Dnes jsme s Pokusem odehráli příjemné představení nedaleko Příbrami – na zámečku ve Zbenicích. To krásné odpoledne trochu kalila skutečnost, že Honzík napsal všem, že jede s Markem přímo ze Zbiroha a zdičáci se mají domluvit mezi sebou a když jsem ostatním napsal, kdo mě vezme, že jsem bez peněz a nemám naftu, nikdo neodpověděl. Až na moje naléhání hodinu před plánovaným odjezdem, jak se vlastně do Zbenic dostaneme, protože jsem bez peněz a bez nafty a Marek mi ještě (a spoustě ostatním taky) dluží pětikilo jako doplatek za naftu do naše cesty do severních čech, kdy peníze sice odepsal z pokladny, ale mě už nevyplatil, přišel Libor s esemskou od Janiny Urbánkové t.č. již Potůčkové, že jede ona – že ale bere i Andulku a i Honzu a Marka a že si to máme s Liborem zařídit tak nějak sami. Taky to mohli říct před týdnem …

Takže jsem si vypůjčil nějaké peníze abychom vůbec dojeli, natankoval a vyrazili jsme s Liborem sami a s náloží jídla, co Libor navařil. Naše menu se skládalo z divokého zajíce (t.č. již mrtvého, upečeného), čtvrtky chleba, několika rohlíků s játrovkou, 2 litrů vody, asi 2 piv a dvou plechovek s kávou. S touto polní kuchyní jsme mohli jet klidně hrát až za Strakonice 🙂

Zbenice je oáza klidu uprostřed polí (pokud pominu ty dva puberťáky na motorkách YUKI s děravým tlumičem) – tady bych chtěl bydlet.

Zámek čeká veliká rekonstrukce, ale ani současný stav nebrání panu majiteli v pořádání kulturních akcí, což je dobře, protože akustika v místnosti, kde se produkce odehrávají, je úžasná. Dostali jsme vynikající kávu slazenou medem, což příjemný večer ještě více zpříjemnilo. Pak se Marek s Honzíkem začali shánět po Veronice (naše Pokusácká flétnistka) a opomněli, že Veronika má v kapelním kalendáři skoro měsíc napsanou akci na druhém konci republiky a že tedy s námi nejela – asi oba pánové náš kalendář na kterém tak přísně lpěli – sami nečtou.
Pan majitel nás provedl podstatnou částí zámku, vysvětlil co kde bylo a co kde bude a hlavně ukázal výstavu rostlin, která každou hudební (i divadelní) produkci provází. Měl tam fantastický kaktusy a ještě fantastičtější masožravky. Bohužel, žádná nebyla velikosti průměrné tchýně .
Hráli jsme jako o život, lidi tleskali jako jedna žena (muži nějak nedorazily v počítatelném počtu) – dle slov pana majitele bylo do domácností v Příbrami a okolí doručeno 12600 osobních pozvánek. Zřejmě ale v okolí Příbrami neuměji lidi číst, nebo byli všichni ještě na dovolené, neboť dorazilo 11 lidí + přibližně stejný počet neplatících dětí. To ale nikomu nevadilo a nakonec jsme se úspěšně prokousali do hudebního cíle, kterým byla jako vždy písnička Zámeček. Lidi tleskali a já nevěděl jestli by nebylo vhodné jednu písničku přidat, ale když si Marek sundal kytaru a Honzík jeho příkladu následoval, lidé se začali pomalu zvedat ze židlí a odcházet. Ti nejzvědavější si ještě chvíli povídali s Markem a nakonec jsme se všichni pro pokročilou večerní hodinu se všemi rozloučili a začali jsme balit na cestu domu. Teprve na cestě domů jsem si všimnul jak už je brzo tma a že vánoce jsou vlastně už jen 4 výplaty daleko …..