Dnes jedeme hrát do Jihoměstského pivovaru v Praze 11. Je to nádherné místo plné dobrot a usměvavých lidí. To ještě nevíme, že dnešek bude ve znamení hektična a zmatků. Dojíždíme k zadnímu vchodu restaurace a jdeme se hlavním vchodem pozdravit. Na vstupních dveřích visí náš plakát. Třeseme rukou majiteli restaurace a jdeme vynášet naše haraburdí. Stavíme aparaturu a nic nenasvědčuje tomu, co přijde vzápětí. Aparatura už komplet stojí a zbývá zapojit naše efekty. Elvisovo efekt je zapojen a svítí. Otevírám kufr můj, vybaluji efekt a hledám napáječ. Není. Prohrabuji kufr. Napáječ není. Prohrabuji i ostatní kufry a krabice. Napáječ nikde. V hlavě si promítám film ze včerejška, kdy jsem do našich krabiček dohrával podklady k dalším písničkám a snažím se vzpomenout na všechny mé včerejší pohyby a moment, kde skončil napáječ mimo kufr. Je půlhodina do začátku představení, a tak se ptám majitele pivovaru, jestli nemají někde v místě na půjčení univerzální napáječ – takový ten, co se dá koupit u každého vietnamce za 150Kč. Nemají. Rychlý dotaz: Kde je nejbližší elektro ? Prý Planeo přes ulici. Do  začátku zbývá 25 minut. Nic není ztraceno. Vybíhám ven a pomocí google maps hledám Planeo. 150 metrů letmým sprintem v lakýrkách trvá asi 7 minut, vbíhám do prodejny a ptám  se prvního prodavače na univerzální napáječ – „takový ten obyčejný s výměnnými konektory, co se dá koupit u každého Vietnamce za 150 Kč“.

„To musíte do vedlejší řady regálů, tady jsou grily a mikrovlnky.“, odtuší prodavač.

Prolétnu druhou řadu regálů, ale nic, co by vypadalo, jako univerzální napáječ, nenacházím. Vracím se tedy k prodavači, který mne poslal do druhé řady s dotazem, kde to mám teda hledat ?

„A kam jedete na dovolenou ?“, ptá se prodavač ?

“ Jak to mám vědět ? Já nikam nejedu. Potřebuju napáječ“ odpovídám, popadaje zbytky dechu, který mi zbyl po sprintu mezi bloky domů

„No ale v každé zemi mají jiné zásuvky, takže tam tu naší – českou – zástrčku nedostanete“

„Ale já nikam nejedu – potřebuju univerzální napáječ do naší rozvodné sítě – ale s výměnnými konektory – každý je přece jinak silný – každé rádio, přehrávač má přece tu díru jinak tlustou, ne ?“

„No dobře – a  kam teda jedete na tu dovolenou ?“, nedá pokoj prodavač a o mě se pokoušejí mrákoty.

„Nejedu nikam, potřebuju univerzální napáječ ke kytaře“, sípu z posledních sil a v duchu posílám nebohého prodavače na druhý konec sluneční soustavy.

„Tak tohle tu nekoupíte. To musíte do Datartu, ten je asi deset minut odsud“

„Vy fakt nemáte obyčejný univerzální napáječ, který potřebuje každý jouda několikrát do roka ?“

„Ne.“

Vybíhám tedy sprintem do garáže, startuju auto a najíždím na dálnici. Letmo zadávám do navigace adresu Datartu, navigace se poměrně rychle zorientuje. K cíli je to fakt asi 10 minut. Jedu s větrem o závod, takže nakonec cesta trvala minut jen devět a půl.

Každá minuta se počítá. Parkuji smykem, vbíhám do Datartu a vznáším dotaz na univerzální napáječ. Prodavač se naštěstí chytá hned. Od dob socialismu se tu nezměnilo vůbec nic. „Nemáme…“, odtuší prodavač. „Ale naproti v Bauhausu mají – včera jsem jí tam kupoval“. Děkuji prodavačovi a můj sprint Prahou pokračuje. „Naproti“ ale dle navigace obnáší asi kilometr běhu + jednu velkou křižovatku. Barvy na semaforu vidím už jenom mlhavě a jakoby periferním viděním. Chodcům svítí červená. Taková hodně světle červená. Spíš taková jakoby do oranžova. V běhu ovšem hodně světle oranžově. Slavný astronom Jiří Grygar by dotyčnému zájemci mohl vysvětlil, že blízko rychlosti světla dochází k posunu barev – tzn. rudý posuv. Já ovšem rychlostí blízko  světla právě běžím. Takže ta hodně světle oranžová mi teď svítí jako docela sytě zeleně. Náhodou nic nejede, takže bez ohledu na varovné blikání semaforu přebíhám na druhou stranu velké křižovatky. Sotva popadám dechu, v plicích to pálí, jak kdybych dýchal kyselinu sýrovou – a to z pravého sýra. Odhaduji, že to byl pravá italská Gorgonzola. Gorgonzola mimochodem hodně odleželá.  Dobíhám do Bauhausu. Chytám prvního prodavače a jedním dechem vznáším dotaz na univerzální napáječ, co se dá u každého vietnamce koupit za 150Kč. „Jééé, pane, tak to Vás musím zklamat. My tu máme spoustu napáječů, ale ani jeden nestojí 150Kč“, a vede mě k regálu plnému všemožných napáječů. Bleskem vybírám ten nejvýkonnější, platím 499Kč a běžím přes křižovatku zpátky k auto. Nastavuji navigaci za zpáteční cestu, letím s větrem o závod, oproti  deseti minutám, které spočetla navigace, šetřím celou jednu minutu, parkuji smykem, vybíhám z auta do pivovaru. Je přesně 20:10 – a v restauraci se tísní asi 7 lidí…

„Kde jsou všichni ?“, ptám se obsluhy a narychlo vybaluji právě zakoupený napáječ a kontroluji napájecí napětí, abych si náhodou efektový procesor neodpálil. Obsluha pouze krčí rameny. Majitel podniku přichází s dotazem, co budeme dělat, neboť veškerá návštěva spadá pouze pod náš fanklub – z jeho strany nepřišel nikdo. Domlouváme se tedy, že program uděláme v redukované formě za menší peníz a souhlasíme s tím, že budeme v létě angažováni jako součást jiné akce.

Hrajeme, náš fanklub tancuje, seč mu síly stačí, ale přece jenom to vypadá divně, když se na prázdném tanečním parketu vlní pět osob. Po devadesáti minutách končíme naši hudební křeč, se loučíme s naším fanklubem a balíme. Přichází pan majitel a chválí nás, že hrajeme moc hezky a že se určitě nevidíme naposledy.

Nakládáme náš potulný cirkus zpátky do auta a vyrážíme noční Prahou zpátky domů, na západ…