CzechElvis – Jakub Šilhavý

Ozvali se nám senioři z klubu Zvonek v Králově Dvoře, kteří si ještě pamatovali naši někdejší veleúspěšnou country skupinu Nablind – konkrétně jedno naše představení, které jsme hráli v královácké mateřské školce – zda-li ještě máme tu country skupinu. Ne už dávno ne, ale máme Elvise. Chcete Elvise ? Chceme. A tak měli !

Protože náš kapelní Transit stále ještě nejezdí, máme sice za něj náhradu dostatečnou, ale přece je jedničkový Scenic autíčko poměrně malinkaté, a tak s Kubou špekulujeme, jestli je lepší, aby se do Králováku po práci dostal autobusem, na koloběžce, nebo mám pro něj raději dojet autem, což bude sice 22km navíc, ale bude to jistota, že se nikde nebudeme hledat. Tento týden je počasí velmi nevypočitatelné. Nebem se honí mraky nacucané  vodou a když prší, tak to stojí za to. Dneska sice pršet nemá, ale je neskutečná prádelna. Koloběžku nakonec rovnou zavrhujeme, neboť bychom jí v maličkatém autíčku neměli kam dát. Dnes máme štěstí. Naše autíčko totiž z nějakého důvodu do kopce nestartuje, resp. točí, ale nasucho. Dneska mám ale štěstí na parkovací místa z kopce nebo po rovině, a tak hned po práci mažu do Zdic pro Kubu, načež se o5 vracíme do Králova Dvora.  Královák je kompletně rozkopán, to nejhorší místo, kde se dělá kruhák je vedeno jedním pruhem se semaforem, a tak se modlím, aby v tom nejhorším možném místě, kde se tvoří kolona a kde je vjezd do zahrady klubu Zvonek, mi nechali čekající v koloně díru. Nechali. Resp. před týdnem asi už někomu došla trpělivost a namaloval na silnici oranžové čáry na kterých se už řidiči stát báli.

Nosíme aparaturu do zahrady. Leje z nás, jak že študáků před zkouškami. Ze mě víc, než z Kuby. Proč já vůl si v práci to kafe jenom dával… Aparatura postavena, do začátku představení zbývá ještě asi 35 minut. Nemůžu najít trafo od mého procesoru. Bez toho se hrát nedá, a tak podezřívám můj stůl v práci, kde jsem procesor naposled vyndaval. Skáču do auta, řídím se padesátikilometrovou rychlostí městem, jako na potvoru chytám všechny červené na semaforech. Vběhnu do kanclu. A hele – trafo. Asi už stárnu. Řítím se padesátikilometrovou rychlostí městem z5. Dorazil jsem. Do začátku koncertu zbývá 5 minut. Leje ze mě asi 55x víc, než předtím. Mezi posluchači poznávám i naši jeřábnici ze slévárny, kde jsem v letech 1987-1992 odléval železo. Taková mladá a už seniorka ?

Začínáme hrát. Seřízení aparatury, které proběhlo u mých rodičů na zahradě před necelým týdnem, kdy jsme zjistili, jak málo a jak blbě aparatura na Hracholuskách hrála a zároveň si vyslechli  od sousedů spoustu komentářů na téma akceptovatelná hlasitost muziky a bordel v obytné zóně, se ukázalo jako mazaný tah, neboť jsme hráli ještě líp, než pravý Elvis. O přestávce běžím za mým dlouholetým kamarádem, kterému nikdo v okolí neřekne jinak, než Kykyrýk, který byl též pozván, a to jako nestranný přísedící. Kykyrýk vysoce hodnotí náš zvuk, je mile překvapen a pak pronáší větu, kterou si klidně mohl nechat od cesty: „Zpíváš sice dobře, ale ten Kuba je lepší.“ No, je. A to je dobře, ne ?

Hrajeme druhou půlku programu, senioři namísto opékání špekáčků poslouchají Elvise, tleskají, nebo podupávají do rytmu, a tak najednou přijde „paní pořadatelkyně“, jinak Jakubovo učitelka z mateřské školky, ve které jsme kdysi hráli se skupinou Nablind, a to s prosbou, že už ta hodina produkce stačila, neboť senioři pouze poslouchají muziku a donesené buřty neopékají a hrozí nebezpečí, že by jim v tom vedru mohli zezelenat. Ne senioři. Ty buřty. Svlékáme propocené kostýmy, které se nám lepí na kůži, pokoušíme se na sebe navléci něco suchého a balíme aparaturu. Nyní máme i my trochu času na opečení buřtů. Senioři nás velmi chválí, neboť zavzpomínali na dobu svého mládí. Mnozí obšírně popisují, jak jsou při sledování televize Šlágr alergičtí na intonační prohřešky vystupujících hvězd, ale my jsme prý mnohem lepší, než TV Šlágr, což těší hlavně mě, neboť netuším, co je to TV Šlágr. 

Soukáme se do našeho malinkatého autíčka, které kupodivu startuje na drnk a vyrážíme přes kopec domů…