Festival Čechtická Lilie byl volným pokračováním Křížovského šťovíku a Křivsoudova.  Jeli jsme s Liborem s Veronikou,  Janina Urbánková jela s Honzou a Markem. Andulka chyběla. Počasí nádherné. Na nebi ani mráček, dálnice skoro prázdná. Veronika jela jako drak a navigace fungovala skvěle. Značení bylo bezvadné a tak jsme dorazili téměř najisto hned napoprvé. Pěšky jsem se šel podívat na místo produkce a čím dál jsem šel, tím víc se mi tam nechtělo. Ta štreka. Ta šílená štreka a reprobedna a futrál a vůbec. Už delší dobou si chci koupit malý skládací rudlík, protože to nošení harampádí na delší vzdálenosti je prostě utrpení.
 

Hned po našem příjezdu se na nás vrhají pořadatelky a každému nám vtiskávají do ruky placku s emblémem festivalu a Karel Rozkošný nám hned ukazuje chatku, kde můžeme složit naše nástroje a která bude pro nejbližší hodiny naším útočištěm. Je nádherné počasí a tak Marek velí udělat hlasovou zkoušku. Že se koná zvuková zkouška jsem zjistil až poté, co jsem hledal ostatní z kapely a nikdo nebyl k nalezení. Pobíhal jsem totiž po place a lovil fotografie a najednou kapela nikde. Můj pohled padnul na přidělenou chatku – a byli tam. Úplně všichni. V chatce bylo v každém rohu 90°, uprostřed však pouze 70°C – a všude stejně nedýchatelno. Mezi každou písničkou jsme otevírali dveře a větrali, i když to nemělo valného významu. Zkoušku jsme za chvíli ukončili a zase jsme zvolili životu příjemnější prostředí mimo interiér chatky. Zase jsem s Liborem procházel areálem a lovil záběry. Zvukaři pomalu (ale hodně pomalu) připravovali aparaturu a Karel Rozkošný jakožto vrchní pořadatel nám vysvětloval, jak jsou festivaly v okolí Vlašimi tématicky propojené a kapely které mají úspěch na jednom festivalu jsou přednostně zařazovány i do dalších festivalů v okolí. Stejně jako na Křížovském šťovíku, i zde pořadatel nabízí přespání, protože „to prý bude veliké“.
Zvukaři jsou téměř hotovi a protože my už se docela nudíme, pomalu jdeme na podium se zadrátovat. Stojím na podiu, kabely natažené a Marek nikde. Dělám tedy pár fotek přes barevné světlo reflektorů a všímám si zedníka, který na blízké garáži zdí zeď (pro slovenské čtenáře: zedník=murár, stavební kolečko = fůrik, zeď = můr 🙂 ). Sluníčko pálí jak v demoverzi pekla a zedníkovi na střeše (stejně jako nám v záři reflektorů) musí být dost vedro. Karel s námi prohazuje pár slov, František Bureš dělá první ze svých fotografií a lidé se pomalu (ale hodně pomalu scházejí). Přichází Marek, drátuje se a pomalu začínáme hrát. Lidé tleskají, hrajeme téměř bez chyb, můj odposlech funguje na jedničku. Marek opět uvádí písničky jako „MOJE“, „z MÉHO pera“ a mě trochu běhá mráz po zádech – jsme totiž jediná kapela, která nerozlišuje písničky jako „vlastní“ a „převzaté“ a spousta náhodných posluchačů si toho už všimla. Marek uvádí Arivederci. Těším se, že mi udělá radost a písničku uvede jako naší společnou – napsal jsem mu k ní skoro polovinu textu. Marek opět uvádí písničku jako svoji vlastní – asi si budu muset zvyknout. Na závěr naší produkce uvádí Marek zcela nepochopitelně písničku Hyla – což je jeho písnička sólová a je o vysavači. Ačkoliv jsem mu k ní napsal skoro polovinu textu, Marek jí opět uvádí jako výhradně svoji vlastní a začíná hrát. My ostatní stojíme na podiu a nevíme co s rukama, protože máme 3 minuty volna a sledujeme Markovu hru, kdy vrší chybu na chybě – ačkoliv tu písničku umí. Proč jí na program zařazoval, nikdo netuší – my ostatní však cítíme rozpaky, protože úroveň naší produkce rychle upadá. Produkci končíme Zámečkem a balíme si harampádí z podia dolů. Vláčím tu tíhu k chatce a po cestě na nás mává jedna z návštěvnic – prý si nás pamatuje z Křížovského šťovíku a chválí náš přednes. My na oplátku chválíme její zevnějšek a jdeme si s Liborem koupit pivo a sníst dovezený rohlík s paštikou. Dělám pár fotografií, neboť v době drátování kapel má svoje časové okénko Jan Betlach, což je lasista a vrhač sekyrek po lidech a terčích. Srkáme s Liborem pivo a kolem nás jde pro pivo návštěvnice, co se k nám tak hlásila a povídáme všichni o muzice a děláme si na památku fotografii. Slibuji, že pošlu fotografie z Lilie a pokud najdu, tak i ze Šťovíku. Já si jí ze Šťovíku fakt nepamatuju, byl tam dost velký šrumec a ten lijavec té přehlednosti moc nepřidal.
Vracíme se mezi ostatní k chatce, Marek s Honzou sedí a zdálky pozorují Betlachovu produkci, Jana sedí u chatky a Veronika střídavě leží v trávě a střídavě v té trávě (samozřejmě v době produkce kapel) tančí. Veronika totiž umí břišní tance a jde jí to velmi dobře. Vedle nás sedí s dětmi a manželem i návštěvnice, co se k nám tak hlásila a tak některé záběry zvěčnily i jí.
Děláme ještě výrobní poradu, zda-li přespat nebo jet domů, ale protože se nikomu přespávat nechce, pomalu balíme a já zase vláčím harampádí směrem k autu. Loučím se ještě cestou s našimi novými známými a stylem „soumar“ vláčím bednu a futrál s kytarou k autu. Cesta domů byla velmi příjemná. Veronika se s řízením moc netrápila a my to s Liborem docela uvítali, že hold se „kochat“ dneska nebudeme a že cesta domů bude ubíhat příjemně rychle. Počasí bylo stále nádherné a dálnice úplně volná ….