Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno, nikdy jsem nevěřil v pánaboha ani jiný nesmysly – vždycky jsem zastával názor, že na co si nelze sáhnout, vidět, změřit, to neexistuje. Ale od té doby, co jsem byl odejit z Pokusu se mi nějak lepí smůla na paty. Jakoby mi nějaká vyšší existence v mých hudebních aktivitách neustále házela klacky pod nohy. Nutno dodat, že dost důkladně. Dost nepovedený festival Odolenfest 2009 (festival byl úžasný, ale my jsme tak trochu pohořeli) jsme v naší nové kapele už přešli vzájemným poplácáváním po ramenou, protože skutečně spolu hrajeme jenom krátce a nemáme nahraný léta – prostě jsme to brali sportovně a bez větších ambicí. Hned po Odolenfestu jsem ale kapelu odeslal do svých domovů a nasadil nejvyšší pracovní tempo při realizaci našeho vlastního „studia“ . O zkušebnu jsme díky Markovi Jonášovi přišli – co chtěl 13.06.2009 v mé zkušebně jsem se dodnes nedozvěděl …
.
Studio jsme promyšleně situovali namísto prádelny, která je stejně využívána pouze o víkendu a týden jsme s Pavlem Sudíkem strávili instalací zvukové izolace, abychom a) nerušili sousedy, b) sousedi nerušili nás. Teprve když bylo vše hotovo jsem poznal, jak dementní nápad bylo před dvaceti léty moje rozhodnutí stavět řadovku. Sebelepší tlumení totiž nedokázalo utlumit ani činnost sousedů ani okolní ruch ze zahrady. Takže jsem například empiricky zjistil, že nahrávat se nedá za deště neboť kapky bouchající do parapetů se prostě utlumit nedají, za větru, protože meluzína ve větvích a když je hezky tak taky ne, protože hezké podzimní počasí vyláká ven nejenom jézéďácký traktor ale i puberťáky se škopakama a šuplíkama nejroztodivnějších druhů a technického stavu. Vypínám tedy počítač, neboť nahrávání nemá smysl a uklidňuji se, že do vánoc je ještě času relativně dost. Relativně… Jeden den tedy zkoušíme s kapelou dohromady v prostorách našeho nového studia a abychom moc nerušili sousedy, snažíme se končit maximálně kolem 20.00 večer. Ve 20.03 ale ale přistává na mém telefonu esemeska ve které mi sousedka dost suše vysvětluje, jaký má názor na naši uměleckou budoucnost. Takže zkoušky ve „studiu“ rušíme – naštěstí se Pavel Sudík nabídnul, že u něj volný prostor je, takže zkoušet se dá u něj …
Druhý den neprší a já zkouším nahrávání. Nahrávat se dá vždycky teprve, když děti usnou, protože na dupání nohou a bouchání dveří je i zvuková izolace krátká. Protože děti usínají pozdě – zvlášť ty moje,
protože v naší rodině je tatínek většinou vzácnost – dá se nahrávat většinou až po 22. hodině a práce tak utíká dost pomalu. Chvíli trvá než chytím tempo protože nejsem rozehraný a cvičet se kvůli sousedům nedá ani doma, protože v těch řadovkách je skutečně slyšet naprosto všechno a tak je skoro jedenáct večer, když mám nahranou první trochu použitelnou stopu. Čím více se snažím koncentrovat, tím je to horší a celou seanci uzavírám asi ve dvě v noci se šesti stopami šesti a dvactistrunné kytary. V duši se biju v prsa, jak jsem dobrej a že druhý den to bude lepší a budu sypat jednu bezchybnou stopu za druhou. A tehdy mě napadlo to voodoo. Jakoby někdo nechtěl abych to CD vůbec dokončil. Co dokončil – vůbec začal… Druhý den sice neleje, ale je takový vichr, že meluzínu stromů ze zahrady nelze žádným způsobem zatlumit. Připravuji si aspoň další stopy a rytmus do dalších písniček abych se pak nemusel zdržovat. Končím o půl druhé ráno. Další den se dá konečně nahrávat. Děti šly spát, neprší a nefouká vítr. Téměř hodinu ladím dvanáctistrunnou kytaru a v duchu si opakuji moje oblíbená vyjmenovaná slova po K a po Č, protože buď to ladí dole a neladí to nahoře, nebo to ladí nahoře a pak to zase neladí dole. Nakonec to ladí nahoře i dole a mě zalije pocit štěstí, že konečně můžu začít nahrávat. Posléze zjistím, že jsem ten pocit štěstí nějak uspěchal, neboť na dvanáctce neladí oktávy. A zase vyjmenovaná slova po K, po Č, po P, ….. Smířen s osudem, že to prostě nějak dopadne začínám písničku Nemysli si. Kontrolním poslechem přes sluchátka zjišťuji, že nahraný metronom z pomocné stopy přelejzá do mikrofonu kytary a je potřeba stáhnout hlasitost metronomu. Nakonec stopu vypínám úplně a zkušebně použiju vestavěný metronom, který se ukazuje jako lepčejší a konečně můžu začít nahrávat. V jednu v noci mám další písničku. Druhý den sháním Pavla Sudíka aby dohrál basovou linku do třech připravených základů. Místo toho přichází esemeska, že Pavel Sudík má pracovní úraz a ortézu na pravé ruce a minimálně do 25.11.2009 nezahraje ani notu a já mám před očima chvíli šedivo bílo a chvíli rudo. A zase voodoo – někdo si dává skutečně dost záležet. Ale až já ho dostanu, to bude facek ….Je úterý, perkuse chci nahrávat o víkendu abychom nepřipravili sousedku o nervy a já tedy pokračuji dalšími stopami. Tentokrát je na řadě písnička Už jsi dlouho pryč. Mám ty prsty nějaký volšový a písničku nedokážu zahrát uspokojivě najednou a tak nahrávám a nahrávám a přemýšlím na čem míchat. Mám v režijní místnosti (jídelní kout) už třetí reprobedny, přes kabel není kam plivnout, ale míchat se na tom nedá. Projíždím tedy recenze a hledám lineární studiové monitory. Moje kapsa stačí na pasívní Alesis MK II a v www.musiccenter.cz je mají za 3701 Kč. Je čtvrtek, v pátek by to mohlo dorazit, přes víkend by se dalo míchat. Ihned objednávám, neboť šop ukazuje, že jsou skladem v Brně. Jaké je však moje překvapení, když do musiccentra volám, kdy že bedýnky pošlou, odpovědí mi je že nepošlou, neboť žádné nemají, veškeré všechno, co mají skladem je rezervováno a pod pultem nic není, a to ani pro mne . Vzápětí se informace na šopu mění na „termín dodání neznámý – zboží u dodavatele“. Rozčarován tedy hledám další levný šop a nacházím www.shop4djs.cz . Tam maj tytéž bedýnky ale za 4450 kč, tedy o 750 kč dražší. Pokoušejí se o mne mrákoty – zase to voodoo. Naštěstí druhý den bedýnky dorážejí a já mám před sebou víkend testování. Bedýnky hrají velmi hezky a já už se vidím, jak mi práce odsejpá od ruky. Sháním Libora Jandu aby dohrál perkuse. Přichází mi ale esemska že Libor leží v nemocnici s malým infarktem (nebo srdeční slabostí – v jeho životě vlastně už druhou) a pro změnu menší srdeční slabost se pokouší o mne … Až já dostanu toho vola s voodoo panenkou ….
V neděli večer si jen tak z plezíru vlezu na internet a otevírám www.musiccenter.cz. Alesis MK II jsou opět skladem za 3701 Kč. Píšu hned těm polovopicím dopis, jestli si ze mě úplně čistě náhodou nedělají prdel. V pondělí doráží odpověď, že zákazník rezervaci odvolal a proto jsou zase 2 kusy skladem ….. že je to „pouze nemilá shoda náhod“, která se stane jednou (maximálně dvakrát) za deset let …. Blbá nemilá shoda náhod co mě stála navíc 750 kč + poštovné. A zase to voodoo ….
Nahrávám dál s vědomím, že basu si nahraju sám v případě že nebude zbytí, ale nechce se mi dělat práci za Pavla Sudíka, který má basové figury už zažité a mě se to tak líbí jak to hraje a tak nechci objevovat Ameriku, byť by to pro mě nebyl problém nahrát… Perkuse ale sám nenahraju. To je strašnej materiál se kterým jsem nucen spolupracovat, samý starosti jsou s tim, jak malý děti. Ba ne, ještě horší je to …. mnohem horší. A to nejhorší – to ještě bude, to ukáže až příští týden.
Utekl další týden. Beru si čtvrtek a pátek dovolenou aby práce na nahrávkách trochu poposkočily. Libor píše z nemocnice, že asi umře a že neví kdy ho pustěj domu a že má před sebou ještě spoustu vyšetření, takže netuší kdy dorazí domu… Náhodou mluvím s Mírou Petrenkou, který ale viděl Libora ve Zdicích u Jednoty. Kdoví jak je to s tím umíráním… Je čtvrtek asi deset ráno, vařím si kávu a jdu připravit studio. Pokřtil jsem si studio na „MPAM“. Je to zkratka za „Mezi Pračkou A Mrazákem“, což tu nahrávací místnůstku asi vystihuje nejlépe. Sedám si s kytarou k mikrofonu a tuhnu. Zvenčí se přerývaně ozývá vrrrrrn, vrnnn, rrrrrrrrrrrr. Pokládám kytaru a jdu na zahradu. Nádherné počasí vylákalo na pole jézéďácký traktor s pluhem. Dopíjím kávu a jdu si udělat oběd. Zase voodoo. Někdo si dává zakramentsky záležet. Odpoledne se domů přihrnuly děti, takže zase odkládám kytaru a pozoruji orající traktor, který ale naštěstí orá na druhém konci pole, takže to vrčení už neruší nahrávání tolik. Za mými zády dupou děti a řadovka hrozí zřícením. Je zase deset večer a já zasedám k mikrofonu a zkouším nahrávat. Zjišťuju že včera nahrané vzorky jsou nějaké pomalé a hrajou i nějak nízko. Lovím tón na kytaře a zjišťuji že to hraje o tón a kousek níž než originál. Chvilku si hraju s nastavením karty, nekolikrát škatulku vypínám, několikrát zkouším vyjmenovaná slova po K (a i na ty ostatní se časem dostane) a po chvíli a nějakém mém zásahu a dvou restartech „nejoblíbenějšího „malého měkkého“ operačního systému“ se mi to skutečně daří opravit. Nahrávám další stopy a velebím jsoucno, jak rychle práce utíká. Menší miminko je nějaké marodné a tak přichází manželka s nevinným výrazem v obličeji a úsměvem číslo 3 (který nikdy nevěstí nic dobrého), že když mám tu dovolenou, tak bych mohl i pohlídat …. V noci se mi ještě podaří smíchat základ ke dvěma písničkám a já si pochvaluji jak bedýnky hezky hrajou a jak je tam všechno dobře slyšet, líp než ve sluchátkách. Je to dokonce tak dobře slyšet, že zjišťuji smutnou skutečnost, kterou jsem ve sluchátkách nepostřehnul, že dvanáctka je falešná a rozumný člověk musí uznat, že se musí přetočit …
V pátek si ráno opět sedám k mikrofonu a miminko kouká na televizi. Brnkám písničku a venku za oknem hééén hééén vrrrrrrrrnn – debil s děravým výfukem si hraje na závodníka. Čekám až zemětřesení utichne a vracím se do prádelny – teda do „studia“. Sedám si k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu nahrávky a zvenčí hééééééén héééén héééén vrrrrrrrnnnnn. Magor přijel zase. Pro změnu se ale točí hned na křižovatce a vrací se stejnou cestou zpátky, takže představení je tentokrát o něco delší. Jdu zpět k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu písničky – a miminko volá, že pohádka už skončila. Zatracený voodoo.
Odpoledne se mi něco podařilo nahrát a tak si stěhuju zvukovou kartu i počítač do režijní místnosti (jídelní kout) a chci zkusit smíchat aspoň základ něčeho, abych prostě vůbec něco v ruce měl a práce se aspoň trochu někam pohnula. Písničky zase hrajou pomalu. Já bych do toho kop. Zkouším to přehrát přes interní repráček v počítači, ale tam to hraje dobře, takže chyba je v kartě. Zkouším, testuji, zase zkouším, kleju, vypínám, jdu spát … Zatracený voodoo!
Je sobota, v kapse mám prachy … – bane, je sobota a měl by přijít Pavel Sudík, který má vycházky a zkusí něco nahrát. Nahraje dvě stopy basy do Nemysli si, jen tak mezi řečí mě upozorní, že jsem ty stopy nahrál blbě, protože je to tam mimo rytmus a chceme jít na další písničku, když tu – zase to hraje pomalu. K čertu s tou zpropadenou technikou. Posílám Pavla na kouřovou a šteluju a restartuju a kleju. Pavel se za chvíli vrací a já stále ještě šteluju. Pavel pije narychlo uvařenou kávu aby ukrátil chvíli a já jej ještě jednou posílám na kouřovou, protože to stále nefunguje. Po chvíli pokusů se sporným výsledkem toho má karta právě dost, sama se restartuje a už nenabíhá. Šunt jeden šikmovokej. Ani se kontrolky nerozsvítily. Pavel odchází domů a já si beru kartu o patro výš na testování. Chvíli laboruji, chvíli lamentuji, ale karta si svébytně mele svou. Nechávám tedy zařízení zapnuté a pokouším se dělat jinou práci, i když to jde dost těžko, protože teď potřebuju nahrávat a ne dělat jinou práci. Po asi čtyřech hodinách „jiné práce“ najednou karta sama nastartuje a tváří se přívětivě. Co má svítit svítí, co má blikat bliká, ale – zdání klame ! Počítač nevidí zařízení na sběrnici … Instaluju ovladač starší, novější, ještě novější, nejnovější, odinstalovávám, restartuju, kleju, proklínám, jdu spát s vyjmenovaným slovem po Č na rtu ….
Druhý den je pondělí a já beru marodnou krabici do obchodu ať poraděj. Čirou náhodou je v obchodu i velkododavatel těchto krabiček, který pouze na základě mého popisu chování té karty rezolutně prohlásil: „To je na výměnu“. Kdyby ti uličníci měli skladem stejnou bedýnku, mohl jsem si ji hned odvézt, ale oni neměli. Takže si maroda nechali v Praze a zase nadávám na to zpropadený voodoo, protože nemám na čem nahrávat a vánoce se qapem blíží. Jo a abych nezapomněl, Libor Janda se stále ještě neozval, takže mám takové tušení že asi (byť byl viděn ve Zdicích v Jednotě) skutečně umřel …