Leze na nás moribundus. Na Elvise míň, já už ale musel vyhledat lékařskou vědu a zažebrat o antibiotika. Trochu to pomáhá, ale žádný přesvědčivý vliv to nemá. Tři schody a člověk lapá po dechu jak v posledním tažení.

Dneska hrajeme zase na čtyřce. Teda na Praze 4, a to ve vyhlášené – ba ikonické – hospůdce jménem Šolcovna. Chvilku hledáme, chvilku tápeme, až nakonec nás majitel navede telefonem přímo k zadnímu vchodu.  Odnosit vercajk k zadnímu vchodu, přenosit do nákladního výtahu, vyběhnout do prvního patra, vynosit vercajk z nákladního výtahu do hospody. Nemůžu popadnout dech, a tak si na chvilku sedám.  Do začátku koncertu zbývá asi hodina a půl, času mraky, a tak se nejdříve dáváme trochu do kupy a snažíme se zase udělat ze sebe aspoň trochu fungující člověky.  Stavíme aparát, ladíme, zvučíme. Zvuk nic moc, teda spíš nic než moc, protože velká místnost je napro100 nevytlumená, takže to zní divně, tak aspoň stahuju hall a delay, aby to nedělalo kouli. Hospůdka je zaplněna asi z polovic, nic že by si lidi neměli kam sednout. Máme divný pocit, že konečně bude průser a že dneska lidi nepřijdou. Tu se trousí jeden, tu dva, tu jeden odchází – ale jak se brzo ukazuje, šel jenom na cigaretu, takže se dotyčný zase vrací. Zvuková zkouška. Potlesk.  Že by ještě nebylo vše ztraceno ? Hospůdka se pomalu plní, ale že by bylo vyloženě nabito, to ne, a že by nebylo kam si sednout, no to už vůbec ne.  Začínáme hrát. Lidé se baví, potlesk nabírá na síle, třetí písnička – dva páry začínají tancovat. Dál už to nepočítáme. Pereme to do návštěvníků, seč nám síly stačí a ti na oplátku zase nešetří potleskem.

Přestávka. Jde za námi jakýsi kapelník místního swingového orchestru a vroucně nám sděluje, jak je to všechno úžasný a že o nás vůbec nevěděl. Hned dostává navštívenku a samozřejmě ho nezapomeneme pozvat na koncert  do Pivstra u Petry, který se bude konat příští pátek. Elvis mu ještě za tepla podepisuje plakát a pan dirigent jen stěží zamáčkne slzu dojetí. Příští pátek prý určitě dorazí. Hned vedle nás sedí povědomý chlapík, který se k nám hlásí hned, jak podepíšeme panu dirigentovi plakát a udělalo se kolem nás trochu volno. Z chlapíka se vyklubává světový rekordman v žonglování Josef Lochman a než stačíme prohodit pár vět, přestávka je u konce a jdeme na další sérii. Mladý pár žadoní o My way, jenže já mám průdušky na hadry, takže nebudu riskovat ostudu. Elvis tedy zpívá Love me tender a na to, že to dneska zpívá poprvé, to nezní vůbec špatně, takže sklízí potlesk.

Moje původní obavy o průběh koncertu se již rozplynuly a teď už si to jen užíváme. Elvis zatím drží, já do písniček, kde jdu s vokálama na hranice možností, raději nezpívám, takže zábava utěšeně pokračuje.  V písničce Pretend zapomínám sólo, a tak Elvis rozkazuje, že začneme znova. Lidé to berou s humorem a tancují i na druhou část písničky. Končíme. Balíme. Je 21:45 a my zjišťujeme, že pro samé kamarádění a hraní jsme nic nejedli.  Teď už to nemá smysl řešit,  a tak nakládáme harampádí do auta a odjíždíme nocí k domovu. A hele, ke všemu ještě začalo pršet …

První letošní hraní a hned pěkně zvostra.  Ta měsíční pauza od Silvestra nám dala odpočinout a načerpat nových sil, doplnit repertoár o pár nových nezapomenutelných songů. Ačkoliv se počasí činilo a vítr střídal přívaly deště, kavárna byla vyprodána a všichni návštěvníci tancovali jako jeden návštěvník. Nadšení publika nebralo konce. Někdo tancoval, někdo jen tak seděl a popíjel, ostatní se bavili.  Už týden bojuji se zánětem průdušek (či jakousi virózou), nevyzpívám vysoké tóny a leje ze mě při každém seberychlejším pohybu. Elvis je v pohodě. Pro dnešní koncert jsme přichystali pro diváky novinku ze slavného  hawajského koncertu – a to rozdávání barevných věnců. Nadšení publika neznalo mezí. Elvis jich měl na zkoušku rozdal asi pět, ale zájem byl takový, že rozdal celou krabici, takže na další hraní už nemáme, takže jsme hned museli zavítat do ptákovin, abychom objednali další – ovšem již patřičně dimenzovanou – várku dalších barevných věnců.  

Protože jsme měli ve 22:00, kdy se mělo končit,  ještě pár písniček v rukávu schovaných, hráli jsme dál a vyšlo nám to až do 23:00. Samozřejmě začali tančit i ti, kteří předtím netancovali a ve chvíli, kdy jsme se už už chtěli klanět a poděkovat za hezký večer, chytil hlouček slinu a dožadoval se dalších přídavků. Tož dali jsme dva kousky a začali jsme balit, páč to přece jenom domu chvíli trvá.

Nosíme harampádí. Jako napotvoru do té doby celkem snesitelné mžení nabývá na intenzitě a mění se v dost nepříjemné kapky. My ale máme auto se stěrači, takže nám to až tak moc nevadí, jen se v tom bordelu blbě jede. Spěcháme.  Konečně máme naloženo. Loučíme se s kavárnou, rozdáváme poslední vizitky, Elvis podepisuje poslední plakáty a startujeme. Hnusně krápe.  Na rovince nad Barranďákem se k dešti přidává i mlha, a tak se už oba těšíme, až zalezeme domu do duchen a já si konečně uvařím kýbl horkého čaje. Hodně horkýho čaje ….