Na přejezd na druhý point máme necelé dvě hodiny. Praha je ale poměrně volná, takže dojíždíme s hodinovým předstihem. Jdu si prohlédnout point. Chvíli hledám, ale nenacházím. Na Knížecí duní veřejná diskotéka a jestli tu někdo hraje, tak ho určitě nebude slyšet. Náhle v dáli zahlédnu kytaristu a hlouček asi tří osob. To by mohlo být ono. Je to ono ! Pozoruji zoufalce, který hraje nádherné jazzové skladby, ale kterého není v hluku města vůbec slyšet. Před ním postávají dvě osoby. Kolem kytaristy občas někdo bez zájmu projde – buď na autobus, nebo z autobusu. Zdravím se s pořadatelem a hlásím příchod. Pořadatel chce vědět, na jak dlouho to máme, páč už toho vedra má taky plné zuby a vidí se někde v chládku u orosené sklenice s pěnou. Odpovídám, že dle smlouvy na hodinu, ale že se přizpůsobíme místním podmínkám, abychom nedělali kašpary na periférii, kde není noha a kde není pomalu slyšet vlastního slova díky nedaleké diskotéce.
Kontroluji erární baterii z Alzy – skoro 100%, takže kytarista moc proudu nespotřeboval. Jdeme nosit haraburdí, abychom program příliš nezdržovali a hlavně abychom mohli svléknout propocené oblečení. Naše manažerka Jiřinka našla přes ulici prodejnu Lidl, takže jdeme rychle nakoupit nějakou vodu, včetně té sladké, neboť 7 litrů té naší dovezené už davno skončilo v našich útrobách, ale krk zlomyslně žádal daleko víc.
Mame postaveno, jsme převlečeni do kostýmů. Peču se v košili s dlouhým rukávem, která se mi lepí na zpocené tělo a v duchu už se vidím ve vaně. Sukces už jsme si užili u Prašné brány, takže se s Kubou domlouváme, že pojedeme už jen na pohodu, abychom si neuřízli ostudu a abychom se někde nevybourali. Kytarista končí, kamarádi mu do prazdného klobouku hazejí dvoustovku a všichni odchazejí společně kamsi k metru. Zapínám vysílačku, mrkám na Kubu, že 50% kapely je už připraveno a vyrážíme. Je na nás poznat, že už nejsme tak čerství, jak u Prašné brány, občas se mi podaří sahnout na hmatníku trochu jinam, než bych chtěl, ale naše muzika duní Smíchovem a o to šlo.
Abychom přehlušili nedalekou diskotéku, tavíme aparaturu, co to jde a co nám baterka dovolí. Na autobus se trousí skupinka lidí. Když procházejí kolem nás, je jasné, že dotrousili a že pojedou až dalším spojem. Hlouček na chodníku pomalu houstne. Občas někdo trhá partu snaží se na poslední chvíli chytit autobus, který již zavírá dveře. Kupodivu se u nás zastavují i lidé, které autobus právě přivezl. Všichni společně podupávají do rytmu. Na konci písniček se ozývá potlesk a výskot. Začíná nás to bavit a už domu tolik nespěchame. Pořadatel občas koukne na hodinky, abychom zbytečně nepřetahovali, ale zdá se, že i jeho to začalo trochu bavit. Pereme do okolostojícího hloučku písničku za písničkou. Hlouček tleská tu víc, tu méně – to podle toho, jestli hrajeme nějaký elvisův hit nebo vykopávku. Náhle přichází kuchař z nedaleké pizzerie a v ruce nese krabici. Záhy zjišťujeme, že se s ním česky moc nedomluvíme, páč kuchař je pravý ital. Pán lámanou angličtino-češtinou vysvětluje, že hrajeme líp, než ta dunící diskotéka nad ním. Děkujeme za krabici naučenou frází „Grazie signore“ a mě teprve se zpožděním napadá, že jsme mu mohli zahrát slavnou písničku Lasciatemi cantare, kterou v repertoáru máme taky. Taxnad někdy jindy. Naše vystoupení se pomalu chýlí ke konci, i pořadatel je rád, že má dnešní asistenci v demoverzi pekla už konečně za sebou. Hrajeme Rock around the clock od Billa Haleyho, lidi tleskají a pískají a my se klaníme a děkujeme hloučku, že s námi vydržel i přes ty vražedné podmínky. Rozdáváme a podepisujeme pár plakátů, fotíme se a mě běha mráz po zádech, kdykoliv mě fotící se fanoušek vezme kolem ramen a studenou zpocenou košili mi připlácne na zpocenou kůži.
Hlouček se konečně rozchází a my se můžeme konečně převléknout. S odporem ze sebe uprostřed chodníku strhávám skrz naskrz propocenou košili, která se urputně brání, svou prohru nechce dát zadarmo a lepí se na holou kůži. Teprve teď si uvědomuji strašný puch moči, který se celým okolím nese. Pořadatelé umístili „stage“ hned vedle křoví, které zřejmě slouží bezdomovců jako veřejné wc. Podle intenzity zápachu již zřejmě delší dobu.
Konečně na sebe navlíkám bavlněné tričko a zvrhávám do sebe zbytek limonád. Balíme, loučíme se a hurá domu. Dnešní den byl masokombinát se vším, co k tomu patří (samozřejmě, že v tom dobrém slova smyslu) a už víme, že až dorazíme domu a vyložíme aparaturu, bude hádanice, kdo půjde do vany jako první a kdo bude smrdět a lepit o půlhodinu déle. Moc hezké bylo zjištění, že naší muzikou dokážeme zaujmout kolemjdoucí, kteří ani na okamžik neváhají si nechat ujet autobus a ještě nám za to hoděj obolus do klobouku.
Ha ! Vana se pravě uvolnila, takže jdu ze sebe udělat člověka i já ! 🙂
