Dneska svítilo sluníčko již od božího rána, a tak jsme se na dnešní hraní nedaleko domova moc těšili. Byť je teprve konec února, venkovní teploty už dávají tušit brzký příchod jara. Bylo toho už zapotřebí. Letošní zima nebyla příliš studená, ale na můj vkus byla dost dlouhá – a ty studené starty našeho Transita … :(

Vyrážíme s předstihem ku Praze a v duchu si ještě přebíráme, jestli jsme něco nezapomněli.  V živé paměti mám ještě hraní pro seniory v Milíně někdy z roku 2016, kdy jsme se vraceli dokonce dvakrát. Jednou pro zpěvník  s písničkami a podruhé pro kabel. Od té doby, kdykoliv si na ten den vzpomenu, mne polije studený pot po zádech, a tak se snažíme věci několikrát po sobě zkontrolovat.  Projíždíme Jižní spojkou a Waze hlásí dopravní nehodu  u nájezdu na D1.  No uvidíme – snad to ještě stihneme. Na navigaci rychle naskakují ikonky stojící kolony podle toho, kde který řidič zůstal bezmocně stát. K našemu štěstí se dopravní nehoda stala až za mostem, tzn. stojící kolona je na okruhu a nájezd na D1 je ještě volný. Trochu.  Proplétáme se mezi stojícími vozy na nájezd parkoviště, kterému se už nějaký čas honosně říká „dálnice“ a v duchu se chválím, jak prozíravé bylo, vyrazit s tak velkým předstihem. Za 10 minut bychom už  neprojeli. Do domova seniorů na jižním okraji Prahy tedy dojíždíme se skoro tříhodinovou rezervou. No nevadí, počkáme. Hlavně, že jsme tady.  Natahali jsme si aparaturu do chodbičky vedle  jídelny a čekali, než se senioři naobědvají. Dneska je nádherný den. Sice mám pocit, jako bych měl krk vystlaný plstí a podle toho i mluvím, ale snad dneska všechno dobře dopadne. Včera jsem mluvil dobře, ale předevčírem jsem měl ten muribundus na hlasivkách zase. Vypadá to na důsledek velkého střídání suchého vzduchu ve vytopených místností a zimy venku. Dobře mi na tyhle stavy pomáhá červené víno, ale řídím, a tak se pít může až doma. Čas pomalu plyne a já se pokouším aspoň trochu rozezpívat, moc mi to ale nejde.  V chodbičce je pověšena nástěnka. Jsou tu fotografie umělců, kteří tu již měli čest vystupovat. Hezká plejáda známých jmen. Snad i my zapadneme.  Senioři dojedli a my se vrháme na stavbu aparatury. Práce nám jde hezky od ruky. Mechanici od McLarena hadr. Mohli by nám pucovat boty. Aparatura kupodivu hraje a i já ve sluchátkách slyším to, co mám, a tak máme před sebou další hodinu a půl volného času. Toto je první domov seniorů, kdy nestavíme aparát, případně neděláme zvukovou zkoušku uprostřed publika. Vládne tu naprostá pohoda a na všechno je dost času. Přichází za mnou usměvavá blondýnka se slovy: „My se známe, že jo ? Pamatuješ sï na mne ?“  „Nojéje, pamatuju …, to se nedá zapomenout …,“ odpovídám a snažím se pátrat v paměti, odkud bych jí asi tak mohl znát. Obličej mi připadá povědomý, ale snaha někam jí zařadit se setkává s tragickým neúspěchem. „Jak se máš ? Co děláš ? Jak ses vzala zrovna tady ?“ snažím se takticky a hlavně nenápadně zjistit aspoň nějaký záchytný bod. „No když skončila Sigma, tak …“  a jsem doma ! Rok 2015 a naše pravidelná večerní hraní s Markem Loukotkou v kulturní domě Sigma na Praze 4. Scházeli jsme se tam s kytarama a hráli a hráli. Někdo přinesl hudební nástroj, někdo přišel jen poslouchat. Hezké vzpomínání. Zrovna tuhle slečnu jsem ale ze své hlavy vytěsnil. Proč ? Sám nevím. A tak si chvíli povídáme a vzpomínáme na naše společné staré známé. Když dojdeme na skutečnost, že od jisté doby nemáme některé naše společné přátele v přátelích na Facebooku a že dokonce už nejsme na Facebooku přátelé ani my dva, stočíme téma rozhovoru na skutečnost, že Facebook nějak některá přátelství samovolně – zřejmě z dlouhé chvíle – ruší. Využívám chvíle a koukám do mobilu: „Mám já na Tebe ještě vůbec nějaký spojení ? Nemám. Tak dej.“ „Jak si tě mám uložit ?“, mazaně zjišťuji jméno mé bývalé kamarádky, neboť jsem si doteď nevzpomněl. „Míša Vybíralová“.  „Nojo …“ odtušil jsem polohlasem, i když to znělo spíš jak hlasitý výdech a v mé hlavě se konečně začíná pomalu a velmi neochotně žhavit a rozsvěcet elektronka zodpovědná za jména a kontakty, která teda dneska totálně zklamala …

Blíží se čtrnáctá hodina, a to je čas našeho začátku. Senioři se pomalu scházejí a vedoucí sociální pracovnice ještě pobíhá společenskou místností a  dolaďuje detaily naší produkce. Poslední kontrola aparatury, výšky mikrofonu a takových těch nezbytností. Ze stromu visejí konfety a různá cingrlátka – nejspíš nějaký pozůstatek z poslední společenské akce. Jednu spirálku mám přímo nad hlavou.  „Nebude Vám při zpívání vadit ?“ ptá se mě sociální pracovnice. „Ne, nebude,“ dušuji se. Vzhledem k tomu, že GDPR je neúprosné, domlouváme se, co vše je možné fotit a nabízíme jí, že kdyby chtěla, že jí naše fotografie z profesionálního Canona zašleme. Ze zkušenosti totiž víme, že domovy seniorů bývají spíše potemnělé, situované mezi stromy a  malé kompaktní fotoaparáty, které sociální pracovnice většinou mají k dispozici, nejsou schopny v pološeru kvalitní snímek udělat. Jenže ouha. Místní sociální pracovnice je téměř fotografka – profesionálka a disponuje ještě lepším vybavením, než máme my, a tak pro změnu stáčíme téma hovoru na problematiku fotografie.  Dneska, stejně jako posledně ve Vidimě, zvučí Kubík. Ačkoliv měl spoustu času, nenajedl se. Nyní má náladu pod psa, ale už se nedá nic dělat. Produkce začíná. 

Senioři jsou všichni, a tak pouštíme playback a já jdu před mikrofon. Vypukla hudba. Začínám zpívat. Najednou se všichni hlasitě smějí. Konfeta, která visela přímo nad mou hlavou, se mi zamotala do vlasů a divoce poskakuje vzduchem. Sociální pracovnice se snaží uprostřed písničky konfetu nějak zlikvidovat. Stále zpívám. Důchodci se smějí jako jeden důchodce. Sociální pracovnice se na mne tiskne a snaží se nějak konfetu, která je upevněná na provázek, který je natažený mezi dvěma svítidly, sundat. Je šikovná, daří se jí a produkce může pokračovat. V krku cítím, jakoby ta zpívací trubka byla vystlaná pravým semišem a v tichých pasážích jde ze mě spíš teplý vzduch, než aby se tomu dalo říkat zpěv. Naštěstí při forte se to dá ještě přefouknout, a tak se hlasivky vždycky na chvilku trošku srovnají a dá se tomu ještě říkat zpěv. Zkouším, jestli něco vyřeší občasné napití vody, ale nic moc to není, a tak zpíváme, povídáme a já v tichých pasážích jdu až k mikrofonu, aby z toho „zpěvu“ bylo slyšet aspoň  něco.  Je tu příjemně. Důchodci se baví a vypadá to, že se jím italská muzika líbí. Občas někdo uprostřed sloky zatleská, občas se na mne některé babičky snaží polohlasem uprostřed písničky mluvit. Vzhledem k tomu, že mám sluchátka v obou uších, netuším co říkají, a tak babičky – zvláště pak jedna – povídají do produkce dál. Náhle přiletí z čistého nebe blesk, a to ve formě, ve které bych to čekal nejméně. „Mlč už konečně, babo jedna a nekecej mu porád do toho zpívání,“ zahlaholí děda sedící uprostřed a všichni se zase smějí.  Vyprskl jsem do mikrofonu. Hudba ale dál hraje a já se marně pokouším se nesmát, ale moc mi to nejde. Kdykoliv zaslechnu dědu, který polohlasem informuje ostatní: „Když vona mu do toho zpívání porád kecá, “ křečovitě špulím pusu, abych nevyprsknul ještě jednou. Odzpívám sloku, snažím se na dědu nemyslet a už mi to docela i jde. Koncert pokračuje. Ptám se posluchačů, jak se jim písničky líbí a když dostávám odpověď, že velmi, ptám se, zda-li by si nechtěli zasoutěžit. Chtěli. A tak soutěžíme o náš pamětní hrneček. Hrneček vyhrává sociální pracovnice, neboť ona jediná (na rozdíl od seniorů) má internet v mobilu, a tudíž si odpověď našla na internetu. Vzhledem k tomu, že sociální pracovnice už od nás jeden hrneček dostala (vždy dáváme pamětní hrneček tomu, kdo náš koncert v domově seniorů zařizuje), slibuje, že tento věnuje někomu ze seniorů.

Koncert se pomalu chýlí ke konci a já mám v krku pocit, jako bych spolknul šmirglpapír. V tichých pasážích sípu a těch hlasitější už asi nejspíš taky. Loučím se písničkou O sole mio, klaním se, senioři tleskají. Je to za mnou. Ještě se babiček ptám, jestli se jim koncert líbil – (prý moc libil) – a navrhuji, že kdyby měli chuť a náladu, že můžeme před vánoci udělat koncert adventní. Všichni slibují, že si určitě vzpomenou a já si konečně užívám zaslouženou chvilku, kdy můžu být zticha. Senioři prosí o společnou fotku, a tak pobíhám mezi dědečky a babičkami a kdo si řekne, s tím děláme společnou fotku. Napětí chvíle viditelně polevilo, a senioři se o5 začínají nenuceně bavit. Děda – zřejmě místní proutník – který okřikoval babičku, která na mne při zpívání mluvila, opět baví ostatní, a tak je veselo. Stejně jako všude, i zde zaznívá dotaz, proč není v repertoáru dechovka nebo písničky Karla Hašlera.  O5 odpovídám, že to by se naše hudební pásmo nemohlo jmenovat „Za písničkou po slunné Itálii“ a určitě bychom se nevešli do 60-70 minut. V závěru ještě přijíždí na vozíku babička, která sděluje, že se koncertu nemohla zúčastnit, ale že poslouchala za dveřmi a že to bylo moc pěkné, a že příště přijde dřív.

Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se. Kuba jí svačinu a jeho nálada okamžitě stoupá. Příště na něj musím dát větší pozor a žvanec mu musím vnutit včas. Dojíždíme domu, vykládáme aparaturu a já do sebe rychle leju dvoudecku červeného, abych mohl zpívat aspoň na dnešní zkoušce Zdického smíšeného sboru. Dneska bylo tuze krásně …. 🙂