• Čtvrtek, Srpen 22nd, 2013
34.ročník festivalu „Vidovický havran“, který se stejně jako loni konal na zámku Berchtold, dopadl v pohodě. Výpadky paměti se nedostaly, počasí bylo fantastick
é. Hned od začátku bylo jasné, že s jednou kytarou tam toho člověk moc nepo…… a tak bylo účelem produkce spíš ty ostatní neotrávit a příjemně vyplnit čas mě vymezený. Jako vyloženě špatná volba se nakonec ukázala závěrečná Dvořákova Stará matka, kterou – nevím proč – jsem začal hrát o dva pražce níž, a než jsem si uvědomil, že je to nějak nízko, tak už bylo pozdě. Vyzpívat by se to možná ještě dalo, ale protože nemám rád na jevišti příliš hlasité odposlechy
(se synovcem na našich produkcích používáme výhradně IEM odposlechy), v některých pasážích jsem slyšel víc kytaru zvenčí než sebe z odposlechů – prostě nebylo kam se strefit, takže to bylo občas falešně. Vzhledem k tomu, že country publikum nepočítalo se záludně nasazenou klasickou hudbou, tedy nevzalo si sebou rajčata, okurky a ostatní dozrávající zeleninu, tedy obešla se i moje produkce bez dalších následků …
Nejspíš zde, na tomto krásném festiválku uzrálo moje dlouho odkládané rozhodnutí přestat objíždět folkové festivaly s kytarou, neboť mé bluesové písníčky – a následně vlastně i písničky italské, které jsem do produkce začal přidávat z již vznikajícího pásma „Letem světem hudbou 19. a 20. let“ – se do folkových festivalů příliš nehodily a obecenstvo se v době produkce vesměs nenuceně bavilo. No a když člověk hraje v pořadí už sedmý festival, kdy je na podiu slyšet, že si lidé v sále v době hraní písniček polohlasem povídají, tak jsem si prostě řekl „Dost !“ a začal jsem připravovat hudební úkrok bokem 🙂
