23.11.2002 – Zdice (BE)

Z této akce šel strach. Ba hrůza. Ve Zdicích chcíp pes. Už jako malý jsme sledovali žalostnou návštěvnost některých kulturních akcí. O to větší strach jsme měli dnes, protože jsme tady měli hrát my. A samozřejmě Jimi a Ropucha se svým reviválem. Předpovídal jsem návštěvnost do 30 lidí. Frída bleskem spočítal, že pokud nepřijde aspoň 150 lidí, tak doplácíme z vlastní kapsy. Ten vůl to totiž pořádal ve vlastní režii, a protože žádnou nemá, ale já jo a na muziku mám stále ještě živnostenský list, ani jsem nestačil správně zareagovat a už jsem byl zvolen hlavním pořadatelem. Výběr ostatních pořadatelů neponechal Frída náhodě. Prošel si místní oblíbenou Limonádovnu (která sluje též pod označením „Lihonádovna“), kde se dneska točí hlavně pivo a pokud viděl mezi opilci známou tvář, angažoval dotyčného jako pořadatele s tím, že může pít zadarmo. A my jako kapely to v případě nízké návštěvnosti společně zaplatíme. S Frídou a jeho potrhlým nápadem jsme hned zatepla vyrazili dveře. Vzhledem k tomu, že od zkušebny to máme k bývalé sokolovně, nyní kulturnímu domu asi kilometr, chceme vyrazit hned po obědě, aby bylo na všechno dost času. Korunu všemu nasazuje Ropucha, která chce odvézt naší Troskou bicí (votrava jeden) a chce po nás abychom byli asi tak na jedenáctou hodinu u něj doma v pastoušce. Jsme u něj v 11.05 a očekáváme oprávněnou výtku spojenou s naším zpožděním. Ropucha však staví nám i sobě na kafe a je viditelně dobře naložena. Usrkáváme kafe a zvažujeme naše šance ve zdickém sále. Náhle se ve dveřích zjevuje Jimi a nevěřícně zírá na flegmaticky klidnou Ropuchu. „Dyť jsmne měli sraz v 10.00 s tím, aby jsme byli v 11.00 v Loděnicích na zkoušce“, snaží se Jimi nadechnout a zároveň se nějak uklidnit, aby Ropuchu nezabil hned v prvním dějství. Podotýkám, že je poněkud obtížné být v jedenáct hodin 25km od Heller-clubu (naše bývalá zkušebna ve sklepení ropuchovo pastoušky), když si nás na 11.00 Ropucha pozval na odvoz bicích do zdické sokolovny. Jimi pomalu vychládá, neboť Ropucha věcně argumentuje, že se nenechá od nikoho buzerovat. Celému tomuto rodinnému divadýlku předcházela totiž jedna větší aférka necelý týden předem. Jimi totiž na jedné z posledních zkoušek, kdy se mu pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami nesešla polovina lidí prohlásil, že pokud k tomu budou muzikanti přistupovat takhle, tak že kapelu raději rozpustí. Ropucha si pak u mě okamžitě vyžádala audienci a zasypala mě množstvím argumentů, jak si to vlastně Jimi představuje, že ona (Ropucha) má úspěch na dosah ruky a von, salát jeden (Jimi) jí v tom snad ještě bude bránit. Prostě z jeho argumentů se ten Jimiho podmiňovací smysl věty „pokud“ nějak vytratil a Ropucha v podstatě hořce plakala, že Jimi rozpustil kapelu. To vše s nasmlouvanými asi třemi koncerty do konce roku a hlavně s koncertem ve Zdicích za 3 dny. Ropuchovo verdikt byl tedy jasný. Když Jimi může rozpustit kapelu, tak já (Ropucha) tedy taky. Volám Jimimu, jestlí ví o skutečnosti, že právě přišel o jednoho bláznivýho bubeníka a společně se snažíme přesvědčit krasavce Jandu, aby s Jimim zdickou trachtaci odbubnoval. Janda je schopen slíbit cokoliv, ale rozumnější z nás jsou velmi opatrní. Janda totiž slíbil (a to střízlivý) i hraní na Pěknou v restauraci u Humla, s tím, že má doma tahací harmoniku. Povídám výborně, přestaň ji tahat po baráku a přitáhni jí sem, já přinesu baskytaru a bude veselo. „A umíš na to vůbec ???“, ptám se harmonikáře. Večer volá Janda, co že se jako bude hrát. Odpovídám, že přesně to, co jsme hulákali odpoledne nasucho, tzn. Vínečko rudé, a ostatní hospodské vodrhovačky na tři akordy a tuším zradu. Zrada se dostavuje rychle. „Ale to já neumim … „, odtuší Janda. Obracím se tedy na něj s tím, proč tedy svoji produkci majiteli nálevny sliboval, když umí pouze několik svých songů, které kdysi složil. Z Jandovo argumentů začíná pomalu vyplývat, že na harmoniku vlastně nikdy nehrál. Pouze telefonát a vroucná modlitba k všemohoucímu zapříčinila, že Paňák i Anýž měli ten týden ranní a navečer na Pěknou zahrál v plné parádě NABLIND. Jandovi se tedy věřit nedá a tak Jimiho varuji a radím mu minimálně jednu zkoušku před ostrým vystoupením ve Zdicích. Jinak by se mohlo stát, že my budeme o hodně lepší než Jimiho kapela, a to by nás velmi mrzelo. Marně Jimi přesvědčuje Ropuchu aby tři dny před významným koncertem neblbla … Marně. Když se dozvídám o tom, že věci se vlastně maji trošku jinak, než Ropucha referovala, intervenuji u Ropuchy s tím, aby s okamžitou platností přestala blbnout a začala makat, než se někdo hodně naštve a v nestřeženém okamžiku jí nabančí. Jeden den před zdickým koncertem se tedy Ropucha pod tíhou výhrůžek částečně uklidňuje a slibuje, že sobotní akci odbubnuje. Na otázku, proč tak blbne odpovídá, že ostatní jenom tak zkoušel …
Takže se píše 14.12.2002, je jedenáct hodin dopoledne a asi patnáct minut k tomu, Jimi právě přesvědčil Ropuchu, že už se má obléci, že je ještě potřeba dojet do Loděnic na zkoušku a hlavně my, tzn. já, Janda a Vlastoš již máme kávu dopitou, takže Ropuchovo bicí se mohou naložit a můžeme vyrazit do zdického kulturáku. Ropuchu zanecháváme svému osudu a dobýváme se do kulturního domu. Vláčíme chodbou Ropuchvo bicí a narážíme na zřízence uklízejícího šatnu. Ačkoliv kulturák známe jako své boty, slušně se ptáme kam si můžeme bicí odložit, aby nevadily. Zřízenec slušně odvětí a mě se zatmí před očima. Doporučuje totiž postavit bicí tak, aby nevadily tanečním, které se tady budou od 16 do 18.00 konat. To hovado manažerovic. Nenacházíme pro Frídovo čin slov. Při představě, že taneční končí v šest večer, do půl sedmé se tanečníci budou courat ven a hned my invaze dovnitř, rychle zahřát nástroje aby se nerozlaďovaly, z Rožďala vydejchat vodu, ale co s P.A. ??? Nad tou časovou osou zůstává rozum stát a jako hlavnímu pořadatelovi se o mě pokoušejí žaludeční vředy, závrať, spalničky, neštovice plané i roubované, padoucnicí konče.
Jsme tedy na místě ve třičtvrtě na šest a vyčkáváme konce tanečních. Pro jistotu jsme na dveře kulturáky vyvěsili náš plakát, to jako kdyby tanečníci chtěli zůstat. Nutno připomenout, že ve Zdicích nevisel jediný plakát, a to proto, že Městský úřad za to chce peníze a ty Frída neměl, takže o akci neexistovala žádná povědomost. Bereme tedy kulturák útokem, bleskem obsazujeme jeviště, taháme kabely, Zlatovláska vláčným krokem přichází, odkládá baskytaru a jde do konzumu pro pivo, my ostatní připravujeme nástrojovky a ladíme. Přijíždí Velkej fuel s P.A. aparaturou. Také staví a je v dobré náladě, která se hlavně projeví tím, že ani na jevišti, ani v hledišti nebude toho dne nic slyšet. Zlatovláska jde na jeviště, snaží se naladit basu, po chvíli se mu to i částečně daří a zkoušíme zvuk. Válcovny plechu Frýdek Místek hadr. Ukazuje se, že i přes moje varování osobní inzultace nikdo z poblijonů necvičil. Hudba nejednotná, nepřesvědčivá. Zvuk, místo toho aby se lepšil, se spíš zhoršoval. Velkej fuel co chvíli trápil delay a z odposlechů šumělo tak, že by se Niagára mohla stydět. Od osmi hodin poletuje prostorem Frída už už abysme šli hrát. Kdyby blbeček chodil častějc na akce podobného druhu, tak by věděl, že v osum večer lidi ještě seděj u televize a koukaj na sport. Teprve poté se možná odebéřou na kulturní produkce jako je ta naše. Je něco po půl deváté, jdeme na jeviště a dávám bubeníkovi smluvený signál aby do mého přivítání přítomných hrál bubenické sólo. Bubeník, který vše odsouhlasil a vše potvrdil, že všemu rozumí a že bude mé přivítání podmalovávat vířením bubínku a jiným hlukem najednou zjišťuje, že je zřejmě v jiném časoprostoru a odevzdaně se na mne dívá s výrazem v očím, který prozrazuje, že vůbec netuší o co tady dneska večer go. Znechuceně mávnu rukou a zvoláním „TAK HEZKÝ VEČER“ oslovuji publikum. Publikum nereaguje, neboť Velkej fuel právě ukazuje Penkovi, kterej se též přišel podívat, možnosti jeho procesoru, a můj mikrofon je na začátku naší produkce jaxi vypnutý. Zvukař na mé volání nereaguje. Oba s Penkem kroutí s čudlíky a tahají za kdeco, teprve po chvíli se všímají, že naše kapela je již delší dobu nastoupena a zapínají mikrofon. V duchu proklínám všechny zvukaře světa, neboť je jim na podiu člověk vydán na milost a nemilost a zkoušíme hrát první písničku. Jako obvykle začínáme Ropuchou. Každé páté slovo se topí v ohromné kouli podle toho, jak Velkej fuel právě kroutí s delayem nebo reverbem, popř. oběma. Po třetí písničce přichází Penk s tím, že není slyšet basa. Namítám, že před 15 minutama se mi dušovali, že všechno funguje a že můžeme začít hrát a posílám oba doprdele. Pomalu ale jistě uzrává moje myšlenka vyhodit všechny ty staré krámy, co má člověk doma a koupit jednu pořádnou aparaturu, která nešumí, nepíská, nebrumí a posadit za ni Vlastoše a trošku mu důvěřovat. A všechny ostatní enteligenty a kibice bez varování rovnou posílat doprdele.