Sluníčko stále svítí a až na ten šílený vítr, je venku nádherně. Dnes vyrážíme za seniory do Lužce nad Vltavou. Cesta Beroun-Kladno je někde zavřená, a tak nás navigace žene spodem přes Lány.  Cesta úzká, ale hezká. Je těsně před polednem, a tak jsou ve větších městech dopravní špičky, takže ačkoliv dneska hrajeme až od 15:00, naše časová rezerva se rychle zmenšuje.  I přes velké zdržení ve Slaném dojíždíme relativně brzo a senioři ještě obědvají. Máme asi hodinu a půl na zdravotní procházku. Trochu se sice nudíme, ale hlavně, že jsme tady. Není nic horší, než zůstat viset v zácpě, přijet se zpožděním a aparaturu pak stavět před již sedícím, čekajícím a hlavně dost nervozním publikem. Trochu mě zlobí hlasivky, občas přeskakují, ale snad to nějak proběhne.  Sociální pracovnice nám hlásí, že společenská místnost je již volná a my můžeme nosit harampádí dovnitř. Jde to docela rychle, všichni už vědí, co mají dělat, a tak jsou mechanici od McLarena s jejich rychlostí měnit pneumatiky proti nám žabaři. Za chvíli aparatura stojí a jde se zkoušet zvuk. Máme asi 45 minut do začátku představení, což je času habaděj. Vypadá to, že to tady bude hrát docela dobře, neboť místnost je dlouhá a členitá a téměř vůbec to tu nevazbí. Na nádherné zahrádce se ještě narychlo převlékám do „koncertního“, což je synonymum za košili, která není tak propocená, jako ty ostatní a zkouším se rozezpívat. No, nejde to. Teď už se to nesmí moc namáhat, aby to neprdlo úplně …

Začínám zpívat a jdu na to velmi zvolna, aby mi hlas neustřelil hned při první písničce. Senioři se nerušeně baví, a já přemýšlím, jestli vůbec zaregistrovali, že už jsme začali. Jsou to ale oslavenci, a tak sdělují svým sousedům a okolosedícím dojmy ze slavnostního přípitku a kyticí gerber, kterou všichni dostali. Va Pensiero – nádherná verdiho arie, ale v několika místech už mi nestačí dech a hlasivky stávkují – prostě je to falešně a je to slyšet. Koncert zdárně ubíhá a za chvíli je konec. Zvu ještě publikum na vánoční koncerty a o5 jako reklamu zpívám úryvek Adeste Fideles a Ave Maria od France Schuberta a jdeme na O Sole Mio. Ustál jsem to, byť to nebylo tak, jak to mám rád a jak to umíme. Klaním se, balíme harampádí. Zadní sekce seniorů, která nebyla od mikrofonu vůbec vidět, děkuje za nádherné písničky a všichni sdělují, že se jim to moc líbilo a že se už těší na koncert vánoční.  Startuji transita a přes Kladno, se svými silnicemi, jakoby tu včera skončila válka, se zvolna  blížíme k domovu …

 

Na toto hraní jsme se už dlouho těšili. Předpověď věstila krásné počasí,  a vzhledem k tomu, že jsme hráli už od 13:00, tak jsme se rozhodli pojmout tento den jako malý výlet do Jižních Čech. Očekávání se vydařilo a sluníčko pálilo mocnou silou už od božího rána, byť ráno bylo ještě lehce pod nulou. Vyrážíme směr Příbram, bo kdo chce jet od Berouna do Jižních Čech, tak musí přes Příbram.  Kousek za Lochovicemi dojíždíme kochajícího se řidiče, a vzhledem k tomu, že na úzké a členité silnici se nedá dost dobře předjíždět, jsme nuceni se skoro až do Příbrami kochat s ním. Tranzit bez turba narvaný aparaturou a třemi cestovateli něco váží a cestovní rychlosti 90km/h dosahuje poněkud rozvážně a bez jakýchkoliv zbrklostí, a tak i když udržujeme svižné tempo, na předjetí loudala před námi to nestačí.  Po dvou hodinách jízdy pomalu dorážíme na okraj Šumavy, a sice do nádherného městečka Kůsov. Sluníčko příjemně hřeje, a to i přesto, že fouká chladný vítr. Jezdíme vždy tak, abychom měli minimálně 2 hodiny rezervu, a tak většinou čekáme, než se senioři naobědvají. Stejně tak i dneska. Procházíme se areálem. Krásná příroda. V zimě to tu bude asi dost klouzat, ale dneska je nádherně. Senioři doobědvali a na jejich místo nastupují jejich ošetřovatelé. To my ale už můžeme stavět aparaturu. Každá minuta dobrá. Těším se na nový enhancer, který by měl pomoci našemu zvuku ve špatně nazvučitelných tělocvičnách bez akustického tlumení, kde to střídavě nahoukává nebo napískává a zvuk dělá nepříjemnou kouli. Jedna z beden nepříjemně brumí. Divný, tohle doma nedělala. Nechávám vypnout enhancer, a hele – brum ustal. Krabice plechová, vošklivá. Budeme muset koupit jiný …

Máme nazvučeno a lidé se začínají pomalu scházet. Pardon, sjíždět. Na naše koncerty se totiž obecenstvo sjíždí. Ne auty, ale z různých pater domova seniorů, a vesměs na kolečkových vozících. Sluníčko svítí a všichni jsou příjemně naladěni, takže každému příchozímu září na tváři úsměv a očekávání Velikonočních svátků. Zdravíme a vítáme se navzájem a posluchači pomalu zaujímají volná místa. Aktivizační pracovnice mne představuje a můžeme začít. Vše hraje, jak má, díky příchozím se prostor hezky vytlumil, a tak to přestalo nahoukávat a napískávat. Po první písničce zjišťuji, že tu mají nejspíš nějaké místní rušení, neboť co chvíli se ve sluchátkách ozývá velmi nepříjemné praskání a skřípání. No snad to přežiju bez ztráty sluchu. Koncert hezky utíká a všichni se náramně baví. Pauza. Uvádím další písničku. Zbývají už jen čtyři do konce koncertu, když tu se z pravé strany obecenstva ozve rozhodné: „Pane !“ Chvíle ticha. Se sluchátkami na uších toho z okolního prostoru moc neslyším, a tak je výzva důraznější. „Pane, mohl byste to už ukončit ?!“ Uklidňuji babičku, že už bude brzo konec a protože v přehrávači máme koncert přesně nalajnován, bojím se neplánovaně přeskakovat písničky, abychom omylem něco špatně nepřenastavili a neudělali v té produkci ještě větší zmatek, než tu právě začíná. Zpívám další písničku a v duchu už se těším na konec. Náhle mě napadá, jestli to fakt dneska není nějak delší a jestli se babička nezlobí oprávněně. K mé radosti jsou na pravé stěně jídelny velké hodiny. Padesát minut od začátku představení. Hrajeme na čas, uklidňuji se trochu, ale babička mě přece jenom trochu trochu rozhodila. Písnička konečně končí a rychle uvádím písničku další, abych to už zbytečně neprodlužoval. „Pane !“ Pauzu pročísl babiččin rozhodný požadavek. „Pane, mohl byste to už konečně ukončit ?!!!“ Sundavám si jedno sluchátko, abych aspoň trochu slyšel, co se děje v obecenstvu a sděluji, že už je konec a ať ještě chvilku vydrží. Následně dodávám, že senioři byli fantastické publikum a jestli se jim produkce líbila, že se s nimi rádi uvidíme například o adventních nebo vánočních koncertech a přidávám kratinký úryvek z Ave Maria a Adeste Fideles, kteréžto používám jako malou reklamu na adventně-vánoční koncerty. Z boku slyším, jak několik okolosedících  okřikuje nespokojenou babičku, aby už byla konečně zticha a nerušila a já pokračuji další písničkou. Konečně jsme ve finále. Předposlední písnička je Sinatrova My Way a já jí vetšinou uvádím tak, že bez dalšího vysvětlování jenom volně přeložím první sloku. Ta začíná slovy „And now, the end is near“ (A nyní, když už je konec …). Babička – stěžovatelka, jsa uspokojena, že už je konečně konec a že se ve zdraví dočkala, poslouchá spolu s ostatními písničku. Chudinka ovšem neví, že ta úplně poslední písnička, v podstatě takový přídavek, teprve přijde. Rušivý element se ale projevil, já už se moc nesoustředím a pletu v jedné ze slok slova. Snad posluchači nevědí, jak to má vypadat správně. Děkuji všem za návštěvnost, za to, že přišli a že se jim náš koncert líbil a že se těšíme na naše další společné setkání a dávám Kubíkovi pokyn, aby pustil písničku skutečně poslední. Zpívám O sole mio a jsem rád, že už je to konečně za námi. Vždy jsou to krásné chvilky s muzikou a příjemnými lidmi, ale vždy se někde něco vyvrbí, co ten koncertík naruší – ať je to technika, nebo lidský faktor. Senioři tleskají a koncert končí. Bylo tu krásně. Aktivizační pracovnice mi jménem celého domova děkuje a  předává mi dárek z jejich dílny. Doma zjišťuji, že jsou to dvě krásné pletené podložky na židli. Akorát se vejdou na židli k piánu. Balíme kabely a přešlapujeme žlutou louži, která se najednou vedle našeho stojanu s mixážním pultem vytvořila. Uklízečka již nacvičenými pohyby vytírá místnost, a tak si povídáme a společně hodnotíme právě proběhlý koncert. Pomalu nosíme věci k autu a snažíme se ve žluté louži nic nenamočit. „To bude džus“, odtuším, neboť jsem při produkci zahlédl u několik seniorů skleničku s pomerančovým džusem.  „To vypadá spíš na čaj“, odporuje Kubík. „To nebude džus“, hlaholí uklízečka z druhého konce jídelny. „To je od pana XY. On nám to tu dělá pravidelně.“ Všichni se smějeme a my tu žlutou louži obcházíme obloukem ještě o něco větším, než jsme obcházeli dosud …  Máme naloženo v autě, v místním automatu si táta kupuje latté, my s Kubíkem dáváme přednost raději kakau a s uklízečkou se bavíme na téma, jak mají dnešní senioři ještě zdravý kořínek a jak asi budeme jednou vypadat my, až nám bude tolik, co dneska jim. Na chodbě potkáváme pana ředitele, vzájemně si podáváme ruce a pan ředitel nás chválí, že se program líbil a že s námi předběžně počítá na koncert vánoční.  Loučíme se a protože kelímky s nápojem jsou ještě horké, jdeme si sednout do auta, protože venku fakt dost studeně fouká. Hodnotíme produkci a nervózní Kuba už všechny popohání k rychlému dopití horkého nápoje a k odjezdu. Sem se hned tak nedostaneme, počasí je uchvancancující a tak je rozhodnuto. Zpáteční cestu si trochu zpříjemníme. Dávám na výběr mezi hradem Rabí a slavnými troškovými Hošticemi.  Táta by rád na Rabí, Kuba jednoznačně preferuje Hoštice. Rabí je trochu blíž a z Hoštic můžeme najet rovnou na Strakonickou a domů, takže uspokojím remcaly oba – jako první zastávku volím hrad Rabí. V duchu počítám, kdy Kuba naposledy jedl, protože není nic protivnějšího, než hladový zvukař. „Kubo ? Máš hlad ?“, ptám se synka. „Hmm, já nevim … „, odpovídá junior. Tuším, že je zle a oběd nebude v až Hošticích, ale že musíme krmelec hledat daleko blíž.  Přijíždíme do obce Rabí. Navigace nás zlomyslně navádí do  malé strmé uličky přímo k hradu. Nesmysl. Jedeme dál až na náměstí, kde stojí stánek s točenou zmrzlinou. Výborně. Tady už se dá něco vymyslet. Bleskem prolézáme zavřený hrad, resp. aspoň to, co je přístupné. Po 15 minutách jsme historicky naprosto ukojeni a můžeme se poohlédnout po dalším bodu programu a tím je ukojení juniorova hladu.  Přímo na náměstí je hotel a malá hospůdka. Hotel má ve vitrínce jídelní lístek z loňského roku, všude zavřeno, provoz žádný, a tak zkoušíme hospůdku. V koutku venkovního posezení sedí osamocený cyklista. Přicházíme my tři. Vypadá to, že dneska bude mít pan hostinský pěkné rito.  Okamžitě, jak je zpozorován náš příchod, máme před sebou jídelní lístky.  Výběr excelentní, ceny přiměřené. Přemýšlím, zda-li se při tak nízké návštěvnosti dá udržet kvalita jídla na poživatelné úrovni. Táta vybírá roládu s bramborem, Kuba řízek a já oblíbený smažák s hranolkama.  Do 15 minut je jídlo na stole. Porce jak hrom, nic, co by vypadalo, že už to tam týden leží.  Jídlo tlačíme do hlavy až se nám dělají boule za ušima. Za chvíli je po obědě. Bašta. Moc jsme si pochutnali. Chvíli se s tátou hádáme, kdo bude platit, ale starší mají přednost a rodičům se nesmí odmlouvat, a tak jde dneska útrata za ním. Děkujeme panu hostinskému, necháváme jej v prázdné občerstvovně samotného a vyrážíme směr Hoštice. 

Za půl hodiny jsme v Hošticích. Protože jsem okolím jednou kdysi projížděl a nechci zbytečně marnit čas, raději jedu podle navigace. Moje chyba. Navigace téměř vždy ví, kde jsme, ale málokdy dokáže určite, která cesta je fakt ta jednodušší a rychlejší a která vás provede jihočeským venkovem stavení od stavení a dovolí vám nahlédnout do otevřených jihočeských dvorů. Prostě namísto hlavní silnice přijíždíme do Hoštic zezadu. Před deseti léty jsem tu ještě s malými dětmi parkoval, když jsme se vraceli z dovolené v Netolicích. Já místo poznávám, Kuba si už nepamatuje. Prolézáme slavnou vesničku a  skláníme se nad uměním filmařů, kdy pomocí vhodně volených záběrů měl celou dobu člověk pocit, jakoby ta pidivesnice byla minimálně pětkrát větší. Takhle ji máme procouranou asi za 20minut. Miminko totiž začalo remcat, že už je kulturně nabaženo a že bychom už konečně mohli vyrazit k domovu. Všichni toho už máme dost, nohy po celodenním stání bolí, a tak děláme pár posledních fotek a míříme k autu. Domu dorážíme až v devět hodin večer, přičemž jak my doma, tak táta doma dostáváme vyplísníno, co na tý muzice vlastně máme tak zajímavýho, že z domova vypadneme brzo ráno a vracíme se až za tmy. No, kdo nezažil, nepochopí … 🙂

 

 

Dneska hrajeme v krásném a útulném domově seniorů v Dobřichovicích. Dnešní den je o to významnější, že dle vyprávění maminky jsem se právě dnes před padesáti lety (tudíž v minulém století, pardon, tisíciletí), někdy ve tři hodiny odpoledne (doposud jsem žil v přesvědčení, že to bylo v šest večer), narodil. V práci se už těšili na pohoštění, a ono prd. Já si vzal zákeřně dovolenou. Tak snad někdy příště 🙂

Je nádherné slunečné jitro, vybalujeme harampádí, dneska jsme tu brzo,  času je na všechno spousta. Aparatura je rychle postavena, prvorepubliková vila má fantastickou akustiku, a tak se můžeme pustit do produkce. Hrajeme, zpíváme, senioři tleskají jako jeden senior a za chvíli je konec. Loučíme se, o5 balíme, nasedáme a mažeme domů.  Vzhledem k tomu, že dneska bylo představení již od desáté hodiny ranní, nyní je chvilka po poledni, a tudíž čas oběda. Zvu tedy jak  syna zvukaře, tak tátu fotografa na oběd do Kebabu Chačapuri v Berouně, kam občas rád zajdu na oběd.  Kupuji všem megatalíř a všichni usilovně tlačíme do hlavy. Narozeniny jaxepatří !