I zazvonil mi jednou mobil a známý hlas se mě ze sluchátka ptal, co bychom tomu řekli, kdybychom jako zdičáci uspořádali společný koncert pro zdičáky. Hlas patřil Pavlu Pánkovi, našemu prvnímu violoncelistovi a basákovi, kterému jsme kdysi v roce 1989 v naší kapele Ackcellent vymysleli přezdívku „Paňák“ a od té doby mu už zůstala. Váhavě jsem se dotázal, jestli si dotyčný uvědomuje, jak nesnadné je skloubení rockandrollu s bigbítem a že se návštěvníci buď unuděj xmrti, utečou, nebo se navzájem pobijí ještě před začátkem akce a že se tedy strašně omlouváme, ale tohle asi nedáme. Hlas ve sluchátku posmutněl, rozloučil se a zavěsil. Za půl hodiny zvoní telefon. Ve sluchátku mne jiný známý hlas, tentokráte mého bývalého souseda z bytovky Michala Štefla, konejší a přesvědčuje, že je všechno zařízené, zvuk bude, publikum je pozvané a nic se nemůže stát. Dále mi klidný hlas ve sluchátku oznámil, že to pojmeme jako že zdičáci hrají zdičákům a že to vlastně budou všechno naši společní přátelé, se kterými jsme buď vyrůstali, nebo jsme spolu hráli, takže se vlastně není čeho bát. Takže jsme na to kývli…
Začali jsme vybírat elvisovy největší hity, tedy písničky, se kterými bychom si neudělali před našimi pozvanými kamarády ostudu a se kterými bychom publikum náležitě rozehřáli a zároveň začali rozesílat pozvánky na všechny možné strany. Zároveň nám ze všech možných stran přicházely odpovědi, že všichni buď už něco mají, nebo jsou nemocní, nebo jsou na dovolené. Při pohledu do jízdního řádu jsme s těžkým srdcem odpískali i naše pražské publikum, neboť poslední použitelný autobus na Prahu odjíždí už kolem 20:30 a to budeme akorát v nejlepším. Někteří z pražského publika sice slibovali účast, ale slibem nezarmoutíš, takže jsme tomu moc nevěřili.
V sobotu jsme dorazili před zdický kulturní dům s velkou časovou rezervou. Za chvíli dorazil zvukař a my stavěli obě aparatury najednou. Zvuková zkouška. Zdický sál je po zvukové stránce šílený, není to vůbec akusticky tlumené, takže s několikanásobným hallem máme už své zkušenosti. Naštěstí to hraje docela obstojně a tak z nás opadává strach i tréma. Přijíždí skupina Alba Ecclesia – naši kamarádi a sousedé. Staví nástrojovky a zvučí. Hraje jim to jako břitva, tak snad to dneska dopadne dobře.
Koukám na hodinky. Je 19:30. Koncert je od 20:00. V sále jen zvukař a my. Zachováváme klid, protože na sály zející prázdnotou jsme již zvyklí. Posíláme pár posledních esemesek kamarádům, kteří sice ještě včera večer přislíbili svoji účast, avšak nikde je dneska nevidno. Ještě včera zdraví jedinci mají náhle covid, jsou dlouhodobě mimo město, jsou na narozeninových oslavách – prostě jsou všude možně jinde, jen ne ve Zdicích, kde včera přislíbili býti.
Je 20:00 a my vykopáváme. V sále se tísní asi 25 lidí, ponejvíce našich rodinných příslušníků. Za každou naší písničkou je slyšet mohutný potlesk, místy přecházející až v ovace, jak se všech pětadvacet platících snaží nám naši chvíli v prázdném sále zpříjemnit a zmírnit tak naše umělecké utrpení. Snažím se hýřit vtipem a tak trochu tlačím na pilu, což se mi ale moc nevede a díky nervům na pochodu co chvíli nějaké sólo tu více, tu méně, kazím.
Končíme. Konečně je to za náma. Naše obecní utrpení právě skončilo. Jdeme si sednout do prázdného sálu a pro změnu zase tleskáme našim kamarádům my. Zjišťuji, že publikum v původním počtu 25 platících mezitím prořídlo na platících osob šest. Rodinní příslušníci, rodiče a přátelé školy – povětšinou již pokročilí senioři – sál s prvními tóny rockové hudby totiž spěšně opustili.
Devadesát minut řízné muziky. Naši sousedé, kamarádi a spolumuzikanti z kapely Alba Ecclesia se s tím nemažou a řežou do těch šesti nešťastníků sedících pod podiem hlava nehlava. Sólo střídá sólo. Písnička střídá písničku. Pauza střídá pauzu. Někteří z návštěvníků zjišťují, že během koncertu ztratili sluch. Ale prý jenom trochu.
Poslední písnička a Alba Ecclesia končí. Všichni nadšeně tleskáme a provoláváme sláva. Tleskot šesti lidí plní sál a tak Alba Ecclesia ještě písničku přidává. Šestihlavý dav propuká v jásot. Někteří spěchají rychlým krokem do kotle pod podium, aby užili poslední tóny dnešního večera. Písnička končí. O5 jásot ! A o5 ovace. Je sice už dost dlouho po dvaadvacáté hodině, ale nikomu se nechce domů. Alba Ecclesia o5 přidává. Tentokrát písničku Hudba radost dává od Jirky Schelingera. Zvukař se významně dívá na hodinky a to tak významně, že je to vidět i z podia. Kapela tedy dohrává písničku a i přes ovace a tleskot šesti pozůstalých, kteří tleskají jako o život, div si lámy nepřehnátají, se loučí, klaní se a jdou uklízet nástroje.
Kamarádi a sousedé ze skupiny Alba Ecclesia sklízí od zvukaře i od těch šesti nešťastníků, kteří v sále zbyli, zaslouženou chválu, neboť jim to dneska fakt hrálo ukrutně dobře. Všichni balíme, navzájem se chválíme, že to dneska nebylo zas až tak špatný a že velmi prohloupil ten, kdo dneska nedorazil a navzájem si slibujeme, že až se zase někdo z nás bude nudit a bude mít nedej bože zase nějaký jalový nápady, že zase uděláme společný koncert – a to nejlépe ve Zdicích !
Alba Ecclesia – Hudba radost dává (Jiří Schelinger):
[https://youtube.com/shorts/DNq6D7QKUrI]
