• Pondělí, Říjen 12th, 1987

První pracovní předsevzetí tedy bylo, koupit si za první výplatu elektrickou kytaru. Sice jsem si kytaru koupil až za druhou výplatu, ale zato za pomoci člověka, který mi v začátcích dost pomohl, a to i přesto že to nebyl žádný virtuóz …

V Králodvorských železárnách, provoz Kontilití, kde jsem nastoupil po škole do pracovního poměru, pracoval ve funkci taviče Václav Škrdlant. Hlavně tavil železo, po hospodách tavil minimálně. Člověk, věku sice středního, ale s jistou zkušeností na podiu při zábavách s taneční skupinou Junior. Kromě toho, že v příštích letech jsme si s Václavem několikrát zahráli na trampských oslavách, se naše hudební cesty výrazně neprotkly. Důležité však bylo, že po sdělení Václavovi, že bych si rád koupil kytaru, aby mě s výběrem pomohl, jsme se oba odebrali do obchodního domu Bílá labuť, kde jsme zakoupili vysněný nástroj Jolana Galaxis. Sice jsem požadoval kytaru červenou, ale toho času byla skladem pouze barva černá.

Vezl jsem domů nástroj s největší opatrností a s vědomím, že třímám v ruce pracovní nástroj svého budoucího zaměstnání. Už na škole jsem si totiž předsevzal, že když něco dělat, tak pořádně. Dost mě štvalo, že ostatní si mohli kytaru koupit již dříve a mohli hrát již v internátě. Já jsem si v době docházky na střední školu koupil za ušetřené peníze z letních brigád počítač, který byl sice taky potřeba, ale přece se jeho koupě jevila v poslední „hudební době“ jako neuvážená a předčasná. Kdybych v tu dobu věděl, jak budu na kytaru hrát v roce 1994, zřejmě bych si asi nikdy počítač nepořídil. Jako závist největší, rudnoucí a bobtnající se ukázaly být dívky. Šťastnější kamarádi vlastnící hudební nástroj se totiž po koncertě na dívčím internátě těšili neobyčejné přízni něžného pohlaví, což jsem nesl velice nelibě a kompenzoval to zvýšeným studijním úsilím. Pravda je taková, že studium nepřinášelo takové uspokojení jako styk s děvčaty (hudební). I to se projevilo v myšlení mladého muzikanta, který usoudil, že pomocí hudby se dá poměrně lehce a nepozorovaně dostat do blízkosti dívek. Časem jsem zjistil, že z tohoto důvodu existuje asi tak 90% všech kapel, (dalším 9% se nechce pracovat v továrně a zbytek jsou podivíni nebo spolek ještě nerozhodnutých) a tak jsem i kolem roku 1993 zjistil, že tento názor sdílejí skrytě i ostatní kumpáni v Ackcellentu. Tento stav vyústil koncem roku 1993 do naprostého hudebního šílenství, kdy jsem doma a David Hošek na vojně skládali písničky jako o život s vědomím, že teď nebo už nikdy. Ale to už je jiná kapitola. Zánovní nástroj jsem domů doslova propašoval, protože jsem se s tátou několikrát pohádal, protože on zastával názor, že bych si měl koupit spíš španělku, ale já mu nějak neuměl vysvětlit, že elektrika je elektrika, takže jsem zase nechtěl dráždit hada bosou nohou …

V polovině roku 1988 jsem se se Zdeňkem začal vídat častěji, a protože jsem byl poměrně čerstvým majitelem elektrické kytary, a jak se zdálo, Zdeňkovi se hudba líbila také, přesvědčil jsem Zdeňka, aby si koupil bicí soupravu.
Samotný nákup soupravy byl akcí, která též stojí za zápis do naší hudební kroniky a bez níž by byla hudební historie o moc ochuzena.

Z vyprávění očitých svědků:

Pavel, pro kterého byla hudební skupina celoživotním snem, převzal nad Zdeňkovými financemi patronát, ale ukázalo se, že to není nic platné. Kdo zná obchodní dům Kotva, a ví tedy, kde se v té‚ době nalézalo oddělení s hudebními nástroji, tomu jistě neuniknul smutný fakt, že se muselo projít kolem oddělení s gramodeskami.
Pavel neustále propočítával, jakou sestavu koupit, aby na to stačily Zdeňkovy finance. Nutno zaznamenat, že než základní sestavu, na kterou by se dalo hrát, preferoval Zdeněk základní bubínek a činel, avšak s množstvím „přechodů“. Osud tomu nepřál, a tak v té době vydala jedna nejmenovaná gramofonová firma LP skupiny QUEEN. Deska byla umístěna až v horním regálu a byla dobře viditelná i z velké vzdálenosti. Než se Pavel nadál, chybělo ve Zdeňkově pokladně 200 korun. Od té doby se Pavel ještě mnohokrát přesvědčil, že Zdeňka je pro jeho nespolehlivost zabít málo. A výčitky nad utracenými penězi za desku žádné. Soupravě tedy chyběl velký buben – kopák .  Souprava, která byla přibližně za 4.000 Kčs zakoupena, připomínala sice zvukem TAM-TAM, ale pro začátek musela stačit a svůj účel plnila dokonale. Od té doby se sousedi nevyspali …

Zdeněk, spíš mlátička než bubeník, neměl ani základní hudební vzdělání, natož pak nějaké rozšířené. O to horší byla nastalá situace, protože mladý bubeník bubnoval pouze to, co chtěl a kdy chtěl a novými rytmy opovrhoval. (To ostatně s oblibou činí dodnes …)
Hrálo se, co chlapce zrovna napadlo. Zpěv nebylo stejně slyšet, protože se Zdeněk snažil, do bicích mydlil hlava nehlava jako o život a ostatní přehlušil. Za zmínku stojí i to, že když se skupina v roce 1993 loučila s Davidem Hoškem, který odcházel na vojnu, a hrálo se v salónku v restauraci v Broumech, měl Pavel co dělat, aby 150W aparaturou přehlušil Zdeňkovu produkci. Ale zpět do roku 1988. Jednou, když chlapci uváděli v život novou verzi Perného dne z produkce skupiny Beatles, Pavel nějak poplet akordy a vznikla tak zcela nová skladba. Podruhé v životě dal na Zdeňkovu radu (poprvé to byla rada ochutnat manáník), že by to mohla bejt dobrá písnička. Tak vznikla instrumentální skladba „Je nám fajn“, ke které vymyslel název Zdeněk, protože nebyl tolik konvenčně zatížený, jako Pavel. Jinými slovy, Zdeňkovi bylo vždycky všechno úplně jedno. Dodnes.

—-

Průběhem času si Zdeněk zušlechtil přízemí rodinného domku, který obýval se svou matkou, protože rodiče se rozvedli a otec bydlel v nedalekém Berouně. Zdeněk, ačkoliv neměl bydlení nejhorší, stále si na něco stěžoval (hlavně na hubující sousedy) a vyhrožoval, že se odstěhuje do Prahy. Což opět činí s oblibou dodnes. Tuto variantu argumentoval hlavně tím, že kromě jiných nesporných výhod je v Praze taky zoologická zahrada a zvířata (Zdeňka nevyjímaje) přece patřej k sobě. Snaha prodat dům též neuspěla. Zájemce, který se přijel na domek podívat, byl zděšen, protože mezi vysokými stromy na zahradě jej vůbec nebylo snadné najít (dům, ne zájemce). Po zběžné‚ obhlídce zahrady se návštěvník podivil nad zápachem na některých místech. „Asi Vám smrdí žumpa“, poznamenal. Zdeněk ho poopravil, že to prý není žumpa, ale studna. To prý ale nevadí, protože na polívku se ta voda musí stejně převařit, takže ty breberky, co v ní plavou, stejně pochcípaj, a polívka je potom výživnější. Nutno ovšem podotknout, že Zdeněk měl studnu nejenom zakrytou, aby do ní nepadalo svinstvo, ale i dokonale utěsněnou. Tato zvláštnost měla kořeny někde ve třetí třídě základní školy, kdy se Zdeněk dozvěděl, že se Země otáčí kolem své osy. Z obavy aby se mu voda odstředivou silou ze studny nevylévala, ji dokonale utěsnil …

Category: Zápisníček
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.
Vaše komentáře: