26.7.2003 – Karlštejn – Romantický hotel Mlýn – Nablind
Taxmesi zase uřízli pěknou ostudu. Ačkoliv naše nepojízdná Troska byla od úterý v servízu (nespojkovala, nebrzdila, a vůbec nedělala spoustu věcí, které by auto dělat mělo…) a náš rodinný mechanik Milan
se dušoval že bude v pátek jako rybička (Troska, ne Milan), v pátek na Trosce ještě nebylo autogenem šáhnuto a ve výfuku stále díra jak po zásahu kalašnikovem. S mrazením v zádech zvedám mobila a volám Libora Macha, který akci dohazoval, že by možná stálo za hřích celou akci odvolat, neboť jak se do Karlštejna dopravíme, ví Bůch … Libor v zápětí volá zpět, v telefonu bledý až zsinalý a též s mrtvolným potem a hlásí, že paní pořadatelku naše dopravní problémy nezajímají, což je nakonec pravda … Volám narychlo našeho kamaráda a velkopodnikatele Míru Petrenku, který disponuje lecjakým mobilním parkem a dotazuji se na odvoz do Karlštejna. Míra nabízí tranzita. Jsme zachráněni …
V inkriminovaný den se scházíme kolem 14.00 – ze zkušenosti víme, že nakládání nám většinou zabírá kolem hodiny. V 15.00 máme skutečně naloženo a hodláme pomalu odjet, když v tom volá náš rodinný automechanik, že troska je již opravena … Nechává nás to klidnými a vyjíždíme přes Beroun, kde nakládáme oba Libory – Macha a Lanýže. Libor Mach, u kterého se všeobecně ví, že jeho páteř drží stejně jako ta moje na čestné slovo, se usazuje na předním sedadle a oba poblijony strkáme dozadu. Vzhledem k tomu, že Tranzit nemá zadní sedačky, vzal jsem z domova obyčejné židle.
Nikdo z nás stále ještě neví o jámě lvové, do které jedeme, neboť všichni jakž takž známe Karlštejn a předpokládáme, že budeme hrát někde v hospůdce směrem k hradu. Namísto toho dle instrukcí přejíždíme na druhý břeh a jedeme podél vody k našemu hotelu „Mlýn“. U brány zjišťuji, že někdo zaparkoval modrou oktávku tak, že nelze projet ani tam ani sem. Libor Mach, který je strůjcem dnešní akce, vylézá ven a jme se hledat viníka. Za chvilku se vrací se zprávou, že viníkem je návštěvnice-žena-řidička a že za chvíli zjedná nápravu.
„OK“, povídám Machovi, „takže ty dva vzadu nebudeme zatím ukazovat, že jo ?“
„Nojo, dej jim náhubek …“, odvětil oslovený …
Tu teprve s hrůzou zjišťujeme, co to s sebou vláčíme za exota. Všichni se domníváme, že jsme jakž takž oblečeni. Kulak Paňák (Paňákus Slámus Sedlákus) si sebou ale veze své opocené pumpky a obnošené tričko Irón Mejdej s lebkou přes všechna prsa. A že Paňák má prsa …. Leckterá ženská by se mohla stydět …. Pravda, že paňákovo tričko bylo o dost dražší než naše nažehlené košile .. Až do poslední chvíle předpokládáme, že Paňák z futrálu v posledním okamžiku vytáhne aspoň trošku ucházející oblečení. Nevytáhnul…. Přecházíme tuto skutečnost mlčením a vírou, že si toho pořadatel nevšimne. Jsme totiž součástí nějakého kulturního programu pro pražskou pobočku snad nějaké americké firmy a místní sešlost podle toho vypadá. Snažíme se vybrat aspoň trošku kloudné místo pro bicí, neboť Mach si neustále stěžuje, že mu souprava cestuje po trávníku, a to i přesto, že za tím účelem sebou vláčí koberec. Po chvilce nalézá optimální místo a i my ostatní podle jeho pozice stavíme ostatní aparaturu.
Hraje se nám docela dobře, i když šťávu to začíná mít až po druhé sérii, kdy leckteří začínají tancovat. Paňák tancuje již dávno. Poté, co se začne stmívat a dostaneme do naší blízkosti stylovou louč abychom nepadali do vody, protože stojíme na srázu hned vedle řeky, poskakuje Paňák vedle louče. Oheň mu na tváři kreslí strašidelné stíny a někteří návštěvníci znechuceně odcházejí. Teprve později zjišťujeme, že za to nemohla Paňákova vizáž, ale že návštěvníci odcházeli po dvojicích do blízkosti řeky, kde si měli ten večer co říct. Po vynikající večeři (kdy my už nemohli a Paňák stejně jako jindy plakal, že toho bylo málo) odcházíme hrát. Dneska se hraje pěkně a akustika exteriéru je velice chválena. Co chvíli chodíme na toaletu a zjišťujeme, že obyčejnému lidu na jehož počest je celá trachtace prováděna se ten cirgus líbí. Cestou na toaletu zjišťujeme kam až při povodních sahala voda a není nám moc dobře … přinejmenším by nám to zatopilo pisoáry a my bychom pak neměli kam chodit. Končíme asi o půl jedné ráno a jsme příjemně překvapeni, že místní lidé nám nenadávají do různých forem života, jako to umějí návštěvníci restaurací nižších kategorií, kam též chodíme hrát. Je to prostě akce na úrovni a až na paňákovo zevnějšek se dle našeho celá akce vydařila. Pouze zjišťujeme, že je nutno více cvičit, a to dohromady, neboť Libor Mach s námi běžně nehraje a na výsledku je to sem tam znát. Dohodli jsme se i na rozšíření repertoáru neboť již asi druhý rok je nám předhazováno, že hrajeme moc country (jsme vlastně country skupina) a málo Olympiců a Katapultů, a tak s tím jako máme něco udělat. Tak asi jó. Balíme a nasedáme do zapůjčeného tranzita. Kontrolně se ptám, jestli všechno máme a jestli někomu něco neschází. Jsme všichni a nikomu neschází nic.
Mach se na mě náhle otáčí : “ Maj náhubky ??“
Domů dorážíme před třetí ráno a je to první akce, kdy nejsme servaní od hraní a smradlaví od kouření svých závislých kamarádů. Jen více takových akcí …
