Author Archive
Opět se vracíme do oblíbené restaurace Pivstro u Petry na Praze 10. Je to sice hospůdka trochu zastrčenější, ale o to víc utulná a hlavně je plná fantastických dobrot. Ptám se pro jistotu obsluhy, jestli jsou nějaké rezervace stolů, abychom nehráli přesilovku do prázdna. Odpověď mě poněkud zaskočila, neboť 7 stolů je zarezervováno, což bylo príma. Rychlá zvuková zkouška, tady se to trochu tluče, neboť prostor není vytlumený, ale dá se to přežít a až přijdou lidi, tak to bude ještě lepší.
Trousí se první návštěvníci a my se pomalu přestáváme bát, že budeme hrát pro prázdný sál. Vykopáváme a první tanečníci se hrnou na taneční parket. Pereme do nich písničku za písničkou a večer utěšeně ubíhá. Písnička střídá písničku a tančí, kdo má ruce, nohy. Je už dost pozdě, půlka návštěvníků již odešla a Elvis hlásí, že už nemůže a že mu selhávají hlasivky, takže se loučíme a jdeme balit.
Je těsně před půlnocí a my začínáme nosit naše harampádí do auta. Cestou zpátky se ještě bleskem stavíme u naší manažerky Jiřinky na kafe a dohodnout další termíny produkcí a další spolupráci. Jediné místo na pražském sídlišti je místo pro invalidy. Je jedna hodina ráno, v tenhle čas tady přece nemůže žádný normální invalida pendlovat autem a na tu půlhodinku si tam stoupáme. Srkám kafe a zvoní telefon. Policie. Prý stojíme v 01:20 v noci na místě pro invalidy. Odvětím, že ano, že za 5 minut odjíždíme, neb nejsme místní a jenom jsme na půlhodinky zastavili s autem plným aparatury, abychom předali nějaké dokumenty pro příští spolupráci a že zase jedeme dál – i proto necháváme vizitku za předním sklem – nebudeme tam přeci parkovat celou noc.
Pán, který, jak se následně ukazuje vůbec invalida není, ale pouze někoho invalidního prý vozí, si vizitky vůbec nevšiml a rovnou volal policii, takže podle nových pravidel nás ta legrace stála 2.500Kč a dva body. V pocitem hořkosti v puse a řádně nasráni startujeme auto a beze slova vyrážíme nocí k domovu….
V pátek jsme zavítali do úžasné hospůdky Pivstro u Petry v prvním patře OD Cíl na Praze 10. Malebná, tichá (teda až do našeho příjezdu) a útulná a trochu i zastrčená hospůdka plná fantastických dobrot, ožila hudbou Elvise Presleyho. Nikdo nezatleskal. Nikdo. Vůbec nikdo ! Pot nám čůrkem tekl po zádech hrůzou, co asi děláme špatně, až o přestávce doběhl pan majitel s tím, že jsme boží a úžasní, všichni jsou nadšeni a unešeni a nemáme mít strach, páč se všichni úžasně baví. Koukali jsme na pana restauratéra v němém úžasu, jestli si z nás nedělá legraci. Nedělal…
Prý měl špatné zkušenosti s jinými muzikami, kdy se lidi uprostřed produkce zvedali a odcházeli. Naši návštěvníci pro změnu netečně seděli a povídali si… 🙂
Přichází naše kulturní vložka, kdy si Elvis bere bezdrátový mikrofon, chodí mezi publikem a rozdává přítomným dámám věnce ze známého hawajského koncertu, který onehdá přenášela satelitní televize. Elvis zašel i mezi sedící publikum – a hle ! Další písnička ploužák a tři páry sedících se zvedají a jdou tancovat. Neskutečné ! Takhle se na ně musí ! 🙂
Takže tuhle zastrčenou hospůdku (včetně dobrot, jako např. marinovaná vepřová žebra, různé varianty salátu Caesar, různé burgery, pečená kachna, pikantní kuřecí křidélka a spousta dalších poživatin, že je člověk ani vyjmenovat neumí) určitě doporučujeme k návštěvě a pokud si vyberete termín, kdy tam budeme hrát, budete mít konzumaci ještě obohacenou o naše broukání písniček Elvise Presleyho a dalších hitů té doby – nejbližší známý termín naší produkce je 15.3.2024 od 19:30, kdy vás zveme na další pokračování naší potulné hudební show…
Rezervace na tel. +420 737 420 553
Děkujeme Františkovi za úžasná videa
Leze na nás moribundus. Na Elvise míň, já už ale musel vyhledat lékařskou vědu a zažebrat o antibiotika. Trochu to pomáhá, ale žádný přesvědčivý vliv to nemá. Tři schody a člověk lapá po dechu jak v posledním tažení.
Dneska hrajeme zase na čtyřce. Teda na Praze 4, a to ve vyhlášené – ba ikonické – hospůdce jménem Šolcovna. Chvilku hledáme, chvilku tápeme, až nakonec nás majitel navede telefonem přímo k zadnímu vchodu. Odnosit vercajk k zadnímu vchodu, přenosit do nákladního výtahu, vyběhnout do prvního patra, vynosit vercajk z nákladního výtahu do hospody. Nemůžu popadnout dech, a tak si na chvilku sedám. Do začátku koncertu zbývá asi hodina a půl, času mraky, a tak se nejdříve dáváme trochu do kupy a snažíme se zase udělat ze sebe aspoň trochu fungující člověky. Stavíme aparát, ladíme, zvučíme. Zvuk nic moc, teda spíš nic než moc, protože velká místnost je napro100 nevytlumená, takže to zní divně, tak aspoň stahuju hall a delay, aby to nedělalo kouli. Hospůdka je zaplněna asi z polovic, nic že by si lidi neměli kam sednout. Máme divný pocit, že konečně bude průser a že dneska lidi nepřijdou. Tu se trousí jeden, tu dva, tu jeden odchází – ale jak se brzo ukazuje, šel jenom na cigaretu, takže se dotyčný zase vrací. Zvuková zkouška. Potlesk. Že by ještě nebylo vše ztraceno ? Hospůdka se pomalu plní, ale že by bylo vyloženě nabito, to ne, a že by nebylo kam si sednout, no to už vůbec ne. Začínáme hrát. Lidé se baví, potlesk nabírá na síle, třetí písnička – dva páry začínají tancovat. Dál už to nepočítáme. Pereme to do návštěvníků, seč nám síly stačí a ti na oplátku zase nešetří potleskem.
Přestávka. Jde za námi jakýsi kapelník místního swingového orchestru a vroucně nám sděluje, jak je to všechno úžasný a že o nás vůbec nevěděl. Hned dostává navštívenku a samozřejmě ho nezapomeneme pozvat na koncert do Pivstra u Petry, který se bude konat příští pátek. Elvis mu ještě za tepla podepisuje plakát a pan dirigent jen stěží zamáčkne slzu dojetí. Příští pátek prý určitě dorazí. Hned vedle nás sedí povědomý chlapík, který se k nám hlásí hned, jak podepíšeme panu dirigentovi plakát a udělalo se kolem nás trochu volno. Z chlapíka se vyklubává světový rekordman v žonglování Josef Lochman a než stačíme prohodit pár vět, přestávka je u konce a jdeme na další sérii. Mladý pár žadoní o My way, jenže já mám průdušky na hadry, takže nebudu riskovat ostudu. Elvis tedy zpívá Love me tender a na to, že to dneska zpívá poprvé, to nezní vůbec špatně, takže sklízí potlesk.
Moje původní obavy o průběh koncertu se již rozplynuly a teď už si to jen užíváme. Elvis zatím drží, já do písniček, kde jdu s vokálama na hranice možností, raději nezpívám, takže zábava utěšeně pokračuje. V písničce Pretend zapomínám sólo, a tak Elvis rozkazuje, že začneme znova. Lidé to berou s humorem a tancují i na druhou část písničky. Končíme. Balíme. Je 21:45 a my zjišťujeme, že pro samé kamarádění a hraní jsme nic nejedli. Teď už to nemá smysl řešit, a tak nakládáme harampádí do auta a odjíždíme nocí k domovu. A hele, ke všemu ještě začalo pršet …
První letošní hraní a hned pěkně zvostra. Ta měsíční pauza od Silvestra nám dala odpočinout a načerpat nových sil, doplnit repertoár o pár nových nezapomenutelných songů. Ačkoliv se počasí činilo a vítr střídal přívaly deště, kavárna byla vyprodána a všichni návštěvníci tancovali jako jeden návštěvník. Nadšení publika nebralo konce. Někdo tancoval, někdo jen tak seděl a popíjel, ostatní se bavili. Už týden bojuji se zánětem průdušek (či jakousi virózou), nevyzpívám vysoké tóny a leje ze mě při každém seberychlejším pohybu. Elvis je v pohodě. Pro dnešní koncert jsme přichystali pro diváky novinku ze slavného hawajského koncertu – a to rozdávání barevných věnců. Nadšení publika neznalo mezí. Elvis jich měl na zkoušku rozdal asi pět, ale zájem byl takový, že rozdal celou krabici, takže na další hraní už nemáme, takže jsme hned museli zavítat do ptákovin, abychom objednali další – ovšem již patřičně dimenzovanou – várku dalších barevných věnců.
Protože jsme měli ve 22:00, kdy se mělo končit, ještě pár písniček v rukávu schovaných, hráli jsme dál a vyšlo nám to až do 23:00. Samozřejmě začali tančit i ti, kteří předtím netancovali a ve chvíli, kdy jsme se už už chtěli klanět a poděkovat za hezký večer, chytil hlouček slinu a dožadoval se dalších přídavků. Tož dali jsme dva kousky a začali jsme balit, páč to přece jenom domu chvíli trvá.
Nosíme harampádí. Jako napotvoru do té doby celkem snesitelné mžení nabývá na intenzitě a mění se v dost nepříjemné kapky. My ale máme auto se stěrači, takže nám to až tak moc nevadí, jen se v tom bordelu blbě jede. Spěcháme. Konečně máme naloženo. Loučíme se s kavárnou, rozdáváme poslední vizitky, Elvis podepisuje poslední plakáty a startujeme. Hnusně krápe. Na rovince nad Barranďákem se k dešti přidává i mlha, a tak se už oba těšíme, až zalezeme domu do duchen a já si konečně uvařím kýbl horkého čaje. Hodně horkýho čaje ….
Byl to náš druhý Silvestr. Přistupovali k němu s respektem, neboť po nás bylo požadováno hraní na 6 hodin a my máme repertoáru na hodiny 3. No nic, malinko prodloužíme pauzy a když budou lidi nejvíc tancovat, tak občas něco zahrajeme dvakrát. Takže již v dopoledních hodinách balíme, loučíme se s rodinami, přejeme všem do Nového roku hodně zdraví a štěstí a pomalu vyrážíme směr Příbram – cesta na jih je rozkopaná a plná objížděk, takže nemůžeme nikterak spěchat. Do Písku dojíždíme asi za dvě hodiny. V Hospůdce u šesti strun už jsou silvestrovské přípravy v plném proudu. Nosíme aparaturu a hned jí stavíme.
Čas příjemně plyne a večer se blíží. Hospůdka se plní. Dneska to na přesilovku nevypadá. Mezi příchozími poznáváme naše přátele z červnového koncertu, místní zastupitele města a dokonce za námi přijeli naši fanoušci, kteří za námi jezdili do Dvora Kobylisy. Jezdili za námi sice do Prahy, ale přijeli až z Trutnova – což jsme si neskutečně moc považovali, neboť jsme ještě nepřivykli na to, že by za námi někdo jezdil přes celou republiku z Trutnova až do Písku.
Slavnostní výkop. Potlesk. Lidé tancují. Omladina u stolu před námi otáčí jeden tác s panáky peprmintky za druhým. Tuším zradu. Průser se naštěstí nekoná. O ten se postará vrávorající pán o půlhodinu později, který nám uprostřed tance bez varování padá do aparatury. Nahlas kleju do mikrofonu, spílám pánovi a provádím mu rychlý výčet pořizovacích cen našeho vybavení. Bankovka přiměřené hodnoty mění majitele a pán se ještě dlouho omlouvá, načež se při další sérii pokusí o další průnik mezi naší aparaturu. To už ale čekám, kytaru držím jednou rukou, druhou držím pána za rameno a čekám, než si ho partnerka převezme a dostatečně stabilně zajistí. Další bankovka mění majitele a pán se vroucně omlouvá a sděluje, že je naprosto v pořádku. Konečně pauza. Než se stačím v nastalém mumraji trochu zorientovat, je Elvis uloven omladinou a donucen se podepisovat místním puberťačkám do dekoltu. Škoda, že jsme někam zahrabali černé lihové fixy a připravené máme pouze oranžové zvýrazňovače, které v dekoltu nejsou dostatečně průkazně vidět. Snažím se ulovit nějakou fotografii, ale Elvis se podepisuje příliš rychle. Omladina si vše natáčí, ale video poslat nechce. Škoda, byla by památka. Půlnoc. Připíjíme a povídáme si s ostatními. Hospůdka se vyprázdnila, neboť venku řádí obecní ohňostroj. Je asi půl jedné a v poklidu rozjíždíme další sérii. Elvis má hlasivky v pořádku, na nic si nestěžuje, a tak, ačkoliv jsme měli hrát do dvou do rána, jsme končili o půl čtvrté, a to naprosto střízliví. Je nám nabízeno přespání, ale s díky odmítáme, neboť už je ráno a stejně bychom neusnuli, takže nakládáme harampádí, loučíme se, líbáme všechny a odjíždíme novoroční tmy zpátky na sever…
Zvuková zkouška:
https://www.youtube.com/shorts/vpxDhNKoi4U
Dneska nám pořadatel udělal velkou radost, neboť do vjezdu Dvora Kobylisy vyvěsil plakát, čímž se návštěvnost zdvojnásobila. Jeden z posledních dnů, kdy se ještě dalo chodit v krátkém rukávu (a nohávu taky). Lidi nás o5 nechtěli pustit domů, takže jsme po pěti přídavcích vypnuli aparaturu a zbaběle prchli, páč bychom tam hráli nejspíš ještě dneska.
Publikum bylo jako vždy úžasné, ze začátku se nikomu tancovat nechtělo a jakmile překročila hladina alkoholu blíže neurčenou virtuální hranici, nevěděli tanečníci, kdy přestat a když už z nás šel jen teplý vzduch, zlomyslně vyžadovali další a další „poslední“ písničku.
Hvězdou večera se stal Karel – vozíčkář, který vyzván k tanci, se výzvy nezalekl a statečně se s ní popral po svém (viz konec videa).
O5 jsme se jen neradi loučili a nakládali aparaturu do auta.