„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným …„, řekl by určitě na adresu letošních povětrnostních podmínek Rudolf Hrušínský. Pršelo Josefu Kralovičovi na Úletech ve Velkých Bílovicích, pršelo Dušanu Konečnému na Valečovském folkování, menší přeháňky raději už letos ani neeviduju.  Takže ačkoliv byla celá republika zahalena velkou oblačností, vypadalo to, že dnešní den se obejde bez vodních přívalů, a to i přesto, že většina českých řek byla plná kalné vody a druhá půlka měla nadstav…

Ačkoliv navigace uváděla jako nejúžasnější cestu směrem na Českou Lípu přes Prahu, Ruzyň a skrze pole směrem na Kralupy, snažil jsem se volit osvědčenou cestu Beroun – Kladno – Slaný – Mělník, kterou nejenom že už dobře znám, ale navíc se mi na rozdíl od dálnice moc líbí.  Klid, nic nikde nedrncá a člověk jede stejně rychle jako po dálnici.  Na Kladně cedule přes půl silnice, že cesta na Slaný je kvůli rekonstrukci kanalizace uzavřená a objížďka doleva.  Navigace o objížďce neví a tak chvíli protestuje, ale já raději důvěřuji oranžovým cedulím „objížďka“, které mě vodí po Kladně. Moje důvěra ale netrvá dlouho, neboť cedule náhle bez varování končí a já zjišťuji, že jedu oklikou zpátky na Beroun. Moudřejší ustoupí,  takže do ruky mapu, rychle se zorientovat – cesta přes Kačici a Smečno je naštěstí průjezdná – ale to zpoždění…

Kousek za Slaným ale čeká hlídka VB – a že jich po cestě bylo – Halt ! Dobrý den, pane řidiči, ukažte prosím doklady. Naštěstí bumážka v pořádku, ale příslušníkovi se vůbec nelíbí moje světla denního svícení. Že prý norma stanovuje jinou vzdálenost od země a jinou od okraje vozu a i ty světla mezi sebou mají být jinak než je mám já. No, myslel jsem že budu pochválen za to, že jako jedinýmu v republice mě ty světla svítěj jak maj, tzn. že po zapnutí tlumených světel se světla denního svícení samy zhasnou, ale příslušník mlel pořád svou, že norma, že EU, že vláda, že bezpečnost, že centimetry od silnice, že centimetry od kraje vozu a že centimetry mezi světly ….  dál jsem ho neposlouchal, byť jsem kýval hlavou dál. 40let jsme jezdili bez světel i za denního bílého světla a všichni viděli dobře jak na silnicích tak i v lese za tmy – a to bez světel. Najednou máme normu i na svícení za denního světla a máme i jednoho příslušníka VB, který jí aktivně aplikuje v praxi. Nejenom, že jsem nikdy nepochopil, proč svítit za bílého dne, kdy je vidět na kilometry daleko (nehledě na to, že se tu 40 let nesvítilo a taky se jezdilo, notabene se tu jeden čas jezdilo i vlevo a nikomu to nepřipadalo divné), nepochopil jsem ani to, když příslušník oblézal mé auto s metrem v ruce a hledal chyby v roztečích světel. V noci bych nejspíš rozuměl, že auto výrazně širší než jeho obrysová světla asi bude mást okolojedoucí řidiče, tím spíš, že polovina aut svítí na jedno světlo a druhá nesvítí vůbec, ale proč zrovna vaděj ty malinký LED světýlka, které se používaj stejně jen proto aby se „učinilo protokolu zadost“ a člověk ve dne netýral alternátor a elektroinstalaci vozu ?

No ukončím to. Sypal jsem si popel na hlavu a slíbil jsem příslušníkovi, že světla hned druhý den nechám předělat v souladu s normou. Jak, to ale netuším, neboť čelo Tranzita je oblé a instalaci světel dle normy už v principu neumožňuje. Snad něco napadne kamarády v autoservisu. V Mělníku už mám skoro hodinu zpoždění a i když jsem vyrazil s dostatečným přestihem, přece jenom tyhle časové skluzy nemám rád. Ačkoliv jedu podle předpisů – s Tranzitem se vlastně ani jinak jezdit nedá – kousek za Mělníkem dojíždím kolonu svátečních řidičů – na rovných úsecích rychlost 70km/h, před každou i sebemenší zatáčkou brzdy a 60km/h, všude plná čára a auta v protisměru, předjet se to nedá – nejspíš se kochali, no – o mě se ale při pohledu na hodinky pokoušel infarkt …

Konečně dojíždím do Nedamova, parkuji a jdu obhlédnout amfiterátr, kde se bude dnešní festival konat. Vítám se s pořadateli a počítám návštěvníky. Jeden, dva…..   Dva člověci ! Doslova hlava na hlavě. Natřískáno! Není kam si sednout !!. Lidé se rvou o poslední volná místa …. Drobné potyčky mezi návštěvníky. Někdo leje sousedovi pivo na hlavu ve snaze vyštípat jej z lukrativního místa. Ale ne, kecám.  V duchu lituji pořadele Dušana Konečného, že na rozdíl od Valečovského folkování, kdy pršelo a foukalo, dnes neprší, je docela hezky, ale na návštěvnost se to příliš neprojevilo, a to ani navzdor dlouholeté tradici zdejšího festivalu.  V hledišti stále sedí dva lidi – ano, ti, co tam seděli už na začátku. V kiosku mimo areál jich sedí u piva asi dvacet …    Sice neprší, sníh vyloženě nepadá, ale počasí návštěvnosti  nepřeje – kdo by plánoval návštěvu „open-air“  festivalu, když neví, jak bude v následujích 6 hodinách ?

Na plac jde Spolktrio, vlastně Spolkduo, protože jim nepřišel kytarista. Hrají moc hezky, ale přidal bych jim do té aranže basu, nějak to nešlape, ale docela by mě zajímalo, jak  zní lidem moje produkce – bez kapely, bez sól, bez doprovodu a bez basy …   Spolktrio končí, já si od nich půjčuji stojánek na noty, abych neměl textové výpadky, jak na Valečově a jdu hrát. V hledišti stále jen ti dva posluchači. Začínám písní „Potkal jsem člověka“ a docela to jde. Stojánek s texty téměř nepotřebuji a protože jsem si ho stejně naaranžoval dost blbě vpravo, stejně na něj nevidím. Periferním viděním zjišťuji, že se pomalu začínají trousit do hlediště lidé. Zřejmě to budou ti z kiosku od piva … Lidí pomalu přibývá a spolu s přírůstkem lidí přibývá i potlesku za jednotlivými písničkami.   Hraje se dobře a je docela teplo, bolavá ruka sice zlobí, ale na amputaci to ještě není. Zjišťuji, že do areálu vchází Petr Šilhavý se skupinou Strabivari. Mávají na mě,  já v rámci hraní lehce kynu (zatím jen rukou, ne hmotnostně) a ….   a zapomínám text. Nadávám si do idiotů, beru to sportovně, uděluji si bobříka stydění se a hraju dál … Lidi se stále pomalu trousí, ale amfiteátr by snesl daleko víc – nevadí, nemusí pršet, stačí, jen když aspoň trochu kape. Hlavně že neprší – z nebe.  Dohrávám poslední písničku, vypínám kombo, vracím vypůjčený stojánek a libuji si, jak jsem dobře koupil ladičku na kytaru, resp. jak jsem ji dobře vyměnil za kapodastr, který jsem vrátil do obchodu, protože jsem ho prostě nedokázal umáčknout – viz Valečov. Pořadatel mě chválí, jak jsem se prý líbil  – zvedl jsem návštěvnost z původních dvou návštěvníků na celých devatenáct 🙂

Na řadě je řada sqělých kapel, takže zůstávám dál a sleduji pro mě již známý repertoár Pavla Petráně, Simony Klímové, Surikhaty, kapely Strabivari a mnoha dalších. Pouze při Simonce už jsem nevydržel nutkání a prostě jsem se na prázdném Nedamovském koupališti svlékl do slipů a vlezl do studené vody, a dal jsem ten rybník tam a nazpátek našíř. Jenom mě trošku rozptylovalo (a taky jsem to pak Simonce  Klímové řekl), že na můj styl plavání Simona nepřizpůsobila repertoár, a tak mi co chvíli tempo jejich písniček nevycházelo do tempa mého plavání, a tak jsem byl kolikrát docela blízko utonutí, když jsem si uvědomil, že mi tempa rytmicky nevycházejí na Simoniny doby a když jsem se snažil rytmus plavání aspoň nějak korigovat. Naštěstí Simona Klímová dohrála a já šťastně doplaval zpět ke břehu …  Najednou mi zima nebyla a vítr nevadil a já až do večera chodil po areálu bos – a i smažák s hranolkama v místním kiosku a dršťková polévka chutnal nějak lépe, než obyčejně chutnává ….

V Nedamově bylo opět – stejně  jako před léty s Pokusem – nádherně !  Jen těch diváků by mohlo být trochu víc … Takže snad za rok zas ….