Archive for ◊ 2015 ◊

• Čtvrtek, Červen 25th, 2015

Vzpomínka na jednu z nejpříjemnějších akcí pro děti, kterou mám tu čest už třetí rok moderovat.

Úžasný relax, spousta zážitků, dohledávání rodičů, jejichž dítka ztratila mobilní telefon nebo klíče a koruna všeho policejní vrtulník BELL 412 a ukázka zneškodnění nebezpečného pachatele zásahovou jednotkou. Loni se nebezpečnému pachatelovi moc nedařilo a při útěku před policejním psem se přerazil o sloup veřejného osvětlení – letos už byl šikovnější 🙂

Hlavně aby napřesrok zase vyšlo počasí přinejmenším jako letos … 🙂 (y)

 

Fotografoval Mgr. Hynek Černý

Celá galerie: http://hynekcerny.rajce.idnes.cz/2015_Den_bezpeci_Beroun_Hynek_Cerny/



Fast Tube by Casper

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Duben 18th, 2015

Sešel se týden s týdnem a já znovu jedu do Spořilovského kulturního centra Sigma na Hlavní ulici. Hrajeme, zpíváme, lidé se baví, někdo tancuje, někdo baští úžasné utopence, nebo nakládaný hermelín.

Na dnešní Strunohraní zavítal i úžasný člověk, fotograf Felix Pašek, známý to fotograf celebrit. Snad si dneska smlsne i na nás – jsme tu jedna celebrita vedle druhé  🙂

Kolem desáté večer začíná žadonit Marek Loukotka, abych už konečně zazpíval nějakou „itálii“, takže jdu do auta pro přehrávat a hold teda zkusíme  „itálii“.  Ostatní jsou viditelně natěšeni, neboť nebudou muset chvíli hrát.  Produkce beru jako jako zpestření chvíle, takže ani neinstaluju mikrofon, byť se s ním i se stojánkem vláčím s sebou.

Zpívám asi  čtyři písničky, ovšem prostor, byť by se dal v pohodě „uřvat“ , šumí a lomozí, takže to není úplně ono a v basových partech můj zpěv zaniká v hluku úplně. Navíc nejsem rozezpívaný – nebylo kdy a kde – takže ani ten hlas nemá takovou barvu jako obvykle. I přesto se po každé písničce ozve velký potlesk. Jarda Elšík při jedné z písniček začíná dělat grimasy a rozrušovat, takže pro dokonání kulturního faux pass ještě pro změnu zapomínám text, ale tady se to tak nebere, takže hned po produkci listuje Marek s Ádou v kalendáři a pro pražskou premiéru pásma Letem světem vybíráme  datum 21.5.2015 v 17:00

 

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Duben 11th, 2015

Tento den byl dlouhý – ba velice dlouhý, neboť zahrnoval i část dne dalšího.

Byl jsem požádán svými kamarády, abych zahrál  na oslavě padesátých narozenin jednoho z nich, ale tak, aby to až do poslední chvíle zůstalo překvapením. S vědomím, že s kytarou celou oslavu neuhraji a hlavně countryová stupnice G-dur není pro mne ani trochu stavěná, jsem oslovil kamaráda Marka Loukotku, aby tu největší tíhu celé akce vzal na sebe. Já si pak vezmu s sebou jenom kytaru pro případ nouze – hlavně ale nesmím zapomenout basu, neboť na našem společném posledním hraní, což bylo setkání naší Facebookové skupiny vaření „Papáníčko a drndáníčko“ v roce 2013 v Chrustenicích vyloženě chyběla. Basa se nakonec ukázala jako úžasný nápad, který celé akci  – a nakonec i té, co poté následovala – vtiskl úplně jinou dimenzi.

Hráli jsme, zpívali, lidé se bavili a já na basu lovil  písničky, co jsem neznal, nebo jsem je znal, ale nikdy jsem je nehrál. Basu jsem naposled držel v ruce asi před dvěma lety, když jsem doma pokusně nahrával písničku Eníí a od té doby ležela ve futrálu a podle toho to také vypadalo.

Některé tóny jsem stačil ulovit, jiné ne a pak už zbýval jen čas na můj vyděšený pohled, kdy jsem zahrál něco jiného než tam mělo být a písnička pak zněla poněkud ortodoxně jazzově. Před osmou hodinou večerní zahlásil Marek, že má povinnosti v Kulturním centru Sigma a musí tuto úžasnou společnost – sice nerad – ale opustit. Odvážím jej tedy na Spořilov a chvíli  si prohlížím krásný kulturák ve slohu reálného socialismu – prostě to, co se stavělo v 70.-80. létech minulého tisíciletí.

Vracím se zpátky na oslavu a zkouším trpělivost publika, které se zatím nenuceně baví. Rozhlížím se po přítomných a přemýšlím, jak asi budou reagovat. Uvidíme. Zapínám přehrávač a zpívám zkrácený program Letem světem. Sem tam někdo zatleská, občas ne, kuřáci jsou někde venku, zbytek si nerušeně povídá, sem tam někdo projde s kamerou či s mobilem a fotí.

Vyložená poslechovka. Čekám každou chvíli, kdy někdo přijde, abych toho už nechal, že se to sem nehodí a že je ruším, nikdo ale nepřichází. Zatím. Po asi šedesáti minutách zpěvu, kdy jsem se dostal až na samý konec repertoáru, se lidé začínají pomalu oblékat a odcházejí. Co chvíli se ale přijde rozloučit některý z nich aby poděkoval, jak hezky si při těch písničkách  zavzpomínali, pochválil, jak je můj přednes přesvědčivý a jak moc mi věří. Moc hezky se to poslouchá, ale moc tomu nevěřím. Teprve později se dozvídám, že oslavencovy hosté byli hlavně spisovatelé, režisérky, umělci, a jiní ….

V duchu mi jenom prolétne hlavou – jé to zas bude vostudy …

– – – – –

Je asi půl desáté večer, aparatura naložena a otázka dne zní: Co s načatým večerem ? Jedno mé Já radí jet domu do postele. Druhé mé Já ale radí poslechnout Marka a vyrazit na Sigmu na Spořilov. Poslouchám tedy to mé druhé já a vyrážím za Markem.

Zábava je již v plném proudu, divadelní kavárna je asi zpola zaplněná, hraje se na kytary a zpívá se. Tady se mi bude líbit …

Rozhlížím se po kraji a zjišťuji, že v místnosti jsou dvě kytary, na Markovo radu tedy vybaluji basu. A hrajeme a povídáme a já pomalu přestávám cítit prsty na levé ruce, které basu neviděly už pár let. Nálada v kolektivu je úžasná a Marek navrhuje  mi ukázat velký sál kulturního domu. Můj první dojem je fantastický, tady by se to zpívalo. Jdu na podium a zkusím kus z O sole mio. Akustika super, pěkně se to nese, dozvuky žádné. Marek s kamarády už spřádá plány, koho všechno pozve na koncert a už přemýšlí co jak zařídí. Já zatím stojím na jevišti a jsem v Matrixu.   Tady se mi líbí !  Tohle je ta droga co mám tuze rád … 🙂

Na závěr se tedy s Markem fotíme, fotka je sice trochu mázlá, ale zrovna tahle momentka za to teda stojí.

Naše hraní končíme asi ve dvě hodiny ráno, už vidím dost rozmazaně, všichni toho máme až nad hlavu a každý se těší do postele. Majitel kulturního centra Sigma Praha Áda Crlík, kde jsme celý ten večer hráli, je naší produkcí nadšený, chválou nešetří, a prosí, abych dorazil i další týden.

Pozvánka

Pozvánka

Tož taková pozvání se neodmítají. Příští týden tedy bude na programu nejenom folk a country a moje vlastní písničky posledních dvaceti let s kytarou, ale také italská část mého hudebního pásma Letem světem. 🙂

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 14th, 2015

Tuto sobotu mi v 18:45 volali chodouňští ochotníci, že jim na akci přijela zazpívat Hanka Křížková, ale že nemůžou postavit aparaturu, že jim to prostě nějak nefunguje.

Nasazuji žertovný tón a povídám: „To jste si vzpomněli brzo. A vystoupení určitě začíná ve 20:00 a já abych na sobě udělal uzel, že ano ? „.
„Ne, už v 19:00“ , posmutněle odtuší hlas na druhém konci …

Skáču do auta, asi za 3 minuty jsem ve vedlejší vesnici. Sál narvaný k prasknutí. Aparatura sice stojí, ale nefunguje. Pořadatelům chybí polovina kabelů. Prostě nejsou. „Kdybyste to řekli dřív, mohl jsem vzít celou moji aparaturu i s přehrávačem a bylo by to bez problémů a hlavně bez nervů“, vytýkám pořadatelům jejich nepřipravenost. Pořadatel smutně hledí do země. Zprovozňuji aspoň jednu stranu aparatury, cestu z podia do hlediště a zase zpátky si krátím skákáním přes forbínu, divím se, že si mě lidi nepletou se šimpanzem.
Je přesně 19:00. Aparatura hraje a já sděluji, že odcházím domů rozdělanou práci – těm samým chodouňským ochotníkům stříhám jejich povedené a velmi úspěšné zdické představení Brejle z pera Jiřího Císlera.
„Prosím, nikam nechoďte. Co kdyby něco přestalo fungovat …“, škemrá pořadatel. Sedám si tedy k mixážnímu pultu, připravuji si k ruce náhradní baterie do bezdrátového mikrofonu, pro případ „co kdyby“ a jsem svědkem úžasného vystoupení Hanky Křížkové v chodouňském sále, a to ze vzdálenosti asi tří metrů .

Takže abych měl nějakou vzpomínku, tak jsem se s Hankou na konci programu nechal zvěčnit.

Krásná vzpomínka a veliká profesionální zkušenost ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Březen 11th, 2015

Dnešní akce byl tak trochu úlet. Sice jsem věděl, že do této útulné hospůdky v centru Berouna se chodí hrát, ale nebyl jsem si jist, jak budou návštěvníci zvyklí na bigbít reagovat na italské písničky. Takže jsme koncertík pojali tak trochu komorně, netlačili jsme na pilu a všichni jsme si to užívali. Vyplatilo se. Obecenstvo – zvláště pak, co dorazila část mého pražského fanclubu – příjemně překvapilo, neboť některé italské písničky zpívali (byť česky) se mnou. Trochu dělala problémy téměř netlumená akustika prostoru, která byla téměř nenazvučitelná a tak bylo v některých dlouhých tónech cítit, jak celý prostor začíná rezonovat a aparatura se snaží nahoukávat. Naštěstí zvukař vždy stačil šavli stáhnout dřív, než si zpětné vazby stačilo všimnout i publikum.

Tolerance na obou stranách se vyplatila. Užili jsme si příjemný večer uprostřed fantastických lidiček, a na oplátku jsme my byli pro návštěvníky pivnice zpestřením, které se v těchto prostorách zase hned jen tak neuvidí   🙂

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Leden 22nd, 2015

Dva roky práce na přípravě úplně nového repertoáru  (který nebyl kupodivu ani folkový, ani rockový, ba dokonce ani trampský, což byly ještě spolu s dechovkou a blues hudební styly, kterými jsem si za ta léta prošel) se konečně uchýlily k závěru a tudíž nezbývalo nic jiného, než nový repertoár představit posluchačům.

Byl jsem o poznání klidnější, než na koncertu v Domově seniorů v Berouně, neboť zlobící aparatura byla uklizLetem světem - plakát - oficiální premiéra - šedivé - malýena do chodby a na její místo nastoupila aparatura zbrusu nová – kupodivu bez problémů hrající.

Za místo konání oficiální premiéry jsem zvolil prostory zdické knihovny – za prvé je to místo dostatečně komorní a za druhé jeho velikost přibližně odpovídala počtu pozvaných lidí. Při nošení aparatury zjišťuji, že mi skřípe podpatek na pravé noze. Stačí jediný pohled aby člověk zjistil, že moonwalking v písničce Tenkrát se dneska nekoná – na tom koberci bych se zabil. Na zánovních lakýrkách zbyl z podpadku jenom ten rám okolo a to uprostřed se propadlo. Než donesu poslední kabel z auta na podium, upadnul z toho podpadku i ten zbytek, takže narychlo volám domu, ať mi donesou náhradní boty – resp. minimálně aspoň tu pravou …

Trochu jsem trpěl nervozitou, a to z důvodu, že dárkové hrníčky, které byly pro tuto slavnostní chvíli vyrobeny, byly vyrobeny podle špatné šablony a ty opravené jsem měl dostat do ruky asi hodinu před začátkem koncertu. Naštěstí se vše stihlo a koncert, či spíše recitál, proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných. Původně plánovaný dvouhodinový koncert se posléze ukázal pro některé „brzoránovstávající“ jako neúnosně dlouhý a tak asi tři posluchačky o přestávce zbaběle prchly s omluvou, že ráno vstávají už po čtvrté hodině.

O přestávce se stejně jako v případě předcházejících hraní tohoto nového pásma trousili lidé a ptali se mne, co ještě dělám ve Zdicích, že už jsem měl dávno zpívat v Praze. Poslouchalo se to velmi hezky, zvláště když si člověk uvědomil množství nedokonalostí a chyb, které ještě v přednesu jsou – protože přeci jenom čtyřicetiminutová hodina zpěvu u Reneé Nachtigallové není dvouhodinový maratón před publikem. Velmi mne potěšilo, že až z daleké Prahy dorazil můj facebookový fanclub a který si celou akci náramně užíval.

Stejně jako v případě předchozích hraní, nikdo naší soutěžní otázku (kterou zařazujeme hlavně proto, aby posluchači neměli tendenci usínat) nezodpověděl, takže jsem ušetřil jeden z hrníčků.  Na závěr produkce jsem ještě poděkoval všem přítomným, kteří vyměnili toho dne televizní vysílání za posezení s hudbou a dorazili a mohlo se přejít k rozdávání památečních hrníčků, které chvíli před začátkem vystoupení dovezl Honza z výrobny.

 

Hlavní můj dík a památeční hrníček obdržel zakladatel a dlouholetý vedoucí Zdického smíšeného pěveckého sboru, můj bývalý učitel ze základní školy Ivan Koula, který v předvečer premiéry oslavil nádherné 92.narozeniny, ale který se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit osobně, takže za něj převzala hrníček jeho manželka Milena, dále pak moje učitelka zpěvu, p. Reneé Nachtigallová za to, že se mnou měla ty čtyři roky svatou trpělivost a která mne jako jediná nevyhodila ze dveří, když jsem jako čtyřicetiletý „student“ přišel škemrat o hodiny zpěvu, další hrníček skončil u Honzy Fryše, který se mnou již hezkých pár let brázdí ať s aparaturou nebo s fotoaparátem republiku, a ten další našel místo u mého tatínka, neboť  Fotoateliér Ing. Šilhavý  Zdice se již dlouho a naprosto perfektně a hlavně  s profesionální pečlivostí stará o veškerou naší  reklamu. Předposlední z hrníčků byl pak v zastoupení předán jedné úžasné dušičce, která se jmenuje Nikolka Vašíčková a kterou jsem učil před dvěma léty na kytaru. A právě tato dušička mi dala v době – kdy  se naprosto nic nedařilo a tento hudební projekt jsem měl tisíc chutí prohlásit za největší omyl ve svém životě a uložit jej k ledu – tolik síly a optimismu, že jsem zatnul zuby a tu načatou práci jsem dodělal.  Tak nějak mě prostě přišlo už kvůli ní, že má smysl to dovést do finálního konce.  A aby ti ostatní přítomní nezáviděli těm obdarovaným, tak jsme o ten poslední šestý hrneček udělali slosování vstupenek. Náhoda tomu chtěla, že poslední hrneček opět získala manželka Ivana Kouly – p. Milena Koulová, což ostatní se smíchem komentovali, že je to podvod a že je potřeba losovat znovu.

Do mrazivé noci jsme se ten den rozcházeli  s pocitem, že ta dvouletá práce na tom hudebním pásmu měla smysl a že jsme něco dokázali.

Teď tedy nastal čas začít dělat radost i posluchačům …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Leden 08th, 2015

 Nový rok jsme začali naším novým – byť v tuto chvíli ještě předpremiérovým – pásmem „Letem světem hudbou 19. a 20. století„.

Po nezbytném  nanošení aparatury, kdy jsem proklínal každý kilogram neseného a už se konečně těšil na nové aktivní reprobedny, jsme se jali aparaturu oživovat a tahat kabely. Dneska zvučil táta, neboť Honza byl v inkriminovanou hodinu ve škole. Mixážní pult trochu zlobil, pořád jsme nemohli zvuk doladit, chvíli to hrálo potichu, chvíli nahlas. Mávnul jsem nad tím rukou, s tím, že to nějak dáme. A to byla chyba.

Sestřičky navozily seniory a mohlo se začít. Cukají mi koutky. Mají zde totiž zvyk, že jedna ze seniorek vždy hostujícího umělce  představí a uvede a popřeje mu zdařilou produkci.  Seniorka kouká na můj plakát a hlásí: „Vítáme zde mezi námi Petra Šilhavého se svojí skupinou Letem Světem“ – pak se zarazí a obrátí se polohlasem ke spolusedící „… jak se jmenuje ten druhej ? (myšlen samozřejmě táta u mixážního pultu)“.

Divoce gestikuluji na tátu, aby zapnul diktafon, abych měl zpětnou kontrolu svých chyb – ten ale vůbec nevnímá. Produkce může začít. Hraje předehra první písničky, začínám zpívat a zjišťuji, že hlasitost zpěvu v odposlechu je nastavena tak šíleně, že vůbec není slyšet hudba. Vytrhávám sluchátko z ucha a chci zpívat podle reprobeden, ale ouha – ty zase hrají tak potichu, že se podle nich zpívat vůbec nedá. Táta, který za mixem stojí poprvé v životě,  tahá za šavle a točí čudlíkama, ale bez valného výsledku. Stopuji písničku a jdu si k mixu seřídit odposlech aspoň tak, aby se podle něj dalo zpívat a já nepřišel o uši.

 

 

Vypukla hudba. Mixážní pult neběží dobře. Chvíli to hraje nahlas, chvíli potichu. Hraje první písnička, ale na ucho, ve kterém mám odposlech, jsem již téměř hluchý. nebyl čas odposlech pořádně seřídit. Příště si musím dát pozor. Hudby v odposlechu moc neslyším a tak na koncích frází zjišťuji, že zpívám rychleji než by bylo záhodno. V půlce první písničky učinila jedna z babiček  v první řadě velkou potřebu. Sice do pleny, ale i tak mám smyslové vjemy z první ruky, vzdáleností neředěné. Statečně zpívám dál, domovy seniorů jsou trochu svérázným publikem, ale my už jsme si zvykli. Máme úctu a pokoru ke stáří a stále si říkáme, zda-li se takového požehnaného věku vůbec dožijeme my, na chemii vychovaná generace. Trochu jsem si zvyknul na rámus ve sluchátku a produkce začíná zdárně ubíhat. Sice mi od všudypřítomného zápachu slzí oči a když si na to vzpomenu, neubráním se úsměvu. V půlce třetí písničky si všímám hluku v prvních dvou řadách. Reprobedny řvou jak na diskotéce. Na konci písničky volá jedna z babiček, která má to štěstí a sedí přímo před reprobednou: „My to ale vůbec neslyšíme. Ať to zesílí“. Táta tedy ještě trochu zesiluje aparaturu. Další písnička. Zase hluk v první řadě – tentokráte z druhé strany. „To je móc.  Ať to zeslabí“, volá jedna z babiček na druhé straně. Další dvě písničky. V poslední řadě odhodlaně vstává jedna ze seniorek a mocným hlasem, který nesnese odporu hlásí: „Vážený pane, strašně moc krásně zpíváte, máte nádherný hlas. Ale my jsme starý báby, my chceme poslouchat dechovku nebo Hašlera !“  V prvé řadě žadoní jedna z babiček, co ze začátku neslyšela :“Zazpívejte prosím ještě jednou ty italské, ty byly krásné, ale my je neslyšeli …“. Teprve teď si uvědomuji, že jedna z babiček celou dobu opakuje, že chce domu a kdy že už konečně půjde ?

Zjišťuji, že produkce se úspěšně rozkládá a že je potřeba posluchačům ukázat, kdo je v místnosti pánem situace. Všechny seniory ujišťuji, že budeme hrát sice nahlas (aby všichni dobře slyšeli), ale zároveň potichu  (aby to nikoho nerušilo), že krásné italské zahrajeme ještě jednou a že Hašlera si připravím na příští koncert, který oni se již velmi těší. Všichni senioři se uklidňují a produkce může pokračovat. Přichází na řadu soutěž. Jako cenu mám připravený hrníček s logem „Letem světem“. Hádají senioři, hádají ošetřovatelky. Z davu vykřikují své tipy i ti, kteří mají internet v mobilu a odpověď narychlo hledají u strýčka Gůgla. Hrneček však zůstává stát na reprobedně i po skončení produkce. Nikdo nevěděl …

V průběhu produkce občas zjišťuji, že vynervovaný táta vůbec nečte mé poznámky v playlistu, nečeká na uvedení písničky a hudbu pouští jako na džůboxu. Leckterou písničku vč. zajímavostí o ní tak uvádím zpětně … občas se nestačím ani nadechnout. Sem tam zjišťuji, že mě sestřičky natáčí na mobilní telefony. I když jsem proti těmto věcem naprosto imunní, při písničce Strangers in the night si přišla pro detail jedna z natáčejících tak blízko – zřejmě ve snaze zachytit mé nenapodobitelné grimasy, že jsem ztratil kontinuitu času a prostoru a nejenom, že jsem zapomněl text, ale dokonce jsem ho nebyl schopen ani najít v notách. naštěstí to byl konec písničky, kde se stejně už jenom brouká, tak to snad nepůsobilo tak rušivě.

Produkce se pomalu dostává do finále, loučím se. Zavíráme písničkou La Danza a vracíme se ke slíbeným italským. Mrkám do playlistu a hlásím tátovi :

„Dej písničky 7 a 8“.
–  Nic. Táta má oči zabodnuté do playlistu.
„Tati ! Písničky 7 a 8“.
– Stále nic. Táta stále něco hledá v playlistu. První dva důchodci se zvedají a snaží se dostat z prostoru již 90 minut zamořeného nedýchatelnou a vysoce třaskavou směsí metanu s posledními zbytky vzduchu.
„Proboha, co tam študuješ ? Pusť písničky 7 a 8 !“, syčím do mikrofonu a oči mi slzí v nedýchatelné smradu. Plíce už si naštěstí zvykly.

Od mixážního pultu se ozývá: „No já hledám, který to jsou …“.
„Nic nehledej a na přehrávači nastav  písničku číslo sedm a už nic proboha neřeš !“. Odchází další důchodce.  Sbírám síly na těch pár metrů od mikrofonu k přehrávači, ale naštěstí začíná hrát požadovaná písnička. Zazpíváme tedy Santa Lucie, Torna a Surriento a aby na nás vzpomínali v dobrém, tak ještě přidáváme O sole mio a už se skutečně loučíme. V půlce O sole mia periferním viděním zjišťuji, že táta konečně vyslyšel můj požadavek na zapnutí diktafonu a na posledních pár taktů jej skutečně zapnul. Seniorka, která mě na začátku produkce představovala, mne na konci děkuje za krásné melodie. Já děkuji seniorům, za to že byli tak fantastické publikum a slibuji, že si napříště Hašlera připravím.

Důchodci se pomalu rozcházejí, ti imobilní jsou rozváženi. Babička s velkou potřebou však sedí nehnutě dál na svém místě. Motáme kabely, uklízíme aparaturu a užíváme si nabízeného odéru, které se nám dostává v množství nadstandardním. Zjišťuji, že tričko hozené před produkcí na topení je úplně mokré – z otevřených balkonových dveří se na něj celou dobu chytala vlhkost. Na chvíli jej tedy házím na sousední radiátor dále od okna a uklízím bezdrátový monitor. Dopíjíme vodu, vracíme na původní místo oba stoly, převlékám se do uschlého trička a můžeme konečně odjet. Od pořadatelky dostávám památeční propisku s logem Domova seniorů v Berouně.  Babička stále nehnutě sedí na svém místě.  Odcházíme. Když už není na place ani noha, přichází náhle  sestřička a  se slovy „paní Nováková, pojďte se přebalit“, konečně odvádí nedýchatelný zdroj pryč – osobně se však domnívám, že dost pozdě … 🙂

I přes nepředvídané technické problémy jsem naštěstí dokázal celých 90 minut udržet úsměv na rtu a posluchači to možná i tak cítili (i doslova) ……. i když – do detailu vzato –  dnešní honorář patřil k těm skutečně zaslouženým …   🙂

Dodatek:

Hraní pro domovy seniorů nikdy nebude ani vzdáleně podobné klasickému hraní pro běžného posluchače v sálech kulturních domů. Domovy seniorů jsou místem, kde se život chýlí k závěru. Nemáte před sebou klasického posluchače a podle toho produkce probíhá. Polovina lidí sedících před vámi je senilních a jejich chování se blíží chování malých dětí. Část jich silně nedoslýchá a  další dobře nerozumí. Každý z těch lidí před vámi sedící je v jiném stádiu „opotřebování“ a je potřeba s tím počítat a k těm lidem podle toho chovat. Mnohdy jízlivé poznámky  přecházím, nebo na ně reaguji s humorem. Čekat zpětnou reakci posluchačů je ale v těchto prostorách pro hudebníka vyložená naivita. Ale i k těmto lidem je nutno přistupovat s úctou. S úctou k věku (kterého my se možná ani nedožijeme), s úctou k jejich vykonané práci, k dětem které za svůj život vychovali. Dokonce i skutečnost, že si některý ze seniorů v době produkce „uleví“, se v těchto prostorách bere z naší strany s nadhledem a úsměvem na tváři (byť to popisuji poněkud „humorným“ tónem, který se někomu líbit určitě nemusí), neboť to k tomu věku a zdravotnímu stavu prostě patří a kdo ví, jak budeme za pár let po zdravotní stránce vypadat my.  Do domovů seniorů jezdíme hrát velmi rádi, a to hlavně proto, že máme pocit, že seniorům můžeme aspoň trochu udělat dobře u srdíčka, aspoň trochu se jim odměnit za jejich celoživotní práci  a aspoň trochu jim zpříjemnit a hlavně oživit jejich relativně nudný život za zdmi budov, které se nazývají „Domovy seniorů“….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment