Author Archive

• Sobota, Duben 20th, 2024

Dneska vyrážíme do Jižních Čech. Teda pardon – do Západních. Ačkoliv se ze Zdic jede dolů k Velharticím, kde často přebýval Jan Werich, v podstatě přímo dolů, byl jsem upozorněn, že hranice Západočeského kraje probíhá asi dvacet kilometrů odsud. Střídavě prší a střídavě leje. Fouká ostrý studený vítr. Prostě počasí na cestování jak dělané. Nechceme riskovat, a tak vyrážíme  s velkou časovou rezervou již brzy po obědě. Později se ukáže, jak mazaný tah to byl, neboť se pokazilo, co se pokazit mohlo.  Včera jsem cvičil na kytaru a – prd. Praskla struna A. Nová struna. Úplně nová. Odehrála jenom jeden koncert, a to ve Fantazii v Praze. Vyměním strunu a jsem rád, že praskla doma a ne na koncertě. To ještě nevím, co se na mě dneska chystá. 

Cesta utíká bez problémů, boční vítr občas pohazuje autem, sem tam svítí sluníčko, sem tam leje. Majitel hospůdky nám píše, že v noci chumelilo a na hřebenech je dvacet centimetrů nově napadaného sněhu. Neponecháváme nic náhodě, a tak bereme  zimní vybavení, čepici a zimní boty do sněhu. Přece jenom co kdyby. Elvis je už druhý den poměrně nachcípanej – sice mluví, ale hlasivky v pořádku nemá. Domlouváme se, že v případě havárie budeme dělat delší přestávky a nouzově zahrneme do repertoáru písničky, které běžně nezpíváme, abychom trochu nastavili čas. Tajně ale doufáme, že elvisovy hlasivky vydrží co nejdéle.

Dojíždíme do malé hezké vesničky. Uprostřed vesničky náměstíčko, uprostřed náměstíčka hospůdka. V okolních zahrádkách kvetoucí tulipány a modřence. Jinak je asi jeden stupeň nad nulou.  Jdeme se představit a taháme aparaturu do malého sálu plného barevných karnevalových balonků. Pan hostinský sděluje, že dnešní koncert byl připraven společně pro asi čtyři okolní vesničky, neboť tady je to s kulturou poněkud chudší, takže výsledek akce je poněkud nejistý.  Sál je úžasný, ale zvučení bude prekérka – každý zvuk se několikrát vrací, strašný hall – tady by se daly zpívat operní árie bez zvučení. Zkouším moje staré O sole mio a zjišťuju, že tady je aparatura úplně zbytečná. Máme postaveno a zvučíme. Elvisovi nejde mikrofon. Měníme mikrofon. Mikrofon ale jde, tzn. nejde kabel. Měníme kabel. Kabel ale jde. Tzn., že chyba může být už jen ve splitteru nebo v propojkách. Zapojujeme mikrofony rovnou do mixážního pultu – a hle Elvisův mikrofon zázračně ožil.  Děláme zvukovou zkoušku. Zvuk je takový divný, hall sálu tomu všemu ještě nasazuje korunu, dneska to bude peklo. Najednou zjišťuji, že nám playbacky v jedné bedně nehrají. Rovnou vytrhávám kabely ze splitteru a připojuji je napřímo do mixážního pultu. Reprobedna jako zázrakem začíná hrát. Opět zvuková zkouška. Hraji sólo a – pink – prst se noří do prázdna a z kytary visí utržená struna – tentokrát D. Proboha, co je to dneska za den ? A hlavně –  co je to dneska za struny ? Bleskem tedy měním strunu. Máme připraveno a nějak hrajeme. Dneska by nás už nemělo potkat nic zlého. Je asi půl osmé a začínají se trousit první domorodci. Na to, že do začátku programu zbývá už jen necelých 30 minut, je to návštěvnost poměrně chabá.  My se ale poučili z našeho nedávného brněnského koncertu, a tak zachováváme klid. Do poslední minuty není nikdy na 100% rozhodnuto. Čekání se vyplatilo. Zbývá asi 15 minut do začátku programu, když se otevřou dveře a během pěti minut je sál narvaný k prasknutí. Dokonce tak, že si pan hostinský přijde i pro náhradní židle, které jsou u nás na podiu.

Začínáme hrát. Aplaus. Další písnička. Aplaus. Vypadá to, že dneska bude fajn. Třetí písnička. Blue moon of Kentucky. Hraju sólo a najednou – cink a prst se propadne do prázdna.  Koukám na hmatník a struna G visí bezvládně z kytary dolu. Jímá mě děs a hrůza z toho, co mě dneska ještě čeká. Hlásím tedy přestávku a narychlo měním strunu. Domorodci, kteří právě začali tancovat, nechápou a zase si jdou sednout. Takhle brzo tady přestávku ještě žádná kapela neudělala. Domorodci jsou tedy ve střehu a využívají každé písničky, kdy hrajeme. Ta nejistota, kdy nevíte, kdy kapela přestane hrát, je skličující.  Elvis chraptí a předpovídá brzký konec zpívání, neboť hlasivky jdou do kopru. Na to, že jsme na začátku programu, to není úplně dobrá zpráva. Struna je vyměněna a my pokračujeme v programu. Děláme přestávky delší a delší, písničky hrajeme kratší a kratší, dvojhlasy v písničkách od Beatles zpívám už jenom já, což se na výsledné kvalitě dost projevuje, protože to prostě nezní, jak by to znít mělo. Návštěvníci to zřejmé nezjistili, a tak tleskají, takže zatím jsme v klidu. Hraju sólo a pink – prst se propadá do prázdna.  Další struna visí bezvládně z krku dolů.  Tentokrát to odnesla struna H – takhle hezky v řadě to dneska odchází. Hlásím přestávku a měním strunu. Program pomalu pokračuje. Chvíle večeře. Pečené koleno. Výstavní pečené koleno. Jářku „Nebe v hubě !“ Z Elvise jde už jen teplý vzduch, takže využívá chvíle jídla pro částečnou regeneraci hlasu. Hlas mu přeskakuje a výšky už se zpívat ani nepokouší. Naštěstí se už blíží půlnoc. Část lidí odchází, neboť dnes se tu skutečně sešly asi čtyři okolní vesničky, a tak přespolní chtějí domu dorazit ještě nad ránem. Loučíme se tedy s publikem, Elvis už ani nemluví, takže se už jen usmívá a já zpívám Sinatrovu My way. Lidé tleskají a chtějí Elvise. Elvis tedy po krátkém váhání s přídavkem souhlasí, a že tedy zkusí Living doll od Shadows. Začínáme hrát, Elvis zpívá. Drží se zuby-nehty. Blíží se sólo, a tak si připravuji levou ruku na hmatník. Pravou přepínám přepínač snímačů na ten u krku, který má plnější tón a jdu na tklivé sólo. První dva tóny a pink. Tenké E visí z kytary dolů. Zkouším improvizaci, která se ovšem nedaří, takže jsme rádi, že v nejlepším končíme a Elvis dozpívává písničku bez kytarového sóla. Takže z celé sady strun zbylo neutržené jen silné E, jinak dneska popraskaly ty struny všechny – dokonce praskaly pěkně popořadě – od té netlustší po tu nejtenčí. Prasklou strunu už neměním a kytaru uklízím do futrálu. Elvis se mezitím fotí s čerstvě nabytou fanynkou. Fanynka se pokouší Elvisovi sdělit, jaký na ni Elvis dneska udělal dojem a jak byl koncert neskutečně fajn a pak ještě přidává nekonečný proud slov  doprovázený divokou gestikulací. Končí teprve ve chvíli, kdy zjišťuje, že jí došel dech a že se její cizojazyčný výlev míjí účinkem. Přichází tedy ke slovu moderní technika – vytahuji tedy telefon a zapínám Google Translator.  Z fanynky se tedy vyklube Heidrun – německá vedoucí místní firmy. Díky překladači také zjišťujeme, že ten nekonečný příval slov obsahoval sdělení, že na bolavý  krk je nejlepší čaj se zázvorem. Naší chabou slovní zásobou děkujeme za nově nabytou informaci a fanynce předáváme naši vizitku pro případ, že by si i v Německu rádi poslechli českého Elvise…

Balíme, podepisujeme plakáty, lidé se s námi fotí a ti odvážnější si berou i kontakt pro případ rodinných oslav. Balíme a nosíme aparát do auta. Venku je jasná obloha a mrzne. Najednou hluk, rámus a smršť nadávek. Nahlížíme do chodby, kdy se šťouchají dva domorodci, přičemž jednomu teče krev z nosu a druhému z ruky. Nejlepší čas vypadnout. Loučíme se a mizíme ve tmě. Blízkým lesem projíždíme velmi opatrně. Vyplatilo se. Před auto nám skáče srnka, ale my to ubrzdili, a tak večeře prchá na druhou stranu silnice někam do tmy. Za dvě hodiny jsme doma. Jsme grogy.

Aparaturu necháváme v autě a jdeme si lehnout. Ráno vykládám aparaturu jen já. Elvis odmítá opustit postel a vyhrožuje, že hned v pondělí vyhledá lékařskou vědu…

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Březen 22nd, 2024

Dnes jedeme hrát do Jihoměstského pivovaru v Praze 11. Je to nádherné místo plné dobrot a usměvavých lidí. To ještě nevíme, že dnešek bude ve znamení hektična a zmatků. Dojíždíme k zadnímu vchodu restaurace a jdeme se hlavním vchodem pozdravit. Na vstupních dveřích visí náš plakát. Třeseme rukou majiteli restaurace a jdeme vynášet naše haraburdí. Stavíme aparaturu a nic nenasvědčuje tomu, co přijde vzápětí. Aparatura už komplet stojí a zbývá zapojit naše efekty. Elvisovo efekt je zapojen a svítí. Otevírám kufr můj, vybaluji efekt a hledám napáječ. Není. Prohrabuji kufr. Napáječ není. Prohrabuji i ostatní kufry a krabice. Napáječ nikde. V hlavě si promítám film ze včerejška, kdy jsem do našich krabiček dohrával podklady k dalším písničkám a snažím se vzpomenout na všechny mé včerejší pohyby a moment, kde skončil napáječ mimo kufr. Je půlhodina do začátku představení, a tak se ptám majitele pivovaru, jestli nemají někde v místě na půjčení univerzální napáječ – takový ten, co se dá koupit u každého vietnamce za 150Kč. Nemají. Rychlý dotaz: Kde je nejbližší elektro ? Prý Planeo přes ulici. Do  začátku zbývá 25 minut. Nic není ztraceno. Vybíhám ven a pomocí google maps hledám Planeo. 150 metrů letmým sprintem v lakýrkách trvá asi 7 minut, vbíhám do prodejny a ptám  se prvního prodavače na univerzální napáječ – „takový ten obyčejný s výměnnými konektory, co se dá koupit u každého Vietnamce za 150 Kč“.

„To musíte do vedlejší řady regálů, tady jsou grily a mikrovlnky.“, odtuší prodavač.

Prolétnu druhou řadu regálů, ale nic, co by vypadalo, jako univerzální napáječ, nenacházím. Vracím se tedy k prodavači, který mne poslal do druhé řady s dotazem, kde to mám teda hledat ?

„A kam jedete na dovolenou ?“, ptá se prodavač ?

“ Jak to mám vědět ? Já nikam nejedu. Potřebuju napáječ“ odpovídám, popadaje zbytky dechu, který mi zbyl po sprintu mezi bloky domů

„No ale v každé zemi mají jiné zásuvky, takže tam tu naší – českou – zástrčku nedostanete“

„Ale já nikam nejedu – potřebuju univerzální napáječ do naší rozvodné sítě – ale s výměnnými konektory – každý je přece jinak silný – každé rádio, přehrávač má přece tu díru jinak tlustou, ne ?“

„No dobře – a  kam teda jedete na tu dovolenou ?“, nedá pokoj prodavač a o mě se pokoušejí mrákoty.

„Nejedu nikam, potřebuju univerzální napáječ ke kytaře“, sípu z posledních sil a v duchu posílám nebohého prodavače na druhý konec sluneční soustavy.

„Tak tohle tu nekoupíte. To musíte do Datartu, ten je asi deset minut odsud“

„Vy fakt nemáte obyčejný univerzální napáječ, který potřebuje každý jouda několikrát do roka ?“

„Ne.“

Vybíhám tedy sprintem do garáže, startuju auto a najíždím na dálnici. Letmo zadávám do navigace adresu Datartu, navigace se poměrně rychle zorientuje. K cíli je to fakt asi 10 minut. Jedu s větrem o závod, takže nakonec cesta trvala minut jen devět a půl.

Každá minuta se počítá. Parkuji smykem, vbíhám do Datartu a vznáším dotaz na univerzální napáječ. Prodavač se naštěstí chytá hned. Od dob socialismu se tu nezměnilo vůbec nic. „Nemáme…“, odtuší prodavač. „Ale naproti v Bauhausu mají – včera jsem jí tam kupoval“. Děkuji prodavačovi a můj sprint Prahou pokračuje. „Naproti“ ale dle navigace obnáší asi kilometr běhu + jednu velkou křižovatku. Barvy na semaforu vidím už jenom mlhavě a jakoby periferním viděním. Chodcům svítí červená. Taková hodně světle červená. Spíš taková jakoby do oranžova. V běhu ovšem hodně světle oranžově. Slavný astronom Jiří Grygar by dotyčnému zájemci mohl vysvětlil, že blízko rychlosti světla dochází k posunu barev – tzn. rudý posuv. Já ovšem rychlostí blízko  světla právě běžím. Takže ta hodně světle oranžová mi teď svítí jako docela sytě zeleně. Náhodou nic nejede, takže bez ohledu na varovné blikání semaforu přebíhám na druhou stranu velké křižovatky. Sotva popadám dechu, v plicích to pálí, jak kdybych dýchal kyselinu sýrovou – a to z pravého sýra. Odhaduji, že to byl pravá italská Gorgonzola. Gorgonzola mimochodem hodně odleželá.  Dobíhám do Bauhausu. Chytám prvního prodavače a jedním dechem vznáším dotaz na univerzální napáječ, co se dá u každého vietnamce koupit za 150Kč. „Jééé, pane, tak to Vás musím zklamat. My tu máme spoustu napáječů, ale ani jeden nestojí 150Kč“, a vede mě k regálu plnému všemožných napáječů. Bleskem vybírám ten nejvýkonnější, platím 499Kč a běžím přes křižovatku zpátky k auto. Nastavuji navigaci za zpáteční cestu, letím s větrem o závod, oproti  deseti minutám, které spočetla navigace, šetřím celou jednu minutu, parkuji smykem, vybíhám z auta do pivovaru. Je přesně 20:10 – a v restauraci se tísní asi 7 lidí…

„Kde jsou všichni ?“, ptám se obsluhy a narychlo vybaluji právě zakoupený napáječ a kontroluji napájecí napětí, abych si náhodou efektový procesor neodpálil. Obsluha pouze krčí rameny. Majitel podniku přichází s dotazem, co budeme dělat, neboť veškerá návštěva spadá pouze pod náš fanklub – z jeho strany nepřišel nikdo. Domlouváme se tedy, že program uděláme v redukované formě za menší peníz a souhlasíme s tím, že budeme v létě angažováni jako součást jiné akce.

Hrajeme, náš fanklub tancuje, seč mu síly stačí, ale přece jenom to vypadá divně, když se na prázdném tanečním parketu vlní pět osob. Po devadesáti minutách končíme naši hudební křeč, se loučíme s naším fanklubem a balíme. Přichází pan majitel a chválí nás, že hrajeme moc hezky a že se určitě nevidíme naposledy.

Nakládáme náš potulný cirkus zpátky do auta a vyrážíme noční Prahou zpátky domů, na západ…

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Březen 15th, 2024

Opět se vracíme do oblíbené restaurace Pivstro u Petry na Praze 10.  Je to sice hospůdka trochu zastrčenější, ale o to víc utulná a hlavně je plná fantastických dobrot. Ptám se pro jistotu obsluhy, jestli jsou nějaké rezervace stolů, abychom nehráli přesilovku do prázdna. Odpověď mě poněkud zaskočila, neboť 7 stolů je zarezervováno, což bylo príma. Rychlá zvuková zkouška, tady se to trochu tluče, neboť prostor není vytlumený, ale dá se to přežít a až přijdou lidi, tak to bude ještě lepší. 

 Trousí se první návštěvníci a my se pomalu přestáváme bát, že budeme hrát pro prázdný sál. Vykopáváme a první tanečníci se hrnou na taneční parket. Pereme do nich písničku za písničkou a večer utěšeně ubíhá. Písnička střídá písničku a tančí, kdo má ruce, nohy. Je už dost pozdě, půlka návštěvníků již odešla a Elvis hlásí, že už nemůže a že mu selhávají hlasivky, takže se loučíme a jdeme balit.

 


 

Je těsně před půlnocí a my začínáme nosit naše harampádí do auta. Cestou zpátky se ještě bleskem stavíme u naší  manažerky Jiřinky na kafe a dohodnout další termíny produkcí a další spolupráci. Jediné místo na pražském sídlišti je místo pro invalidy. Je jedna hodina ráno, v tenhle čas tady přece nemůže žádný normální invalida pendlovat autem a na tu půlhodinku si tam stoupáme. Srkám kafe a zvoní telefon. Policie. Prý stojíme v 01:20 v noci na místě pro invalidy. Odvětím, že ano, že za 5 minut odjíždíme, neb nejsme místní  a jenom jsme na půlhodinky zastavili s autem plným aparatury, abychom předali nějaké dokumenty pro příští spolupráci a že zase jedeme dál – i proto necháváme vizitku za předním sklem – nebudeme tam přeci parkovat celou noc. 

Pán, který, jak se následně ukazuje vůbec invalida není, ale pouze někoho invalidního prý vozí, si vizitky vůbec nevšiml a rovnou volal policii, takže podle nových pravidel nás ta legrace stála 2.500Kč a dva body. V pocitem hořkosti v puse a řádně nasráni startujeme auto a beze slova vyrážíme nocí k domovu….

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 09th, 2024

Dneska vyrážíme na Dálný Východ, a to až do dalekého Brníčka.  V Brně jsem byl naposled v roce 1987, kdy jsem tam na SPŠ Slévárenské, Šujanovo náměstí č.1 maturoval, takže já osobně jsem se na tu cestu těšil. Aparaturu jsme po včerejšku ani nevybalovali z auta, takže start je poměrně rychlý. Vyrážíme s velkým předstihem, neboť Českomoravský obranný val (známější pod dříve užívaným označením  „D1“) spolu s Ťokovým průsmyk  je poměrně nevyzpytatelný a není tam problém neplánovaně strávit podstatnou část svého života v několikakilometrové nehybné koloně.  Jedeme klidně, neboť jsme byli ujištěni, že podnik jest dnes vyprodán do posledního místa, a tak máme aspoň o starost a nervozitu méně.  Cesta ubíhá kupodivu bez problémů a my si průjezd Ťokovým průsmykem vyloženě užíváme. Na Vysočině odbočujeme na benzínku, kde si kupujeme bagetu a lehce překvapeni zjišťujeme, ačkoliv dole v nížinách svítí jarní sluníčko mocnou silou, tady může bez skrupulí chumelit. 

Někde u Veverské Bítýšky nás zastavuje Brněnská zemská hlídka, jakýsi předvoj brněnských městských hradeb. Hlídku tedy obdarováváme kusy látek, hřebíky, vrchní náčelník hlídky pak dostává navrch ještě pár barevných skleněných střepů a hrneček lesních plodů, který jsme za tím účelem na expedici vezli. Hlídka je, zdá se, s dary spokojena a my jsme vpuštěni na území Metropole Dálného Východu, a sice do samotného Brna. Dnes nebude čas prolézt samotné centrum oppida, takže se pro dnešek spokojíme jen s periferií – Dálný Východ chceme dobývat postupně, a tak musíme pro začátek šetřit silami.

Jsme na místě a jdeme se pozdravit s obsluhou. Jsou to milí a usměvaví lidé. Navzdory tomu, co nám říkali cestovatelé po Dálném východu, vypadají místní domorodci skoro úplně stejně, jako my, co bydlíme od Prahy na západ. Venku fouká ostrý studený vítr, a tak jsme rádi, že jsme uvnitř. Útulná hospůdka. Člověk se tu cítí jako doma. Odsud se nám nebude chtít. Postavit aparaturu je dílem okamžiku, všechno hraje, problémy se nekonají, takže máme brzy hotovo a jdeme obhlédnout okolí. Pomalu se trousí první návštěvníci. Na facebook dávám informaci, kde že čekáme na naše fanoušky a vzápětí se ozývá můj dlouholetý kamarád zvukař brňák Alain Hajda. Že dorazí. Super. Alaina znám minimálně od roku 2008 z dob mého hraní se skupinou Pokus, kdy jsme hudebně navštívili kemp Vír, kteroužto akci  Alain zvučil. Na malém festiválku „Tři hrají blues“  se jednom podiu setkal náš vedoucí Marek Jonáš, slavný moravský písničkář Pepa Streichel a ještě jeden místní umělec.  Hned na podzim 2008 jsme se opět setkali s Alainem i s Markem Jonášem v Olomouci u Zdeňka Hamříka na festiválku Já také píšu písničky. Alain tenkrát o5 festiválek zvučil.  Nojono. 16 let. Utíká to…

Pořadatel je sice lehce nespokojený, neboť mu na poslední chvíli několik lidí odřeklo rezervace, takže občas se u stolu pro osm lidí tísní domorodci pouze dva, ale všichni jsou zdá se v pohodě. Je osm. Vykopáváme. Písnička střídá písničku. Sem tam někdo tancuje. Jinak mrtvo.  Přichází Alain. Vítáme se. Alain si bere tablet a trochu nám dává dohromady zvuk. My hrajeme další serii. Aparatura duní do lidí a já se od Alaina dozvídám, že tady jsou zvyklí na reprodukci hlasitou a je potřeba, aby to do lidí trochu „tlačilo“.  Mrtvo. Nikdo netancuje. Večeře. Fantastické pečené koleno. Dělíme se s Alainem, neb na kvalitě dnešního koncertu má taky svoji zásluhu. Další série. Tancují tři páry. Jdeme s kasičkou mezi lidi vybrat nějaké ty drobné a ptáme se lidí, jak se jim koncert líbí. Všichni jsou děsně nadšeni a moc si to užívají. Proboha, tak proč netancujete ? Aha, my nevěděli… Při další sérii je už parket plný a když po čtyřech hodinách hraní ohlašuji poslední písničku, všichni nelibě bručí pod vousy, neboť se náramně baví a rádi by ještě tancovali. Přidáváme tedy ze slušnosti sérii ještě jednu. Sukces. Lidi se fotí s Elvisem, podepisujeme plakáty, nálada maximální. Ptám se na obrázky Fandy Kocourka a Rudyho Kovandy, které visí na stěně. Místní mě poučují, že obě slavné brněnské ikony bydlely nedaleko a patří ke koloritu místní čtvrti. Prosíme tedy, aby nás někdo pod obrázky vyfotil. Kde se bere, tu se bere, z pod jednoho ze stolů vynořuje obrovská černá fena. „Di na stranu“, strká Elvis do psa, který mu slintá na kalhoty a který si usmyslel, že bude na fotografii taky. Pes se však odehnat nedá, takže je na fotografii zvěčněn taky. 

Nakládáme harampádí do auta a nocí vyrážíme zpátky na západ. Zemská hlídka už spí, takže náš průjezd přes hranice oppida už není ničím rušen. Padací most městských bran je spuštěn, takže bez problémů opouštíme oppidum a najíždíme na Ťokův průsmyk. Jenže už po půlhodině jízdy zjišťuji, že se mi silnice vlní před očima, takže zajíždíme na první benzínku a já jdu koupit hrnec kafete a nějaký energetický nápoj s účinností aspoň 3 hodiny. Zároveň prosím prodavače, jestli by nám nevyměnil vybrané smetí z klobouku za nějaké normální peníze.  Prodavač souhlasí a zajímá se, jakou že to muziku vlastně hrajeme.  Když řeknu, že Elvise, ospalý prodavač náhle ožívá a sděluje, že maminka, co má právě zítra narozeniny, Elvise miluje. Jdu tedy do auta pro plakát a klimbajícího Elvise, který prodavači podepisuje plakát a doplňuje věnování mamince k narozeninám.  Beru od prodavače rozměněné peníze, kupuji do rezervy ještě dvě cocacoly, loučíme se a startujeme. Ťokův průsmyk byl té noci k cestujícím karavanám vlídný, a tak domu přijíždíme již za 2.5 hodiny. V neděli už fakt budeme jen odpočívat…

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Březen 08th, 2024

Na dnešní  koncert jsme se moc těšili. Sice jsme věděli, že musíme trochu šetřit silami, neboť hned zítra vyrážíme přes Českomoravský obranný val (dříve známější pod označením „dálnice D1“) na naší expedici na Dálný Východ. I proto dnes Elvis vystupuje v černém kostýmu a bílý chceme ukázat východním domorodcům. Cestu sem už známe, takže jedeme naji100. Vláčíme náš potulný cirkus nákladním výtahem do prvního patra. Pokud se chce kapela dostat do hospůdky, která je mimochodem velmi útulná a kde se velmi chutně vaří, takže to tam pořád něčím voní, musí na cestě přes zadní schodiště projít kuchyní. A tam se nestačíme divit, neboť jsme již z dálky vítáni mezinárodním voláním „Hello, Elvis  !“, „Welcome“, apod.  Z jedné ze židlí se zvedá starší pán, vítá se s námi a podává nám ruku. Snažím se stejně mezinárodně reagovat neutrálním „Hello“ a „Nájstumítjů“ – Elvis, který anglicky zatím ještě moc dobře neumí, se pouze mezinárodně usmívá. My totiž v tuto chvíli ještě nevíme, že se na nás až z Ameriky přijel podívat sám majitel podniku Chris Schultz, což se dozvídáme až později, když si s pánem povídáme. Chris mluví relativně pomalu a spisovně, takže je mu i s mojí omezenou anglickou slovní zásobou dobře rozumět, načež se dovídáme, že se osobně zná s bubeníkem Elvise Presleyho a tak celou jednu přestávku strávíme poslechem vzpomínání pana majitele na elvisovu kapelu

Lidí dneska přišlo trochu méně, než posledně, proslýchá se, že v okolí je nějaká velká akce, která odvála všechny kulturní konzumenty, takže nejbližší okolí zeje prázdnotou, ale ověřit to nemůžeme – ono je to asi jedno, neboť s tím stejně nic udělat nemůžeme.  Hrajeme na pohodu, lidé tancují a majitel podniku Chris sedí u baru na vysoké židličce a střídavě podupává do taktu nohou a střídavě klepe rytmus písniček prsty na ruce, kterou má opřenou o bar a vyloženě si koncert užívá.  O přestávce se mu svěřuji, že máme trochu problémy s výslovností angličtiny, že Elvis anglicky ještě neumí, takže když udělá chybu, tak to neví, Chris se ale usměje a odpovídá, že „Everything is perfect“, že jsme „bjutiful“ a že si s tím nemáme lámat hlavu („Break the head“).

Končíme, fotíme se s našimi fanoušky, podepisujeme plakáty, loučíme se a balíme. A zase ten potulný cirkus nastěhovat do nákladního výtahu, nic nezapomenout a hlavně za sebou pořádně zavřít hlavní dveře, aby se tam nikdo cizí nedostal. Doma jsme za hodinu a rychle do postele. Zítra totiž vyrážíme přes Českomoravský obranný val (D1) na expedici na Dálný Východ do samotné jihomoravské metropole (oppidum, nejslavnější zatáčka na Vídeň, ap.) – Brníčka !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Únor 23rd, 2024

V pátek jsme zavítali do úžasné hospůdky Pivstro u Petry v prvním patře OD Cíl na Praze 10. Malebná, tichá (teda až do našeho příjezdu) a útulná a trochu i zastrčená hospůdka plná fantastických dobrot, ožila hudbou Elvise Presleyho. Nikdo nezatleskal. Nikdo. Vůbec nikdo ! Pot nám čůrkem tekl po zádech hrůzou, co asi děláme špatně, až o přestávce doběhl pan majitel s tím, že jsme boží a úžasní, všichni jsou nadšeni a unešeni a nemáme mít strach, páč se všichni úžasně baví. Koukali jsme na pana restauratéra v němém úžasu, jestli si z nás nedělá legraci. Nedělal…
Prý měl špatné zkušenosti s jinými muzikami, kdy se lidi uprostřed produkce zvedali a odcházeli. Naši návštěvníci pro změnu netečně seděli a povídali si… 🙂 

Přichází naše kulturní vložka, kdy si Elvis bere bezdrátový mikrofon, chodí mezi publikem a rozdává přítomným dámám věnce ze známého hawajského koncertu, který onehdá přenášela satelitní televize. Elvis zašel i mezi sedící publikum – a hle ! Další písnička ploužák a tři páry sedících se zvedají a jdou tancovat. Neskutečné ! Takhle se na ně musí ! 🙂 

Takže tuhle zastrčenou hospůdku (včetně dobrot, jako např. marinovaná vepřová žebra, různé varianty salátu Caesar, různé burgery, pečená kachna, pikantní kuřecí křidélka a spousta dalších poživatin, že je člověk ani vyjmenovat neumí) určitě doporučujeme k návštěvě a pokud si vyberete termín, kdy tam budeme hrát, budete mít konzumaci ještě obohacenou o naše broukání písniček Elvise Presleyho a dalších hitů té doby – nejbližší známý termín naší produkce je 15.3.2024 od 19:30, kdy vás zveme na další pokračování naší potulné hudební show…

Rezervace na tel. +420 737 420 553

Děkujeme Františkovi za úžasná videa

 
 
 
Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Únor 16th, 2024

Leze na nás moribundus. Na Elvise míň, já už ale musel vyhledat lékařskou vědu a zažebrat o antibiotika. Trochu to pomáhá, ale žádný přesvědčivý vliv to nemá. Tři schody a člověk lapá po dechu jak v posledním tažení.

Dneska hrajeme zase na čtyřce. Teda na Praze 4, a to ve vyhlášené – ba ikonické – hospůdce jménem Šolcovna. Chvilku hledáme, chvilku tápeme, až nakonec nás majitel navede telefonem přímo k zadnímu vchodu.  Odnosit vercajk k zadnímu vchodu, přenosit do nákladního výtahu, vyběhnout do prvního patra, vynosit vercajk z nákladního výtahu do hospody. Nemůžu popadnout dech, a tak si na chvilku sedám.  Do začátku koncertu zbývá asi hodina a půl, času mraky, a tak se nejdříve dáváme trochu do kupy a snažíme se zase udělat ze sebe aspoň trochu fungující člověky.  Stavíme aparát, ladíme, zvučíme. Zvuk nic moc, teda spíš nic než moc, protože velká místnost je napro100 nevytlumená, takže to zní divně, tak aspoň stahuju hall a delay, aby to nedělalo kouli. Hospůdka je zaplněna asi z polovic, nic že by si lidi neměli kam sednout. Máme divný pocit, že konečně bude průser a že dneska lidi nepřijdou. Tu se trousí jeden, tu dva, tu jeden odchází – ale jak se brzo ukazuje, šel jenom na cigaretu, takže se dotyčný zase vrací. Zvuková zkouška. Potlesk.  Že by ještě nebylo vše ztraceno ? Hospůdka se pomalu plní, ale že by bylo vyloženě nabito, to ne, a že by nebylo kam si sednout, no to už vůbec ne.  Začínáme hrát. Lidé se baví, potlesk nabírá na síle, třetí písnička – dva páry začínají tancovat. Dál už to nepočítáme. Pereme to do návštěvníků, seč nám síly stačí a ti na oplátku zase nešetří potleskem.

Přestávka. Jde za námi jakýsi kapelník místního swingového orchestru a vroucně nám sděluje, jak je to všechno úžasný a že o nás vůbec nevěděl. Hned dostává navštívenku a samozřejmě ho nezapomeneme pozvat na koncert  do Pivstra u Petry, který se bude konat příští pátek. Elvis mu ještě za tepla podepisuje plakát a pan dirigent jen stěží zamáčkne slzu dojetí. Příští pátek prý určitě dorazí. Hned vedle nás sedí povědomý chlapík, který se k nám hlásí hned, jak podepíšeme panu dirigentovi plakát a udělalo se kolem nás trochu volno. Z chlapíka se vyklubává světový rekordman v žonglování Josef Lochman a než stačíme prohodit pár vět, přestávka je u konce a jdeme na další sérii. Mladý pár žadoní o My way, jenže já mám průdušky na hadry, takže nebudu riskovat ostudu. Elvis tedy zpívá Love me tender a na to, že to dneska zpívá poprvé, to nezní vůbec špatně, takže sklízí potlesk.


 

Moje původní obavy o průběh koncertu se již rozplynuly a teď už si to jen užíváme. Elvis zatím drží, já do písniček, kde jdu s vokálama na hranice možností, raději nezpívám, takže zábava utěšeně pokračuje.  V písničce Pretend zapomínám sólo, a tak Elvis rozkazuje, že začneme znova. Lidé to berou s humorem a tancují i na druhou část písničky. Končíme. Balíme. Je 21:45 a my zjišťujeme, že pro samé kamarádění a hraní jsme nic nejedli.  Teď už to nemá smysl řešit,  a tak nakládáme harampádí do auta a odjíždíme nocí k domovu. A hele, ke všemu ještě začalo pršet …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Únor 09th, 2024

Elvis in Hawai concert

První letošní hraní a hned pěkně zvostra.  Ta měsíční pauza od Silvestra nám dala odpočinout a načerpat nových sil, doplnit repertoár o pár nových nezapomenutelných songů. Ačkoliv se počasí činilo a vítr střídal přívaly deště, kavárna byla vyprodána a všichni návštěvníci tancovali jako jeden návštěvník. Nadšení publika nebralo konce. Někdo tancoval, někdo jen tak seděl a popíjel, ostatní se bavili.  Už týden bojuji se zánětem průdušek (či jakousi virózou), nevyzpívám vysoké tóny a leje ze mě při každém seberychlejším pohybu. Elvis je v pohodě. Pro dnešní koncert jsme přichystali pro diváky novinku ze slavného  hawajského koncertu – a to rozdávání barevných věnců. Nadšení publika neznalo mezí. Elvis jich měl na zkoušku rozdal asi pět, ale zájem byl takový, že rozdal celou krabici, takže na další hraní už nemáme, takže jsme hned museli zavítat do ptákovin, abychom objednali další – ovšem již patřičně dimenzovanou – várku dalších barevných věnců.  

Protože jsme měli ve 22:00, kdy se mělo končit,  ještě pár písniček v rukávu schovaných, hráli jsme dál a vyšlo nám to až do 23:00. Samozřejmě začali tančit i ti, kteří předtím netancovali a ve chvíli, kdy jsme se už už chtěli klanět a poděkovat za hezký večer, chytil hlouček slinu a dožadoval se dalších přídavků. Tož dali jsme dva kousky a začali jsme balit, páč to přece jenom domu chvíli trvá.

Nosíme harampádí. Jako napotvoru do té doby celkem snesitelné mžení nabývá na intenzitě a mění se v dost nepříjemné kapky. My ale máme auto se stěrači, takže nám to až tak moc nevadí, jen se v tom bordelu blbě jede. Spěcháme.  Konečně máme naloženo. Loučíme se s kavárnou, rozdáváme poslední vizitky, Elvis podepisuje poslední plakáty a startujeme. Hnusně krápe.  Na rovince nad Barranďákem se k dešti přidává i mlha, a tak se už oba těšíme, až zalezeme domu do duchen a já si konečně uvařím kýbl horkého čaje. Hodně horkýho čaje ….

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Neděle, Prosinec 31st, 2023

Byl to náš druhý Silvestr. Přistupovali k němu s respektem, neboť po nás bylo požadováno hraní na 6 hodin a my máme repertoáru na hodiny 3. No nic, malinko prodloužíme pauzy a když budou lidi nejvíc tancovat, tak občas něco zahrajeme dvakrát. Takže již v dopoledních hodinách balíme, loučíme se s rodinami, přejeme všem do Nového roku hodně zdraví a štěstí a pomalu vyrážíme směr Příbram – cesta na jih je rozkopaná a plná objížděk, takže nemůžeme nikterak spěchat. Do Písku dojíždíme asi za dvě hodiny. V Hospůdce u šesti strun už jsou silvestrovské přípravy v plném proudu. Nosíme aparaturu a hned jí stavíme. 

Čas příjemně plyne a večer se blíží. Hospůdka se plní. Dneska to na přesilovku nevypadá. Mezi příchozími poznáváme naše přátele z červnového koncertu, místní zastupitele města a dokonce za námi přijeli naši fanoušci, kteří za námi jezdili do Dvora Kobylisy. Jezdili za námi sice do Prahy, ale přijeli až z Trutnova – což jsme si neskutečně moc považovali, neboť jsme ještě nepřivykli na to, že by za námi někdo jezdil přes celou republiku z Trutnova až do Písku. 

 


 

 Slavnostní výkop.  Potlesk. Lidé tancují. Omladina u stolu před námi otáčí jeden tác s panáky peprmintky za druhým. Tuším zradu. Průser se naštěstí nekoná. O ten se postará vrávorající pán o půlhodinu později, který nám uprostřed tance bez varování padá do aparatury. Nahlas kleju do mikrofonu, spílám pánovi a provádím mu rychlý výčet pořizovacích cen našeho vybavení. Bankovka přiměřené hodnoty mění majitele a pán se ještě dlouho omlouvá, načež se při další sérii pokusí o další průnik mezi naší aparaturu. To už ale čekám, kytaru držím jednou rukou, druhou držím pána za rameno a čekám, než si ho partnerka převezme a dostatečně stabilně zajistí. Další bankovka mění majitele a pán se vroucně omlouvá a sděluje, že je naprosto v pořádku. Konečně pauza. Než se stačím v nastalém mumraji trochu zorientovat, je Elvis uloven omladinou a donucen se podepisovat místním puberťačkám do dekoltu. Škoda, že jsme někam zahrabali černé lihové fixy a připravené máme pouze oranžové zvýrazňovače, které v dekoltu nejsou dostatečně průkazně vidět. Snažím se ulovit nějakou fotografii, ale Elvis se podepisuje příliš rychle. Omladina si vše natáčí, ale video poslat nechce. Škoda, byla by památka. Půlnoc. Připíjíme a povídáme si s ostatními. Hospůdka se vyprázdnila, neboť venku řádí obecní ohňostroj. Je asi půl jedné a v poklidu rozjíždíme další sérii. Elvis má hlasivky v pořádku, na nic si nestěžuje, a tak, ačkoliv jsme měli hrát do dvou do rána, jsme končili o půl čtvrté, a to naprosto střízliví. Je nám nabízeno přespání, ale s díky odmítáme, neboť už je ráno a stejně bychom neusnuli, takže nakládáme harampádí, loučíme se, líbáme všechny a odjíždíme novoroční tmy zpátky na sever…

Zvuková zkouška:

https://www.youtube.com/shorts/vpxDhNKoi4U

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Říjen 13th, 2023
Může jít o obrázek 1 osoba, osvětlení, reproduktor a kytaraVčera jsme oslavili poslední den babího léta v našem oblíbeném Dvoru Kobylisy. Fakt to byl pátek třináctého. Dálnice D5 zasekaná, Praha zasekaná. Všechno totálně zasekané, takže jsme přijeli skoro o hodinu později, než bylo původně plánováno. Postavíme aparaturu, začneme hrát, zvuk strašnej, nedá se to nastavit. Přichází první ožrala, který tvrdí, že to není Elvis, ale country a že ten náš Elvis má vyšší hlas. Snažím se absolventu Vysoké školy života vysvětlit, že až Kubovi nebude 21 ale 40, tak že bude mít hluboký hlas taky, ale ožrala si vede svou a co čtyři písničky si nám přijde stoupnout do kabelů a sdělit nám, že náš Elvis má vyšší hlas, načež do klobouku hodí desetikorunu dobrovolného vstupného. Do toho všeho odněkud přichází jiný ožrala, který na celý areál řve, že Elvis je mrtvý, že má pistoli a že všechny zabije. Několik okolostojících se s ožralou snaží vést dialog ve smyslu, že Elvis už skutečně umřel v roce 1977, že tohle je jen kluk, co si na Elvise hraje a zpívá jeho písničky. Ožrala si však vede svou, že Elvis je mrtvý, takže další dvě hodiny naši produkce jsou přerušovány buď houkáním ožraly, simulující zvuk leteckého útoku, či policejní sirény, nebo jeho řevem, že Elvis je mrtvý a že má pistoli, prokládaným jeho snahou o zmocnění se (a nasazením si na hlavu) našeho klobouku s vybraným vstupným…
Může jít o obrázek 2 lidéDo toho všeho přichází další alkoholem unavený konzument, který se vrávoravě chytí stojanu s reprobednou a dlouho sleduje můj blikající tablet od mixážního pultu. V duchu už vidím 25kg vážící reprobednu padat do sedícího publika, ale opilec to nakonec ustojí. Přes deset minut ale strnule hledí na blikající tablet a co chvíli nám palcem ukazuje, že jsme jedničky. Celou produkci okem pozoruji ty tři ožraly a trhnu hrůzou, co který z nich provede, načež ztrácím koncentraci, přichází sólo a já jsem duší v matrixu. Něco pidlikám na hmatníku, aby se měl čeho Kuba chytit, ale jinak je dnešní produkce hrůza, děs a utrpení. Na WC se s Elvisem střídáme, jeden vždy hlídá peníze a aparaturu. První jdu na WC já. Strefuji se pramínkem do pisoáru a protože jsou mikrofony zapojené i při pauzách, ve sluchátku slyším Kubův slovní souboj s dalším ožralou. Narychlo končím čůraní a jdu Kubovi pomoct s argumenty. Ještě na WC míjím několik návštěvníků, kteří mi sdělují, že dneska je to pekelně dobrá zábava, všichni se moc baví, zvuk je fantastický, hrajeme nejlíp, jsme TOP mega nejvíc a Elvis je nejlepčejší. Zírám na ně s otevřenou ‚ústou‘, jestli si jako nedělají ‚prdel‘, ale vypadá to, že to asi myslí vážně…

Může jít o obrázek text

Návštěvníci pojali dnešní den jako loučení s létem. Zítra má lejt a pozítří má být už o 10° míň, než dneska, takže je 22:00, z nás jde už jen teplý vzduch, ale všichni sedí dál a domů nechce jít nikdo. Zkušebně tedy zkoušíme nasadit blok nových písniček, ať nehrajeme pořád to samé dokola, nadechuji se a zpívám Lasciatemi cantare (L’Italiano) od Tota Cutugna Po vyřčení těchto dvou slov se hned u prvního stolu láme v pase jedna z návštěvnic a řve, že cokoliv ano, ale Lasciate fakt teda ne. Písničku teda po dvou taktech utíná
me. Už mě dnešek nebaví, moje trpělivost je na nule. Kuba tedy zkouší svůj nový hit Until i found you, který pro velký ohlas ještě jednou opakuje, loučíme se, hrajeme Rock around the clock a jdeme balit. Hledám ožralu, který vyhrožoval pistolí, načež mi někdo sděluje, že už ho asi před hodinou odvezla policie. Mezitím za námi chodí návštěvníci, děkují nám a chválí, jak jsme dobří a jak na nás chodí rádi. Jeden se dokonce přiznal, že na nás chodí už od našeho prvního koncertu v Kobylisích. Koukám do výlohy místního stánku s uzeninami a uvědomuji si, že pořadatel nám dneska vůbec nedal večeři. Naštěstí nemáme hlad, a tak balíme a snažíme se tu nic nezapomenout. Domu se dostáváme dlouho po půlnoci. Naštěstí už je sobota čtrnáctého, a tak probíhá cesta v pohodě a bez ztrát na životech…
Další koncert v Kobylisích je naplánovan na 27.10.2023 od 19:00. Vaťáky s sebou …
Jiřince o5 děkujeme za krásná videa !
Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment