Dneska vyrážíme na Dálný Východ, a to až do dalekého Brníčka.  V Brně jsem byl naposled v roce 1987, kdy jsem tam na SPŠ Slévárenské, Šujanovo náměstí č.1 maturoval, takže já osobně jsem se na tu cestu těšil. Aparaturu jsme po včerejšku ani nevybalovali z auta, takže start je poměrně rychlý. Vyrážíme s velkým předstihem, neboť Českomoravský obranný val (známější pod dříve užívaným označením  „D1“) spolu s Ťokovým průsmyk  je poměrně nevyzpytatelný a není tam problém neplánovaně strávit podstatnou část svého života v několikakilometrové nehybné koloně.  Jedeme klidně, neboť jsme byli ujištěni, že podnik jest dnes vyprodán do posledního místa, a tak máme aspoň o starost a nervozitu méně.  Cesta ubíhá kupodivu bez problémů a my si průjezd Ťokovým průsmykem vyloženě užíváme. Na Vysočině odbočujeme na benzínku, kde si kupujeme bagetu a lehce překvapeni zjišťujeme, ačkoliv dole v nížinách svítí jarní sluníčko mocnou silou, tady může bez skrupulí chumelit. 

Někde u Veverské Bítýšky nás zastavuje Brněnská zemská hlídka, jakýsi předvoj brněnských městských hradeb. Hlídku tedy obdarováváme kusy látek, hřebíky, vrchní náčelník hlídky pak dostává navrch ještě pár barevných skleněných střepů a hrneček lesních plodů, který jsme za tím účelem na expedici vezli. Hlídka je, zdá se, s dary spokojena a my jsme vpuštěni na území Metropole Dálného Východu, a sice do samotného Brna. Dnes nebude čas prolézt samotné centrum oppida, takže se pro dnešek spokojíme jen s periferií – Dálný Východ chceme dobývat postupně, a tak musíme pro začátek šetřit silami.

Jsme na místě a jdeme se pozdravit s obsluhou. Jsou to milí a usměvaví lidé. Navzdory tomu, co nám říkali cestovatelé po Dálném východu, vypadají místní domorodci skoro úplně stejně, jako my, co bydlíme od Prahy na západ. Venku fouká ostrý studený vítr, a tak jsme rádi, že jsme uvnitř. Útulná hospůdka. Člověk se tu cítí jako doma. Odsud se nám nebude chtít. Postavit aparaturu je dílem okamžiku, všechno hraje, problémy se nekonají, takže máme brzy hotovo a jdeme obhlédnout okolí. Pomalu se trousí první návštěvníci. Na facebook dávám informaci, kde že čekáme na naše fanoušky a vzápětí se ozývá můj dlouholetý kamarád zvukař brňák Alain Hajda. Že dorazí. Super. Alaina znám minimálně od roku 2008 z dob mého hraní se skupinou Pokus, kdy jsme hudebně navštívili kemp Vír, kteroužto akci  Alain zvučil. Na malém festiválku „Tři hrají blues“  se jednom podiu setkal náš vedoucí Marek Jonáš, slavný moravský písničkář Pepa Streichel a ještě jeden místní umělec.  Hned na podzim 2008 jsme se opět setkali s Alainem i s Markem Jonášem v Olomouci u Zdeňka Hamříka na festiválku Já také píšu písničky. Alain tenkrát o5 festiválek zvučil.  Nojono. 16 let. Utíká to…

Pořadatel je sice lehce nespokojený, neboť mu na poslední chvíli několik lidí odřeklo rezervace, takže občas se u stolu pro osm lidí tísní domorodci pouze dva, ale všichni jsou zdá se v pohodě. Je osm. Vykopáváme. Písnička střídá písničku. Sem tam někdo tancuje. Jinak mrtvo.  Přichází Alain. Vítáme se. Alain si bere tablet a trochu nám dává dohromady zvuk. My hrajeme další serii. Aparatura duní do lidí a já se od Alaina dozvídám, že tady jsou zvyklí na reprodukci hlasitou a je potřeba, aby to do lidí trochu „tlačilo“.  Mrtvo. Nikdo netancuje. Večeře. Fantastické pečené koleno. Dělíme se s Alainem, neb na kvalitě dnešního koncertu má taky svoji zásluhu. Další série. Tancují tři páry. Jdeme s kasičkou mezi lidi vybrat nějaké ty drobné a ptáme se lidí, jak se jim koncert líbí. Všichni jsou děsně nadšeni a moc si to užívají. Proboha, tak proč netancujete ? Aha, my nevěděli… Při další sérii je už parket plný a když po čtyřech hodinách hraní ohlašuji poslední písničku, všichni nelibě bručí pod vousy, neboť se náramně baví a rádi by ještě tancovali. Přidáváme tedy ze slušnosti sérii ještě jednu. Sukces. Lidi se fotí s Elvisem, podepisujeme plakáty, nálada maximální. Ptám se na obrázky Fandy Kocourka a Rudyho Kovandy, které visí na stěně. Místní mě poučují, že obě slavné brněnské ikony bydlely nedaleko a patří ke koloritu místní čtvrti. Prosíme tedy, aby nás někdo pod obrázky vyfotil. Kde se bere, tu se bere, z pod jednoho ze stolů vynořuje obrovská černá fena. „Di na stranu“, strká Elvis do psa, který mu slintá na kalhoty a který si usmyslel, že bude na fotografii taky. Pes se však odehnat nedá, takže je na fotografii zvěčněn taky. 

Nakládáme harampádí do auta a nocí vyrážíme zpátky na západ. Zemská hlídka už spí, takže náš průjezd přes hranice oppida už není ničím rušen. Padací most městských bran je spuštěn, takže bez problémů opouštíme oppidum a najíždíme na Ťokův průsmyk. Jenže už po půlhodině jízdy zjišťuji, že se mi silnice vlní před očima, takže zajíždíme na první benzínku a já jdu koupit hrnec kafete a nějaký energetický nápoj s účinností aspoň 3 hodiny. Zároveň prosím prodavače, jestli by nám nevyměnil vybrané smetí z klobouku za nějaké normální peníze.  Prodavač souhlasí a zajímá se, jakou že to muziku vlastně hrajeme.  Když řeknu, že Elvise, ospalý prodavač náhle ožívá a sděluje, že maminka, co má právě zítra narozeniny, Elvise miluje. Jdu tedy do auta pro plakát a klimbajícího Elvise, který prodavači podepisuje plakát a doplňuje věnování mamince k narozeninám.  Beru od prodavače rozměněné peníze, kupuji do rezervy ještě dvě cocacoly, loučíme se a startujeme. Ťokův průsmyk byl té noci k cestujícím karavanám vlídný, a tak domu přijíždíme již za 2.5 hodiny. V neděli už fakt budeme jen odpočívat…