Čas příjemně plyne a večer se blíží. Hospůdka se plní. Dneska to na přesilovku nevypadá. Mezi příchozími poznáváme naše přátele z červnového koncertu, místní zastupitele města a dokonce za námi přijeli naši fanoušci, kteří za námi jezdili do Dvora Kobylisy. Jezdili za námi sice do Prahy, ale přijeli až z Trutnova – což jsme si neskutečně moc považovali, neboť jsme ještě nepřivykli na to, že by za námi někdo jezdil přes celou republiku z Trutnova až do Písku.
Slavnostní výkop. Potlesk. Lidé tancují. Omladina u stolu před námi otáčí jeden tác s panáky peprmintky za druhým. Tuším zradu. Průser se naštěstí nekoná. O ten se postará vrávorající pán o půlhodinu později, který nám uprostřed tance bez varování padá do aparatury. Nahlas kleju do mikrofonu, spílám pánovi a provádím mu rychlý výčet pořizovacích cen našeho vybavení. Bankovka přiměřené hodnoty mění majitele a pán se ještě dlouho omlouvá, načež se při další sérii pokusí o další průnik mezi naší aparaturu. To už ale čekám, kytaru držím jednou rukou, druhou držím pána za rameno a čekám, než si ho partnerka převezme a dostatečně stabilně zajistí. Další bankovka mění majitele a pán se vroucně omlouvá a sděluje, že je naprosto v pořádku. Konečně pauza. Než se stačím v nastalém mumraji trochu zorientovat, je Elvis uloven omladinou a donucen se podepisovat místním puberťačkám do dekoltu. Škoda, že jsme někam zahrabali černé lihové fixy a připravené máme pouze oranžové zvýrazňovače, které v dekoltu nejsou dostatečně průkazně vidět. Snažím se ulovit nějakou fotografii, ale Elvis se podepisuje příliš rychle. Omladina si vše natáčí, ale video poslat nechce. Škoda, byla by památka. Půlnoc. Připíjíme a povídáme si s ostatními. Hospůdka se vyprázdnila, neboť venku řádí obecní ohňostroj. Je asi půl jedné a v poklidu rozjíždíme další sérii. Elvis má hlasivky v pořádku, na nic si nestěžuje, a tak, ačkoliv jsme měli hrát do dvou do rána, jsme končili o půl čtvrté, a to naprosto střízliví. Je nám nabízeno přespání, ale s díky odmítáme, neboť už je ráno a stejně bychom neusnuli, takže nakládáme harampádí, loučíme se, líbáme všechny a odjíždíme novoroční tmy zpátky na sever…
Zvuková zkouška:
https://www.youtube.com/shorts/vpxDhNKoi4U
Včera jsme oslavili poslední den babího léta v našem oblíbeném Dvoru Kobylisy. Fakt to byl pátek třináctého. Dálnice D5 zasekaná, Praha zasekaná. Všechno totálně zasekané, takže jsme přijeli skoro o hodinu později, než bylo původně plánováno. Postavíme aparaturu, začneme hrát, zvuk strašnej, nedá se to nastavit. Přichází první ožrala, který tvrdí, že to není Elvis, ale country a že ten náš Elvis má vyšší hlas. Snažím se absolventu Vysoké školy života vysvětlit, že až Kubovi nebude 21 ale 40, tak že bude mít hluboký hlas taky, ale ožrala si vede svou a co čtyři písničky si nám přijde stoupnout do kabelů a sdělit nám, že náš Elvis má vyšší hlas, načež do klobouku hodí desetikorunu dobrovolného vstupného. Do toho všeho odněkud přichází jiný ožrala, který na celý areál řve, že Elvis je mrtvý, že má pistoli a že všechny zabije. Několik okolostojících se s ožralou snaží vést dialog ve smyslu, že Elvis už skutečně umřel v roce 1977, že tohle je jen kluk, co si na Elvise hraje a zpívá jeho písničky. Ožrala si však vede svou, že Elvis je mrtvý, takže další dvě hodiny naši produkce jsou přerušovány buď houkáním ožraly, simulující zvuk leteckého útoku, či policejní sirény, nebo jeho řevem, že Elvis je mrtvý a že má pistoli, prokládaným jeho snahou o zmocnění se (a nasazením si na hlavu) našeho klobouku s vybraným vstupným…
Do toho všeho přichází další alkoholem unavený konzument, který se vrávoravě chytí stojanu s reprobednou a dlouho sleduje můj blikající tablet od mixážního pultu. V duchu už vidím 25kg vážící reprobednu padat do sedícího publika, ale opilec to nakonec ustojí. Přes deset minut ale strnule hledí na blikající tablet a co chvíli nám palcem ukazuje, že jsme jedničky. Celou produkci okem pozoruji ty tři ožraly a trhnu hrůzou, co který z nich provede, načež ztrácím koncentraci, přichází sólo a já jsem duší v matrixu. Něco pidlikám na hmatníku, aby se měl čeho Kuba chytit, ale jinak je dnešní produkce hrůza, děs a utrpení. Na WC se s Elvisem střídáme, jeden vždy hlídá peníze a aparaturu. První jdu na WC já. Strefuji se pramínkem do pisoáru a protože jsou mikrofony zapojené i při pauzách, ve sluchátku slyším Kubův slovní souboj s dalším ožralou. Narychlo končím čůraní a jdu Kubovi pomoct s argumenty. Ještě na WC míjím několik návštěvníků, kteří mi sdělují, že dneska je to pekelně dobrá zábava, všichni se moc baví, zvuk je fantastický, hrajeme nejlíp, jsme TOP mega nejvíc a Elvis je nejlepčejší. Zírám na ně s otevřenou ‚ústou‘, jestli si jako nedělají ‚prdel‘, ale vypadá to, že to asi myslí vážně…
Dneska nám pořadatel udělal velkou radost, neboť do vjezdu Dvora Kobylisy vyvěsil plakát, čímž se návštěvnost zdvojnásobila. Jeden z posledních dnů, kdy se ještě dalo chodit v krátkém rukávu (a nohávu taky). Lidi nás o5 nechtěli pustit domů, takže jsme po pěti přídavcích vypnuli aparaturu a zbaběle prchli, páč bychom tam hráli nejspíš ještě dneska.
