Dnes jsme se s Pokusem zúčastnili multižánrového festivalu Potulný hudební cirkus v Černošicích. Toho dne střídavě mrholilo, střídavě pršelo, střídavě svítilo sluníčko. Andulka Klička opět nejela a tak zaskočila Šimi. 

 V Černošicích nás trochu zaskočily dopravní problémy, protože  cesta najednou nevedla nikam, ale podařilo se nám sehnat Martina Hejnáka, který byl spolupořadatelem festivalu a tak jsme dlouho nebloudili a nástroje jsme si donesli pěšky asi 250m.  Místo pro festival bylo vybráno výborně, stranou od lidí, ale já osobně jsem se strašně nasmál, protože to pro neinformovované oko vypadalo jako utečenecký tábor. Uprostřed tábora rozbitý slunečník od Gambrinusu, který si místní pivaři otáčeli podle toho, na koho momentálně pršelo, na podiu, které se sestávalo z korby dlouhé Avie a které bylo překryto děravou celtovinou, hrála dvoučlenná kapela. Hudebníci cestovali na korbě podle toho odkud na ně kapala voda a při násilném odchodu, kdy už nebylo před střídavě kapající a střídavě tekoucí vodou kam utéci, si dvojice neodpustila jízlivou poznámku, že korba je vhodná spíše pro jednotlivé muzikanty a že pobyt nahoře vůbec nepřejí vícečlenným kapelám ….

Zvuk nebyl nejhorší a program vesele ubíhal. Jsme sice z festivalů zvyklí na ledacos, tedy i na program, kdy vše nejede podle plánu, kdy se kapely prohazují podle toho, kdo musí prchnout dříve, neboť má ještě někde hraní, ale zde jsme stáli téměř bezradně, neboť  skluz programu byl téměř dvouhodinový a pohledem na seznam učinkujících a na hodinky se člověk nedozvěděl vůbec nic. Zbytek Pokusu seděl ve stanu, jež nám byl přidělen jako azyl, Libor toho dne moc nemluvil, já jsem se procházel venku a lovil jsem fotografie z „místa činu“.  Chvílemi jsem poslouchal zvukovou kulisu festivalu a přišlo mi, že tam všechno vázne. Konferenciér nekonferovar, až 30minutové pauzy mezi učinkujícími kdy se nedělo vůbec nic a všichni se někam ztratili – včetně zvukaře), problémy s děravou celtou na Avii, ze které permanentně tu i onde padala voda – prostě festival nějak neměl spád, do toho déšť a vychládající obecenstvo. Začala hrát další kapela. Neboť  se mezitím lehce setmělo, někdo rozsvítil barevné reflektory na jevišti. V tu chvíli zhasly nejenom reflektory ale utichla i produkce. Martin Hejnák, kterého jsem na svých toulkách potkal mi řekl, že místní pojistky nevydrží oba světelné sloupy a že se hold bude muset svítit pouze na jeden sloup. Mezitím se znova rozpršelo a já zjišťuji, že na rozdíl od ostatních zvukařů, kdy za podobných nečasů jsou reprobedny pokryty vrstvou igelitu, zde na reprobedny sprostě leje bez toho, že by to někomu vadilo … Asi maj v zásobě dost reprobeden …

Před námi hraje kapela Bobr chutná dvakrát. Trvá to asi hodinu než nazvučí, všechno klídek a maňana, žádnej kvalt, druhého kytaristu není vůbec slyšet a sóla, při nichž se umělec prohýbá a kroutí tělem jak při týdenní zácpě, unikají naprázdno. Zvukař je ale kliďas a chybějící kytara mu nevadí – že mu nevadí ledacos, zjistíme za nějakou chvíli  na podiu i my 😕

Bobr chutná dvakrát se pomalu loučí a já si beru kombo a kytaru ke korbě. Kapela však hraje pořád dál a zve si na podiu další hosty a vůbec to nevypadá na konec. Sedám si na kytarový futrál vedle korby a sleduji šrumec pod korbou. Asi deset  lidí tančí do rytmu rockové muziky, mezi nimi i bosá blondýna v dlouhých světlých šatech s digitální zrcadlovkou v ruce. Tančí sem, tančí tam, až přitančí ke mne a sedne si vedle mne na reprobednu (čímž jí zatlačí do bláta) se slovy „To je paráda, co ?“. „No to je ….“, odpovídám a dál sleduji kotel, vlastně kotlík s tančícími a notně podnapilými lidmi. Pohledem na korbu zjišťuji, že na korbu se musí buď vyskočit, nebo použít přistavená židle. Vzhledem k tomu, že díky dešti byla hlína všude v okolí dost rozměklá a každý vylejzající a slejzající jí zatlačil trochu hlouběji do země, bude to ještě docela zajímavé ….

Bobři konečně končí, zpěvák dopil na korbě veškeré donesené pivo a na korbu se pomalu sunu já . Futrál a bedna se dá na korbu vyhodit docela jednoduše a všichni tedy začínají věnovat pozornost Markovi, neboť jiná cesta na nahoru nevede. Marek zkouší cestu přes židli, ale na jedno šlápnutí zašlapává nezajištěnou židli hluboko do mazlavého bláta. Zkouší tedy obejít Avii a dostat se nahoru jinak a stále nevěří, že nikde nejsou tajné schůdky. Nejsou ….  Hledáme nějakou skrytou kameru, co se baví na úkor vylézajících a slézajících. Žádná není. Cesta nahoru se nakonec podařila za pomoci všech, co Markovi drželi židli a produkce mohla začít. Chci si zapojit odposlech, ale není kam – mikrofonů je málo. Nevadí, nejsme slečinky, Beatles taky hráli na dva mikrofony. Basa je zapojená v momentě ale co ostatní ? Marek nemá ani po půlhodinovém drátování zapojený mikrofon a Honzovi nejde kytara. Od zvukaře se ozývá „Hrajte, já to tady nějak sešteluju“. „Ale my nemůžeme hrát, polovina věcí nefunguje“ nadáváme všichni z korby na zvukaře. Zde zjišťuji, jak je dobré nemít do kytary zastrčený kabel od zvukaře, ale mít sebou kombo, neboť vždycky je člověk slyšet a vždy se dá problém nějak řešit aspoň nouzově akusticky na jeden mikrofon. Tady jsme ale byli přímo v první linii a lidi pod korbou už dost nahlas brblali …

Zvukař ve tmě experimentoval, točil a kroutil čudlíky a za námi podržkabel přepojoval jeden drát vedle druhého, avšak bez znatelného výsledku. Lidé pod korbou brblali víc a víc a mě už došla trpělivost a volám na ostatní, že tohle nemá smysl, že to odehrajeme „na hubu“. Marek asi neslyší, neboť stále huláká na zvukaře, že mu nejde mikrofon a Honza stále ještě nemá kytaru. Zvukař do odposlechů kontruje lapidárním sdělením, která nás odzbrojuje „Klucí, tady je v tom takovej bordel ….“. Hulákáme tedy znova, ať ten rozhlas vypne a jdeme hrát na hubu. Odehráváme připravený repertoár, ale Marek není v pohodě, je viditelně rozladěný, a tak po několika písničkách ohlašuje konec produkce a stejnou cestu, jakou jsme absolvovali nahoru – absolvujeme zase dolu. Kdo pomáhá Markovi držet židli, už nevidím. Loučíme se a pomalu odcházíme. Tento veselý a vtipně pojatý festival si budeme ještě dlouho pamatovat … 🙂