Dneska jsme si udělali výlet až do Vsetína. Takhle zmatečnou akci už jsme dlouho nezažili.  Kontaktoval nás člověk, který na Facebooku vystupuje pod nickem Jarda Čechoslovák a prý zastupuje slovenské rádio Fit Family. Poslal i několik narychlo vygenerovaných plakátů a my si chtěli udělat výlet na podium někam dál. Slovo tedy dalo slovo a my se vyrazili podívat na východ Čech. Namísto Vsetína si ale dáváme sraz v Olomouci. Třikrát objíždíme Olomouc, než nacházíme správné parkoviště u správné polikliniky (v Olomouci jsou tři). Jarda Čechoslovák nedostupný. Pak deset minut nezvedá telefon. Pak nám volá z jiného čísla, že má vybitou baterii a že čeká v kavárně, kde dobíjí. Jdeme do kavárny. Kavárna neexistuje. Opět voláme. Telefon nedostupný. Zprávy na whatsapp a messenger bez odpovědi. Už chceme jet domu, když volá Jarda Čechoslovák – kupodivu z dalšího čísla. Čeká před poštou. Jdeme tedy k poště a nacházíme člověka s igelitkou, kterak čeká na manželku, že prý ho do Vsetína sveze. Jenom ale prý naložíme dýdžeje, který bude hrát s námi. Třikrát objíždíme Olomouc, než nacházíme dům, kde DJ bydlí. Dj ale doma není. Další hovory z vybitého telefonu.  Ukazuje se, že dýdžejovi už povolily od čekání nervy a jel do Vsetína vlakem. Jedeme tedy do Vsetína. Před klubem Bunkr nás čeká doběla naštvaný DJ, že za půl hodiny se začíná a nic není na svém místě. Zběžně obhlížíme klub a okolí a je nám to jasné – plakát s naším jménem nikde, v klubu nikdo o naší přítomnosti neví. Přesně víme, jak to dopadne. To nevadí, psychicky už jsme připraveni z Olomouce. Taháme tedy aparaturu do sklepení. „Jak se to bude zvučit ?“ ptám se a očekávám 8x XLR, které přijdou píchnout k nám do splitteru, jak bylo domluveno. V  DJ konzoli ale 8x XLR není. Jsou tam ale dva cinche. Ty zase ale nemáme my. Nakonec obě aparatury nouzově propojujeme přes sluchátkový výstup.

Povídám: „Kluci, nevykašleme se na to ?. Organizace téhle akce je totálně odfláklá, nic není na svém místě, a to, co bylo dohodnuto, není vůbec, nebo nefunguje.“

„Klid, všechno poběží.“, uklidňuje nás Jarda s DJ Kubou.

„Kde budeme stát ?“ ptám se při pohledu na malé disco podium, kde je místo fakt pouze pro toho dýdžeje a plechovku cocacoly.

„Tady, před bednama.“

„Jak nás můžete píchnout před bedny ? Dyť to bude houkat a pískat ?“

„Tak si stoupněte kousek vedle.“, radí DJ Kuba a ukazuje do nejtemnějšího koutu podia

„Nevadí, že tam nesvítí žádné světlo a nebude na nás vůbec vidět, takže to bude vypadat, jako když hraje gramofon ??“

„Klid, já na vás něco namířím“

Z té organizace mě běhá mráz po zádech, ale už jsme tady a nejsme žádný slečinky a něco zvládnem, takže se snažíme nedělat problémy a spíš se snažíme Jardovi Čechoslovákovi s organizací pomáhat. Na to, že se Jarda neustále holedbá, že zastupuje rádio Fit Family a že už běží live stream, nejsme ani v tom live streamu, o kterém není na radiu ani zmínka, ale kupodivu v radiu nezná nikdo ani toho Jardu. Nevadí, dneska to tu ustojíme. Holt jsme si udělali vejlet. Zvuková zkouška. DJ Kuba Wallhorn jde k nám a schválí, že nám to hraje teda dost dobře.

Začíná produkce. DJ Kuba hraje asi půlhodinu do prázdného sálu. Po půlhodině přichází asi pět lidí. Pomalu se připravujeme. Koukám do tančírny. Sedm lidí. Nastupujeme. Vybrali jsme ty největší vypalovačky a máme toho asi na 45 minut. Hrajeme, jak o život. Všechno, co je mladší třiceti let, pomalu opouští sál. Zřejmě si pod pojmem Retro Party představovali něco jiného.  Usmívám se nenuceně do téměř prázdného sálu a v duchu škrtím pořadatele Jardu Čechoslováka a spílám mu nejhoršími jmény. Hrajeme asi osmou písničku. Přichází DJ Kuba Wallhorn, ať to ukončíme dřív, že to nemá cenu a naše hudební snažení pochopilo náctileté publiku blbě. Teda nepochopilo vůbec. Loučíme se s publikem a jdeme se převlíct. Konečně je ta komedie za námi. DJ Kuba Wallhorn zase hraje. Na sále sedm lidí. Balíme. Říkám Jardovi, ať si Kuba zamutuje nás sluchátkový výstup, ať to můžeme vypnout. Pomalu balíme mikrofonní stojany a kabeláž.  Utekla asi půlhodina. Pod proudem už je jenom mix. Vypínám mix a z diskobeden zvící velikosti dospělého člověka strašná rána. Pohledem hledám Jardu Čechoslováka, který zřejmě nedonesl myšlenku a Kubovi zprávu o zamutování nevyřídil. Jarda se raději někam ztratil.

Jdu pro auto a nakládáme. Příjemná a docela vlahá noc. Dostáváme výslužku ve formě domácí borovičky, klobás a bryndzy a Jarda si od nás bere naše IČO a číslo účtu pro platbu za dnešní produkci.

Bereme plnou nádrž poměrně levné vsetínské nafty a vyrážíme do tmy. Pro případ neodolatelného spánku máme v záloze plán B, a sice cestu přes Šumperk, kde se naše kamarádka fanynka nabídla, že by nám uvařila kafe, nebo nás v případě naprosto kritické krizovky nechala i přespat. „Nevadí, že budeme Šumperkem projíždět okolo půl třetí ráno ?“ se ještě z bezpečnostních důvodů ujišťuju, neboť po dnešku už očekávám naprosto cokoliv. „Nevadí“, zní odpověď a my vyrážíme. Cesta hezky ubíhá. Míjíme Olomouc a najíždíme na Hradeckou, která slibuje o něco rychlejší – a hlavně kratší – cestu domu.

Do Šumperku zbývá asi 30 minut, a tak píšu whatsappem informaci „30 minut do Šumperku“.  Jedeme dál. Cesta je poměrně prázdná, a tak hltáme kilometr za kilometrem.

„20 minut do Šumperku“, posílám další zprávu. Pomalu přichází krize, ale taková jen na to kafe. Nechci nechávat auto plné aparatury bezprizorně jen tak na ulici.

„10 minut do Šumperka“. „Hele, Kubo. Ta na 100% spí.“, odtuším klimbajícímu spolujezdci.

„Šumperk ! Chceme kafe ! Za tři minuty jsme u tebe“. V Cílové destinaci jsme poměrně rychle. Vítá nás prázdné náměstí plné černých oken. Noční ticho, jenom v dálce řve nějaká banda vracející se z nočního klubu.  Dneska mám odhad na jedničku. Volat  fanynce nechci, neboť se to nedělá a hlavně riskujeme zásah mokrým hadrem, protože o půl třetí ráno většina normálních lidí spí, že ? Dělám si tedy aspoň selfíčko jako důkaz, že jsme tam fakt byli, selfíčko odesílám nespolehlivému spáči, kafe kupujeme na benzínce a vyrážíme domu.

A tak nějak skončil náš včerejší výlet na východ Čech. Teď ještě to čekání na platbu od Jardy Čechoslováka, abychom ho nemuseli dávat k soudu, jako ostatní neplatiče, nebo dokonce do televize, jako kdysi v roce 2004 Agenturu Ahne.

Trošku nám sice pokazili jméno, ale  jsme to stále my 🙂