Startujeme našeho tranzita a vyrážíme po ucpané Jižní spojce přes ucpaný okruh směr Plzeň … To ještě nevíme, že parkoviště s honosným názvem „D5“ bude taky ucpané …
Kupodivu jsem se nikde nezadrnul a ani nesplet, a tak s úderem sedmdesáté minuty náš program končí. Ještě stačím pozvat seniory na naše vánoční koncerty a zpívám úryvky z Adeste Fideles a Ave Maria, aby měli představu, co se na ně na vánočních koncertech chystá a jdeme na poslední písničku. Senioři jsou nadšeni a slibují, že si nás pozvou. Snad nezapomenou. Všichni senioři už odešli nebo byli odvezeni a hned vedle mixážního pultu sedí na vozíčku děda, kterého tu tak trochu zapomněli. Ptám se, jestli se mu koncert aspoň trochu líbil. Dědeček nešetří slovy chvály a mě je jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Máme chvíli času, a tak si povídáme. Resp. já jsem toho moc neřekl. Jenom sedím v podřepu a poslouchám čtyřiadevadesátiletého dědu – bývalého učitele, který mi vypráví o životě a nejvíc o té čtvrté – o stáří nad sedmdesát let. Má neskutečný dar vyprávět. Téměř nedutám a nohy mi pomalu dřevění. Vydržím to přes půlhodinu. Poslouchal bych celý den, ale pro dědu si přišla sestřička, a tak se loučíme a dědovi ve dveřích ještě narychlo přeji ještě hodně krásných dnů na tomto světě…
Program začíná. Aktivizační pracovnice přeje seniorům vše nejlepší k jejich jubileu, následně nás představuje a my můžeme hrát. Občas to neladí, je to znát, ale nehodlám nechat svoji kůži levně, a tak se s některými tóny rvu jako lev. Senioři se baví a tleskají, což u nás nebývá příliš zvykem – né, že bychom hráli nějak špatně, ale přece jenom senioři na sklonku života prožívají hudbu trochu jinak a reagují tak trochu po svém. Ale nám to nevadí, my za nimi jezdíme rádi a vždy si s úsměvem představujeme, jak asi budeme v devadesáti letech vypadat my – teda jestli se vůbec dožijeme. Koncert pomalu končí, opět dělám reklamu na vánoční koncerty a zpívám kus Adeste Fideles a Ave Maria a loučíme se. Senioři jsou nadšeni a my za odměnu dostáváme zákusky. Byly vynikající. Tak vynikající, že jsme s nimi museli zapózovat. Jedeme domu a protože po dobře vykonané práci je zapotřebí jaxepatří zatočit s hladem, na Proseku ještě brzdíme u KFC a kupujeme kyblík piphnátů a já do sebe leju dva kýble Cocacoly – nějak chybí cukr. Domů přijíždíme až večer, ale to nám vůbec nevadí … 🙂
Doktor v nesnázích
Jako každého normální člověka, tak i mne trápí každý podzim či jaro různá nachlazení, virózy, či následné záněty průdušek. Vzhledem tomu, že pro hlas je takové nachlazení z větší části likvidační, snažím se podobným případům buď předcházet, nebo je likvidovat hned v začátcích, a to klasickými prostředky, jako např. spaní v čepici a šále (kterýžto léčebný postup hojně doporučuje i Dědek Kořenář), baterií acylpyrinu, česnečkou, bylinkovými čaji, ap. Zdá se, že letos tomu bude jinak. Již třetí týden mám zastřený hlas a v puse pocit smirkového papíru. Bylinky nepomáhají. Moje podezření padá na moučnivku z léků na průdušky nebo nějaké kvasinky. V puse ale nic bílého nemám, pocit smirkového papíru však přetrvává. Několik domovů seniorů nám zrušilo únorové hraní z důvodu chřipkové epidemie, a tak je možné, že nějaký muribundus, který se mi usadil na průduškách, nevědomky ještě z pozdní zimy přecházím. Přece jenom, jsme v kontaktu s desítkami lidí, a tak není problém tu a tam k nějakému tomu oparu či nachlazení lacině přijít. Na minulém hraní v domově seniorů v Praze už to začalo havarovat tak, že namísto hlubokých tónů ze mě šel jen teplý vzduch a sípot. Subjektivně mi nic není, jen ten zastřený hlas. No a protože máme příští týden hraní hned několik, nechci ponechat problém náhodě. Podezřívám i kávu. Občas do toho zahraniční výrobci melou různé šlupky, a tak měním zrnkovou za rozpustnou. Třeba nastane změna k lepšímu. Po týdnu jsou hlasivky stále stejné a termíny koncertů se neúprosně blíží. Vyrážím tedy za lékařskou vědou se žádostí o radu. Lékařská věda provede vyšetření a stěry – a nic. Přijďte příští týden. To už budou výsledky. „No to nééééé“, pláču doktorovi na rameni, „já to musím nějak řešit, příští týden mám zpívání.“ Doktor ještě prohlíží moji chlebárnu malinkou kamerkou, jestli se čistě náhodou nepřekoukl a jestli fakt nemám někde zapomenutou nějakou tu splašenou kvasinku, která mi v krku dělá paseku. Najednou se mu rozzáří oči: „Mám nápad !“ „Jestli je to od kvasinek (což nám laboratoř potvrdí až příští týden), tak by na to mohly fungovat tablety pro vaginální mykózu.“ Koukám nevěřícně na laciného žertéra, zpracovávám informaci a pokouším se o žert: „Je to aspoň sladký ?“ NE !“, oponuje lékařská věda, „Je to pěkně hnusný…“, a dává si záležet na procítěném přednesu, abych dostatečně dobře věděl, jak moc hnusný to asi tak je. „Takže já mám cucat to, co si ženský strkaj mezi nohy ?“, pokouším se ještě o verifikaci informace. „Přesně tak. Chutná to strašně, ale funguje to …“, zní doktorova odpověď, na kterou se nedá nic namítat … Loučím se a jdu z5 do práce. Cestou míjím lékárnu a přemýšlím, jestli mé onemocnění je až tak moc vážné, abych riskoval obsah žaludku tabletami na vaginální mykózu. Nakonec vítězí zdravý rozum. Zkušebně vysazuji nejnovější inhalátor, který jsem obdržel od plicní lékařky a otevírám krabičku starších léků. První den nic, druhý den nic a třetí den se ráno se probouzím s naprosto čistým krkem. Volám na ORL, jestli už dorazily výsledky. Prý dorazily. Je tam něco ? Ne.
I když jsem se zařekl, že se odnaučím kávu pít a už jsem to dotáhl tak daleko, že si pouze občas udělám jednu denně, a to ještě jen tehdy, když se mění tlak a počasí je ospalé, je na čase si kávu udělat. Za odměnu. S medem. A to pěkně sladkou! Problém s hlasivkami po měsíci samovolně zmizel a já jsem poněkud zarmoucen, že nevím, jak chutnají tablety, co si ženský strkaj mezi nohy…
Dneska svítilo sluníčko již od božího rána, a tak jsme se na dnešní hraní nedaleko domova moc těšili. Byť je teprve konec února, venkovní teploty už dávají tušit brzký příchod jara. Bylo toho už zapotřebí. Letošní zima nebyla příliš studená, ale na můj vkus byla dost dlouhá – a ty studené starty našeho Transita … :(
Vyrážíme s předstihem ku Praze a v duchu si ještě přebíráme, jestli jsme něco nezapomněli. V živé paměti mám ještě hraní pro seniory v Milíně někdy z roku 2016, kdy jsme se vraceli dokonce dvakrát. Jednou pro zpěvník s písničkami a podruhé pro kabel. Od té doby, kdykoliv si na ten den vzpomenu, mne polije studený pot po zádech, a tak se snažíme věci několikrát po sobě zkontrolovat. Projíždíme Jižní spojkou a Waze hlásí dopravní nehodu u nájezdu na D1. No uvidíme – snad to ještě stihneme. Na navigaci rychle naskakují ikonky stojící kolony podle toho, kde který řidič zůstal bezmocně stát. K našemu štěstí se dopravní nehoda stala až za mostem, tzn. stojící kolona je na okruhu a nájezd na D1 je ještě volný. Trochu. Proplétáme se mezi stojícími vozy na nájezd parkoviště, kterému se už nějaký čas honosně říká „dálnice“ a v duchu se chválím, jak prozíravé bylo, vyrazit s tak velkým předstihem. Za 10 minut bychom už neprojeli. Do domova seniorů na jižním okraji Prahy tedy dojíždíme se skoro tříhodinovou rezervou. No nevadí, počkáme. Hlavně, že jsme tady. Natahali jsme si aparaturu do chodbičky vedle jídelny a čekali, než se senioři naobědvají. Dneska je nádherný den. Sice mám pocit, jako bych měl krk vystlaný plstí a podle toho i mluvím, ale snad dneska všechno dobře dopadne. Včera jsem mluvil dobře, ale předevčírem jsem měl ten muribundus na hlasivkách zase. Vypadá to na důsledek velkého střídání suchého vzduchu ve vytopených místností a zimy venku. Dobře mi na tyhle stavy pomáhá červené víno, ale řídím, a tak se pít může až doma. Čas pomalu plyne a já se pokouším aspoň trochu rozezpívat, moc mi to ale nejde. V chodbičce je pověšena nástěnka. Jsou tu fotografie umělců, kteří tu již měli čest vystupovat. Hezká plejáda známých jmen. Snad i my zapadneme. Senioři dojedli a my se vrháme na stavbu aparatury. Práce nám jde hezky od ruky. Mechanici od McLarena hadr. Mohli by nám pucovat boty. Aparatura kupodivu hraje a i já ve sluchátkách slyším to, co mám, a tak máme před sebou další hodinu a půl volného času. Toto je první domov seniorů, kdy nestavíme aparát, případně neděláme zvukovou zkoušku uprostřed publika. Vládne tu naprostá pohoda a na všechno je dost času. Přichází za mnou usměvavá blondýnka se slovy: „My se známe, že jo ? Pamatuješ sï na mne ?“ „Nojéje, pamatuju …, to se nedá zapomenout …,“ odpovídám a snažím se pátrat v paměti, odkud bych jí asi tak mohl znát. Obličej mi připadá povědomý, ale snaha někam jí zařadit se setkává s tragickým neúspěchem. „Jak se máš ? Co děláš ? Jak ses vzala zrovna tady ?“ snažím se takticky a hlavně nenápadně zjistit aspoň nějaký záchytný bod. „No když skončila Sigma, tak …“ a jsem doma ! Rok 2015 a naše pravidelná večerní hraní s Markem Loukotkou v kulturní domě Sigma na Praze 4. Scházeli jsme se tam s kytarama a hráli a hráli. Někdo přinesl hudební nástroj, někdo přišel jen poslouchat. Hezké vzpomínání. Zrovna tuhle slečnu jsem ale ze své hlavy vytěsnil. Proč ? Sám nevím. A tak si chvíli povídáme a vzpomínáme na naše společné staré známé. Když dojdeme na skutečnost, že od jisté doby nemáme některé naše společné přátele v přátelích na Facebooku a že dokonce už nejsme na Facebooku přátelé ani my dva, stočíme téma rozhovoru na skutečnost, že Facebook nějak některá přátelství samovolně – zřejmě z dlouhé chvíle – ruší. Využívám chvíle a koukám do mobilu: „Mám já na Tebe ještě vůbec nějaký spojení ? Nemám. Tak dej.“ „Jak si tě mám uložit ?“, mazaně zjišťuji jméno mé bývalé kamarádky, neboť jsem si doteď nevzpomněl. „Míša Vybíralová“. „Nojo …“ odtušil jsem polohlasem, i když to znělo spíš jak hlasitý výdech a v mé hlavě se konečně začíná pomalu a velmi neochotně žhavit a rozsvěcet elektronka zodpovědná za jména a kontakty, která teda dneska totálně zklamala …
Blíží se čtrnáctá hodina, a to je čas našeho začátku. Senioři se pomalu scházejí a vedoucí sociální pracovnice ještě pobíhá společenskou místností a dolaďuje detaily naší produkce. Poslední kontrola aparatury, výšky mikrofonu a takových těch nezbytností. Ze stromu visejí konfety a různá cingrlátka – nejspíš nějaký pozůstatek z poslední společenské akce. Jednu spirálku mám přímo nad hlavou. „Nebude Vám při zpívání vadit ?“ ptá se mě sociální pracovnice. „Ne, nebude,“ dušuji se. Vzhledem k tomu, že GDPR je neúprosné, domlouváme se, co vše je možné fotit a nabízíme jí, že kdyby chtěla, že jí naše fotografie z profesionálního Canona zašleme. Ze zkušenosti totiž víme, že domovy seniorů bývají spíše potemnělé, situované mezi stromy a malé kompaktní fotoaparáty, které sociální pracovnice většinou mají k dispozici, nejsou schopny v pološeru kvalitní snímek udělat. Jenže ouha. Místní sociální pracovnice je téměř fotografka – profesionálka a disponuje ještě lepším vybavením, než máme my, a tak pro změnu stáčíme téma hovoru na problematiku fotografie. Dneska, stejně jako posledně ve Vidimě, zvučí Kubík. Ačkoliv měl spoustu času, nenajedl se. Nyní má náladu pod psa, ale už se nedá nic dělat. Produkce začíná.
Senioři jsou všichni, a tak pouštíme playback a já jdu před mikrofon. Vypukla hudba. Začínám zpívat. Najednou se všichni hlasitě smějí. Konfeta, která visela přímo nad mou hlavou, se mi zamotala do vlasů a divoce poskakuje vzduchem. Sociální pracovnice se snaží uprostřed písničky konfetu nějak zlikvidovat. Stále zpívám. Důchodci se smějí jako jeden důchodce. Sociální pracovnice se na mne tiskne a snaží se nějak konfetu, která je upevněná na provázek, který je natažený mezi dvěma svítidly, sundat. Je šikovná, daří se jí a produkce může pokračovat. V krku cítím, jakoby ta zpívací trubka byla vystlaná pravým semišem a v tichých pasážích jde ze mě spíš teplý vzduch, než aby se tomu dalo říkat zpěv. Naštěstí při forte se to dá ještě přefouknout, a tak se hlasivky vždycky na chvilku trošku srovnají a dá se tomu ještě říkat zpěv. Zkouším, jestli něco vyřeší občasné napití vody, ale nic moc to není, a tak zpíváme, povídáme a já v tichých pasážích jdu až k mikrofonu, aby z toho „zpěvu“ bylo slyšet aspoň něco. Je tu příjemně. Důchodci se baví a vypadá to, že se jím italská muzika líbí. Občas někdo uprostřed sloky zatleská, občas se na mne některé babičky snaží polohlasem uprostřed písničky mluvit. Vzhledem k tomu, že mám sluchátka v obou uších, netuším co říkají, a tak babičky – zvláště pak jedna – povídají do produkce dál. Náhle přiletí z čistého nebe blesk, a to ve formě, ve které bych to čekal nejméně. „Mlč už konečně, babo jedna a nekecej mu porád do toho zpívání,“ zahlaholí děda sedící uprostřed a všichni se zase smějí. Vyprskl jsem do mikrofonu. Hudba ale dál hraje a já se marně pokouším se nesmát, ale moc mi to nejde. Kdykoliv zaslechnu dědu, který polohlasem informuje ostatní: „Když vona mu do toho zpívání porád kecá, “ křečovitě špulím pusu, abych nevyprsknul ještě jednou. Odzpívám sloku, snažím se na dědu nemyslet a už mi to docela i jde. Koncert pokračuje. Ptám se posluchačů, jak se jim písničky líbí a když dostávám odpověď, že velmi, ptám se, zda-li by si nechtěli zasoutěžit. Chtěli. A tak soutěžíme o náš pamětní hrneček. Hrneček vyhrává sociální pracovnice, neboť ona jediná (na rozdíl od seniorů) má internet v mobilu, a tudíž si odpověď našla na internetu. Vzhledem k tomu, že sociální pracovnice už od nás jeden hrneček dostala (vždy dáváme pamětní hrneček tomu, kdo náš koncert v domově seniorů zařizuje), slibuje, že tento věnuje někomu ze seniorů.
Koncert se pomalu chýlí ke konci a já mám v krku pocit, jako bych spolknul šmirglpapír. V tichých pasážích sípu a těch hlasitější už asi nejspíš taky. Loučím se písničkou O sole mio, klaním se, senioři tleskají. Je to za mnou. Ještě se babiček ptám, jestli se jim koncert líbil – (prý moc libil) – a navrhuji, že kdyby měli chuť a náladu, že můžeme před vánoci udělat koncert adventní. Všichni slibují, že si určitě vzpomenou a já si konečně užívám zaslouženou chvilku, kdy můžu být zticha. Senioři prosí o společnou fotku, a tak pobíhám mezi dědečky a babičkami a kdo si řekne, s tím děláme společnou fotku. Napětí chvíle viditelně polevilo, a senioři se o5 začínají nenuceně bavit. Děda – zřejmě místní proutník – který okřikoval babičku, která na mne při zpívání mluvila, opět baví ostatní, a tak je veselo. Stejně jako všude, i zde zaznívá dotaz, proč není v repertoáru dechovka nebo písničky Karla Hašlera. O5 odpovídám, že to by se naše hudební pásmo nemohlo jmenovat „Za písničkou po slunné Itálii“ a určitě bychom se nevešli do 60-70 minut. V závěru ještě přijíždí na vozíku babička, která sděluje, že se koncertu nemohla zúčastnit, ale že poslouchala za dveřmi a že to bylo moc pěkné, a že příště přijde dřív.
Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se. Kuba jí svačinu a jeho nálada okamžitě stoupá. Příště na něj musím dát větší pozor a žvanec mu musím vnutit včas. Dojíždíme domu, vykládáme aparaturu a já do sebe rychle leju dvoudecku červeného, abych mohl zpívat aspoň na dnešní zkoušce Zdického smíšeného sboru. Dneska bylo tuze krásně …. 🙂
Dnes jsme po delší odmlce vyrazili o5 na cesty s naším hudebním pásmem Letem světem hudbou 19. a 20. století, tentokráte do krásného domova seniorů nedaleko Liběchova. Trochu jsem se bál výpadků paměti,které občas mívám po probděné noci, neboť jsem na poslední chvíli 
přeletovával konektory na kabelech, přičemž jsem skončil až nad ránem, ale nakonec se ukázalo, že až na pár chyb se zpívalo docela dobře. Vyrazili jsme sice s dostatečnou časovou rezervou, ale hned za Berounem nás čekalo překvapení na silnici, která zničehonic zmizela pod vrstvou sněhu. Prostě nebyla. A tak jsme nabírali minutu za minutou zdržení, takže i když jsem původně předpokládal, že do cíle dorazíme s rezervou hodinu a půl, nakonec z toho byla rezerva jen 20 minut, a tak jsme stavěli aparaturu již v plně obsazené jídelně. Celá příprava se nesla v duchu nervozity, kde je zas ten či onen kablík, proč se ty bundy věšej před lidi ke stojánku na mikrofon a nedají se bokem k mixážnímu pultu a zlatý hřeb stavění aparatury byla rána, která se ozvala po zapnutí původně zamutovaného mikrofonu, který někdo při vybalování mixážního pultu odmutoval a gain vytočil na maximum … Se zvukovou zkouškou se již nemělo smysl zdržovat, a tak když jsem zjistil, že v odposlechu slyším, co tam být má, rovnou pouštíme první písničku a já začínám zpívat. Co chvíli bylo od babiček a dědečků slyšet polohlasem slova“To je nádherný“, apod. a já měl pocit kocoura, co ho drbou za ušima. Pomyslnou třešničku na dort nasadila jedna z babiček, která po skončení koncertu provesla: „Já Vás obdivuju. Jak si tohle všechno můžete pamatovat …. “
I přes nesnáze, které nás na cestě sem i při samotné přípravě provázely, to bylo úžasné odpoledne strávené mezi milými lidmi.
Cesta z5 byla veselejší, neboť jsme zjistili, že cesta ze Slaného na Hořovice vede nejspíš přes Čukotku, nebo jak se tamější sypačem nedotknutá příroda nazývá. Z těchto povrchů mívám vždycky hrůzu, neboť náš Ford Transit se zadním náhonem má i přes veškeré harampádí, které s sebou vozíme, přeci jenom dost lehkou zadní nápravu, a vůbec mu nedělá problém zapadnout nejenom na sněhu, ale i v létě na mokré trávě nebo v louži bláta, co zbylo po dešti … Naštěstí jsme dojeli do Hořovic bez ztráty kytičky a když jsme (Reklama na úžasnou kávu !) dorazili do prodejny JIP Potraviny v Pražské ulici, nedalo mi, abych nekoupil celému osazenstvu fantastickou ledovou kávu v plastovém kelímku. Skutečně byla dokonalá. Slečna prodavačka dokonce přiznala, že se pro tuto kávu se sjíždějí zákazníci ze širokého dalekého okolí. (Konec reklamy na úžasnou kávu)
Konečně dorážíme domu, vybalujeme aparaturu a já sedám do křesla a dávám nohy na stůl. Bylo to nádherné ale vyčerpávající odpoledne ….
Když se zrovna nehraje „Letem světem“, chodíme s kamarádem Markem Loukotkou hrát country písničky různě po hospodách a hospůdkách. Po nějaké době jsme zase zavítali do Prahy. Marek už mluvil (skoro 14 dní měl jakýsi onaký muribundus v krku, a tak nemluvil), a tak jsme se těšili, že si trochu spravíme náladu. Poslední hraní ve Vinárně u Krále Jiřího nedopadlo dobře – Marek už nemluvil, mikrofon to nezachránil a když jsme ještě po našem příjezdu zjistili, že ve vinárně vylepili jeden jediný malinkatý plakát, a bylo tak jasné, že nikdo nedorazí, nálada byla na bodě mrazu.
Tady to bylo ovšem něco úplně jiného. Propagace úžasná, děvčata myslela snad úplně na všechno. Začali jsme hrát, lidé se nenuceně bavili a bylo tedy jasné, že dneska se bude hrát dobře a že bude fajn. Škoda jen, že jsem si nevyfotil ten nádherný obří burger s hranolkama, který jsme dostali qečeři – tohle jídlo nemělo chybu. Závěr hraní, kdy Marek už nemohl mluvit, byl k naší radosti ještě zpestřen školou tance, kdy nám majitelka podniku všem ukázala, jak se neumíme hýbat a jak moc nám ten pohyb chybí. Pot z nás (hlavně ze mě) crčel proudem.
Jen velmi velmi neradi jsme se před půlnocí s tímto fantastickým podnikem loučili …..
Jak se s Markem vždy těšíme do Prahy, tak dnešek se teda vůbec nevyvedl. Co se mohlo pokazit, to se taky pokazilo. Snad jen počasí drželo laťku, a tak jsme doufali, že i toto hraní dopadne ke všeobecné spokojenosti zákazníků i nás. Přijíždíme s velkým předstihem, parkujeme – a zjišťujeme že na vývěsní tabuli je sice kompletní vinný sortiment vinotéky včetně cen, ale nikde ani malá zmínka, že se tady vůbec dneska bude něco dít a že se tu hraje. Zbytek už bylo jen a jen čekání. Bylo nám oběma jasné, že jeden malinkatý plakátek uvnitř vinárny situaci nezachrání, a tak jsme s Markem už jenom odhadovali, v kolik hodin to dneska zabalíme. Marek už týden přecházel moribundus na hlasivkách, a tak skoro nemluvil a tudíž navrhoval odjet co nejdříve, nejlépe pak hned. Já jej přesvědčoval, že to aspoň zkusíme, třeba se z toho něco vyvrbí. Vyvrbilo. Čekání na slavnostní výkop nám zpříjemnil cizinec, který si před vinárnou zabouchl auto a klíčky nechal uvnitř, a my spojenými silami, kdy jsme každý chvilku balancovali s dlouhým drátem snažíce se zachytit páčku otevírání dveří, jsme si krátili dobu, která nás dělila od zahájení produkce. Markovi se to nakonec podařilo a cizinec odjel, aniž by mu aspoň poděkoval.
Začínáme hrát. Nezní to tak, jak to známe, nemá to rajc a není to moc hezké. Markovi ani mikrofon moc nepomáhá, prostě dneska není dobrý den. Nesou nám večeři. Fantastická mísa s masem a bramborama. Tohle nemá chybu. Ale nálada pod psa zůstává. Dneska to prostě nehraje, lidi dle našeho odhadu nepřišli, na panu vedoucím je vidět, že nemá stejně jako my, moc náladu. Těch pár lidí, co nakonec přišlo, se ani moc nebaví, a když v jedné z pauz zaslechneme hlasitý šepot těch dvou nejbližších, jak strašně je to dneska falešný, ale jak sem jezdí Franta Skočdopole, kterýžto je ale kádr a umělec a tomu to panečku hraje, to byste čuměli, jsme okamžitě rozhodnuti. Děkujeme za večeři, platíme útratu, balíme a pryč odsud. Marka jsem pak 14 dní neviděl. Nezbylo mu než moribundus na hlasivkách vyhnat antibiotiky a zdravým pohybem na zdravém těle …
Komise pro prevenci kriminality Rady města Beroun uspořádala dnes v úterý 12.září na berounském Husově náměstí prezentace osmi volnočasových aktivit – bojových umění s důrazem na sebeobranu. K vidění bylo Aikido, Judo, Karate, Krav Maga, Taekwondo a další v podání dětí a jejich trenérů. Bylo to velice příjemné odpoledne, které jsem moderoval já. Publikum bylo velice početné a malé i velké „bojovníky“ odměnili potleskem. Fotografoval: Pavel Paluska
Veškeré fotografie mého kamaráda Pavla Palusky naleznete zde
Dnešní hraní s Markem Loukotkou, se kterým vystupujeme pod infantilním uměleckým názvem „Mára a Pája“, bylo obzvláště vydařené, a to nejen qůli tomu, že nám přálo počasí a vyjímečně nelilo. Majitelka Kateřina se ten den (stejně jako dny jiné) za plotnou tuze činila a nám tak nezbývalo, než její pánev (vlastně pánve obě dvě) chválit a chválit. Takové dobroty jsme už dlouho nejedli a my se za každým druhým soustem dušovali, že tento – v boční ulici nenápadně zastrčený kulturní stánek – budeme všemožně propagovat.
Další skutečnost, která nás velmi mile překvapila, bylo zjištění, že místní posluchači byli tak výrazně spokojeni s naším posledním výkonem, že se jich tu sešlo asi 10x tolik co minule a ti méně pohotoví opozdilci si prostě již neměli kam sednout.
Takže pokud Vaše cesta povede v letních měsících přes Březovou – Oleško, určitě se nezapomeňte v tomto malém občerstvení, kde najdete i bazén a jiné atrakce, zastavit … Naši produkci jsme z důvodu nočního klidu ukončili přesně ve 22:00, přičemž rozjaření posluchači by ještě rádi zpívali dál – leč nařízení je nařízení – takže si aspoň všichni o5 svorně navzájem slíbili, že na příští hraní sezvou ještě více sousedů a známých … 🙂
