• Čtvrtek, Srpen 18th, 2022

Taxme si zahráli na festivalu kozy.cz
Čekali jsme nějaký harém, ale fakt byly všude jen samý kozy. A taky traktor. Traktor Zetor. A tady spousta super lidiček. Na podobné akci jsme byli poprvé. Nejdřív jsme naprosto neoznačenou samotu trochu hledali, ale když jsme uviděli na protější stráni hromadu aut a stanů, řekli jsme si, že tohle asi bude vono. Chvíli jsme se škrábali do prudkého kopce kamenitou cestou, což s předním náhonem a aparaturou v kufru nebylo úplně nejsnadnější, ale nakonec se zadařilo. Zaparkovali jsme auto mezi ostatní a šli obhlédnout situaci. Kapely již jamovaly a my na chvíli znejistěli, jestli jsme tady žánrově vedle undergroundu a psychedelic rocku s Elvisem vůbec správně. Chvíli jsme se dohadovali s místním zvukařem, který nedokázal pochopit, proč si vezeme vlastní aparaturu, když tam aparatura je, ale když jsme mu vysvětlili naši logiku drátování, nakonec svolil.
Jdu na parkoviště, sedám do auta a pomalu jedu ke stodole, kde produkce probíhá a kde má zvukař zaparkovanou svoji dodávku. Vyložíme a zase zajedu zpátky na parkoviště. Nechci tu vadit a dělat rozruch. Na parkovišti (louka) je přece jenom víc místa. Stále ještě nevíme, Může jít o obrázek 3 lidem a indoorjestli nebudeme hrát i zítra a jestli nepřespíme na louce ve stanu. Přede mnou jde pomalým krokem jeden z návštěvníků festivalu. Takové to tempo, jako když jde procesí. Kamenitá cesta je do kopce a není delší, než nějakých 75 metrů. Přední kola co chvíli poskočí na kameni a já bych potřeboval auto trochu rozjet, neboť mám strach, že sem tam odletující kamení někoho trefí. Že by ta osoba udělala dva kroky stranou a nechala mě projet, to nehrozí. Takže se deset minut pomalu škrábu za tím individuem a když už jsem vedle zvukařovy dodávky a zhasínám motor, odněkud vybíhá pořadatel, divoce mává rukama a huláká na mě, jestli jsem se nezbláznil. Proč, to mi neřekl. Vysvětluju mu, že pokud tu máme hrát, je potřeba nějak tu aparaturu k podiu dostat a v rukách těch deset kufrů fakt těch 100 metrů z louky nosit nebudeme. Nechápu, že kapely tu nemají nějaký zvláštní status, který by jim dovoloval si s tím autem k podiu přijet a harampádí vyložit. Pořadatel se po chvíli uklidňuje a jde někam pryč. S Kubou vynášíme kufry a harampádí a jdeme čekat do fronty na podium – kdo dřív přijde, ten dřív hraje. Kapely jamují jak o život, improvizace střídá improvizaci a program se neustále natahuje. Kde se vzala tu se vzala, protáhla se pod plachtou drobná blondýnka a se slovy „Já je znám, to jsou místní, ti jsou schopni improvizovat dva dny v kuse, to byste si nezahráli“, jde za bubeníkem, aby to už utnul, že jsou tady taky ostatní. Pak jde zpátky k nám a se slovy „To byste se nikdy nedočkali“ se na nás směje. Ptám se, jestli je rockandroll pro tento festival dobrou volbou, že se mi to prostředí nějak nepozdává, ale odpověď mě uklidňuje. Lidi už maj toho jamování a undergroundu plný zuby a změna přijde vhod. „Normální muziku“ si poslechnou rádi.

Konečně je mjůzikplac volný a jdeme rychle tahat dráty. V tom přichází zvukař, který je oproti chvíli, kdy jsme přišli a kdy se jevil dost nepřístupně a nic se mu nezdálo dost dobrý, naprosto v pohodě a klidu. „Kluci nespěchejte, dvacet minut pauza, zvuková zkouška, žádnej stres“, najednou uklidňuje a my máme trému o poznání menší. Hrajeme v kraťasech a bez kostýmů, protože by se to sem dle našeho názoru asi moc nehodilo. Máme naladěno, zvukař nastaveno, sem tam to trochu pískne (máme mix nastaven přece jenom víc do výšek a zvukař s naším tabletem neumí, takže prostě kompromis). Hrajeme jak o život, lidé podupávají, někteří tančí do rytmu, někdo jen srká pivo. Občas šáhnu vedle, protože světla nám svítí do zad a nevidím na hmatník. Hrajeme Stuck on you. Heligón nějak divně chytá harmonie. Vzpomínám na zdický charitativní koncert a málem mě trefí. My zase zapomněli propojit heligony, takže ty krabice na sebe zase neviděj. Dozpíváváme písničku, připojuji drát a zase to do lidí hustíme pod tlakem. Po asi 45 minutách přichází nějaký muzikant, že i my hrajeme dlouho a že oni si chtěj taky zahrát, takže se loučíme a hrajeme Rock around the clock. Potlesk, pískot a prý zahrajte ještě jednu. Takže hrajeme ještě Crazy little things called love od Fredýho. Potlesk, pískot. Zahrajte eště. My ale ze slušnosti balíme. Zvukař nám dává znamení, že má zamutováno a my v rychlosti balíme kabely a snažíme se tu nic nezapomenout. Když máme sbalenou asi polovinu těch našich nesmyslů, jde si zvukař odpojit své kabely z našeho mixu a se slovy „Kluci, pecka“ komentuje naši produkci. Hodnocení potěšilo. Když máme sbaleno a nepřekážíme dalšímu učinkujícímu, chvíli si se zvukařem povídáme o našem zvučení a proč to občas napísklo. No prostě to máme seřízené na naše bedny, no 🙂

Jdu pro auto. Mezi stany hoří ohníčky, někde hraje rádio, někde kytara. Velký Měsíc svítí vysoko. Hódně vysoko. Asi tak 640000 kilometrů. Jedu pomalu loukou směrem ke stodole, kde jsem se před třemi hodinami hádal s pořadatelem. Dojedu až ke stodole, vypínám motor, zháším světla. V tu chvíli se odněkud objevuje pořadatel, divoce mává rukama a nadává mi, jestli jsem se nezbláznil a proč mi na autě svítěj světla denního svícení. Argumentuji, že to chtěj policajti, že bych jinak platil pokutu. Odpovědí je mi sdělení, že on není policajt a že na jeho pozemku světla denního svícení svítit nemusejí. Naštěstí automatika LED světla po deseti vteřinách vypíná sama, já posílám pořadatele do prdele, že fakt nemám jinou možnost, jak tu aparaturu naložit, že jsem to s ním řešil odpoledne a že už se s ním o tom bavit nebudu. Pořadatel mizí někam do tmy a já jdu k netrpělivě čekajícímu Jakubovi, který v chumlu mániček hlídá naše poklady. Rychle nakládáme, rozdáváme pár navštívenek a loučíme se s blondýnkou, která nám udělala místo na place, máničkama i zvukařem a hodnotíme, jestli jít rozdělat stan na louku, zítra hrát znova, nebo jen přespat a jet domu ráno, nebo to zabalit a vyrazit domu ještě na noc. V hlavě mi běží film s oběma hádkami s pořadatelem a je rozhodnuto. Jedeme domu. Tohle fakt nechceme zažít podruhé a kazit radost z koncertu si nechceme.

Startuji, ještě jednou kontrolujeme, jestli nám některý z kufrů nechybí a vyrážíme do tmy. Je skoro půlnoc a než sjedeme z kopce kamenitou cestou o5 na hlavní silnici, potkáváme další trousící se hloučky opozdilců, kteří se drápou do kopce. Do nejbližší vesnice je to asi dva kilometry a po cestě se ještě vyhýbáme dvěma skupinkám černých individuí, které osvětluje jen Měsíc a světla reflektorů. Najíždím na hlavní silnici, Kuba mi podává jeden ze dvou řízků, které jsme doma vyfasovali a které zbyly na horší časy v krabičce, přidávám plyn a hurá domů…

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Červen 30th, 2022
CzechElvis - Jakub Šilhavý

CzechElvis – Jakub Šilhavý

Ozvali se nám senioři z klubu Zvonek v Králově Dvoře, kteří si ještě pamatovali naši někdejší veleúspěšnou country skupinu Nablind – konkrétně jedno naše představení, které jsme hráli v královácké mateřské školce – zda-li ještě máme tu country skupinu. Ne už dávno ne, ale máme Elvise. Chcete Elvise ? Chceme. A tak měli !

Protože náš kapelní Transit stále ještě nejezdí, máme sice za něj náhradu dostatečnou, ale přece je jedničkový Scenic autíčko poměrně malinkaté, a tak s Kubou špekulujeme, jestli je lepší, aby se do Králováku po práci dostal autobusem, na koloběžce, nebo mám pro něj raději dojet autem, což bude sice 22km navíc, ale bude to jistota, že se nikde nebudeme hledat. Tento týden je počasí velmi nevypočitatelné. Nebem se honí mraky nacucané  vodou a když prší, tak to stojí za to. Dneska sice pršet nemá, ale je neskutečná prádelna. Koloběžku nakonec rovnou zavrhujeme, neboť bychom jí v maličkatém autíčku neměli kam dát. Dnes máme štěstí. Naše autíčko totiž z nějakého důvodu do kopce nestartuje, resp. točí, ale nasucho. Dneska mám ale štěstí na parkovací místa z kopce nebo po rovině, a tak hned po práci mažu do Zdic pro Kubu, načež se o5 vracíme do Králova Dvora.  Královák je kompletně rozkopán, to nejhorší místo, kde se dělá kruhák je vedeno jedním pruhem se semaforem, a tak se modlím, aby v tom nejhorším možném místě, kde se tvoří kolona a kde je vjezd do zahrady klubu Zvonek, mi nechali čekající v koloně díru. Nechali. Resp. před týdnem asi už někomu došla trpělivost a namaloval na silnici oranžové čáry na kterých se už řidiči stát báli.

Nosíme aparaturu do zahrady. Leje z nás, jak že študáků před zkouškami. Ze mě víc, než z Kuby. Proč já vůl si v práci to kafe jenom dával… Aparatura postavena, do začátku představení zbývá ještě asi 35 minut. Nemůžu najít trafo od mého procesoru. Bez toho se hrát nedá, a tak podezřívám můj stůl v práci, kde jsem procesor naposled vyndaval. Skáču do auta, řídím se padesátikilometrovou rychlostí městem, jako na potvoru chytám všechny červené na semaforech. Vběhnu do kanclu. A hele – trafo. Asi už stárnu. Řítím se padesátikilometrovou rychlostí městem z5. Dorazil jsem. Do začátku koncertu291030771_174625214956819_6026480786796881439_n zbývá 5 minut. Leje ze mě asi 55x víc, než předtím. Mezi posluchači poznávám i naši jeřábnici ze slévárny, kde jsem v letech 1987-1992 odléval železo. Taková mladá a už seniorka ?

Začínáme hrát. Seřízení aparatury, které proběhlo u mých rodičů na zahradě před necelým týdnem, kdy jsme zjistili, jak málo a jak blbě aparatura na Hracholuskách hrála a zároveň si vyslechli  od sousedů spoustu komentářů na téma akceptovatelná hlasitost muziky a bordel v obytné zóně, se ukázalo jako mazaný tah, neboť jsme hráli ještě líp, než pravý Elvis. O přestávce běžím za mým dlouholetým kamarádem, kterému nikdo v okolí neřekne jinak, než Kykyrýk, který byl též pozván, a to jako nestranný přísedící. Kykyrýk vysoce hodnotí náš zvuk, je mile překvapen a pak pronáší větu, kterou si klidně mohl nechat od cesty: „Zpíváš sice dobře, ale ten Kuba je lepší.“ No, je. A to je dobře, ne ?

Hrajeme druhou půlku programu, senioři namísto opékání špekáčků poslouchají Elvise, tleskají, nebo podupávají do rytmu, a tak najednou přijde „paní pořadatelkyně“, jinak Jakubovo učitelka z mateřské školky, ve které jsme kdysi hráli se skupinou Nablind, a to s prosbou, že už ta hodina produkce stačila, neboť senioři pouze poslouchají muziku a donesené buřty neopékají a hrozí nebezpečí, že by jim v tom vedru mohli zezelenat. Ne senioři. Ty buřty. Svlékáme propocené kostýmy, které se nám lepí na kůži, pokoušíme se na sebe navléci něco suchého a balíme aparaturu. Nyní máme i my trochu času na opečení buřtů. Senioři nás velmi chválí, neboť zavzpomínali na dobu svého mládí. Mnozí obšírně popisují, jak jsou při sledování televize Šlágr alergičtí na intonační prohřešky vystupujících hvězd, ale my jsme prý mnohem lepší, než TV Šlágr, což těší hlavně mě, neboť netuším, co je to TV Šlágr. 

Soukáme se do našeho malinkatého autíčka, které kupodivu startuje na drnk a vyrážíme přes kopec domů…

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červen 18th, 2022

Dnes jsme si jeli vyzkoušet naše síly na oblíbenou přehradu Hracholusky. Vedro k zalknutí. Bylo rozhodnuto – vzhledem k neoficiálnosti akce – že to odehrajeme jen v kraťasech. V podstatě jsme se jeli předvést a zjistit zájem. 

Stavíme aparaturu vedle místní občerstvovny, ptáme se ubytovaných, jestli jim nebudou vadit  dvě hodiny rockandrollů. Nebudou. Zvučíme. Zní to strašně. Zvuk docela dobrý, ale už ve třech metrech to není téměř slyšet. Nechceme dělat v kempu bordel, tak to moc nehulím. Hrajeme, lidé tleskají. Leje z nás, jak z pracujícího Bulhara. Občas někdo přijde s poznámkou, že to už vedle za kioskem není slyšet. Tož přidáme trochu šťávy, ni a hrajeme dál. Pár lidí si nás natáčí na mobil. Končíme, lidé tleskají, hospodský nás chválí. Jen to bylo prý nějak málo slyšet. Nevadí, příště zesílíme. Balíme aparaturu a jdeme se koupat do přehrady …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Květen 28th, 2022

Naše úžasná kamarádka Libuška, jinak správcová v domově seniorů Oáza v Lidicích, slaví již dlouhá léta, pravidelně, každý rok, kupodivu pořád ve stejný den, narozeniny. Nejinak tomu bylo i letos. Datum bylo 283976057_10229500828933080_412230302283359997_no to význačnější, že Libušce bylo letos už krásných 75 let. Jelikož na akci o5 hrála skupina Mára a Pája, pro velký úspěch přejmenovaná na Kristián, občas též známá pod názvem Čekej, nebo i dalšími jmény, a to podle toho, kdo z muzikantů právě přijde, přijeli jsme i s Elvisem a aparaturou a celou akci jsme rovnou nazvučili. Ačkoliv byla akce soukromá, byla přístupná veřejnosti a někteří okolojdoucí toho využili. Je tu pohoda a klid. V domově seniorů je dobrý zvykem prodejní výstava výrobků šikovných seniorek. Jsou to většinou pletené a háčkované předměty představující buď zvířátka či figurky, poslední dobou přibylo ale i jídlo. Hráli jsme s Elvisem druhý blok. Úderem prvního tónu se druhá kapela a půlka posluchačů zvedla a odešla ven kouřit, takže jsme hráli pro asi pět lidí.  Elvis zpíval, seč mu síly stačily a hodina, která nám byla přidělena, brzy utekla. Druhá kapela se vrací a dohrává akci.

Balíme, loučíme se a jedeme domu. Celou cestu mlčíme …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pondělí, Duben 18th, 2022

Chytili jsme s Elvisem covida. Oba. A to v rozmezí dvou dnů.  Já horečky 39°, Elvis na tom byl o poznání líp. Jenže toho zase bolelo v krku. Prostě věci, po kterých člověk touží ze všeho nejvíc. O to víc nás potěšilo, když v polovině března 2022 zazvonilo na mém mobilu neznámé telefonní číslo s nabídkou učinkování na charitativním koncertu ve Zdicích. Politika je nám cizí, nerozumíme jí, ale potěšila nás možnost se prezentovat v naší vlastní obci, kde nás vlastně vůbec nikdo nezná – snad kromě sousedů, kteří jsou občas proti své vůli  nuceni ocenit naše hudební kvality, linoucí se do dali z našeho podkroví. Termín koncertu byl stanoven na 7.4.2022 a my tajně doufáme, že budeme do té doby funkční.

 

 

Jakmile nám to zdravotní stav dovolí, okamžitě začínáme cvičit a já zjišťuji, že po covidu dost dobře necítím konečky prstů, prostě to občas mravenčí, tím pádem se znova učím hrát na kytaře, neboť v rychlých rockandrolových sólech mi prsty co chvíli mačkají něco jiného, než mají, občas mi trsátko na struně zamrzne a namísto, aby za strunu drnklo, odnese si strunu s sebou, případě rovnou skončí na zemi. To trsátko, samozřejmě.

Ačkoliv je koncert až od 18:00 hodin, v den koncertu si s Elvisem bereme dovolenou, aby bylo dost času na  poslední zkoušku a zabalení harampádí.  Ráno cvičíme s tím výsledkem, že dneska to nějak dáme a když to nedáme, musí to vypadat tak, jako bychom to dali – prostě lidi si toho nesmí všimnout.  Trochu si ještě barvíme vlasy, neboť Elvis je blonďák (neboť mu černě nabarvené vlasy od loňského Oktoberfestu už odrostly)  a já už vlastně taky. Spěcháme, a tak to Elvisovi blbě chytlo, takže má hlavu flekatou a já namísto vlasů černých odcházím s vlasy fialovými. No co, v nejhorším se nám budou smát a bude veselo. Balíme a odjíždíme o tři ulice níže, do míst, kde leží již mnoho desetiletí zdický kulturák. Stavíme aparaturu, pokoušíme se zvučit, ale z beden se line pouze nesrozumitelná koule zvuku. Náš nádherný společenský dům je totiž bývalá sokolovna – se vším, co k tomu patří. Sundaly se pouze kruhy a ribstole, jinak je prostor akusticky naprosto netlumený a vyslovené slovo se ještě 3x vrací zpět. Zkoušíme nastavit zvuk aspoň tak, aby nás posluchači nevypráskali, místní zvukař nám nabízí napojení na místní PA (což je ještě horší) a jdeme ještě cvičit. Postupem doby zjišťuji, že prsty zase neposlouchají, ale už jsme tady a kdo by z boje utíkal, ne ? Děsím se strašného echa, které se po drnknutí do strun kytary vrací s půlvteřinovým zpožděním vrací ze sálu. Ve sluchátkách ale máme to, co potřebujeme, takže holt nasadíme i druhé sluchátko (standardně hrajeme pouze na jedno) a tak se ozvěny ze sálu nevšímáme.

Program pokračuje a na nás se s mírným zpožděním dostává řada až ve 20:10. Aparaturu máme oživenou, stačí pouze přenést mikrofonní stojany a procesory a můžeme hrát. Začínáme písničkou My baby left me. Přes černé brýle vidíme ze sálu kulový, takže tréma brzo opadává a teprve potlesk na konci písničky nás utvrzuje v tom, že budeme zpestřením a hlavně oživením dnešního programu. Připadá mi, že občas kazím sóla – i přes sluchátka slyším, že některé tóny nejspíš do sálu nedorazily, ale na videu nic nechybí, takže asi jsem to zahrál dobře. Z Elvise i ze mě leje jako z konve, hrajeme jako o život, lidé tleskají. Začínáme písničku Stuck on you. Hned první akord a procesor špatně chytil harmonii. Zní to divně, tohle se nám ještě nestalo. Místní zvukař naštěstí pohotově stáhnul moji šavli. Přidávám si kytaru, aby měl procesor víc signálu a písničku nějak dohráváme.

Končíme, jdeme stranou, lidé tleskají a my uvolňujeme podium dalšímu vystupujícímu. Děsně z nás leje a rychle měníme oblečení za suché. Do šatny za námi přichází malá holčička a sděluje nám, že to bylo moc hezké a že se jí to  moc líbilo. Děkujeme holčičce za projevenou důvěru a protože program mezitím skončil, jdeme balit. Venku děsně leje. Z nás stále taky.

 

Nemůžu spát, celou noc přemýšlím nad tím, proč ten procesor chytil ve Stuck on you tu harmonii tak špatně.  Ve tři ráno jdu ještě do zkušebny, celé si to poskládám a pozapojuji a chci si to celé vyzkoušet, protože tohle nám aparatura ještě neudělala. Ze spaní už stejně nic nebude, a tak drátuju a točím čudlíkama. Něco tu ale chybí. Ááááááá, už to mám. V tom spěchu a nervozitě jsme doma nechali tenký kablík, který oba procesory propojuje, takže můj procesor si vymýšlel harmonie nazdařbůch. No, příště si holt dáme pozor… 🙂 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Prosinec 28th, 2021

 

Spousta mixování, spousta stříhání, trocha experimentování (na velké experimentovaní není dostatek prostoru), dost zimy (ve studiu se zatím ještě netopí) ale hlavně děsná spousta muziky – a první Elvisův videoklip je na světě !

Po měsíci nahrávání, mixování, stříhání, natáčení, ale také mazání a nekonečného opravování, jsme konečně dokončili první klip. Je to slavný Elvisův song Stuck on You (Přilepen na Tobě) z roku 1960 a snad v něm spolu s námi zavzpomínáte na tu krásnou a nezapomenutelnou dobu rock and rollu.

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Září 09th, 2021

Po delší době, kdy jsme s Elvisem cvičili nový repertoár, hráli do zdi a Elvis se ještě k tomu všemu učil na závěrečné zkoušky, jsme se konečně dostali k prvnímu oficiálnímu veřejnému vystoupení. Vystoupíme tedy 11. 09. 2021 na Hoštickém Pivním Oktoberfestu, který se ovšem nekoná v Hošticích u Volyně, ale nedaleko Hoštické hospody ve Vodochodech u Prahy, a to v ulici Na Vinici.

O zábavu se bude starat v kraji velmi oblíbená kapela Mára a Pája (Pája – to jsem jako já 🙂 ), na post baskytaristy ovšem zasedne namísto mne písničkář Standa Domjen, kytaru by měli držet Mára Marek Loukotka a Dita Kalašová a já se budu chvílemi opírat o elektrickou kytaru.

Naše vystoupení by mělo začít někdy okolo 17:00, Elvis přijde na řadu někdy kolem třetího vstupu, takže odhadem okolo 20:00

Pro všechny přítomné je připraven bohatý kulturní program včetně občerstvení, pro děti je připravené nealko, pro dospělé samozřejmě alko. Kromě piva bude k dostání i víno…

Samotný Oktoberfest začíná již v pátek 10. 9. 2021 a potrvá až do neděle.

 

 

 

 


Dojíždíme do Vodochod. Cestu známe, neboť sem jezdíme poměrně často hrát s naší country kapelou Mára a Pája. Oktoberfest se ale koná v jedné z přilehlých ulic. Vítá nás poměrně úzká ulička v obytné zóně. Parkujeme hned na začátku ulice a jdeme obhlédnout terén. Pořadatel nám ukazuje podium vytvořené na sklápěcím čele Avie. Šlápnu na čelo, které se zhoupne a zapruží. Takže reprobedny musíme dát bokem, protože za prvé tu je místo s bídou pro dva a za druhé by při každém pohybu všechno spadlo dolu. Dneska s sebou vláčíme pro lepší atmosféru i světla. Stavíme aparaturu a zvučíme. Dneska vykopává naše country skupina Mára a Pája, Elvis hraje až pak, takže zvučíme nejdříve je. 

Vykopává Mára a Pája. Zvuk je trochu horší, než na zkoušce, Marek zpívá spíš mimo mikrofon, než na něj, neustále se rozhlíží, takže je to na produkci znát. Ozvěna od okolních domů je obrovská, zvuk se v ulici děsně mlátí. Teprve postupem času se mi podaří zvuk aspoň trochu zkrotit, aby bylo vystoupení aspoň trochu poslouchatelné. Marek totiž stále nemá – a to ani po osmi letech našeho společného hraní – kytaru se snímačem, takže je nutné zvučit ho přes mikrofon, cože je ale díky jeho neposednosti a nestálému otáčení a vrtění takřka nemožné. Na čele Avie stojí střídavě 2-3 muzikanti a je to dost znát. Avie má přední kola téměř ve vzduchu a všechny stojánky mají nebezpečný náklon. Marek si jako obvykle zapomněl kolíky na prádlo. Protože nezná žádnou z písniček zpaměti, musí zpívat ze zpěvníku. Některé papíry jsou ale pouze volně ložené. Závan větru – a papíry létají vzduchem.  Produkce je zpestřena humornou vložkou.

Mára a Pája končí, chvilka přestávky a na houpající se čelo na stupuje Elvis. Marek mě ještě upozorňuje, že pro každého z nás je připraveno pivo zdarma a klobása. Hurá. Malá pozornost dycinky potěší.  Kuba hrábne do strun a vykopává My baby left me. Na rozdíl od Máry a Páji máme naprosto čistý zvuk a podnapilé obecenstvo, které dosud postávalo a popíjelo, se okamžitě dává do tance a křepčí v ulici se skleničkami v ruce. Sázíme hit za hitem, snažíme se neposlouchat několikanásobnou ozvěnu, která se k nám v obytné zóně odevšad vrací a po cca hodině jsme přerušeni s tím, že bude vyhlášena tombola. Máme poslední písničku, a tak přemýšlím, neboť jsme se nerozloučili, jak náš koncert důstojně ukončit. Čas se neskutečně vleče. Vzhledem k mezinárodnímu složení ulice je tombola vyhlašována ve třech jazycích a nám je žinantní z podia odcházet. Po hodině čekání dohráváme Crazy little thing called love od skupiny Queen, loučíme se a jdeme na jídlo. Marně. Gril je už studený, klobásy prodány a pivo jsme si museli koupit za svoje. Na podium má opět nastoupit Mára a Pája. Je už poměrně tma a ještě dobře, že jsme s sebou ty světla vzali, protože v tuto chvíli by už na nás vidět určitě nebylo. Marek přichází, že country už nebude, že si domorodci namísto country raději pustí rádio. Asi jsme s Elvisem ten koncert Márovi a Pájovi fakt tak trochu ukradli. 

 

Balíme aparaturu. Ještě dobře, že jsme s sebou ta světla vzali, protože v tuto chvíli už není vidět na krok. Loučíme se, nasedáme do auta a rozbalujeme svačinu od maminky, kterou jako železnou jistotu vždycky vozíme s sebou. Dneska mě to u srdíčka fakt hřeje !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červenec 10th, 2020

A protože se hraje s velkými obtížemi a domluvené akce se z důvodu coronaviru hromadně odvolávají, natáčíme pro vás klipy z našeho Covid Tour 2020, tentokráte z Drážďan.  A jelikož náš baskytarista trpí už od jara na ponorkovou nemoc, museli jsme si za pomoci techniky pomoct sami 🙂

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 28th, 2019

Pokud jste unaveni vedrem a máte chuť na fantastický salát Cézar, případně jiné italské pochoutky, či snad dokonce na pohár dobrého vínka, nebo se Vám snad chce zavzpomínat na hudbu minulého století (tzn. toho dvacátého 🙂 ), zveme Vás každý pátek od 18:00 do 22:00 do vyhlášené italské restaurace Al Castello v Praze, Gogolova 228/1

Na hudebním programu je celé naše pásmo „Letem světem hudbou 19. a 20. století“, ve kterém spolu s Vámi zavzpomínáme na písničky, které už dávno odvál čas. Projdeme známé klasické skladby staré Itálie, připomeneme si slavnou dobu rakouských operet, zavzpomínáme na swingové hity Deana Martina a Franka Sinatry a určitě nezapomeneme ani na Elvise Presleyho. 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červen 19th, 2019

Je léto. Je horké léto. Na to, jak studené bylo jaro, je léto velmi horké.  A v tomto horkém létě my jedeme hrát seniorům do DS Praha –  Háje. Ačkoliv máme všechna okénka v autě otevřená, Praha je rozpálená a z nás leje. Domov seniorů na okraji Prahy nacházíme rychle. Vynášíme harampádí a tu si všímám, že jedno kolečko na racku je zase nakřivo. Minulý pátek při zvučení Dne bezpečí v Berouně jsme do racku museli přidat ještě jeden zesilovač a jeklová konstrukce pouze sbodovaná horkou jehlou si to nejspíš nenechala líbit.  Kubík tlačí rack chodbou, když tu spatřím, že kolečko leží dva metry za ním. Nevadí, dneska to ještě přežijeme. Chybějící kolečko nahradíme lékarničkou, kterážto má téměř shodnou výšku. Byť je koncertní sál v podkroví, je zde příjemný chládek. Ačkoliv je zde příjemný chládek, z nás neustále leje. Zjišťuji, že je tu tak dobrá akustika, že by se prostor dal v pohodě uřvat bez aparatury – uvidíme, třeba to půjde. Bylo by to příjemné oživení. Oživujeme aparaturu a já zjišťuji, že výčet dnešních ztrát a poškození není ještě zdaleka úplný – s hrůzou si uvědomuji, že jsem zapomněl v práci nabíječku s baterkama do odposlechu. Nevadí, s sebou mám ještě náhradní. Vkládám baterky do přijímače a zapínám jej. Úleva. Tři čárky, takže plně nabito. Rozmotávám sluchátka, která se při přepravě zacuchala do těch náhradních. Koukám na přijímač. Dvě čárky. Klid, nic se neděje. Dobíjecí akumulátory nemají 1.5 voltu, ale pouze 1.2 voltu, a tak i plně nabitý článek ta vysílačka detekuje jako nabitý pouze z poloviny. Konečně. Sluchátka jsou vymotána bez toho, že bych něco někde utrhl. Připojuji sluchátka do přijímače. Jedna čárka. Koukám nevěřícně na zánovní baterie a přemítám, jestli si je ještě ponechat z pietních důvodů, nebo prostě uznat, že tady udělala příroda nejspíš chybu a baterky vyhodit. Naštěstí příroda rozhodla za mne, a to hned. Po minutě displej zhasl. Takže dneska jedeme bez odposlechu. Naštěstí je tu tak dobře slyšet, že to vadit nebude.

Začínají se scházet a sjíždět posluchači.  Hned první věta, kterou jsem zaslechl,  mi teda příliš jistoty nepřidala. Dvě babičky si spolu dost naštvaně povídají: „Prý to budou italské melodie. No jestli to nebude česky, tak to nebudeme vědět, o čem to je. To se na to vykašlu. To jsem sem vůbec nemusela chodit.“ Jdu za babičkou, abych se ušetřil výkřikům z davu, jako se to stalo v domově seniorů v Kůsově a říkám oběma diskutujícím, že je to skutečně celé v italštině, ale je to tak proto, aby obě dámy věděly, jak ty písničky vypadaly v originále, když byly složeny. A aby všichni věděli, o čem ty písničky jsou, tak každou z nich uvedu a něco jim k tomu řeknu. Obě babičky, uspokojeny mým vysvětlením, změnily téma a všichni společně jsme začali nadávat na počasí, které spíš připomíná demoverzi pekla.

Koncert začíná. Sál je narvaný k prasknutí. Stojím přímo před první řadou a zpívám bez mikrofonu, hezky se to nese, ale v tišších pasážích je jasné, že plný sál je utlumen daleko více, než ten prázdný, a že to nebude dobrý. Aplaus.  Tak tady se bude zpívat dobře. Jdu si tedy pro mikrofon a vítám všechny přítomné a přeji jim příjemný stereofonní zvuk i dobrý barevný obraz a hned se pouštím do další písničky. Potlesk je zde větší, než v ostatních domovech seniorů, ale tohle už jsem se naučil neřešit, neboť reakce publika jsou přímo úměrné skladbě seniorů a jejich věku a zdravotnímu stavu, a to se prostě ovlivnit nedá. Celý koncert stojím na forbíně a zpívám zpaměti. Až mám někdy pocit, že neudržím rovnováhu a padnu před přední řady sedících.  Koncert končí, publikum nadšeně tleská.  I přes počáteční problémy to dopadlo dobře, a tak jdeme motat kabely. Přichází k nám jeden z ošetřovatelů. Už na první poslech je znát, že  to není Čech. Chválí koncert, ale říká, že by bylo vhodné zařadit víc moderních písniček, že té klasiky je tam zbytečně moc. Chvilku si s tím příjemným človíčkem povídáme o muzice a já se snažím zjistit příčinu toho jeho měkkého přízvuku – odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Litva. Svět je neskutečně malý. 

O5 vláčíme harampádí do auta. Venku se za ty dvě hodiny podezřele setmělo a tmavě modrá – spíš až šedivě černá –  obloha nevěstí nic dobrého. Na obzoru co chvíli blikne blesk, v dáli tlumeně hřmí. Spěcháme s nakládkou harampádí, spěšně se loučíme s pořadateli – a hele: na zemi vedle auta leží druhé kolečko z racku, takže to musíme opravit komplet celé, jinak ten rack budeme za chvíli za sebou tahat smykem jako sáňky. Startujeme transita a vyrážíme k domovu. Jižní spojka je klasicky neprůjezdná, takže musíme spodem. Je nedýchatelno. Náhle se o přední sklo rozplácne dešťová kapka. Velká kapka. Kapka velká asi tak jako hruška. Teda trochu menší hruška, no. A pak druhá a třetí. Ty už byly menší. Asi tak jako třešně. Velké třešně. Asi tak velké, jako ty, na které jsme chodili k sousedům na strom, když jsme byli ještě malí. Tak tak velké byly ty kapky. Kubík ukazuje směrem ku Praze. Černo. Jenom uprostřed bílý oblak kouře. Příčinu toho oblaku si prohlídneme na internetu až druhý den. 

(Foto: Stáňa Havelková)

Zeleneč u Prahy (Foto: Petr Nový)

Ještě dobře, že jsme Prahu objeli jihem,neboť jsme se elegantně tomu krupobití vyhnuli.  Jediné, co si v tuto chvíli přeji ze všeho nejméně, je opravovat auto. Sice později, než jsem předpokládal, ale bez ztráty kytičky dorážíme domu. Beru noty a hned jdeme na zkoušku Zdického smíšeného sboru. Dneska bude dvoják … 🙂


Druhý den píši paní pořadatelce email, jestli byli senioři skutečně tak spokojení, jak to při koncertu vypadalo. Odpověď přichází sice až qečeru, ale je mi jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Ano, vypadá to, že senioři v Domově seniorů v Praze – Hájích byli spokojeni… 🙂

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment