S Pokusem jsme se dostali i pod Blaník, a to na festival Křížovský šťovík.

Část kapely se tam v podstatě vracela mezi kamarády, protože 20.6.2009 už hrála v Křivsoudově (což je nedaleko), což byl prý festival, který byl prý vytvořen kvůli nám, a to na základě našeho loňského podzimního hraní na Vlašimském jarmarku. „Část kapely“ zdůrazňuji proto, že já byl t.č. na dovolené a Janina Urbánkovic také (ale někde úplně jinde) a protože až do úplného finále se nevědělo jestli Křivsoudov zrušit, neboť vždy někdo z kapely chyběl, ale paní pořadatelka naléhala a naléhala a protože nám to bylo nefér aspoň nějak provizorně neřešit, takže kapela vyrazila ve zeštíhlené formaci.

Že to udělala dobře a že zanechala dojem bylo zřejmé až později, neboť na tento Křivsoudovský festival právě navázal Křížovský šťovík a následně vlastně pak i Čechtická lilie, což jsou všechno vesnice a městečka v okolí Vlašimi.

Jeli jsme v rámci úspory Tranzitem. Nás 6 se tam v pohodě vešlo i přesto, že třetí řadu sedaček jsem z čistě provozních důvodů už dávno vyndal. Andulka chyběla – jako alternace jela Šimi.  Festival jsme našli pouze na jedno „zeptánísedomorodcůnacestu“. Ihned jsme byli příjemně přivítání a pořadatel festivalu nás upozornil, že stejně jako každý rok „to bude velký“ a že zodpovědnější muzikanti odjíždějí domů většinou až druhý den okolo poledního. Takové zprávy milujeme, ovšem nesmíme s sebou mít manželky a polovinu učitelského sboru a musíme si sebou vzít dostatek peněz a nevozit sebou pouze obecní neplatiče. Jako útulna nám byla přidělená velká místnost v přilehlé nemovitosti. Vypadala jako jako obecní jednotřídka z přelomu 19./20. století s krásnými originálními Musgravkami. Hned vedle místnosti dveře, na kterých je velký plakát s „dobrou radou nad zlato“. Už jsem to někde viděl, ale tady mi to přišlo tak vesnicky přirozené, prostě kus papíru na starých dveřích, že jsem si ten plakátek vyfotil.
Počasí bylo nádherné, bylo krásně teplo (bodejď by ne, dyť je léto, né ?), pouze mraky se nějak honily což nevěstilo nic dobrého – což se nakonec brzo ukázalo jako pravda. Po krátkém občerstvení jsme v přidělené místnosti učinili hlasovou zkoušku, než se přihrnou ostatní kapely a nastane umělecký šrumec. Venku se pomalu zvedal vítr a zvukař chystal aparaturu. Lidé se pomalu scházejí a většina z nich buď stojí frontu u některého z okének buď na proviant nebo na pivo, popř. již konzumuje zakoupené u některé z lavic. Naše banda opět hýří vtipem, zpříjemňujeme si čekání fotografováním u kamen a já občas vyjdu ven udělat pár obrázků z příprav a zachytit atmosféru. Vítr stále sílí a mraky pomalu tmavnou … O dešti už není pochyb – neklademe si už otázku „jestli“, ale „kdy“. Přes mé černé brýle jsou mraky dokonce ještě tmavší, než ve skutečnosti 🙂 . Takový letmý pohled nemá daleko k hurikánu a tropické bouři.

Jdu si sednout zpátky k ostatním do místnosti, když ke mně přichází místní podnapilé individuum v maskáčích a mačká mi rukou pusu se slovy „Ty máš krásný zuby, ty debile“. Ostatní propukají v nadšený smích a domorodec pokračuje ve své alkoholické show. Trochu jej pacifikujeme, protože si připadám jako kůň na trhu předváděný zájemcům o koupi a jdu ven abych zjistil, že už krápe. I když jsem povahy bystré, ještě než mi dojde, že krápe a tudíž to bude produkci dost komplikovat, tak už prší. Než jsem došel ostatním říct, že prší, tak už lilo jako z konve a v patách mě byla většina lidí zvenku, kteří se přišli schovat před lijavcem stejným jako od Járy Cimrmanna (néli větším).

Velká místnost byla rázem zaplněná k prasknutí. Přichází pořadatel, jestli bychom nezahráli pár kousků, abychom lidem zkrátili čekání na sluníčko. Jsme pro každou špatnost a tak souhlasíme a já nesu reprobednu s futrálem od kytary do rohu místnosti, neboť vždy stojím na kraji a shledávám, že jediná zásuvka je právě v rohu. V tom rohu ale stojí mamina s dvěma dcerkami, která se mi snaží udělat místo, ale nemůže, protože místnost je plná. Žertem hlásím, ať neodchází, že může zůstat a že se budeme tisknout. Mamina se směje a mrká na mě po celý zbytek naší produkce. Hrajeme asi pátou písničku, když kdosi přichází zvenčí, že už neprší a místnost se zase vylidňuje. Balíme nástroje a zase meditujeme a plánujeme. Přichází pořadatel a děkuje za kulturní vložku. Marek z legrace prohazuje něco ve smyslu „že by tu nadstandardní službu chtělo nějak ohodnotit“ a pořadatel odchází ve stylu tajné policie. Stejným stylem se za chvíli vrací a na půl koutku úst prohazuje „následujte mě“. Skutečně mu chybí jenom ten odznak STB na spodní straně klopy kabátu. Vede nás kolem lavic s konzumujícími přímo do pořadatelského štábu – to byla místnost kde byla největší lednička. Sice s Markem tušíme formu úhrady, ale i tak jsme překvapeni, když se pořadatel náhle obrací se slovy „Co pijete ?“ a tasí se s perfektní domácí slivovicí.

„Kolik vás je ?“, zní od ledničky dotaz, který nepřipouští diskusi
„6“, odpovídá Marek
„6 +1 + 1 + 1 + 1 = 10“, ukazuje pořadatel prstem stále na sebe a nalévá deset panáků …

Marek přijal úhradu celou, já pouze část a zbytek jsem dal tuším manželce nebo Liborovi, protože toto není moje vyloženě oblíbené pití a

hlavně řídím a opět hrozí nebezpečí, že by ostatní mohli jet domů vlakem jako loni z Dobřichovic. Marek ohodnotil pití jako vynikající, já přece jenom raději pivo – slivovice mi voní jako iron a nejraději bych s tím myl okna. Vracíme se nástrojům, ale protože v místnosti je nedýchatelno, pomalu se začínámě stěhovat ven, neboť festival je v plném proudu a muzika propukla naplno. Pomalu se na nás dostává řada, zvukaře jsem již informoval o skutečnosti, že mu utrhnu mikrofon a že mu do mikrofonní cesty ještě vložím můj splitter na odposlech a vláčíme harampádí na jeviště. Hrajeme klasický pokusácký repertoár, díky mému odposlechu se slyším výtečně, pouze u Helpu zjišťuji, že a) možná vlhkostí po dešti b) možná stářím c) možná tím, že v aranži té písničky se na dýchání jaksi pozapomnělo – neudýchám některé sloky. Lidi tleskají (mrkající mamina s dcerkami nejvíce) a produkce je za chvíli za námi. Balíme harampádí a jdeme zase odpočívat před cestou domů. Festival se pomalu dostává do finále, kupuji našemu Vrahounkovi z chudobince (Libor Janda) pivo a klobásu aby netrpěl hladem a chystáme se na vyhlášení výsledků. Libor konzumuje klobásu a pivo si bere k jevišti abychom všichni lépe viděli na vyhlášení výsledků a byli tomu nejblíž. Nějaká dobrá duše opírá kytarový stojánek přímo o klandr vedle kterého má Libor pivo. Lidé tleskají prvním ohodnoceným a kdosi drcne do zábradlí a stojánek padá přímo na Liboro pivo, které se rozbíjí. Libor kroutí holou hlavou a je mu líto piva. Uklízíme tedy střepy a jdu mu koupit nové pivo a platím za něj rozbitý půllitr – prostě o Libora se starat, to je horší než další miminko v rodině. . Každá z kapel dostává kolem 18-22 hlasů a lidi tleskají, neboť sčítání hlasů probíhá přimo na podiu. Nevím, jestli Pokus počítali poslední nebo předposlední, možná, že si nás nechávali na konec schválně, ale když překročili tu magicku dvaadvacítku, věděli jsme, že to máme doma. Počítání se zastavilo někde kolem 45 hlasů. Měli jsme dvakrát tolik hlasů než ostatní. Díky moc, lidi. Je vidět, že i v okolí Vlašimi bydlí hudební znalci, kteří se nenechají opít laciným zbožím a dokáží ocenit kvalitu :-). Fotografujeme se s cenami, podáváme si ruce a já jdu pomalu pro auto. Libor dopil pivo, ostatní mají sbaleno, takže nic nebrání naloděníse a výjezdu domů. Zaparkováno máme na nedalekém poli, kde spousta řidičů nadává, že vyježděné koleje jsou rok od roku hlubší a hlubší a kdyby ještě trochu zapršelo, tak by pořadatel měl přidělit k poli obecní traktor na vytahování nešťastníků z bláta. Narychlo dopíjím jednu nebo dvě kávy (tu na rozdíl od slivovice můžu), kdosi z kapelního davu již kňourá, že jsme už dlouho a že bychom už měli vyrazit do blízkosti našeho civilního bydliště. Nakládáme tedy harampádí – tentokráte do auta – mrkající mamina je už někde pryč, takže se ani nerozloučím a nezjistím kdo to vlastně byl, podáváme si ruce s pořadateli a pomalu nasedáme. Na podium mezitím nastoupili Pštrosmeni, což byla paráda žánrově srovnatelná s naším Nablindem. Suprově nazvučené, přesné, intonačně bezchybné. Prostě radost poslouchat, jenomže v autě už kňourali a tak jsem podlehl přesile. Bylo to nádherné odpoledne. Nastavuji navigaci, abychom tolik nebloudili, byť poslední dobou mě přijde, že ta navigace je spíš jenom ke zlosti, že je lepší jezdit podle značek a vyrážíme. Cesta domu probíhala bez problémů, Jižní spojka téměř prázdná, spousty nových kamarádů, hezky se ten den vydařil …