30.8.2003 – Stašov (BE) – soukromá narozeninová oslava
Tato sešlost usnesla se v podstatě narychlo, o to víc však byla spontánní. Máme to ze svých skromných příbytků do Stašova co by kamenem dohodil a zbytek došel a tak vyrážíme velmi zvolna. K tomu ještě někde doma ztrácím klíče, a to jak od domu, tak od Trosky, takže hledáme a čekáme a hledáme a čekáme. Po půlhodině hledání, kdy jsme s Paňákem prošli celý dům dvakrát a všude si opakujeme kde jsme oba byli, což je v podstatě zbytečné, protože klíče jsem někam pohodil já, klíče nacházím na závaží u vrat a já si najednou z ničeho nic vzpomínám, že jsem je tam položil s tím, že je to dobře viditelné místo „na ráně“ kde prostě nelze klíče přehlédnout. Hold stárnem …

Zapomněl jsem ještě uvést, že asi tak dvě hodiny před tímto extempore jsem na Trosce vyměňoval brzdovou pumpu, neboť i poslední brzdící kolo Trosky vypovědělo poslušnost. Odvzdušnit se však již nepodařilo a tak jedeme do 5 km vzdálené vísky na dvojku a při brždění je potřeba 2x našlapat. Jinak je Troska v perfektním stavu – tedy kromě věčně prázdné nádrže … Libor Mach s námi tentokrát nejel, neboť mu nestálo za tak mrzutý peníz startovat auto. Nevadí, celý večírek se nakonec ukázal velmi neformálním a bicí nechyběly …
Do Stašova přijíždíme s asi půlhodinovým zpožděním, ale nevadí to, neboť oslavenec ještě čutá míč na hřišti neb jest fotbálista anébrž míčočud hřištní. Leje jako z konve a protože stále ještě nevíme jestli máme hrát venku (už je zima) nebo vevnitř (tam je o poznání teplejc) sedíme v místní restauraci a každý pijeme pivo. Za chvíli se začnou trousit i ostatní fotbálistí včetně uštvaného oslavence. Místní vyhráli 3:0. Teplota venku – a po dešti – kvapem klesá, a tak protože už nejsme nejmladší, budeme hrát vevnitř. Ve Stašově je parádní stupínek, takové malé podium a tak si s Liborem říkáme, že jsme měli vzít naše nová „show“ světla, která jsme si za tím účelem koupili. Sami – bez Paňáka, který na rozdíl od roku 1989, kdy tvrdil, že je jedno jak to hraje, hlavně že to svítí a svůj zesilovač zdobil ruskou tříkanálovou barevnou hudbou u které jako na potvoru třetí kanál nikdy nefungoval, se dneska zařek, že světla hřejí a že mu asi bude horko a jestli toho máme vůbec zapotřebí a jiný slaboduché kecy … hold Paňák. Rozsvítili jsme si tedy světla místní, a to světla všech barev – akorát bílý nebylo. Zkouším i něco vyfotit, ale osvětlení je tak mizerné, že přepínám na infra aby z těch lidí dole aspoň něco bylo… Začínáme hrát, je to trochu nahlas, sál nepatří k největším a koule jak má bejt. Skoro všechno se vrací nazpátek. Paňákovi dokonce i pivo. Po první písničce všichni tleskají jako jeden oslavenec. Dneska nám tady bude dobře …. Pouštíme se tedy do práce – písnička střídá písničku, sem tam někdo zatleská, sem tam někdo trsne křápem. Oslavenec nese na stůl kousky prasátka, které teda za oslavencovo stáří vůbec nemohlo. V porovnání s Líšnou se nám kůži (byť vypadala sebenádherněji) už přinést neopovážili – už proto, že si Paňák zapamatoval, jak taková vepřová kůže vypadá …. sám jí totiž má už od dětství na bříšku a na prdelce. Hrajeme Mašinku a dav dvaceti lidí se zvedá ze židlí. Stejně je to ale krásnej song, co ?? Ten co šel jako první, krade nějakému místnímu miminku panenku z kočárku a už si to ten lidskej had žene sálem. Zatáčky vybíraj s největšíma obtížema a vždy pouze s kvílením pneumatik. Naštěstí písnička končí a ten co šel první vrací panenku zpátky do kočárku. Co taková blbá písnička s lidma dokáže udělat …. Libor se dneska zařek, že o půlnoci končí protože jde v neděli do práce. Je neděle, čtvrt na jednu ráno a všichni včetně kapely (mimo mě a moji studniční vodu) nerušeně konzumují pivo. Honím tedy poblijony aby šli hrát když se odpoledne tak tumlovali. Lanýž se jen tak mimochodem ptá kolik je hodin a když mu ukazuju hodinky, hrozí se. Jdeme na poslední sérii, hrajeme a zpíváme jako Kája Gottů a loučíme se jako vždycky Jasnou zprávou. Lanýž svůj slib nedodržel a do postele doráží až kolem druhé ráno, stejně jako my.