co dokončil – vůbec začal…  Druhý den sice neleje, ale je takový vichr, že meluzínu stromů ze zahrady nelze žádným způsobem zatlumit. Připravuji si aspoň další stopy a rytmus do dalších písniček abych se pak nemusel zdržovat. Končím o půl druhé ráno. Další den se dá konečně nahrávat. Děti šly spát, neprší a nefouká vítr. Téměř hodinu ladím dvanáctistrunnou kytaru a v duchu si opakuji moje oblíbená vyjmenovaná slova po K a po Č, protože buď to ladí dole a neladí to nahoře, nebo to ladí nahoře a pak to zase neladí dole. Nakonec to ladí nahoře i dole a mě zalije pocit štěstí, že konečně můžu začít nahrávat. Posléze zjistím, že jsem ten pocit štěstí nějak uspěchal, neboť na dvanáctce neladí oktávy. A zase vyjmenovaná slova po K, po Č, po P, …..  Smířen s osudem, že to prostě nějak dopadne začínám písničku Nemysli si. Kontrolním poslechem přes sluchátka zjišťuji, že nahraný metronom z pomocné stopy přelejzá do mikrofonu kytary a je potřeba stáhnout hlasitost metronomu. Nakonec stopu vypínám úplně  a zkušebně použiju vestavěný metronom, který se ukazuje jako lepčejší a konečně můžu začít nahrávat. V jednu v noci mám další písničku. Druhý den sháním Pavla Sudíka aby dohrál basovou linku do třech připravených základů. Místo toho přichází esemeska, že Pavel Sudík má pracovní úraz a ortézu na pravé ruce a minimálně do 25.11.2009 nezahraje ani notu a já mám před očima chvíli šedivo bílo a chvíli rudo. A zase voodoo – někdo si dává skutečně dost záležet. Ale až já ho dostanu, to bude facek ….

Je úterý, perkuse chci nahrávat o víkendu abychom nepřipravili sousedku o nervy a já tedy pokračuji dalšími stopami. Tentokrát je na řadě písnička Už jsi dlouho pryč. Mám ty prsty nějaký volšový a písničku nedokážu zahrát uspokojivě najednou a tak nahrávám a nahrávám a přemýšlím na čem míchat.  Mám v režijní místnosti (jídelní kout) už třetí reprobedny, přes kabel není kam plivnout, ale míchat se na tom nedá.  Projíždím tedy recenze a hledám lineární studiové monitory. Moje kapsa stačí na pasívní Alesis MK II a v www.musiccenter.cz je mají za 3701 Kč. Je čtvrtek, v pátek by to mohlo dorazit, přes víkend by se dalo míchat. Ihned objednávám, neboť šop ukazuje, že jsou skladem v Brně.  Jaké je však moje překvapení, když do musiccentra volám, kdy že bedýnky pošlou, odpovědí mi je že nepošlou, neboť žádné nemají, veškeré všechno, co mají skladem je rezervováno a pod pultem nic není, a to ani pro mne . Vzápětí se informace na šopu mění na „termín dodání neznámý – zboží u dodavatele“.  Rozčarován tedy hledám další levný šop a nacházím www.shop4djs.cz . Tam maj tytéž bedýnky ale za 4450 kč, tedy o 750 kč dražší. Pokoušejí se o mne mrákoty – zase to voodoo. Naštěstí druhý den bedýnky dorážejí a já mám před sebou víkend testování. Bedýnky hrají velmi hezky a já už se vidím, jak mi práce odsejpá od ruky.  Sháním Libora Jandu aby dohrál perkuse. Přichází mi ale esemska že Libor leží v nemocnici s malým infarktem (nebo srdeční slabostí – v jeho životě vlastně už druhou) a pro změnu menší srdeční slabost se pokouší o mne … Až já dostanu toho vola s voodoo panenkou ….

V neděli večer si jen tak z plezíru vlezu na internet a otevírám www.musiccenter.cz. Alesis MK II jsou opět skladem za 3701 Kč. Píšu hned těm polovopicím dopis, jestli si ze mě úplně čistě náhodou nedělají prdel. V pondělí doráží odpověď, že zákazník rezervaci odvolal a proto jsou zase 2 kusy skladem ….. že je to „pouze nemilá shoda náhod“, která se stane jednou (maximálně dvakrát) za deset let …. Blbá nemilá shoda náhod co mě stála navíc 750 kč + poštovné. A zase to voodoo ….

Nahrávám dál s vědomím, že basu si nahraju sám v případě že nebude zbytí, ale nechce se mi dělat práci za Pavla Sudíka, který má basové figury už zažité a mě se to tak líbí jak to hraje a tak nechci objevovat Ameriku, byť by to pro mě nebyl problém nahrát…  Perkuse ale sám nenahraju. To je strašnej materiál se kterým jsem nucen spolupracovat, samý starosti jsou s tim, jak malý děti. Ba ne, ještě horší je to …. mnohem horší. A to nejhorší –  to ještě bude, to ukáže až příští týden.

Utekl další týden. Beru si čtvrtek a pátek dovolenou aby práce na nahrávkách trochu poposkočily. Libor píše z nemocnice, že asi umře a že neví kdy ho pustěj domu a že má před sebou ještě spoustu vyšetření, takže netuší kdy dorazí domu… Náhodou mluvím s Mírou Petrenkou, který ale viděl Libora ve Zdicích u Jednoty. Kdoví jak je to s tím umíráním… Je čtvrtek asi deset ráno, vařím si kávu a jdu připravit studio. Pokřtil jsem si studio na „MPAM“. Je to zkratka za „Mezi Pračkou A Mrazákem“, což tu nahrávací místnůstku asi vystihuje nejlépe. Sedám si s kytarou k mikrofonu a tuhnu. Zvenčí se přerývaně ozývá vrrrrrn, vrnnn, rrrrrrrrrrrr. Pokládám kytaru a jdu na zahradu. Nádherné počasí vylákalo na pole jézéďácký traktor s pluhem. Dopíjím kávu a jdu si udělat oběd. Zase voodoo. Někdo si dává zakramentsky záležet. Odpoledne se domů přihrnuly děti, takže zase odkládám kytaru a pozoruji orající traktor, který ale naštěstí orá na druhém konci pole, takže to vrčení už neruší nahrávání tolik. Za mými zády dupou děti a řadovka hrozí zřícením. Je zase deset večer a já zasedám k mikrofonu a zkouším nahrávat. Zjišťuju že včera nahrané vzorky jsou nějaké pomalé a hrajou i nějak nízko. Lovím tón na kytaře a zjišťuji že to hraje o tón a kousek níž než originál. Chvilku si hraju s nastavením karty, nekolikrát škatulku vypínám, několikrát zkouším vyjmenovaná slova po K (a i na ty ostatní se časem dostane) a po chvíli a nějakém mém zásahu a dvou restartech „nejoblíbenějšího „malého měkkého“ operačního systému“ se mi to skutečně daří opravit. Nahrávám další stopy a velebím jsoucno, jak rychle práce utíká. Menší miminko je nějaké marodné a tak přichází manželka s nevinným výrazem v obličeji a úsměvem číslo 3 (který nikdy nevěstí nic dobrého), že když mám tu dovolenou, tak bych mohl i pohlídat ….  V noci se mi ještě podaří smíchat základ ke dvěma písničkám a já si pochvaluji jak bedýnky hezky hrajou a jak je tam všechno dobře slyšet, líp než ve sluchátkách. Je to dokonce tak dobře slyšet, že zjišťuji smutnou skutečnost, kterou jsem ve sluchátkách nepostřehnul, že dvanáctka je falešná a rozumný člověk musí uznat, že se musí přetočit …

V  pátek si ráno opět sedám k mikrofonu a miminko kouká na televizi. Brnkám písničku a venku za oknem hééén hééén vrrrrrrrrnn – debil s děravým výfukem si hraje na závodníka. Čekám až zemětřesení utichne a vracím se do prádelny – teda do „studia“. Sedám si k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu nahrávky a zvenčí hééééééén héééén héééén vrrrrrrrnnnnn. Magor přijel zase. Pro změnu se ale točí hned na křižovatce a vrací se stejnou cestou zpátky, takže představení je tentokrát o něco delší. Jdu zpět k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu písničky – a miminko volá, že pohádka už skončila. Zatracený voodoo.

Odpoledne se mi něco podařilo nahrát a tak si stěhuju zvukovou kartu i počítač do režijní místnosti (jídelní kout) a chci zkusit smíchat aspoň základ něčeho, abych prostě vůbec něco v ruce měl a práce se aspoň trochu někam pohnula. Písničky zase hrajou pomalu. Já bych do toho kop. Zkouším to přehrát přes interní repráček v počítači, ale tam to hraje dobře, takže chyba je v kartě. Zkouším, testuji, zase zkouším, kleju, vypínám, jdu spát …  Zatracený voodoo!

Je sobota, v kapse mám prachy … – bane, je sobota a měl by přijít Pavel Sudík, který má vycházky a zkusí něco nahrát. Nahraje dvě stopy basy do Nemysli si, jen tak mezi řečí mě upozorní, že jsem ty stopy nahrál blbě, protože je to tam mimo rytmus a chceme jít na další písničku, když tu – zase to hraje pomalu. K čertu s tou zpropadenou technikou. Posílám Pavla na kouřovou a šteluju a restartuju a kleju. Pavel se za chvíli vrací a já stále ještě šteluju. Pavel pije narychlo uvařenou kávu aby ukrátil chvíli a já jej ještě jednou posílám na kouřovou, protože to stále nefunguje. Po chvíli pokusů se sporným výsledkem toho má karta právě dost, sama se restartuje a už nenabíhá. Šunt jeden šikmovokej. Ani se kontrolky nerozsvítily. Pavel odchází domů a já si beru kartu o patro výš na testování. Chvíli laboruji, chvíli lamentuji, ale karta si svébytně mele svou. Nechávám tedy zařízení zapnuté a pokouším se dělat jinou práci, i když to jde dost těžko, protože teď potřebuju nahrávat a ne dělat jinou práci. Po asi čtyřech hodinách „jiné práce“ najednou karta sama nastartuje a tváří se přívětivě. Co má svítit svítí, co má blikat bliká, ale – zdání klame !  Počítač nevidí zařízení na sběrnici …  Instaluju ovladač starší, novější, ještě novější, nejnovější, odinstalovávám, restartuju, kleju, proklínám, jdu spát s vyjmenovaným slovem po Č na rtu …. 

Druhý den je pondělí a já beru marodnou krabici do obchodu ať poraděj. Čirou náhodou je v obchodu i velkododavatel těchto krabiček, který pouze na základě mého popisu chování té karty rezolutně prohlásil: „To je na výměnu“. Kdyby ti uličníci měli skladem stejnou bedýnku, mohl jsem si ji hned odvézt, ale oni neměli. Takže si maroda nechali v Praze a zase nadávám na to zpropadený voodoo, protože nemám na čem nahrávat a vánoce se qapem blíží. Jo a abych nezapomněl, Libor Janda se stále ještě neozval, takže mám takové tušení že asi (byť byl viděn ve Zdicích v Jednotě) skutečně umřel …

Dnes jsme hráli s Pokusem dvě akce, resp. zdravé jádro bez toho, že by informovalo ostatní,  ještě jelo do Jižních Čech do Jedraže na další soukromou hru, ale to bylo až v noci, a to jsme my ostatní (já, Libor a Veronika) už byli dávno doma. Pro mě to bylo takové   hraní off-line, protože o mém odchodu z Pokusu už je rozhodnuto. Od rána krásně svítilo sluníčko. Nebylo sice nejtepleji, ale sluníčko příjemně hrálo.  Do Praskoles jsme dorazili  s mírným předstihem a  – náves vymetená. Trochu jsme tápali, zdali je akce skutečně na návsi, ale náhlesezjevivší pořadatel nás ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. Pomalu se trousící lidé a kolem přeběhnuvší koňská jízda nám dala za pravdu.  Protože řídila Veronika, mohli jsme s Liborem ochutnat nabídku místních vín. To červené mě přišlo takové nějaké lepší než bílé, ale je to věc názorů. Za několik málo chvil se náves zaplnila lidmi. Starosta přednesl proslov, koňská jízda projela obcí, bojovníci historického šermu se zapíchli navzájem a Pokus zahrál 4 písničky. Mě přišlo, že nenazvučená kapela v tom šrumci nemůže vůbec znít, ale lidé říkali, že to bylo fajn, tak asi bylo ….  Veronika nás s Liborem posléze vyhodila u nás na zahradě, protože nemělo smysl vyrážet na Příbram zbytečně brzo a utíkala domů na oběd. My jsme s Liborem chvíli svačili kávu a pivo a chvíli jen tak kecali – počasí bylo fakt nádherné. Libor nechtěl riskovat cestu domů, protože u něj hrozilo nebezpečí že jej jeho manželka už ne odpolední vystoupení nepustí, tak jsme celou tu dvouapůlhodinovou přestávku strávili u nás. Kecali jsme o kapele, plánovali a Libor se chlubil dalším přírůstkem do jeho kulinářského poznámkového deníčku. Libor totiž fantasticky vaří a peče, ale názvy a pojmenování jeho výsledků vůbec nevzbuzují důvěru – o to lépe to ale chutná.

Ty dvě hodiny utekly jako voda a kde se vzala tu se vzala –  Veronika. A jelo se do Žežic. Pořadatel countryfestu stejně jako posledně nezklamal a celá akce byla suprově zajištěna. Posledně jsem jim chválil naprosto exceletní buřtguláš, tentokrát jsem jim chválil azu – chutnalo to sice jako lepší lečo, ale bylo to moc dobré. A hlavně – bylo toho tolik, že by to vystačilo pro půl somálské vesnice (při troše skromnost možná i pro celou). Hledám známé tváře a hle: New Pauza, Žabák, Petr Kříž,  zvukař Honza Růžička (na kterého nedám dopustit), i ten dlouhovlasatý fanoušek s dřevěným klackem jako kytarou, co ho s Markem známe z Příbramského huntíku. Bylo to příjemně strávené odpoledne plné sluníčka a dobré muziky i dobrého jídla, ani se nám domu nechtělo. Lezeme na podium, a hele: Marek si koupil kombo, ani se nepochlubil. Pořád se ptal, jestli je lepší tohle či ono nebo dokonce tamto, ale zřejmě dal na mé rady, protože já jsem si ten samý typ, a sice Marshall AS50D, koupil taky o půl roku dřív…  Fakt ta bedýnka hraje dost obstojně.

Odbočka do historie:  Věc se totiž měla tak, že když jsem loni před vánoci s Markem prolézali  music-city.cz v Ocelářské ulici v Praze (Marek hledal nějakou solidně hrající kytaru a já dárek pro dcerku), najednou se z rohu místnosti ozval naprosto excelentní zvuk zesílené akustické kytary. S ústou otevřenou nechápu, jak Marek ten zvuk z kytary dostal a ptám se, že to musí být kombo aspoň za 30 tisíc, ne ?  Omyl. Stojí to „pouhých“ šest a půl tisíce. Chvilku točíme s čudlíky tam i nazpátek a mě osobně se ta škatulka moc líbí. Marek pak dál hledá svoji vytouženou kytaru, dokonce několikrát navštívíme i kytaráře Libora Kobrleho a sháníme radu tam. Závěr mé zkušenosti v té prodejně je asi takový, že i z horšího kusu prkna (rozuměj levnější kytary) je to kombo ochotné vytvořit docela ucházející zvuk za velice příjemný peníz.  Po akci v Brandýse nad Labem kdy se moje původní kombo vytáhlo z Markovo auta se zaraženým vypínačem někam dovnitř a ačkoliv na tom kombu ležely Markovo i Honzovo kytary, všichni svorně tvrdili, že je tam nikdo tak blbě nedával, jsem usoudil, že byť naprosto bez peněz,  prostě potřebuji nové kombo a moje volba padla právě na toho Marshalla, byť se akustické kombo na pětistrunnou basu fakt moc nehodí. Plánoval jsem pomalu rozjet svůj vlastní projekt, kdy bych oslovil pár svých kamarádů a nacvičily se mé staré písničky z dob Ackcellentu, ale hrané akusticky, takže potřeboval jsem akustické kombo v prvé řadě ke své kytaře, ale neměl jsem peníze zároveň na kombo akustické a basové …. Všichni Pokusáci na zkoušce ale svorně tvrdili, jaký má pětistrunná basa přes akustické kombo úžasný zvuk, byť já jsem zastával názor, že ten zvuk byl o řád horší a já osobně  jsem se třeba vůbec neslyšel, ale asi to fakt hrálo a na další akce už jsem jezdil pouze s tímto novým kombem.

Konec odbočky do historie

 

Takže všichni se loučíme a jedeme s Veronikou a Liborem směr Zdice a Králův Dvůr. O to víc jsme se pak v autě divili, když nám Veronika řekla, že ostatní ještě jedou na Jedraž do Jižních Čech. Prostě jsme jim s Liborem nestáli ani za to, aby nám to řekli.  Koukali jsme všichni tři po sobě a dost dobře jsme nechápali, ale asi to nebylo o chápání, ale o případných nákladech na benzín a o cesťáku na další auto (a nebo neochotě cesťáky proplácet). 

Každopádně byla to nádherná sobota plná sluníčka. Pořadatelům a zvukařovi třikrát sláva …. díky za nádherný den.

Byť cvičíme jak nadržený a nic neponecháváme náhodě, přece jenom nás s Pavlem Sudíkem dost dráždí množství absencí Libora Jandy a duchu vzpomínám na rok 2004, kdy nám ze dne na den nepřišel na hraní a kapela Ackcellent tím skončila. Utěšuji se, že Libor patřičně zestárnul a že podobnou nezodpovědnost už neudělá …  Protože je teplo, dnešní zkoušku jsme udělali k veliké radosti sousedů u nás na zahradě.  Protože v naší rodině je tatínek docela vzácností, využívám se synkem volnou chvíli a házíme na blízkém poli s Kubíkem padák. Je to ten samý modem s jakým jsme si hráli jako malí kluci – čtverec látky s provázky zatížený matkou.

A hele – kdopak to přichází ? No to jsou k nám hosti – Zdeněk Heller venčí psa.

Zdeněk není moc k vidění, nějaký čas byl bez práce, nějaký čas marodil a hlavně moc nevychází z domu a já se ve Zdicích zdržuji taky jenom na vyspání a zkontrolovat, jestli jsem ještě ženat a jestli jsou děti ještě moje ….  Chvíli kecáme o historii a o mládí, chvíli Zdeněk hází padák aby po chvíli zjistil, že po máchnutí rukou se už nenarovná a že jeho ruka má tendenci následovat odlétající padák, a tak ve strachu o své stárnoucí chatrné zdraví jdeme raději k nám na zahradu společně čekat na ostatní kumpány, kteří mají přijít na zkoušku.

Téměř na čas přichází Pavel Sudík a ladíme. Po deseti minutách máme naladíno a čekáme na Libora. Pavel se na mě dívá a trochu protahuje úsměv a ani nemusí mluvit – obě je nám jasné v čem vězí problém. Libor má zřejmě doma zákaz vycházek a protože si nedokáže dupnout a udělat si v rodině pořádek, tak hold zase chybí –  z našich asi deseti zkoušek dorazil na tři s argumentem, že on to umí a že to je jednoduchý ….  Nic na této skutečnosti nemění ani to, že bongo/congo má u mě ve sklepě, takže to má vlastně úplně bez práce ….

Takže hrajeme jenom s Pavlem, ladíme dvojhlasy, Zdeněk poslouchá, sem tam povídáme nějaká moudra, Zdeněk zase sní o tom, jak bude hrát Ackcellent, což mu rozmlouvám, protože ta kapela vlastně nikdy pořádně nehrála, sem tam popíjíme pivo, což Zdeněk, který právě bere léky, nesmí. Snažím se nekazit si náladu a nemyslet na Liborovy absence a skutečnost, že takhle se v podstatě nedají ani domluvit s pořadatelem kšefty, no snad se to ještě nějak vyvrbí ….

Končíme příjemně naladěni z bezpečnostních důvodů před devátou hodinou večerní – to aby sousedi nedostali vosypky. Libor zase nepřišel …

Dnes jsme s Pokusem odehráli příjemné představení nedaleko Příbrami – na zámečku ve Zbenicích. To krásné odpoledne trochu kalila skutečnost, že Honzík napsal všem, že jede s Markem přímo ze Zbiroha a zdičáci se mají domluvit mezi sebou a když jsem ostatním napsal, kdo mě vezme, že jsem bez peněz a nemám naftu, nikdo neodpověděl. Až na moje naléhání hodinu před plánovaným odjezdem, jak se vlastně do Zbenic dostaneme, protože jsem bez peněz a bez nafty a Marek mi ještě (a spoustě ostatním taky) dluží pětikilo jako doplatek za naftu do naše cesty do severních čech, kdy peníze sice odepsal z pokladny, ale mě už nevyplatil, přišel Libor s esemskou od Janiny Urbánkové t.č. již Potůčkové, že jede ona – že ale bere i Andulku a i Honzu a Marka a že si to máme s Liborem zařídit tak nějak sami. Taky to mohli říct před týdnem …

Takže jsem si vypůjčil nějaké peníze abychom vůbec dojeli, natankoval a vyrazili jsme s Liborem sami a s náloží jídla, co Libor navařil. Naše menu se skládalo z divokého zajíce (t.č. již mrtvého, upečeného), čtvrtky chleba, několika rohlíků s játrovkou, 2 litrů vody, asi 2 piv a dvou plechovek s kávou. S touto polní kuchyní jsme mohli jet klidně hrát až za Strakonice 🙂

Zbenice je oáza klidu uprostřed polí (pokud pominu ty dva puberťáky na motorkách YUKI s děravým tlumičem) – tady bych chtěl bydlet.

Zámek čeká veliká rekonstrukce, ale ani současný stav nebrání panu majiteli v pořádání kulturních akcí, což je dobře, protože akustika v místnosti, kde se produkce odehrávají, je úžasná. Dostali jsme vynikající kávu slazenou medem, což příjemný večer ještě více zpříjemnilo. Pak se Marek s Honzíkem začali shánět po Veronice (naše Pokusácká flétnistka) a opomněli, že Veronika má v kapelním kalendáři skoro měsíc napsanou akci na druhém konci republiky a že tedy s námi nejela – asi oba pánové náš kalendář na kterém tak přísně lpěli – sami nečtou.
Pan majitel nás provedl podstatnou částí zámku, vysvětlil co kde bylo a co kde bude a hlavně ukázal výstavu rostlin, která každou hudební (i divadelní) produkci provází. Měl tam fantastický kaktusy a ještě fantastičtější masožravky. Bohužel, žádná nebyla velikosti průměrné tchýně .
Hráli jsme jako o život, lidi tleskali jako jedna žena (muži nějak nedorazily v počítatelném počtu) – dle slov pana majitele bylo do domácností v Příbrami a okolí doručeno 12600 osobních pozvánek. Zřejmě ale v okolí Příbrami neuměji lidi číst, nebo byli všichni ještě na dovolené, neboť dorazilo 11 lidí + přibližně stejný počet neplatících dětí. To ale nikomu nevadilo a nakonec jsme se úspěšně prokousali do hudebního cíle, kterým byla jako vždy písnička Zámeček. Lidi tleskali a já nevěděl jestli by nebylo vhodné jednu písničku přidat, ale když si Marek sundal kytaru a Honzík jeho příkladu následoval, lidé se začali pomalu zvedat ze židlí a odcházet. Ti nejzvědavější si ještě chvíli povídali s Markem a nakonec jsme se všichni pro pokročilou večerní hodinu se všemi rozloučili a začali jsme balit na cestu domu. Teprve na cestě domů jsem si všimnul jak už je brzo tma a že vánoce jsou vlastně už jen 4 výplaty daleko …..

Krásný slunečný den byl ve znamení mnoha událostí, a to jak hodně důležitých, které některým z nás natrvalo změnily život, jako např. Janině Urbánkovic, která se toho dne vdávala, nebo i méně důležitých, jako například drobná automobilová nehoda Libora Jandy kousek od jeho (teda jeho manželky) domu, kdy lehce poškodil dva vozy – ten svůj i ten cizí. Právě proto jsem nestihl svatební obřad v Hořovicích, kde jsme měli všichni z Pokusu povinnost se zúčastnit a všichni jsme se potkali teprve až když pro nás přijela Veronika, která se pro tento den zhostila úlohy řidiče, neboť Marek v Jedraži už byl, neboť tam už den předtím sólově hrál. Jako malé překvapení jsem si na zkoušku vezl skládací rudlík, neboť ze zkušenosti z Čechtické lilie, kdy jsem táhnul kombo i futrál s kytarou přes 100 metrů od auta k přidělené chatce a kdy jsem coural v podstatě ruce po zemi, jsem pojal nápad si to tahání harampádí nějak ulehčit. Už od rána svítilo sluníčko mocnou silou, na nebi nebyl jediný mráček, ale už po poledni bylo jasné, že se blíží podzim, neboť sluníčko žloutlo a žloutlo a rychle se klonilo k západu. Ještě, že jsem měl čerstvě nabitou baterii v digitálu, protože celé odpoledne jsem fotil, fotil a fotil. Proto jsem z toho mraku fotek vytvořil galerii s dobrou stovkou obrázků.

Veronika dorazila s Andulkou na předním sedadle, takže bylo jasné že se budeme vzadu tlačit tři hezký klucí – Honzík, vrahounek Libor a já. Cesta ubíhala jako po másle, počasí uchvancancující –  teplota, tlak, rosný bod, ale to už znáte z rádia (ti starší) nebo od Cimrmanů (ti mladší). Ačkoliv okolí Hoštic znám docela dobře, jako malý chlapeček jsem tudy jednou projížděl, snažil jsem se upamatovat se na některá známá místa  již ze slavné trilogie  „slunce, seno“, popř. i moje vzpomínky. Nic. Veronika mazala dál a ostatním loudavým řidičům dávala jacepatří najevo, kdo je na silnici pánem – vlastně dámou. S tím našlapaným mondeem s tím vlastně neměla ani tak moc práce. Najednou ztrhla řízení doleva na louku – a byli jsme na festivalu. Z okolí jsem nepoznal vůbec nic. Šli jsme nejdříve prohlédnout místo činu. Krásná louka zalitá sluncem, 50 lidí ležících či sedících na lavičkách a z blízké stodoly country hudba. Marka s rodinou jsme našli hned. Marka totiž nelze přehlédnout ani v davu  –  je totiž vždy největší. Nebylo moc času na nějaké dlouhé řeči, protože Marek se šel připravit na podium, hrál totiž před Pokusem ještě svoje sólové vystoupení. My jsme tedy s Liborem šli okouknout okolí.  Malé jezírko s houpačkou na jedné z větví, travnatá plocha nedozírných dálek, podium s Markem, stan se zvukařem, několik řad laviček s asi 50 lidmi a stodola. Na tu jsme koukali už prve, ale vedle ní stál kiosek s pivem, takže tam jsme si to šli s Liborem prohlédnout jako první. Dali jsme oba kelímek a jali jsme se nakukovat do stodoly, kde právě zuřila hudební produkce nějaké místní country kapely. Prostor přesně svědčil stylu hudby a posluchači nadšeně podupávali – kapela zrovna hrála Hoho watanay, nebo Frenky dlouhána, už si nejsem jist. Pomalu jsme se vrátili mezi ostatní a rozhodli se, že si přineseme (my šťastnější  přivezeme) harampádí. Jakmile jsem dorazil s povozem k lavičkám, Marek, který se tam nějak mihnul, jedovatě poznamenal:  „Kdy ti to letí ?“ a nějaká dobrá duše mi chtěla pomoci s hledáním odbavovací haly. Blbý fóry. Ale s vozejkem se jezdí úžasně. Akorát je s tím zoufalý tahání po schodech.

Sedíme s Liborem na lavičce a kecáme o nesmyslech. Dopisuji esemesku a telefon pokládám na lavičku. Hlavou mi probleskne myšlenka, že až se budu zvedat, nesmím na telefon zapomenout. Dál kecáme o blbostech. Jdeme si s Liborem pro další pivo, protože je nádherně, svět je krásné místo k žití  a čas tak nějak nezúčastněně plyne. Vracíme se a Veronika se ptá, kde mám telefon, že ležel na lavičce, ale už tam není. Trošku mě zatrnulo, protože jsem si dal do souvislosti mé prázdné kapsy a myšlenku na opuštění telefonu ležícího na lavičce.  Prostě telefon nebyl. Holky, pučte mi telefon, já brnknu na operátora ať to zablokuje. Veronika šmátrá v kabelce se slovy: „Chceš tenhle nebo tenhle ?“ a podává mi můj telefon. Lidi prej strašně divně koukali, když si ho holky z té lavičky braly. No samozřejmě že jsem telefon chtěl a Veronika má za svůj hrdinský čin dodneška odemne slíbenou kytku. Marek dohrál, dozpíval, dohrály a dozpívaly i atrakce pro děti, což byla taková pestře zmalovaná paní/slečna která moderovala dětskou soutěž v omotávání hajzlpapírem (hajzpapír =  PaNaPr – pro ty slušně vychované PapírNaPrdel). Úžasná zábava. Nejspíš jenom pro tu pani. Děti, se mi zdálo, že dost dobře nechápají smysl. Pomalu dohrála i kapela, co na podiu předváděla něco jako hudbu a bylo zaveleno vyrazit směrem k jevišti. Kapelu jsme nechali slézt z podia, protože prostorové podmínky byly trochu bojové a obě kapely bychom se nevešly. Drátujeme, připojuji splitter a zvukař najednou že nemá mikrofon. Chvíli něco šteluje, pak nadává tomu co tahá dráty, ten zapojuje canon někam jinam, kde už to jim hraje – ale mě jako napotvoru ne. No takže dneska budu bez odposlechu. Naštěstí je dobře slyšet zvuk zvenčí, takže to docela jde. Marek nějak neslyší svojí kytaru, poroučí přidat a ještě a ještě trochu, a tak je z odposlechu slyšet pouze jeho kytara a nic jiného. Hrajeme a hrajeme a já zjišťuji, že nalevo odemne se začínají chystat na produkci bratři Nedvědové. Hrajeme předposlední písničku a nějaká vlezlá paní mi strká do futrálu a do reprobedny a dává si tam svoje vlastní harampádí. Dohráváme poslední písničku, v rámci možností se klaníme a začínáme balit. Tento úkon mám z festivalů už dost dobře nacvičen, takže práce mi jde rychle od ruky. Ale zase ta pani. Leze po podiu, tahá dráty, ačkoliv zvukaři ještě nemají smotány ty svoje, všude se plete, důležitá jak finanční úřad, a všemu dává ještě korunu, když se mě ptá „kudy budu opouštět podium“, když z podia vede jedna jediná úniková cesta. Zvukaři se s dámou dávají do hádky a já prchám z místa činu a děkuji za hezký zvuk. Zvukaři děkují za příjemné vystupování a já mizím ze scény. Pomalu jdeme uklidit harampádí do auta a já za poslední peníze jdu nakoupit pár sladkostí pro děti (jakoby neměly ty zuby zkažený dost) a kus úžasnýho sýra (nějakej děravej, snad ementál) pro manželku. Setkáváme se u auta, kde Veronika nadává, že dlužník Libor jí slíbil vrátit (a nevrátil) půjčku a Marek jí taky nevyplatil cesťák, který slíbil, takže si myslela že domu poveze 4000 Kč a  nevezla nic s tím, že druhý den odjíždí na dovolenou – skoro bez peněz.

 Festival Čechtická Lilie byl volným pokračováním Křížovského šťovíku a Křivsoudova.  Jeli jsme s Liborem s Veronikou,  Janina Urbánková jela s Honzou a Markem. Andulka chyběla. Počasí nádherné. Na nebi ani mráček, dálnice skoro prázdná. Veronika jela jako drak a navigace fungovala skvěle. Značení bylo bezvadné a tak jsme dorazili téměř najisto hned napoprvé. Pěšky jsem se šel podívat na místo produkce a čím dál jsem šel, tím víc se mi tam nechtělo. Ta štreka. Ta šílená štreka a reprobedna a futrál a vůbec. Už delší dobou si chci koupit malý skládací rudlík, protože to nošení harampádí na delší vzdálenosti je prostě utrpení.
 

Hned po našem příjezdu se na nás vrhají pořadatelky a každému nám vtiskávají do ruky placku s emblémem festivalu a Karel Rozkošný nám hned ukazuje chatku, kde můžeme složit naše nástroje a která bude pro nejbližší hodiny naším útočištěm. Je nádherné počasí a tak Marek velí udělat hlasovou zkoušku. Že se koná zvuková zkouška jsem zjistil až poté, co jsem hledal ostatní z kapely a nikdo nebyl k nalezení. Pobíhal jsem totiž po place a lovil fotografie a najednou kapela nikde. Můj pohled padnul na přidělenou chatku – a byli tam. Úplně všichni. V chatce bylo v každém rohu 90°, uprostřed však pouze 70°C – a všude stejně nedýchatelno. Mezi každou písničkou jsme otevírali dveře a větrali, i když to nemělo valného významu. Zkoušku jsme za chvíli ukončili a zase jsme zvolili životu příjemnější prostředí mimo interiér chatky. Zase jsem s Liborem procházel areálem a lovil záběry. Zvukaři pomalu (ale hodně pomalu) připravovali aparaturu a Karel Rozkošný jakožto vrchní pořadatel nám vysvětloval, jak jsou festivaly v okolí Vlašimi tématicky propojené a kapely které mají úspěch na jednom festivalu jsou přednostně zařazovány i do dalších festivalů v okolí. Stejně jako na Křížovském šťovíku, i zde pořadatel nabízí přespání, protože „to prý bude veliké“.
Zvukaři jsou téměř hotovi a protože my už se docela nudíme, pomalu jdeme na podium se zadrátovat. Stojím na podiu, kabely natažené a Marek nikde. Dělám tedy pár fotek přes barevné světlo reflektorů a všímám si zedníka, který na blízké garáži zdí zeď (pro slovenské čtenáře: zedník=murár, stavební kolečko = fůrik, zeď = můr 🙂 ). Sluníčko pálí jak v demoverzi pekla a zedníkovi na střeše (stejně jako nám v záři reflektorů) musí být dost vedro. Karel s námi prohazuje pár slov, František Bureš dělá první ze svých fotografií a lidé se pomalu (ale hodně pomalu scházejí). Přichází Marek, drátuje se a pomalu začínáme hrát. Lidé tleskají, hrajeme téměř bez chyb, můj odposlech funguje na jedničku. Marek opět uvádí písničky jako „MOJE“, „z MÉHO pera“ a mě trochu běhá mráz po zádech – jsme totiž jediná kapela, která nerozlišuje písničky jako „vlastní“ a „převzaté“ a spousta náhodných posluchačů si toho už všimla. Marek uvádí Arivederci. Těším se, že mi udělá radost a písničku uvede jako naší společnou – napsal jsem mu k ní skoro polovinu textu. Marek opět uvádí písničku jako svoji vlastní – asi si budu muset zvyknout. Na závěr naší produkce uvádí Marek zcela nepochopitelně písničku Hyla – což je jeho písnička sólová a je o vysavači. Ačkoliv jsem mu k ní napsal skoro polovinu textu, Marek jí opět uvádí jako výhradně svoji vlastní a začíná hrát. My ostatní stojíme na podiu a nevíme co s rukama, protože máme 3 minuty volna a sledujeme Markovu hru, kdy vrší chybu na chybě – ačkoliv tu písničku umí. Proč jí na program zařazoval, nikdo netuší – my ostatní však cítíme rozpaky, protože úroveň naší produkce rychle upadá. Produkci končíme Zámečkem a balíme si harampádí z podia dolů. Vláčím tu tíhu k chatce a po cestě na nás mává jedna z návštěvnic – prý si nás pamatuje z Křížovského šťovíku a chválí náš přednes. My na oplátku chválíme její zevnějšek a jdeme si s Liborem koupit pivo a sníst dovezený rohlík s paštikou. Dělám pár fotografií, neboť v době drátování kapel má svoje časové okénko Jan Betlach, což je lasista a vrhač sekyrek po lidech a terčích. Srkáme s Liborem pivo a kolem nás jde pro pivo návštěvnice, co se k nám tak hlásila a povídáme všichni o muzice a děláme si na památku fotografii. Slibuji, že pošlu fotografie z Lilie a pokud najdu, tak i ze Šťovíku. Já si jí ze Šťovíku fakt nepamatuju, byl tam dost velký šrumec a ten lijavec té přehlednosti moc nepřidal.
Vracíme se mezi ostatní k chatce, Marek s Honzou sedí a zdálky pozorují Betlachovu produkci, Jana sedí u chatky a Veronika střídavě leží v trávě a střídavě v té trávě (samozřejmě v době produkce kapel) tančí. Veronika totiž umí břišní tance a jde jí to velmi dobře. Vedle nás sedí s dětmi a manželem i návštěvnice, co se k nám tak hlásila a tak některé záběry zvěčnily i jí.
Děláme ještě výrobní poradu, zda-li přespat nebo jet domů, ale protože se nikomu přespávat nechce, pomalu balíme a já zase vláčím harampádí směrem k autu. Loučím se ještě cestou s našimi novými známými a stylem „soumar“ vláčím bednu a futrál s kytarou k autu. Cesta domů byla velmi příjemná. Veronika se s řízením moc netrápila a my to s Liborem docela uvítali, že hold se „kochat“ dneska nebudeme a že cesta domů bude ubíhat příjemně rychle. Počasí bylo stále nádherné a dálnice úplně volná ….

Dnes jsme se s Pokusem zúčastnili multižánrového festivalu Potulný hudební cirkus v Černošicích. Toho dne střídavě mrholilo, střídavě pršelo, střídavě svítilo sluníčko. Andulka Klička opět nejela a tak zaskočila Šimi. 

 V Černošicích nás trochu zaskočily dopravní problémy, protože  cesta najednou nevedla nikam, ale podařilo se nám sehnat Martina Hejnáka, který byl spolupořadatelem festivalu a tak jsme dlouho nebloudili a nástroje jsme si donesli pěšky asi 250m.  Místo pro festival bylo vybráno výborně, stranou od lidí, ale já osobně jsem se strašně nasmál, protože to pro neinformovované oko vypadalo jako utečenecký tábor. Uprostřed tábora rozbitý slunečník od Gambrinusu, který si místní pivaři otáčeli podle toho, na koho momentálně pršelo, na podiu, které se sestávalo z korby dlouhé Avie a které bylo překryto děravou celtovinou, hrála dvoučlenná kapela. Hudebníci cestovali na korbě podle toho odkud na ně kapala voda a při násilném odchodu, kdy už nebylo před střídavě kapající a střídavě tekoucí vodou kam utéci, si dvojice neodpustila jízlivou poznámku, že korba je vhodná spíše pro jednotlivé muzikanty a že pobyt nahoře vůbec nepřejí vícečlenným kapelám ….

Zvuk nebyl nejhorší a program vesele ubíhal. Jsme sice z festivalů zvyklí na ledacos, tedy i na program, kdy vše nejede podle plánu, kdy se kapely prohazují podle toho, kdo musí prchnout dříve, neboť má ještě někde hraní, ale zde jsme stáli téměř bezradně, neboť  skluz programu byl téměř dvouhodinový a pohledem na seznam učinkujících a na hodinky se člověk nedozvěděl vůbec nic. Zbytek Pokusu seděl ve stanu, jež nám byl přidělen jako azyl, Libor toho dne moc nemluvil, já jsem se procházel venku a lovil jsem fotografie z „místa činu“.  Chvílemi jsem poslouchal zvukovou kulisu festivalu a přišlo mi, že tam všechno vázne. Konferenciér nekonferovar, až 30minutové pauzy mezi učinkujícími kdy se nedělo vůbec nic a všichni se někam ztratili – včetně zvukaře), problémy s děravou celtou na Avii, ze které permanentně tu i onde padala voda – prostě festival nějak neměl spád, do toho déšť a vychládající obecenstvo. Začala hrát další kapela. Neboť  se mezitím lehce setmělo, někdo rozsvítil barevné reflektory na jevišti. V tu chvíli zhasly nejenom reflektory ale utichla i produkce. Martin Hejnák, kterého jsem na svých toulkách potkal mi řekl, že místní pojistky nevydrží oba světelné sloupy a že se hold bude muset svítit pouze na jeden sloup. Mezitím se znova rozpršelo a já zjišťuji, že na rozdíl od ostatních zvukařů, kdy za podobných nečasů jsou reprobedny pokryty vrstvou igelitu, zde na reprobedny sprostě leje bez toho, že by to někomu vadilo … Asi maj v zásobě dost reprobeden …

Před námi hraje kapela Bobr chutná dvakrát. Trvá to asi hodinu než nazvučí, všechno klídek a maňana, žádnej kvalt, druhého kytaristu není vůbec slyšet a sóla, při nichž se umělec prohýbá a kroutí tělem jak při týdenní zácpě, unikají naprázdno. Zvukař je ale kliďas a chybějící kytara mu nevadí – že mu nevadí ledacos, zjistíme za nějakou chvíli  na podiu i my 😕

Bobr chutná dvakrát se pomalu loučí a já si beru kombo a kytaru ke korbě. Kapela však hraje pořád dál a zve si na podiu další hosty a vůbec to nevypadá na konec. Sedám si na kytarový futrál vedle korby a sleduji šrumec pod korbou. Asi deset  lidí tančí do rytmu rockové muziky, mezi nimi i bosá blondýna v dlouhých světlých šatech s digitální zrcadlovkou v ruce. Tančí sem, tančí tam, až přitančí ke mne a sedne si vedle mne na reprobednu (čímž jí zatlačí do bláta) se slovy „To je paráda, co ?“. „No to je ….“, odpovídám a dál sleduji kotel, vlastně kotlík s tančícími a notně podnapilými lidmi. Pohledem na korbu zjišťuji, že na korbu se musí buď vyskočit, nebo použít přistavená židle. Vzhledem k tomu, že díky dešti byla hlína všude v okolí dost rozměklá a každý vylejzající a slejzající jí zatlačil trochu hlouběji do země, bude to ještě docela zajímavé ….

Bobři konečně končí, zpěvák dopil na korbě veškeré donesené pivo a na korbu se pomalu sunu já . Futrál a bedna se dá na korbu vyhodit docela jednoduše a všichni tedy začínají věnovat pozornost Markovi, neboť jiná cesta na nahoru nevede. Marek zkouší cestu přes židli, ale na jedno šlápnutí zašlapává nezajištěnou židli hluboko do mazlavého bláta. Zkouší tedy obejít Avii a dostat se nahoru jinak a stále nevěří, že nikde nejsou tajné schůdky. Nejsou ….  Hledáme nějakou skrytou kameru, co se baví na úkor vylézajících a slézajících. Žádná není. Cesta nahoru se nakonec podařila za pomoci všech, co Markovi drželi židli a produkce mohla začít. Chci si zapojit odposlech, ale není kam – mikrofonů je málo. Nevadí, nejsme slečinky, Beatles taky hráli na dva mikrofony. Basa je zapojená v momentě ale co ostatní ? Marek nemá ani po půlhodinovém drátování zapojený mikrofon a Honzovi nejde kytara. Od zvukaře se ozývá „Hrajte, já to tady nějak sešteluju“. „Ale my nemůžeme hrát, polovina věcí nefunguje“ nadáváme všichni z korby na zvukaře. Zde zjišťuji, jak je dobré nemít do kytary zastrčený kabel od zvukaře, ale mít sebou kombo, neboť vždycky je člověk slyšet a vždy se dá problém nějak řešit aspoň nouzově akusticky na jeden mikrofon. Tady jsme ale byli přímo v první linii a lidi pod korbou už dost nahlas brblali …

Zvukař ve tmě experimentoval, točil a kroutil čudlíky a za námi podržkabel přepojoval jeden drát vedle druhého, avšak bez znatelného výsledku. Lidé pod korbou brblali víc a víc a mě už došla trpělivost a volám na ostatní, že tohle nemá smysl, že to odehrajeme „na hubu“. Marek asi neslyší, neboť stále huláká na zvukaře, že mu nejde mikrofon a Honza stále ještě nemá kytaru. Zvukař do odposlechů kontruje lapidárním sdělením, která nás odzbrojuje „Klucí, tady je v tom takovej bordel ….“. Hulákáme tedy znova, ať ten rozhlas vypne a jdeme hrát na hubu. Odehráváme připravený repertoár, ale Marek není v pohodě, je viditelně rozladěný, a tak po několika písničkách ohlašuje konec produkce a stejnou cestu, jakou jsme absolvovali nahoru – absolvujeme zase dolu. Kdo pomáhá Markovi držet židli, už nevidím. Loučíme se a pomalu odcházíme. Tento veselý a vtipně pojatý festival si budeme ještě dlouho pamatovat … 🙂

S Pokusem jsme se dostali i pod Blaník, a to na festival Křížovský šťovík.

Část kapely se tam v podstatě vracela mezi kamarády, protože 20.6.2009 už hrála v Křivsoudově (což je nedaleko), což byl prý festival, který byl prý vytvořen kvůli nám, a to na základě našeho loňského podzimního hraní na Vlašimském jarmarku. „Část kapely“ zdůrazňuji proto, že já byl t.č. na dovolené a Janina Urbánkovic také (ale někde úplně jinde) a protože až do úplného finále se nevědělo jestli Křivsoudov zrušit, neboť vždy někdo z kapely chyběl, ale paní pořadatelka naléhala a naléhala a protože nám to bylo nefér aspoň nějak provizorně neřešit, takže kapela vyrazila ve zeštíhlené formaci.

Že to udělala dobře a že zanechala dojem bylo zřejmé až později, neboť na tento Křivsoudovský festival právě navázal Křížovský šťovík a následně vlastně pak i Čechtická lilie, což jsou všechno vesnice a městečka v okolí Vlašimi.

Jeli jsme v rámci úspory Tranzitem. Nás 6 se tam v pohodě vešlo i přesto, že třetí řadu sedaček jsem z čistě provozních důvodů už dávno vyndal. Andulka chyběla – jako alternace jela Šimi.  Festival jsme našli pouze na jedno „zeptánísedomorodcůnacestu“. Ihned jsme byli příjemně přivítání a pořadatel festivalu nás upozornil, že stejně jako každý rok „to bude velký“ a že zodpovědnější muzikanti odjíždějí domů většinou až druhý den okolo poledního. Takové zprávy milujeme, ovšem nesmíme s sebou mít manželky a polovinu učitelského sboru a musíme si sebou vzít dostatek peněz a nevozit sebou pouze obecní neplatiče. Jako útulna nám byla přidělená velká místnost v přilehlé nemovitosti. Vypadala jako jako obecní jednotřídka z přelomu 19./20. století s krásnými originálními Musgravkami. Hned vedle místnosti dveře, na kterých je velký plakát s „dobrou radou nad zlato“. Už jsem to někde viděl, ale tady mi to přišlo tak vesnicky přirozené, prostě kus papíru na starých dveřích, že jsem si ten plakátek vyfotil.
Počasí bylo nádherné, bylo krásně teplo (bodejď by ne, dyť je léto, né ?), pouze mraky se nějak honily což nevěstilo nic dobrého – což se nakonec brzo ukázalo jako pravda. Po krátkém občerstvení jsme v přidělené místnosti učinili hlasovou zkoušku, než se přihrnou ostatní kapely a nastane umělecký šrumec. Venku se pomalu zvedal vítr a zvukař chystal aparaturu. Lidé se pomalu scházejí a většina z nich buď stojí frontu u některého z okének buď na proviant nebo na pivo, popř. již konzumuje zakoupené u některé z lavic. Naše banda opět hýří vtipem, zpříjemňujeme si čekání fotografováním u kamen a já občas vyjdu ven udělat pár obrázků z příprav a zachytit atmosféru. Vítr stále sílí a mraky pomalu tmavnou … O dešti už není pochyb – neklademe si už otázku „jestli“, ale „kdy“. Přes mé černé brýle jsou mraky dokonce ještě tmavší, než ve skutečnosti 🙂 . Takový letmý pohled nemá daleko k hurikánu a tropické bouři.

Jdu si sednout zpátky k ostatním do místnosti, když ke mně přichází místní podnapilé individuum v maskáčích a mačká mi rukou pusu se slovy „Ty máš krásný zuby, ty debile“. Ostatní propukají v nadšený smích a domorodec pokračuje ve své alkoholické show. Trochu jej pacifikujeme, protože si připadám jako kůň na trhu předváděný zájemcům o koupi a jdu ven abych zjistil, že už krápe. I když jsem povahy bystré, ještě než mi dojde, že krápe a tudíž to bude produkci dost komplikovat, tak už prší. Než jsem došel ostatním říct, že prší, tak už lilo jako z konve a v patách mě byla většina lidí zvenku, kteří se přišli schovat před lijavcem stejným jako od Járy Cimrmanna (néli větším).

Velká místnost byla rázem zaplněná k prasknutí. Přichází pořadatel, jestli bychom nezahráli pár kousků, abychom lidem zkrátili čekání na sluníčko. Jsme pro každou špatnost a tak souhlasíme a já nesu reprobednu s futrálem od kytary do rohu místnosti, neboť vždy stojím na kraji a shledávám, že jediná zásuvka je právě v rohu. V tom rohu ale stojí mamina s dvěma dcerkami, která se mi snaží udělat místo, ale nemůže, protože místnost je plná. Žertem hlásím, ať neodchází, že může zůstat a že se budeme tisknout. Mamina se směje a mrká na mě po celý zbytek naší produkce. Hrajeme asi pátou písničku, když kdosi přichází zvenčí, že už neprší a místnost se zase vylidňuje. Balíme nástroje a zase meditujeme a plánujeme. Přichází pořadatel a děkuje za kulturní vložku. Marek z legrace prohazuje něco ve smyslu „že by tu nadstandardní službu chtělo nějak ohodnotit“ a pořadatel odchází ve stylu tajné policie. Stejným stylem se za chvíli vrací a na půl koutku úst prohazuje „následujte mě“. Skutečně mu chybí jenom ten odznak STB na spodní straně klopy kabátu. Vede nás kolem lavic s konzumujícími přímo do pořadatelského štábu – to byla místnost kde byla největší lednička. Sice s Markem tušíme formu úhrady, ale i tak jsme překvapeni, když se pořadatel náhle obrací se slovy „Co pijete ?“ a tasí se s perfektní domácí slivovicí.

„Kolik vás je ?“, zní od ledničky dotaz, který nepřipouští diskusi
„6“, odpovídá Marek
„6 +1 + 1 + 1 + 1 = 10“, ukazuje pořadatel prstem stále na sebe a nalévá deset panáků …

Marek přijal úhradu celou, já pouze část a zbytek jsem dal tuším manželce nebo Liborovi, protože toto není moje vyloženě oblíbené pití a

hlavně řídím a opět hrozí nebezpečí, že by ostatní mohli jet domů vlakem jako loni z Dobřichovic. Marek ohodnotil pití jako vynikající, já přece jenom raději pivo – slivovice mi voní jako iron a nejraději bych s tím myl okna. Vracíme se nástrojům, ale protože v místnosti je nedýchatelno, pomalu se začínámě stěhovat ven, neboť festival je v plném proudu a muzika propukla naplno. Pomalu se na nás dostává řada, zvukaře jsem již informoval o skutečnosti, že mu utrhnu mikrofon a že mu do mikrofonní cesty ještě vložím můj splitter na odposlech a vláčíme harampádí na jeviště. Hrajeme klasický pokusácký repertoár, díky mému odposlechu se slyším výtečně, pouze u Helpu zjišťuji, že a) možná vlhkostí po dešti b) možná stářím c) možná tím, že v aranži té písničky se na dýchání jaksi pozapomnělo – neudýchám některé sloky. Lidi tleskají (mrkající mamina s dcerkami nejvíce) a produkce je za chvíli za námi. Balíme harampádí a jdeme zase odpočívat před cestou domů. Festival se pomalu dostává do finále, kupuji našemu Vrahounkovi z chudobince (Libor Janda) pivo a klobásu aby netrpěl hladem a chystáme se na vyhlášení výsledků. Libor konzumuje klobásu a pivo si bere k jevišti abychom všichni lépe viděli na vyhlášení výsledků a byli tomu nejblíž. Nějaká dobrá duše opírá kytarový stojánek přímo o klandr vedle kterého má Libor pivo. Lidé tleskají prvním ohodnoceným a kdosi drcne do zábradlí a stojánek padá přímo na Liboro pivo, které se rozbíjí. Libor kroutí holou hlavou a je mu líto piva. Uklízíme tedy střepy a jdu mu koupit nové pivo a platím za něj rozbitý půllitr – prostě o Libora se starat, to je horší než další miminko v rodině. . Každá z kapel dostává kolem 18-22 hlasů a lidi tleskají, neboť sčítání hlasů probíhá přimo na podiu. Nevím, jestli Pokus počítali poslední nebo předposlední, možná, že si nás nechávali na konec schválně, ale když překročili tu magicku dvaadvacítku, věděli jsme, že to máme doma. Počítání se zastavilo někde kolem 45 hlasů. Měli jsme dvakrát tolik hlasů než ostatní. Díky moc, lidi. Je vidět, že i v okolí Vlašimi bydlí hudební znalci, kteří se nenechají opít laciným zbožím a dokáží ocenit kvalitu :-). Fotografujeme se s cenami, podáváme si ruce a já jdu pomalu pro auto. Libor dopil pivo, ostatní mají sbaleno, takže nic nebrání naloděníse a výjezdu domů. Zaparkováno máme na nedalekém poli, kde spousta řidičů nadává, že vyježděné koleje jsou rok od roku hlubší a hlubší a kdyby ještě trochu zapršelo, tak by pořadatel měl přidělit k poli obecní traktor na vytahování nešťastníků z bláta. Narychlo dopíjím jednu nebo dvě kávy (tu na rozdíl od slivovice můžu), kdosi z kapelního davu již kňourá, že jsme už dlouho a že bychom už měli vyrazit do blízkosti našeho civilního bydliště. Nakládáme tedy harampádí – tentokráte do auta – mrkající mamina je už někde pryč, takže se ani nerozloučím a nezjistím kdo to vlastně byl, podáváme si ruce s pořadateli a pomalu nasedáme. Na podium mezitím nastoupili Pštrosmeni, což byla paráda žánrově srovnatelná s naším Nablindem. Suprově nazvučené, přesné, intonačně bezchybné. Prostě radost poslouchat, jenomže v autě už kňourali a tak jsem podlehl přesile. Bylo to nádherné odpoledne. Nastavuji navigaci, abychom tolik nebloudili, byť poslední dobou mě přijde, že ta navigace je spíš jenom ke zlosti, že je lepší jezdit podle značek a vyrážíme. Cesta domu probíhala bez problémů, Jižní spojka téměř prázdná, spousty nových kamarádů, hezky se ten den vydařil …

24.6.2009 jsem přislíbil mateřské školce v Králově Dvoře, že ukecám staré pachatele z Nablindu a že dětem na rozlučku (akce byla pojata jako slavnostní rozloučení s předškoláky) zahrajeme country. Původně jsem oslovil kapelu Pokus s tím, že by byla i reklama, ale učitelé měli pedagogické rady a jiné výmluvy, tak jsem byl nakonec rád, že to takhle dopadlo. Libor Anýž s akcí počítal. Pavel Pánek kladl jednu podmínku za druhou a tak jsem nechtěl riskovat a oslovil jsem Jirku Radu, kterému ve Zdicích nikdo neřekne jinak než „Čouda“ a jehož všechny hudební seskupení se honosí názvem „Čoudabend“. Nakonec 10 minut před zahájením trachtace Paňák svolil, že si teda půjde zahrát a mě se trochu ulevilo, neboť přece jenom s Paňákem jsem odehrály již nejednu akci a víme na čem jsme. Akce nedopadla dle mého očekávání, moje kytary nešly naladit, díky sluníčku se neustále rozlaďovaly, Lanýž zapomněl původní harmonie, takže mé snahy o druhý hlas se většinou míjly účinkem, protože Lanýž přeskakoval z tóniny do tóniny, ale ustáli jsme to. Dokonce jsme přehlušili i jinou podobnou trachtaci, která se konala ve vedlejší zahradě sousedící školy. Nakonec nás vyhnal déšť, kterému se celé odpoledne schylovalo a i když bychom těch pár kapel asi nejspíš ustáli, zničehonic nám přestal hrát aparát takže letmým pohledem po oranžové prodlužovačce jsme zjistili, že nám paní učitelky vypnuly proud. Přece jenom déšť je déšť.

Čoudu jsem pak viděl až na slavnostním zakončení školního roku a předání vyznamenání ve Zdickém kině 26.6., kde jsem se mu omlouval za nastalé zmatky. Čouda byl rád, že s náma nemusel, protože přece jenom s námi nikdy nehrál a akce se bál. Pokusil jsem se s ním dát řeč, protože i po těch létech čas od času přijde někdo, kdo by chtěl odehrát countrybál nebo zábavu a potřeboval by kapelu a Lanýž by i zájem měl a na Paňáka moc spolehnutí není, takže jsem si myslel na Čoudu jako na basového adepta. 

Čoudova odpověď mě docela vyvedla z míry:
„Zdice jsou plný basistů a ty chodíš zrovna za mnou ?“
„Ják plný ?“ zírám jak nekvalifikovaný dělník na výplatní pásku –  (Kromě Ládi Hrubce, Paňáka a Čoudy nikoho neznám)
„Teď z fleku ti jich bez přemýšlení vyjmenuju pět. Začnu třeba Pavlem Sudíkem …“
„Pavel hraje basu ?“ ještě stále lapám po dechu, neboť naposledy s náma hrál Pavel na banjo
„Jo, dokonce pětistrunnou !“ vychutnává si situaci Čouda

Konec rozhovoru ….

Hned druhý den utíkám za Pavlovou manželkou Janou, která dělá na poště a somruju telefonní číslo. Hned píšu Pavlovi esemsku zda-li by a jestli a i kdyby se ihned ozval, že už je pozdě. Pavel odepisuje až večer, že to tedy asi nejspíš skoro určitě na 99.98% zkusí ale že ještě jede na dovolenou, takže mám ještě 14 dní na přemýšlení.

Po příjezdu Pavla Sudíka z dovolené děláme zkoušku, Libor Janda nemůže (neboť má od manželky zákaz vycházek) a tak zkoušíme a povídáme si. Odpoledne uteče jako peníze z účtu a já zjišťuju, že na rozdíl od Paňáka, kterému bylo všechno špatně a všechno bylo málo boostrovaný, se Pavel Sudík pouze zeptal „jak to mám zahrát ?“ a šlo se hrát. Když jsem zjistil, že Pavel umí i zpívat, mé nadšení nebralo konce.

Na další zkoušku dorazil i Libor a zkusili jsme některé mé písničky takto ve třech. Výsledek předčil očekávání a já zjistil, že sice jsme uzavřeli jeden problém, ale vzápětí otevřeli druhý – potřebujeme druhého kytaristu, nejlépe dvanáctistrunného, aby se s ním daly zahrát „Starý schody“, které se dost líbí … Takhle ve třech jsme první zkoušku udělali 2 písničky, druhou zkoušku další 2 písničky, a po měsíci cvičení máme asi 12 mých šuplíkových věcí vč. starých ackcellentských, které se daly zahrát na akustickou kytaru.

(Malá odbočka:) Někdy v těch dnech jsem byl ještě na jedné z Pokusáckých písniček požádán, zdali bych do kapely nepřinesl některou ze svých písniček. Bylo to v době, kdy jsme začínali cvičit s tou naší tlupou a kdy jsem neměl ještě tolik rozezpívaný hlas a v Pokusu, kde zpívám sedmé až desáté hlasy a ještě k tomu jenom ve 3 písničkách, takže se kolikrát stalo že po nazvučení zvukaři můj mikrofon zamutovali nebo stahli a když jsem přišel na řadu a začal jsem zpívat, tak bylo ticho – mnozí zvukaři ani nepostřehli že basák zpívá svoji jednu sloku a dál nerušeně konzumovali svůj párek a nebylo jim divný, že v produkci kapely něco chybí. Prostě při produkcích Pokusu jsem tam pouze od krásy a od dopravy (kteréhož poctění se chci také co nejrychleji zbavit, protože už nemám finančně na to, dotovat někomu jiného dopravu, zvláště pak že i Markova i moje společná tvorba Arivederci, Hyla, Já vám povím, ale i Markovo a Honzy Šebesty – Samba, která t.č. boduje na druhém místě na rádiu Samson, je prezentována výhradně jako tvorba Marka Jonáše, takže i když nejsem vyloženě ješitnej, přijde mi to trochu i líto, jak si Marek přivlastňuje cizí tvorbu ). Takže zazpíval jsem „už jsi dlouho pryč“, a ostatní vyslechli a po chvíli ticha se ozvalo: „Hezký, ale kdo to bude zpívat ?“ Prostě neumím zpívat folkovou muziku a když nasadím ten svůj bluesový chraplák, tak nejenom že zpívám 2x tak silně než ostatní, ale ani barevně to tam moc nejde, tím spíš, že moje tvorba není vůbec tvorba do kostela a do Spirituál kvintetu, kterého Pokus tématicky lehce kopíruje. Takže i s přihlédnutím k věčně rozhádané kapele a čachry s kapelní pokladnou a cesťáky za hraní a v neposlední řadě i ke způsobu uvádění našich písniček, které se odlišuje od ostatních kapel a kterého se všimlo (a které nechápe) již mnoho posluchačů, a sice, že kapela Pokus nerozlišuje mezi tvorbou „naší“ a „převzatou“ ale že veškeré Markovo uvádění písniček se drží přibližně v duchu: „tuhletu písničku jsem složil JÁ“, „tohle je MOJEe písnička“, „tahle písnička je z MÉHO pera“, „tohle to složil Honzík“, a ta k se to pomalu nese celým koncertem, a to vč. společné tvorby, kterou Marek opět presentuje jako tvorbu výhradně svojí – jsem došel k názoru že své vlastní písničky si asi budu zpívat sám.
(Konec malé odbočky)

A tak nějak vzniknul &spol. S muzikou se peru přes dvacet let a bylo mi hned jasné, že vymýšlet jméno kapely které se bude po případné rozpadu zase měnit a zase se začínat od začátku, protože lidi nebudou vědět na koho mají chodit, jsem prostě kapele oznámil, že by bylo vhodnější hrát dál jako Pavel Šilhavý s tím, že by se k tomu přidalo něco jako „a kamarádi“ nebo „a spol.“ právě z toho důvodu ne že bych nechtěl aby se i kluci podíleli na výsledku kapely svým jménem, ale aby stejně jako lidi chodí ne na Máky, ale na Samsona, ne na Druhou trávu, ale na Křesťana a je jedno s kým právě Samson a Křesťan kamarádí a s kým právě ne, aby když půjdou na Šilhavce tak aby věděli že uslyší tyto a tyto písničky a v takové a takové kvalitě a bude jedno jestli Libor Janda právě dostal povoleny vycházky, nebo jestli za něj momentálně hraje někdo jiný. Kluci to pochopili a vzájemně jsme si odsouhlasili, že to vlastně ani elegantnějc udělat nejde. Takže když jsem v neděli 30.8. mluvil s novým kytaristou, který se ozval na náš inzerát, že sháníme kytaristu, a který by měl dorazit na příští zkoušku, tak už stačilo jenom sehnat Martinu Vašíčkovou z kapely 3M (Suroví kocouři), která je jednou se spolupořadatelů festivalu Odolenfest v Dolínku u Odolené Vody a zjistit, kolik že vlastně bude soutěžních písniček a co vlastně máme pilovat. Soutěžní písničky budou prý tři, takže pokud kapela nerozhodne jinak, téměř určitě (pokud to stačíme nového kytaristu naučit) zahrajeme „Nemysli si“, „Starý schody“ a „Potkal jsem člověka“ a do konce roku se pokusíme nahrát CD s aspoň 10 písničkama, aby bylo co lidem dávat.
Trochu nám to časově komplikuje fakt, že musíme vyklidit naší starou zkušebnu, kterou jsme měli půjčenou od obce, neboť obec nám zaslala doporučený dopis s tím, že hodlá prostor využít jiným způsobem. I tak obci Zdice děkujeme, neboť jsme měli těch 6 let aspoň nějaký azyl pro naši aparaturu a s přihlédnutím k tomu, že do půlmetru tam byly vlhké stěny, netopilo se tam, netekla tam voda a a nešel tam proud. Mám tak trochu podezření, že za výpovědí stojí částečně Marek Jonáš, který 20.6.2009 v době mé dovolené v Chorvatsku šel bez mého vědomí do zkušebny a dožadoval se klíče a chudák poctivý vrátný Markovu stížnost napsal do knihy klíčů, s tím že „p. Jonáš si stěžuje, že se muzikanti nemohou dostat do zkušebny ke svým nástrojům“, ačkoliv ve zkušebně nepatří Markovi ani tyčka … Co tam Marek hledal, netuším. Ale máme po zkušebně – všichni …

Festival, který byl dle zlých jazyků vytvořen kvůli kapele Pokus na zákaldě našeho vystoupení na Vlašimském jarmarku na podzim loňského roku. Na této akci jsem chyběl, močil jsem si nohy v jaderském moři – a chyběla na ní i Janina Urbánkovic – ta si taky někde močila nohy, ale neřekla kde 🙂

---

Arivederci – Pokus na Křivsoudově 20.6.2009  – jedna z nejhezčích písniček Pokusu.  Mám jí moc rád, a to nejenom protože že skoro polovina textu je mého. Fakt se povedla ….


Fast Tube by Casper

---

Z akce zůstalo pár fotografií vzájemně sebraných z fotoaparátů a mobilních telefonů jednotlivých zúčastněných a zápis v knize klíčů u nás ve zkušebně, když se Marek neúspěšně dožadoval zpřístupnění zkušebny s tím, že „muzikanti nemají přístup ke svým nástrojům“ na základě kterého jsme o tu zkušebnu přišli. Co Marek ve zkušebně chtěl, když mu tam nic nepatří, dodneška netuším.

Dle slov zúčastněných, Veronika navařila a napekla spoustu dobrot, takže jsme my, co jsme se nezúčastnili, mohli jenom litovat, že jsme nebyli taky.