Jsou tomu už 4 roky co se Libor Janda jednoho dne sbalil a nehledě na to, že jsme měli druhý den hrát s naší skupinou Ackcellent v klubu Batalion v Praze na Václaváku, prostě nepřišel na zkoušku a poté, co jsme jej asi 3 hodiny s Liborem Anýžem telefonicky naháněli, nám esemeskou suše oznámil, že jej bolí ruka a ať to zítra odehraje někdo jiný. Nikdo samozřejmě Batalion neodehrál (protože nebyl kdo) a já jsem si při následném telefonátu s manažerem Batalionu Tedem připadal jako naprostý trouba, či spíše prvňáček na koberečku v ředitelně, neboť jsem mu nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, proč mám v kapele takový dementy, kteří nedokážou dát v kapele padáka měsíc dopředu. Dneska jsou mi dveře Batalionu a možná i dalších klubů nejpíš zavřeny. Libor Anýž nelenil a za 14 dní se předvedl s čepicí a s tričkem s nápisem Bugr s tím, že prej jim to zaplatil sponzor a ještě chvíli pak vyjmenovával, co všechno sponzor kapele Bugr koupil, kupuje, nebo koupí. Na můj argument, že v naší kapele jsem vše financoval já, byť to nebylo tak okaté, už neodpověděl. Takže takto elegantně se rozplynula naše bývalá kapela, a to v době kdy jsme hráli jako předkapela Katapultu, veškerou naší tvorbu jsme měli předělánu do dvojhlasů a už to konečně znělo, jak to má znít a dalo se s tím něco podniknout. Dlouho jsem přemýšlel, co vlastně v muzice dělat a na kytary jsem rok nesáhnul.
Shodou náhod jsem se dostal v zimě roku 2006 do zdicko-zbirožsko-újezdské folkové kapely Pokus, kde jsem trochu zúročil nákup pětistrunné baskytary Stagg. Té značce se nesmějte, basa stála 3550 Kč a pro mé pidlikání bohatě stačí … Při našich koncertech, kdy se začali objevovat první zájemci o zatím neexistující CD a sem tam se s postupně ubývající trémou ozval i první sporadický potlesk, jsem si uvědomil, že těch písniček, co jsme kdysi hráli, je škoda a spousta mých kamarádů i lidí „od fochu“ mi to potvrzovala. Vzhledem k tomu, že Pokus je kapela folková, dlouho jsem přemýšlel, jestli část písniček nějak nepředělat do příslušného žánru, ale i po sebedelším přemýšlení mě nenapadla cesta jak. Zvolil jsem cestu pro mne šílenou (protože jak drsně vypadá cesta nahoru a budování aspoň nějakého jména firmy už jsem si několikráte prožil) ale zřejmě jedinou správnou, pokud si budu chít své písničky zahrát – prostě nezbývá nic jiného než si své písničky hrát sám, a to i za toho předpokladu, že to bude znít dost divně. Původní aranže – a přiznám se to jinak neumím – jsou dělány pro kapelu, tzn. dvě kytary, basu a možná bicí, možná klávesy. Na jednu kytaru ty písničky budou znít dost suše a jalově, nebudou vyhrávky, sóla ani ten basový spodek, ale zřejmě to jinak nepůjde. Spoléhat se zase na kamarády – muzikanty, kteří budou mít hraní v kapele pouze jako příjemné zpestření dne a pořadatel aby si pak z nás rval vlasy a já se mu pak musel do telefonu omlouvat s úklonou až na zem, na to už nervy nemám. Pokud mi technický stav zkušebny dovolí, tak v průběhu podzimu 2008 se pokusím zatím existující písničky zvěčnit s kapelovou aranží a na koncerty se hold půjde pouze se španělkou. První křest jsem si odbyl v Náměšti nad Oslavou 24.5.2008 na festivalu Náměšťská placka. Hraní dohodil Marek Jonáš z Pokusu, který tam jel taky, takže jsme se svezli jedním autem. Nic jsem si od toho festivalu nesliboval, prostě to jenom zkusit. Na kytaru jsem 4 roky nikde nehrál a sám jsem vystupoval na jevišti někdy na konci základní školy. Obsadil jsem krásné druhé místo. Od konce. Marek byl o asi tři příčky lepší. Ale to bylo v pořádku. Nikdo mě neznal, mé písničky nebyly až tak moc folkové a platící posluchači hlasovali spíše pro místní a již věkem otlučené kapely, jak třeba Červen29, se kterými jsme pak dobře pokecali. Přesto to byla super akce, neboť i mě lidi zatleskali a to bylo důležité, na pořadí vůbec nezáleželo. Po čtyřech letech nehraní jsem měl trému jak prvnička, takže že jsem před vlastní produkcí urazil asi tři piva, aby to tak nebolelo … Nakonec jsem zjistil, stejně jako při každém hraní po třetí písničce, že lidi v hledišti vesměs nekoušou, takže z celé akce zůstal jen ten dobrý pocit z nových přátel (Červen29, sestra paní pořadatelky, aj.) i těch starších (Honza Řepka z Nestíháme). Honzovi pak krásná sestra paní pořadatelky zatančila břišní tanec, načež půlka sálu zůstala stát s otevřenou ústou a druhá půlka nedýchala. S Markem jsme věděli, že musíme hodně máknout, jestli chceme příště mít podobný tanec i my …
Cesta domu pak byla pravým peklem, protože jsme jeli Náměšť „na otočku“ a tudíž jsme vyráželi dost brzo ráno, ale z Náměště jsme vyráželi zase až kolem půlnoci, takže kolem Prahy už jsem se musel dost hlídat abych neusnul – škoda že do tranzitů nemontujou autopiloty ….

Závěrem bych ještě vyzvednul zvukaře Zbyňka (?) a jeho dceru (neteř,paní,milenku, prostě slečnu) za brilantní zvuk a profesionální pojetí celé akce. My z Pokusu zvyklí na hudební výsledky zvukaře Pájy, který obhospodařovává zvučení trampských festivalů v našich končinách, jsme nevěřícně zírali s otevřenou ústou jaký brilantní a plný zvuk zvuk dokázal Zbynďa na svůj aparát vykouzlit. Nic nehoukalo, nic nepískalo a na jevišti bylo jako na zahrádce, což se při našich Portových hraních v Komárově a Zaječově, kdy se jeviště mění díky Pájovým extempore v death metalový koncert, nejeví jako úplná samozřejmost. Nechci tímto Páju pomlouvat, ale za posledních 20 let jsem už hrál ledackde a na lecjakém aparátu, ale aby někdo dokázal vytvořit ze dvou španělek, pidlikající baskytary a trianglu z folkových písniček a spirituálů na podiu takové peklo, že budeme nuceni přerušit produkci a požádat o vypnutí odposlechů, to se mi nestalo ani u těch Katapultů, kteří přece jenom potichu moc nehrajou ….