Author Archive

• Čtvrtek, Říjen 01st, 2020

Nouzový stav

Od 5. 10. 2020 vstupuje v platnost velmi diskutovaný Nouzový stav. Pro svatby a rodinné události platí, že 

od 19.10.2020 bude povolen limit 30 osob

Jak to bude s živou muzikou, neboť zpěv je v Půlnočním království zakázán, neboť zpěváci jsou prý hlavními roznašeči coronaviru, to se zatím neví. Některé hudební skupiny narychlo přecvičují svůj repertoár do instrumentálních verzí, někdo živou muziku zatratil úplně a na svatbu zve pouštěče empétrojek, čili „dýdžeje“..

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červenec 10th, 2020

A protože se hraje s velkými obtížemi a domluvené akce se z důvodu coronaviru hromadně odvolávají, natáčíme pro vás klipy z našeho Covid Tour 2020, tentokráte z Drážďan.  A jelikož náš baskytarista trpí už od jara na ponorkovou nemoc, museli jsme si za pomoci techniky pomoct sami 🙂

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červenec 10th, 2020

Vzhledem k tomu, že nám díky Covidové karanténě spousta hraní odpadla, rozhodli jsme se nahrávat klipy starých rockandrollů v podání našeho Elvis Revivalu. A tady máte rovnou ten první !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 28th, 2019

Pokud jste unaveni vedrem a máte chuť na fantastický salát Cézar, případně jiné italské pochoutky, či snad dokonce na pohár dobrého vínka, nebo se Vám snad chce zavzpomínat na hudbu minulého století (tzn. toho dvacátého 🙂 ), zveme Vás každý pátek od 18:00 do 22:00 do vyhlášené italské restaurace Al Castello v Praze, Gogolova 228/1

Na hudebním programu je celé naše pásmo „Letem světem hudbou 19. a 20. století“, ve kterém spolu s Vámi zavzpomínáme na písničky, které už dávno odvál čas. Projdeme známé klasické skladby staré Itálie, připomeneme si slavnou dobu rakouských operet, zavzpomínáme na swingové hity Deana Martina a Franka Sinatry a určitě nezapomeneme ani na Elvise Presleyho. 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červen 19th, 2019

Je léto. Je horké léto. Na to, jak studené bylo jaro, je léto velmi horké.  A v tomto horkém létě my jedeme hrát seniorům do DS Praha –  Háje. Ačkoliv máme všechna okénka v autě otevřená, Praha je rozpálená a z nás leje. Domov seniorů na okraji Prahy nacházíme rychle. Vynášíme harampádí a tu si všímám, že jedno kolečko na racku je zase nakřivo. Minulý pátek při zvučení Dne bezpečí v Berouně jsme do racku museli přidat ještě jeden zesilovač a jeklová konstrukce pouze sbodovaná horkou jehlou si to nejspíš nenechala líbit.  Kubík tlačí rack chodbou, když tu spatřím, že kolečko leží dva metry za ním. Nevadí, dneska to ještě přežijeme. Chybějící kolečko nahradíme lékarničkou, kterážto má téměř shodnou výšku. Byť je koncertní sál v podkroví, je zde příjemný chládek. Ačkoliv je zde příjemný chládek, z nás neustále leje. Zjišťuji, že je tu tak dobrá akustika, že by se prostor dal v pohodě uřvat bez aparatury – uvidíme, třeba to půjde. Bylo by to příjemné oživení. Oživujeme aparaturu a já zjišťuji, že výčet dnešních ztrát a poškození není ještě zdaleka úplný – s hrůzou si uvědomuji, že jsem zapomněl v práci nabíječku s baterkama do odposlechu. Nevadí, s sebou mám ještě náhradní. Vkládám baterky do přijímače a zapínám jej. Úleva. Tři čárky, takže plně nabito. Rozmotávám sluchátka, která se při přepravě zacuchala do těch náhradních. Koukám na přijímač. Dvě čárky. Klid, nic se neděje. Dobíjecí akumulátory nemají 1.5 voltu, ale pouze 1.2 voltu, a tak i plně nabitý článek ta vysílačka detekuje jako nabitý pouze z poloviny. Konečně. Sluchátka jsou vymotána bez toho, že bych něco někde utrhl. Připojuji sluchátka do přijímače. Jedna čárka. Koukám nevěřícně na zánovní baterie a přemítám, jestli si je ještě ponechat z pietních důvodů, nebo prostě uznat, že tady udělala příroda nejspíš chybu a baterky vyhodit. Naštěstí příroda rozhodla za mne, a to hned. Po minutě displej zhasl. Takže dneska jedeme bez odposlechu. Naštěstí je tu tak dobře slyšet, že to vadit nebude.

Začínají se scházet a sjíždět posluchači.  Hned první věta, kterou jsem zaslechl,  mi teda příliš jistoty nepřidala. Dvě babičky si spolu dost naštvaně povídají: „Prý to budou italské melodie. No jestli to nebude česky, tak to nebudeme vědět, o čem to je. To se na to vykašlu. To jsem sem vůbec nemusela chodit.“ Jdu za babičkou, abych se ušetřil výkřikům z davu, jako se to stalo v domově seniorů v Kůsově a říkám oběma diskutujícím, že je to skutečně celé v italštině, ale je to tak proto, aby obě dámy věděly, jak ty písničky vypadaly v originále, když byly složeny. A aby všichni věděli, o čem ty písničky jsou, tak každou z nich uvedu a něco jim k tomu řeknu. Obě babičky, uspokojeny mým vysvětlením, změnily téma a všichni společně jsme začali nadávat na počasí, které spíš připomíná demoverzi pekla.

Koncert začíná. Sál je narvaný k prasknutí. Stojím přímo před první řadou a zpívám bez mikrofonu, hezky se to nese, ale v tišších pasážích je jasné, že plný sál je utlumen daleko více, než ten prázdný, a že to nebude dobrý. Aplaus.  Tak tady se bude zpívat dobře. Jdu si tedy pro mikrofon a vítám všechny přítomné a přeji jim příjemný stereofonní zvuk i dobrý barevný obraz a hned se pouštím do další písničky. Potlesk je zde větší, než v ostatních domovech seniorů, ale tohle už jsem se naučil neřešit, neboť reakce publika jsou přímo úměrné skladbě seniorů a jejich věku a zdravotnímu stavu, a to se prostě ovlivnit nedá. Celý koncert stojím na forbíně a zpívám zpaměti. Až mám někdy pocit, že neudržím rovnováhu a padnu před přední řady sedících.  Koncert končí, publikum nadšeně tleská.  I přes počáteční problémy to dopadlo dobře, a tak jdeme motat kabely. Přichází k nám jeden z ošetřovatelů. Už na první poslech je znát, že  to není Čech. Chválí koncert, ale říká, že by bylo vhodné zařadit víc moderních písniček, že té klasiky je tam zbytečně moc. Chvilku si s tím příjemným človíčkem povídáme o muzice a já se snažím zjistit příčinu toho jeho měkkého přízvuku – odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Litva. Svět je neskutečně malý. 

O5 vláčíme harampádí do auta. Venku se za ty dvě hodiny podezřele setmělo a tmavě modrá – spíš až šedivě černá –  obloha nevěstí nic dobrého. Na obzoru co chvíli blikne blesk, v dáli tlumeně hřmí. Spěcháme s nakládkou harampádí, spěšně se loučíme s pořadateli – a hele: na zemi vedle auta leží druhé kolečko z racku, takže to musíme opravit komplet celé, jinak ten rack budeme za chvíli za sebou tahat smykem jako sáňky. Startujeme transita a vyrážíme k domovu. Jižní spojka je klasicky neprůjezdná, takže musíme spodem. Je nedýchatelno. Náhle se o přední sklo rozplácne dešťová kapka. Velká kapka. Kapka velká asi tak jako hruška. Teda trochu menší hruška, no. A pak druhá a třetí. Ty už byly menší. Asi tak jako třešně. Velké třešně. Asi tak velké, jako ty, na které jsme chodili k sousedům na strom, když jsme byli ještě malí. Tak tak velké byly ty kapky. Kubík ukazuje směrem ku Praze. Černo. Jenom uprostřed bílý oblak kouře. Příčinu toho oblaku si prohlídneme na internetu až druhý den. 

(Foto: Stáňa Havelková)

Zeleneč u Prahy (Foto: Petr Nový)

Ještě dobře, že jsme Prahu objeli jihem,neboť jsme se elegantně tomu krupobití vyhnuli.  Jediné, co si v tuto chvíli přeji ze všeho nejméně, je opravovat auto. Sice později, než jsem předpokládal, ale bez ztráty kytičky dorážíme domu. Beru noty a hned jdeme na zkoušku Zdického smíšeného sboru. Dneska bude dvoják … 🙂


Druhý den píši paní pořadatelce email, jestli byli senioři skutečně tak spokojení, jak to při koncertu vypadalo. Odpověď přichází sice až qečeru, ale je mi jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Ano, vypadá to, že senioři v Domově seniorů v Praze – Hájích byli spokojeni… 🙂

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Duben 24th, 2019

Sluníčko stále svítí a až na ten šílený vítr, je venku nádherně. Dnes vyrážíme za seniory do Lužce nad Vltavou. Cesta Beroun-Kladno je někde zavřená, a tak nás navigace žene spodem přes Lány.  Cesta úzká, ale hezká. Je těsně před polednem, a tak jsou ve větších městech dopravní špičky, takže ačkoliv dneska hrajeme až od 15:00, naše časová rezerva se rychle zmenšuje.  I přes velké zdržení ve Slaném dojíždíme relativně brzo a senioři ještě obědvají. Máme asi hodinu a půl na zdravotní procházku. Trochu se sice nudíme, ale hlavně, že jsme tady. Není nic horší, než zůstat viset v zácpě, přijet se zpožděním a aparaturu pak stavět před již sedícím, čekajícím a hlavně dost nervozním publikem. Trochu mě zlobí hlasivky, občas přeskakují, ale snad to nějak proběhne.  Sociální pracovnice nám hlásí, že společenská místnost je již volná a my můžeme nosit harampádí dovnitř. Jde to docela rychle, všichni už vědí, co mají dělat, a tak jsou mechanici od McLarena s jejich rychlostí měnit pneumatiky proti nám žabaři. Za chvíli aparatura stojí a jde se zkoušet zvuk. Máme asi 45 minut do začátku představení, což je času habaděj. Vypadá to, že to tady bude hrát docela dobře, neboť místnost je dlouhá a členitá a téměř vůbec to tu nevazbí. Na nádherné zahrádce se ještě narychlo převlékám do „koncertního“, což je synonymum za košili, která není tak propocená, jako ty ostatní a zkouším se rozezpívat. No, nejde to. Teď už se to nesmí moc namáhat, aby to neprdlo úplně …

Začínám zpívat a jdu na to velmi zvolna, aby mi hlas neustřelil hned při první písničce. Senioři se nerušeně baví, a já přemýšlím, jestli vůbec zaregistrovali, že už jsme začali. Jsou to ale oslavenci, a tak sdělují svým sousedům a okolosedícím dojmy ze slavnostního přípitku a kyticí gerber, kterou všichni dostali. Va Pensiero – nádherná verdiho arie, ale v několika místech už mi nestačí dech a hlasivky stávkují – prostě je to falešně a je to slyšet. Koncert zdárně ubíhá a za chvíli je konec. Zvu ještě publikum na vánoční koncerty a o5 jako reklamu zpívám úryvek Adeste Fideles a Ave Maria od France Schuberta a jdeme na O Sole Mio. Ustál jsem to, byť to nebylo tak, jak to mám rád a jak to umíme. Klaním se, balíme harampádí. Zadní sekce seniorů, která nebyla od mikrofonu vůbec vidět, děkuje za nádherné písničky a všichni sdělují, že se jim to moc líbilo a že se už těší na koncert vánoční.  Startuji transita a přes Kladno, se svými silnicemi, jakoby tu včera skončila válka, se zvolna  blížíme k domovu …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Duben 16th, 2019

Na toto hraní jsme se už dlouho těšili. Předpověď věstila krásné počasí,  a vzhledem k tomu, že jsme hráli už od 13:00, tak jsme se rozhodli pojmout tento den jako malý výlet do Jižních Čech. Očekávání se vydařilo a sluníčko pálilo mocnou silou už od božího rána, byť ráno bylo ještě lehce pod nulou. Vyrážíme směr Příbram, bo kdo chce jet od Berouna do Jižních Čech, tak musí přes Příbram.  Kousek za Lochovicemi dojíždíme kochajícího se řidiče, a vzhledem k tomu, že na úzké a členité silnici se nedá dost dobře předjíždět, jsme nuceni se skoro až do Příbrami kochat s ním. Tranzit bez turba narvaný aparaturou a třemi cestovateli něco váží a cestovní rychlosti 90km/h dosahuje poněkud rozvážně a bez jakýchkoliv zbrklostí, a tak i když udržujeme svižné tempo, na předjetí loudala před námi to nestačí.  Po dvou hodinách jízdy pomalu dorážíme na okraj Šumavy, a sice do nádherného městečka Kůsov. Sluníčko příjemně hřeje, a to i přesto, že fouká chladný vítr. Jezdíme vždy tak, abychom měli minimálně 2 hodiny rezervu, a tak většinou čekáme, než se senioři naobědvají. Stejně tak i dneska. Procházíme se areálem. Krásná příroda. V zimě to tu bude asi dost klouzat, ale dneska je nádherně. Senioři doobědvali a na jejich místo nastupují jejich ošetřovatelé. To my ale už můžeme stavět aparaturu. Každá minuta dobrá. Těším se na nový enhancer, který by měl pomoci našemu zvuku ve špatně nazvučitelných tělocvičnách bez akustického tlumení, kde to střídavě nahoukává nebo napískává a zvuk dělá nepříjemnou kouli. Jedna z beden nepříjemně brumí. Divný, tohle doma nedělala. Nechávám vypnout enhancer, a hele – brum ustal. Krabice plechová, vošklivá. Budeme muset koupit jiný …

Máme nazvučeno a lidé se začínají pomalu scházet. Pardon, sjíždět. Na naše koncerty se totiž obecenstvo sjíždí. Ne auty, ale z různých pater domova seniorů, a vesměs na kolečkových vozících. Sluníčko svítí a všichni jsou příjemně naladěni, takže každému příchozímu září na tváři úsměv a očekávání Velikonočních svátků. Zdravíme a vítáme se navzájem a posluchači pomalu zaujímají volná místa. Aktivizační pracovnice mne představuje a můžeme začít. Vše hraje, jak má, díky příchozím se prostor hezky vytlumil, a tak to přestalo nahoukávat a napískávat. Po první písničce zjišťuji, že tu mají nejspíš nějaké místní rušení, neboť co chvíli se ve sluchátkách ozývá velmi nepříjemné praskání a skřípání. No snad to přežiju bez ztráty sluchu. Koncert hezky utíká a všichni se náramně baví. Pauza. Uvádím další písničku. Zbývají už jen čtyři do konce koncertu, když tu se z pravé strany obecenstva ozve rozhodné: „Pane !“ Chvíle ticha. Se sluchátkami na uších toho z okolního prostoru moc neslyším, a tak je výzva důraznější. „Pane, mohl byste to už ukončit ?!“ Uklidňuji babičku, že už bude brzo konec a protože v přehrávači máme koncert přesně nalajnován, bojím se neplánovaně přeskakovat písničky, abychom omylem něco špatně nepřenastavili a neudělali v té produkci ještě větší zmatek, než tu právě začíná. Zpívám další písničku a v duchu už se těším na konec. Náhle mě napadá, jestli to fakt dneska není nějak delší a jestli se babička nezlobí oprávněně. K mé radosti jsou na pravé stěně jídelny velké hodiny. Padesát minut od začátku představení. Hrajeme na čas, uklidňuji se trochu, ale babička mě přece jenom trochu trochu rozhodila. Písnička konečně končí a rychle uvádím písničku další, abych to už zbytečně neprodlužoval. „Pane !“ Pauzu pročísl babiččin rozhodný požadavek. „Pane, mohl byste to už konečně ukončit ?!!!“ Sundavám si jedno sluchátko, abych aspoň trochu slyšel, co se děje v obecenstvu a sděluji, že už je konec a ať ještě chvilku vydrží. Následně dodávám, že senioři byli fantastické publikum a jestli se jim produkce líbila, že se s nimi rádi uvidíme například o adventních nebo vánočních koncertech a přidávám kratinký úryvek z Ave Maria a Adeste Fideles, kteréžto používám jako malou reklamu na adventně-vánoční koncerty. Z boku slyším, jak několik okolosedících  okřikuje nespokojenou babičku, aby už byla konečně zticha a nerušila a já pokračuji další písničkou. Konečně jsme ve finále. Předposlední písnička je Sinatrova My Way a já jí vetšinou uvádím tak, že bez dalšího vysvětlování jenom volně přeložím první sloku. Ta začíná slovy „And now, the end is near“ (A nyní, když už je konec …). Babička – stěžovatelka, jsa uspokojena, že už je konečně konec a že se ve zdraví dočkala, poslouchá spolu s ostatními písničku. Chudinka ovšem neví, že ta úplně poslední písnička, v podstatě takový přídavek, teprve přijde. Rušivý element se ale projevil, já už se moc nesoustředím a pletu v jedné ze slok slova. Snad posluchači nevědí, jak to má vypadat správně. Děkuji všem za návštěvnost, za to, že přišli a že se jim náš koncert líbil a že se těšíme na naše další společné setkání a dávám Kubíkovi pokyn, aby pustil písničku skutečně poslední. Zpívám O sole mio a jsem rád, že už je to konečně za námi. Vždy jsou to krásné chvilky s muzikou a příjemnými lidmi, ale vždy se někde něco vyvrbí, co ten koncertík naruší – ať je to technika, nebo lidský faktor. Senioři tleskají a koncert končí. Bylo tu krásně. Aktivizační pracovnice mi jménem celého domova děkuje a  předává mi dárek z jejich dílny. Doma zjišťuji, že jsou to dvě krásné pletené podložky na židli. Akorát se vejdou na židli k piánu. Balíme kabely a přešlapujeme žlutou louži, která se najednou vedle našeho stojanu s mixážním pultem vytvořila. Uklízečka již nacvičenými pohyby vytírá místnost, a tak si povídáme a společně hodnotíme právě proběhlý koncert. Pomalu nosíme věci k autu a snažíme se ve žluté louži nic nenamočit. „To bude džus“, odtuším, neboť jsem při produkci zahlédl u několik seniorů skleničku s pomerančovým džusem.  „To vypadá spíš na čaj“, odporuje Kubík. „To nebude džus“, hlaholí uklízečka z druhého konce jídelny. „To je od pana XY. On nám to tu dělá pravidelně.“ Všichni se smějeme a my tu žlutou louži obcházíme obloukem ještě o něco větším, než jsme obcházeli dosud …  Máme naloženo v autě, v místním automatu si táta kupuje latté, my s Kubíkem dáváme přednost raději kakau a s uklízečkou se bavíme na téma, jak mají dnešní senioři ještě zdravý kořínek a jak asi budeme jednou vypadat my, až nám bude tolik, co dneska jim. Na chodbě potkáváme pana ředitele, vzájemně si podáváme ruce a pan ředitel nás chválí, že se program líbil a že s námi předběžně počítá na koncert vánoční.  Loučíme se a protože kelímky s nápojem jsou ještě horké, jdeme si sednout do auta, protože venku fakt dost studeně fouká. Hodnotíme produkci a nervózní Kuba už všechny popohání k rychlému dopití horkého nápoje a k odjezdu. Sem se hned tak nedostaneme, počasí je uchvancancující a tak je rozhodnuto. Zpáteční cestu si trochu zpříjemníme. Dávám na výběr mezi hradem Rabí a slavnými troškovými Hošticemi.  Táta by rád na Rabí, Kuba jednoznačně preferuje Hoštice. Rabí je trochu blíž a z Hoštic můžeme najet rovnou na Strakonickou a domů, takže uspokojím remcaly oba – jako první zastávku volím hrad Rabí. V duchu počítám, kdy Kuba naposledy jedl, protože není nic protivnějšího, než hladový zvukař. „Kubo ? Máš hlad ?“, ptám se synka. „Hmm, já nevim … „, odpovídá junior. Tuším, že je zle a oběd nebude v až Hošticích, ale že musíme krmelec hledat daleko blíž.  Přijíždíme do obce Rabí. Navigace nás zlomyslně navádí do  malé strmé uličky přímo k hradu. Nesmysl. Jedeme dál až na náměstí, kde stojí stánek s točenou zmrzlinou. Výborně. Tady už se dá něco vymyslet. Bleskem prolézáme zavřený hrad, resp. aspoň to, co je přístupné. Po 15 minutách jsme historicky naprosto ukojeni a můžeme se poohlédnout po dalším bodu programu a tím je ukojení juniorova hladu.  Přímo na náměstí je hotel a malá hospůdka. Hotel má ve vitrínce jídelní lístek z loňského roku, všude zavřeno, provoz žádný, a tak zkoušíme hospůdku. V koutku venkovního posezení sedí osamocený cyklista. Přicházíme my tři. Vypadá to, že dneska bude mít pan hostinský pěkné rito.  Okamžitě, jak je zpozorován náš příchod, máme před sebou jídelní lístky.  Výběr excelentní, ceny přiměřené. Přemýšlím, zda-li se při tak nízké návštěvnosti dá udržet kvalita jídla na poživatelné úrovni. Táta vybírá roládu s bramborem, Kuba řízek a já oblíbený smažák s hranolkama.  Do 15 minut je jídlo na stole. Porce jak hrom, nic, co by vypadalo, že už to tam týden leží.  Jídlo tlačíme do hlavy až se nám dělají boule za ušima. Za chvíli je po obědě. Bašta. Moc jsme si pochutnali. Chvíli se s tátou hádáme, kdo bude platit, ale starší mají přednost a rodičům se nesmí odmlouvat, a tak jde dneska útrata za ním. Děkujeme panu hostinskému, necháváme jej v prázdné občerstvovně samotného a vyrážíme směr Hoštice. 

Za půl hodiny jsme v Hošticích. Protože jsem okolím jednou kdysi projížděl a nechci zbytečně marnit čas, raději jedu podle navigace. Moje chyba. Navigace téměř vždy ví, kde jsme, ale málokdy dokáže určite, která cesta je fakt ta jednodušší a rychlejší a která vás provede jihočeským venkovem stavení od stavení a dovolí vám nahlédnout do otevřených jihočeských dvorů. Prostě namísto hlavní silnice přijíždíme do Hoštic zezadu. Před deseti léty jsem tu ještě s malými dětmi parkoval, když jsme se vraceli z dovolené v Netolicích. Já místo poznávám, Kuba si už nepamatuje. Prolézáme slavnou vesničku a  skláníme se nad uměním filmařů, kdy pomocí vhodně volených záběrů měl celou dobu člověk pocit, jakoby ta pidivesnice byla minimálně pětkrát větší. Takhle ji máme procouranou asi za 20minut. Miminko totiž začalo remcat, že už je kulturně nabaženo a že bychom už konečně mohli vyrazit k domovu. Všichni toho už máme dost, nohy po celodenním stání bolí, a tak děláme pár posledních fotek a míříme k autu. Domu dorážíme až v devět hodin večer, přičemž jak my doma, tak táta doma dostáváme vyplísníno, co na tý muzice vlastně máme tak zajímavýho, že z domova vypadneme brzo ráno a vracíme se až za tmy. No, kdo nezažil, nepochopí … 🙂

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Duben 05th, 2019

Dneska hrajeme v krásném a útulném domově seniorů v Dobřichovicích. Dnešní den je o to významnější, že dle vyprávění maminky jsem se právě dnes před padesáti lety (tudíž v minulém století, pardon, tisíciletí), někdy ve tři hodiny odpoledne (doposud jsem žil v přesvědčení, že to bylo v šest večer), narodil. V práci se už těšili na pohoštění, a ono prd. Já si vzal zákeřně dovolenou. Tak snad někdy příště 🙂

Je nádherné slunečné jitro, vybalujeme harampádí, dneska jsme tu brzo,  času je na všechno spousta. Aparatura je rychle postavena, prvorepubliková vila má fantastickou akustiku, a tak se můžeme pustit do produkce. Hrajeme, zpíváme, senioři tleskají jako jeden senior a za chvíli je konec. Loučíme se, o5 balíme, nasedáme a mažeme domů.  Vzhledem k tomu, že dneska bylo představení již od desáté hodiny ranní, nyní je chvilka po poledni, a tudíž čas oběda. Zvu tedy jak  syna zvukaře, tak tátu fotografa na oběd do Kebabu Chačapuri v Berouně, kam občas rád zajdu na oběd.  Kupuji všem megatalíř a všichni usilovně tlačíme do hlavy. Narozeniny jaxepatří !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Březen 27th, 2019

Nádherný domov seniorů na okraji Prahy. Pokud mě jednou děti budou chtít strčit někam do starobince, chci asi sem.  Krásné prostředí, zastřešená zákoutí a korza, prostě taková malá zličínská Metropole. Vše, co člověk hledá, nebo co může potřebovat, vše tu najde. Od auta je sál trochu dál a vozík nepříjemně drkotá, neboť mají všude žulové kostky. Volíme tedy delší, ale o poznání hladší  cestu, a to vnitřkem sociálního centra. Sál je nádherný, fantasticky vytlumený. Tady se bude hrát jedna radost. Zvučení je otázkou chvilky.  Je asi 15 minut do začátku představení a sociální pracovnice začínají  svážet seniory. Začínáme hrát. Zvuk je fantastický a produkce rychle utíká. Ani se nenadějeme a 70 minut našeho pořadu je v nenávratnu. Balíme, loučíme se, nosíme harampádí do auta, když tu –  „Ajéééé,  dobrý den. Co Vy tady ?“, potkávám naše podnikového bezpečáka – přičemž jak já, tak on máme každý k tomuto domovu seniorů bezmála 30 km. No svět je malý, říkám to pořád …

Startujeme našeho tranzita a vyrážíme po ucpané Jižní spojce přes ucpaný okruh směr Plzeň … To ještě nevíme, že parkoviště s honosným názvem „D5“ bude taky ucpané …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Březen 21st, 2019

Slunce krásně hřeje a my o5 vyrážíme do Prahy – tentokráte do Domova Seniorů U Vršovického nádraží. Chvíli hledáme adresu, několikráte projíždíme ulicí, ale nakonec zastrčenou budovu s úspěchem nalézáme a jdeme vybalovat harampádí. Zastavují nás kolemjdoucí senioři a ptají se, jestli se tu bude zase hrát, co se bude hrát a podobné důležité dotazy. Společenská místnost není vůbec tlumená, a tak máme co dělat, aby to při zkoušce občas nenahouklo. Sociální pracovnice začaly svážet seniory, někteří se trousí sami. Začínáme hrát a vše běží podle plánu. Senioři tleskají, což u našeho publika není příliš obvyklé – né, že by se jim naše produkce nelíbila, ale občas totiž hrajeme pro seniory, kteří jsou skutečně na konci svých dnů, a tak i když se jim produkce líbí, nedokáží dát svoji radost najevo a apaticky sedí a jen poslouchají. I když je pravda, že zatím se nám nestalo, že by jediný senior z našeho koncertu odešel předčasně. Většinou si je odvezou po skončení koncertu sociální pracovnice samy.

   Kupodivu jsem se nikde nezadrnul a ani nesplet, a tak s úderem sedmdesáté minuty náš program končí. Ještě stačím pozvat seniory na naše vánoční koncerty a zpívám úryvky z Adeste Fideles a Ave Maria, aby měli představu, co se na ně na vánočních koncertech chystá a jdeme na poslední písničku. Senioři jsou nadšeni a slibují, že si nás pozvou. Snad nezapomenou. Všichni senioři už odešli nebo byli odvezeni a hned vedle mixážního pultu sedí na vozíčku děda, kterého tu tak trochu zapomněli. Ptám se, jestli se mu koncert aspoň trochu líbil. Dědeček nešetří slovy chvály a mě je jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Máme chvíli času, a tak si povídáme. Resp. já jsem toho moc neřekl. Jenom sedím v podřepu a poslouchám čtyřiadevadesátiletého dědu – bývalého učitele, který mi vypráví o životě a nejvíc o té čtvrté – o stáří nad  sedmdesát let. Má neskutečný dar vyprávět. Téměř nedutám a nohy mi pomalu dřevění. Vydržím to přes půlhodinu. Poslouchal bych celý den, ale pro dědu si přišla sestřička, a tak se loučíme a dědovi ve dveřích ještě narychlo přeji ještě hodně krásných dnů na tomto světě…

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment