12.06.2011 – Festival Úlety Velké Bílovice

Na festivaly přes celou republiku se vždycky moc těšíme. Člověk vidí kus světa a pokud by nebylo toho největšího a nejdražšího polygonu spojeného s největším českým parkovištětem, které se honosně nazývá dálnice – dokonce dálnice Dé první, člověk by se mohl i kochat krásnou přírodou Vysočiny – kdyby se ovšem nemusel zuby nehty držet drkotajícího volantu a sbírat po autě rozsypané předměty. Vyrážíme s denním předstihem s tím, že přenocujeme až na místě. Velké Bílovice je nádherné moravské městečko, které dobře znám – z mých cyklistických výletů okolo Pálavy a po vinařských stezkách – takže bereme s sebou s Honzou i kola. Na místo dorážíme bez problémů něco před půlnocí a hned se hlásíme esemeskou pořadateli, že už jsme na místě – pořadatel ale kupodivu již dávno spí. Chvíli hledáme místo k nocování, protože je sobota a všude se slaví a všude jsou světla a hluk. Nakonec nacházíme příjemné zákoutí mezi koncem sídliště a polem a usínáme.

Ráno zjišťujeme, že jsme skutečně na Moravě, neboť je všude o 5 stupňů tepleji než u nás doma. Pamatuji si to ještě z dob mých studií na SPŠ Slévárenské v Brně, kdy všude byl ještě metr sněhu (zvláště pak na Vysočině), ale v Brně už kvetly tulipány …    Vstáváme a přesunujeme se na parkoviště, kde to budeme mít k festivalu co by kamenem dohodil (a zbytek došel …). Dojídáme svačiny z minulého dne, kterými nás rodiny vybavily na dalekou cestu a připravujeme kola na výlet po vinařské cyklostezce – do začátku festivalu totiž zbývá ještě hromada času. Vyrážíme známou trasou přes pole směr Vrbice. Na jednom z odpočívadel míjíme tlupu výletníků na kole, kteří prokazatelně jedou špatným směrem – ačkoliv jedou proti nám, již z dálky halekají, jestli nevíme „kudy se jede na Vrbicůůůůů“. My to samozřejmě víme, a tak posíláme „véletníky“ správným směrem. Tlupa však vůbec nejeví známky nadšení, neboť to najednou mají – stejně jako my – do kopce. Je děsné vedro, vzduch se ani nehne a člověk by možná tušil i bouřku.

Uprostřed polí se obracíme a mažeme zase zpátky. Převlékáme se, najednou vypadáme zase jako normální lidi a já se začínám rozehrávat. V dáli sílí dunění hromu. Nebe se zatahuje a čas festivalu se neúprosně blíží. První kapka, druhá, třetí – a už leje jako z konve. Pořadatel prochází mezi auty a počítá dostavivší se muzikanty. Pomalu přestává pršet a tak se pochlapíme a jdeme na plac. Protože téměř všechny kapely chtějí hrát jako první, maximálně jako druzí (je totiž neděle a zítra se musí do práce), hraji skoro až úplně na konci, protože mě je to – na rozdíl od nich – úplně jedno.

Pomalu se dostavuje tréma a já jdu na řadu, hraju a zpívám a přednáším básničku o Moravě, kterou jsem včera večer po příjezdu složil. Dohrávám, lidé tleskají a po mě jde na řadu poslední učinkující. Jako dárek dostáváme několik lahví vynikajícího vína a je nám dobře. Děláme ještě pár fotografií z okolí, pomáháme pořadatelovi s úklidem, ale už se smráká a my pomalu vyrážíme domů. Ještě si na dálničním odpočívadle dáváme kávu a capuccino a vyrážíme tou starou známou vyasfaltovanou polní cestou plnou výmolů, která se okázale jmenuje „dálnice D1“  zase zpátky k domovu ….

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Moravě
Pavel Šilhavý
11.6.2011

Moravo, Moravo, ó krásná Moravo
trnkou a vinohradem osázená.
Zelené lesy a řeky hluboké
jsi krásná – skoro tak, jako moje máma.

Už šednou mi vlasy a neslouží zrak,
kde jsou ty časy, kdy býval jsem mlád ?
Moravo, Moravo, ó krásná Moravo
Tebe už navěky budu mít rád …

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –