Blog Archives

• Pátek, Srpen 11th, 2023

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Srpen 04th, 2023

 

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 29th, 2023
Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červenec 21st, 2023

 

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 15th, 2023
Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 01st, 2023
Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 30th, 2023

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červen 24th, 2023

Na přejezd na druhý point máme necelé dvě hodiny. Praha je ale poměrně volná, takže dojíždíme s hodinovým předstihem. Jdu si prohlédnout point. Chvíli hledám, ale nenacházím. Na Knížecí duní veřejná diskotéka a jestli tu někdo hraje, tak ho určitě nebude slyšet. Náhle v dáli zahlédnu kytaristu a hlouček asi tří osob. To by mohlo být ono. Je to ono ! Pozoruji zoufalce, který hraje nádherné jazzové skladby, ale kterého není v hluku města vůbec slyšet. Před ním postávají dvě osoby. Kolem kytaristy občas někdo bez zájmu projde – buď na autobus, nebo z autobusu. Zdravím se s pořadatelem a hlásím příchod. Pořadatel chce vědět, na jak dlouho to máme, páč už toho vedra má taky plné zuby a vidí se někde v chládku u orosené sklenice s pěnou. Odpovídám, že dle smlouvy na hodinu, ale že se přizpůsobíme místním podmínkám, abychom nedělali kašpary na periférii, kde není noha a kde není pomalu slyšet vlastního slova díky nedaleké diskotéce.

Kontroluji erární baterii z Alzy – skoro 100%, takže kytarista moc proudu nespotřeboval. Jdeme nosit haraburdí, abychom program příliš nezdržovali a hlavně abychom mohli svléknout propocené oblečení. Naše manažerka Jiřinka našla přes ulici prodejnu Lidl, takže jdeme rychle nakoupit nějakou vodu, včetně té sladké, neboť 7 litrů té naší dovezené už davno skončilo v našich útrobách, ale krk zlomyslně žádal daleko víc.

Mame postaveno, jsme převlečeni do kostýmů. Peču se v košili s dlouhým rukávem, která se mi lepí na zpocené tělo a v duchu už se vidím ve vaně. Sukces už jsme si užili u Prašné brány, takže se s Kubou domlouváme, že pojedeme už jen na pohodu, abychom si neuřízli ostudu a abychom se někde nevybourali. Kytarista končí, kamarádi mu do prazdného klobouku hazejí dvoustovku a všichni odchazejí společně kamsi k metru. Zapínám vysílačku, mrkám na Kubu, že 50% kapely je už připraveno a vyrážíme. Je na nás poznat, že už nejsme tak čerství, jak u Prašné brány, občas se mi podaří sahnout na hmatníku trochu jinam, než bych chtěl, ale naše muzika duní Smíchovem a o to šlo. 

Abychom přehlušili nedalekou diskotéku, tavíme aparaturu, co to jde a co nám baterka dovolí. Na autobus se trousí skupinka lidí. Když procházejí kolem nás, je jasné, že dotrousili a že pojedou až dalším spojem. Hlouček na chodníku pomalu houstne. Občas někdo trhá partu snaží se na poslední chvíli chytit autobus, který již zavírá dveře. Kupodivu se u nás zastavují i lidé, které autobus právě přivezl. Všichni společně podupávají do rytmu. Na konci písniček se ozývá potlesk a výskot. Začíná nás to bavit a už domu tolik nespěchame. Pořadatel občas koukne na hodinky, abychom zbytečně nepřetahovali, ale zdá se, že i jeho to začalo trochu bavit. Pereme do okolostojícího hloučku písničku za písničkou. Hlouček tleská tu víc, tu méně – to podle toho, jestli hrajeme nějaký elvisův hit nebo vykopávku. Náhle přichází kuchař z nedaleké pizzerie a v ruce nese krabici. Záhy zjišťujeme, že se s ním česky moc nedomluvíme, páč kuchař je pravý ital. Pán lámanou angličtino-češtinou vysvětluje, že hrajeme líp, než ta dunící diskotéka nad ním. Děkujeme za krabici naučenou frází „Grazie signore“ a mě teprve se zpožděním napadá, že jsme mu mohli zahrát slavnou písničku Lasciatemi cantare, kterou v repertoáru máme taky. Taxnad někdy jindy. Naše vystoupení se pomalu chýlí ke konci, i pořadatel je rád, že má dnešní asistenci v demoverzi pekla už konečně za sebou. Hrajeme Rock around the clock od Billa Haleyho, lidi tleskají a pískají a my se klaníme a děkujeme hloučku, že s námi vydržel i přes ty vražedné podmínky. Rozdáváme a podepisujeme pár plakátů, fotíme se a mě běha mráz po zádech, kdykoliv mě fotící se fanoušek vezme kolem ramen a studenou zpocenou košili mi připlácne na zpocenou kůži.  

Hlouček se konečně rozchází a my se můžeme konečně převléknout. S odporem ze sebe uprostřed chodníku strhávám skrz naskrz propocenou košili, která se urputně brání, svou prohru nechce dát zadarmo a lepí se na holou kůži. Teprve teď si uvědomuji strašný puch moči, který se celým okolím nese. Pořadatelé umístili „stage“ hned vedle křoví, které zřejmě slouží bezdomovců jako veřejné wc. Podle intenzity zápachu již zřejmě delší dobu.

Konečně na sebe navlíkám bavlněné tričko a zvrhávám do sebe zbytek limonád. Balíme, loučíme se a hurá domu. Dnešní den byl masokombinát se vším, co k tomu patří (samozřejmě, že v tom dobrém slova smyslu) a už víme, že až dorazíme domu a vyložíme aparaturu, bude hádanice, kdo půjde do vany jako první a kdo bude smrdět a lepit o půlhodinu déle. Moc hezké bylo zjištění, že naší muzikou dokážeme zaujmout kolemjdoucí, kteří ani na okamžik neváhají si nechat ujet autobus a ještě nám za to hoděj obolus do klobouku.

Ha ! Vana se pravě uvolnila, takže jdu ze sebe udělat člověka i já ! 🙂

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červen 24th, 2023

Ani jsme v noci nevykládali aparaturu z auta, takže jen nasedáme, bereme s sebou asi 7 litrů vody a hurá do Prahy. Cesta je poměrně volná, takže když se hlásíme „styčnému důstojníkovi“, že už to máme jen kousek, tak se dotyčný – vlastně dotyčná, neboť jsme dostali přidělenu slečnu jménem Ellie, takže veškerá komunikace uprostřed Prahy probíhá v angličtině –  diví, že jedeme tak brzo. Vykládáme aparaturu na straně Prašné brány směrem k Celetné ulici a Ellie se diví, že máme jít spíš do ulice Na Příkopech, že je tam víc lidu a budeme mít větší úspěch. My ale máme v propozicích jako vyhrazený prostor tu zadní stranu a nechceme stěhovat aparaturu a hádat se s policajtama, takže zůstáváme u Celetné. Máme postaveno a tak se ptám Ellie, kde má proud, že potřebujeme nazvučit. Dneska vykopáváme my, a tak bylo místo ještě nezajištěné. Ellie neví. Volám na centrální management, kde ví a za deset minut nám přináší baterii zřízenec z nedalekého podia na Náměstí republiky. Zvuk dobrý, a tak už jen čekáme na správnou hodinu.  Čekat se nám v tom vedru ale moc nechce, a tak vykopáváme o asi 15 minut dřív. Protější chodník se okamžitě plní turisty, kteří za každou písničkou tleskají. Dokonce i historické vozy, které okolo nás projíždějí, se zastavují, aby si tůristi mohli pořídit naše fotografie. Elvis dneska hraje ve včera doneseném bílém kostýmu. Sluníčko se stočilo na západ, takže teď do nás pere přímo z Celetné ulice mocnou silou. Donesená voda zatím zteplala a už žízeň příliš nehasí, ale aspoň po ní nebolí v krku. I tak jí ale skoro pět litrů za tu hodinu zmizí v našich útrobách. Vzhledem k tomu, že publikum je striktně mezinárodní, snažím se písničky uvádět anglicky. Né vždycky to jde podle mých představ, ale zábava je na obou stranách barikády.  Když se chodník po mé anglicky pronesené větě hromadně zasměje, trnu hrůzou, jestli jsem zamýšlenou pointu fakt řekl anglicky tak, že to pochopili  i tůristi, nebo jsem plácnul nějaký nesmysl.  Někdo se s námi fotí, někdo pohodil do klobouku zlaťák, téměř všichni podupávají do rytmu. Hrajeme už 45 minut, když se kolem nás začínají shromažďovat další učinkující. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme uklízet aparaturu. Tůristi netůristi – převlíkám se z černého kostýmu přímo na chodníku a je mi to jedno. Parkujeme v podzemním parkovišti pod OD Kotva, takže jdu pro auto – Elvis s manažerkou Jiřinkou zatím hlídá aparaturu. Přijíždím k Prašné Bráně. Všude burácí bubny a dav lidí zablokoval nejenom chodník, ale i silnici.  Nějak se mi podaří se davu vyhnout a na hulváta parkuju na cyklostezce pod Prašnou Bránou. Nakládáme aparaturu. Jde nám do rychle, takže za chvíli se loučíme, nasedáme a mizíme na další point, a sice na smíchovský point „Na Knížecí“. 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 23rd, 2023

Byli jsme pozváni na známý buskerský festival Praha žije hudbou, a to hned na dva dny – 23.6. a 24.6.2023.  Do Prahy dojíždíme s velkým časovým předstihem, neboť neznáme místní podmínky a na podobném festivalu jsme poprvé a naprosto netušíme, co čekat. Auto s Kubou nechávám stát na parkovišti ve vedlejší ulici a jdu obhlédnout  terén. Třikrát dojdu od KFC až k východu z Metra a z5 a hledám nějaký stánek, nebo reklamu na festival.  Nikde ani noha. Na chodníku hrají na klávesy nějací muzikanti. Ptám se, jestli nepatří k festivalu. Nepatří.  Volám tedy zpěvačce Ditě Kalašové, která má shodou okolností hrát před námi, ale ani ta neví, neb přijede později. Několikrát potkám i hlídku městských policistů a zkouším se ptát jich, ale ani oni nevědí. V tom můj zrak spočine na hlouček irských muzikantů u východu z metra. To by mohlo být ono. Je to ono.  Právě se připravuje kapela, která bude hrát před Ditou. Ptám se tedy pořadatele na možnost elektrického proudu. Proud není, ale je baterie. No, tak na tu budeme hrát poprvé. Kladu organizátorovi akce na srdce, ať šetří proudem co může, ať neskončíme bez šťávy.

Kapela začíná hrát. Hrají akusticky irskou hudbu. Problém je, že v okolním hluku vůbec nejsou slyšet. Člověk stojí dva metry od nich a kdyby neviděl, že jedna ze slečen bouchá na bubínek, tak by ten zvuk přisuzovat projíždějící tramvaji. Není možné se dostat blíž k místu produkce, tak volíme nejméně bolestnou cestu – zaparkujeme v podzemním parkovišti a těch padesát metrů aparaturu jednoduše donosíme. Vracíme se do auta asi 4x a aparatura je u východu z metra. Irská kapela končí a připravuje se Dita. Přemýšlím, jak nejrychleji aparaturu postavit a nazvučit a dostávám spásný nápad. Stavíme aparaturu až na chodník zády k cukrárně, což se ukáže jako tah přímo geniální, neboť vybíhá majitel místního kadeřnictví a hlasitě Ditě spílá, že mu svým zpěvem odhání zákazníky. Dita sice taky jede na baterie, ale nazvučeno má spíše symbolicky, takže je slyšet velmi špatně.  Nedá se nic dělat, pokud mají lidé z naší produkce něco mít, budeme muset „trochu“ zesílit. Než Dita dokončí produkci, my máme postaveno a  jsme převlečeni. Elvis v té špíně bude dneska hrát v černém kostýmu. 

Odklepáváme čtyři a rozjíždíme naší produkci písničkou My baby left me a pereme to do lidí. Trochu se lekneme, jak moc reprobedny duní, ale kamarádi, co za námi přijeli z různých koutů Prahy tvrdí, ať na to nehledíme, že ve vzdálenosti 10 metrů už to téměř není slyšet, takže to pereme co to dá a písnička střídá písničku. Okolo nás se utvořil hlouček podupávajících lidí, kteří se zájmem sledují Elvisovo umělecké snažení. Jelikož máme stále náš systém nastavený na 2.4GHz, zase se nám odpojuje tablet od mixážního pultu. Zatím to nevadí, protože aparatura hraje a nazvučeno už máme, ale pocit, že je aparatura neovladatelná, mi na jistotě a klidu nepřidá. Náš modem má s komunikací s tabletem v pásmu 5 Ghz problémy, a už by to chtělo konečně nějak vyřešit, ale pořád nějak nejsou lidi.  Najednou s hrůzou zjišťuji, že z metra vychází nevidomý člověk s bílou hůlkou a štráduje si to rovnou mezi nás. Přestávám hrát a spolu s nějakým pohotovým kolemjdoucím nasměrováváme nešťastníka správným směrem, takže ke škodám na zdraví ani majetku nakonec nedochází

Co chvíli cinkne v kasičce mince, pár lidí dokonce využilo i náš QR kód, na konci produkce nacházíme v klobouku i banán. Kontrolou baterie jsme zjistili, že za celou produkci jsme spotřebovali cca 9% kapacity, což je super.

Blíží se 20:00 a já se s lidmi loučím s tím, že poslední písničkou bude Rock around the clock, když v tom přichází Městská policie s tím, že žádná poslední písnička nebude, že ve 20:00 už měl být chodník prázdný a místo vyklizené. Argumentujeme, že kapela 50metrů od nás stále hraje a my jako nesmíme ? Policie argumentuje, že ve 20:00 měl být chodník čistý a to, že nás nechali až do 20:00 hrát prý byla jen jejich benevolence, páč se jim naše produkce líbila – a druhá kapela prý hrát může, neb prý hrajou pod pánembohem a to prý dovoleno je :O Zůstáváme stát s hubou otevřenou. Loučíme se tedy s posluchači, podepisujeme pár plakátů, rozdáváme navštívenky a veškeré harampádí zase nosíme do podzemní garáže. Naše fanynka Jiřinka donesla Elvisovi od švadleny bílý kostým, takže zítra budeme hrát v bílém. Nasedáme do auta a odjíždíme domu. Jsme šťastni. I když to byly podmínky poměrně partyzánské, asi to děláme dobře, neboť se naše produkce lidem líbila a lidé nám to dali najevo. Rychle do vany a spát, neboť zítra budou tyto partyzánské akce rovnou dvě.  

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment