Jedeme slavit Silvestra do Jižních Čech.  Vyhlášený klub se jmenuje Stodola u Majdy v Potočné nedaleko Číměře. Spolu s námi má hrát slavná kapela Antikvartet Dušana Vančury, takže to vypadá, že dnešní večer bude mít hvězdné obsazení. Vybalujeme aparaturu a přemýšlíme, jestli bude lepší hrát jako první, či druzí. Pořadatel nás ale hned vyvádí z omylu, když prohlašuje, že zpěvačka Antikvartetu má skoro 39°C horečky, a tak to celé zůstává na nás. Počítáme, jakým způsobem vyrobíme z dvouhodinového repertoáru repertoár tříhodinový a vychází nám to na 6-7 písniček a 10-15 minut přestávky. Lidé se scházejí a je veselo. Venku zuří jarní počasí, sluníčko svítí, teploměr ukazuje asi 15°C.

Začínáme hrát, lidé tleskají a vypadá to dobře. Po první serii přichází zvukař od Antikvartetu, který dorazil popřát hezký nový rok a vypít kafe a hlásí, že zvuk je příliš jedovatý, takže nahráváme do mixážního pult jinou konfiguraci a pokračujeme. Lidé tančí, tleskají, pískají a produkce pomalu pokračuje.  Blíží se desátá hodina večerní a nám došel repertoár. Přesně 3 hodiny hraní. Loučíme se s publikem a přejeme mnoho úspěchů v novém roce. Publikum vybaluje kytary, banja, kde se vzal tu se vzal uprostřed místnosti stojí kontrabas a naše rockandrollová show se obratem ruky mění v trampský potlach. Hraje, kdo má ruce, nohy. Elvise bolí hlava, a tak jde spát – Silvestr neSilvestr. Já střídám elektrickou kytaru a kontrabas. Dvě hodiny utečou jako nic a společnost se baví tak, že skoro propásne půlnoc. Hrajeme dál a kolem jedné hodiny ráno začíná společnost pomalu řídnout. Kolem druhé hodiny ranní oslavu oficiálně ukončujeme a jdeme spát. 

Ráno se budíme po deváté hodině ranní. Vítá vás sluníčko a jarní počasí s teplotami okolo 17°C. Nový rok, jak vyšitý. Příroda voní jarem, všechno se zelená, chybí jen kvetoucí tulipány. Snídáme. Po včerejšku jsme zničeni, jak trhací kalendář. Mlčky přemýšlíme na skutečností, že všechno nabízené jídlo, je z loňska. Balíme aparát a pomalu vyrážíme domu   U Benešova se zatahuje a když dorážíme domu, zjišťujeme, že přes celé Střední Čechy se táhne neprostupná deka a je o skoro deset stupňů chladněji než na jihu. Vykládáme aparaturu a losujeme, kdo půjde zatopit.  Tak příjemnou společnost už jsme dlouho nezažili. Sem se budeme vracet vždy velmi rádi.

 

 

Pokračování z příspěvku Elvis ve Stodole u Majdy, Potočná, Číměř

K Libušce do Lidic jezdíme dvakrát ročně. Vždy na Vítání jara a loučení se zimou a pak na Loučení s podzimem a vítání zimy, což je vlastně taková předvánoční sešlost. Tato sešlost se pořádá v Domově seniorů v Lidicích. Podle mne je to označení dost zavádějící, neboť tam žádní senioři nebydlí, resp. dle dnešních měřítek dožití a plánovaného odchodu do důchodu je osmdesátka v životě člověka v podstatě jen takové pozdní odpoledne. 

Přijíždíme do Lidic, vítáme se se všemi starými přáteli a hned vybalujeme aparaturu. Druhá kapela už hraje, a tak nemusíme spěchat. Vše je nastaveno už od včerejška, takže jenom srovnáme hlasitosti a můžeme jít na věc.

Pouštíme se do našich kamarádů plnou silou, písnička střídá písničku a všichni se nenuceně baví. Hlavní velitelka a pořadatelka Eva průběžně doplňuje věnečky a chlebíčky a i když se soustředíme na hru, je pořád na co koukat.

Vzhledem k tomu, že hrajeme pro naše kamarády a vzhledem k tomu, že naši kamarádi už náš repertoár v podstatě znají, ozývá se potlesk spíše sporadicky. Ale nám to nevadí a pereme do nich bez přerušení další fláky. Vzhledem k tomu, že jsme po včerejšku rozehraní, sólo střídá sólo a muzika má říz. Sami máme radost, jak dobře nám to jde dneska od ruky …

 

Hrajeme asi 45 minut, vybíráme ty nejlepší a nejznámější hity a naše hudební okénko se brzy chýlí ke konci. Střídá nás zase kapela Mára a Pája, měl bych tam hrát i já, ale muzikantů je tam dneska jak psů, takže likvidujeme donesené domácí zákusky a chlebíčky a zase pomalu začínáme ten náš potulný cirkus bourat.  Přijíždíme domu, vynášíme aparaturu a upadáme do hlubokého spánku…

Tak nějak slovo dalo slovo a my vyrážíme do Jižních Čech, kousek od Jindřichova Hradce do malé vesničky, která se jmenuje Potočná. Dnešní hraní jsme pojali jako výlet a jedeme na pohodu. O co je menší vesnička, kde budeme večer hrát, o to slavnější hospůdka se tam nalézá a tam hrají kapely velmi zvučných jmen. No a teď tam jedeme my. Trochu přemýšlím nad tím, že pořadatel odmítl naše plakáty s odůvodněním, že by je neměl kam vylepit, páč nikde není místo, trochu mi hlodá v hlavě počasí, neboť až do Českých Budějovic je relativně normálně, sice pod mrakem, ale normálně. Za Budějovicemi ovšem mraky rychle klesají a za chvíli už není vidět, kde končí mrak a kde začíná pole a člověk musí chtě nechtě sundat nohu z plynu. Blížíme se k Číměři a mlha houstne. Cestou hledáme s Elvisem na vývěsních plochách nějaký plakát, který by označoval naši dnešní produkci. Nic. Odbočka na Potočnou. Hroudy zmrzlého sněhu zužují již tak dost úzkou cestu. Přijíždíme do vesničky s asi dvaceti domky a staveními. Navigace velí projet celou vesnici. Hele. Plakátovací plocha ! Náš plakát ale nikde. Tušíme zradu. Na konci vesničky nás navigace navádí odbočit vlevo. Na dřevěné vývěsce visí kancelářská „á čtyřka“ a na ní obrázek našeho Elvise. Z deseti metrů neviditelné. Přijíždíme k útulné hospůdce a jdeme se přihlásit. V hospůdce sedí pět štamgastů, kteří sledují na velkoplošné obrazovce mistrovství světa v čemsi. Upocení hráči na obrazovce pronásledují tmavý rozmazaný flek.  Štamgasti přiznávají fotbal.  Jsou sice teprve čtyři hodiny odpoledne, ale když si spojím všechny indicie – tzn. neprostupná mlha, počasí, že by psa nevyhnal, odlehlost vesničky a ještě ten fotbal, je mi jasné, že dneska hrajeme přesilovku.

Máme postaveno a nazvučeno a už jen čekáme. Zbývá asi hodina do začátku produkce.  Dva ze štamgastů se zvedají, platí a odcházejí. No, začíná to hezky. Elvis kouká  do „hlediště“ dírou v závěru a několikrát počítá zůstavší, jestli se fakt při počítání nesplet. Nesplet.  Fakt tam seděj jen tři lidi. Slibujeme si, že to odehrajeme s úsměvem na rtu i kdyby tam seděl člověk jen jeden a psychicky se s nastalou situací srovnáváme. Deset minut do začátku. Přišli dva lidi. V kapele zavládl optimismus. Venku je mokrá tma. Mlha, která by se dala krájet. V tomhle počasí nemůže nikdo normální chodit na koncert do vesnice o sto obyvatelích.  Přichází Majda – symbol a spolumajitelka této útulné hospůdky. Vycházíme na podium, vítám posluchače a vykopáváme písničkou My baby left me. Hrajeme pro šest lidí. Druhá písnička. Otevírají se dveře a  dovnitř vchází rodina se dvěma dětmi. Dveře se ještě nestačily zavřít a vcházejí dva další návštěvníci. Furt někdo courá. Do konce třetí písničky je v lokále už asi 16 lidí a už se i mění akustika sálu a mikrofony nemají tendenci napískávat. Hrajeme, děláme publiku kašpary, děti začínají tancovat a ti méně stydlivější dospělí dokonce zkoušejí nějaké taneční kroky.  Vzhledem k tomu, že většina elvisovo písniček je ve dvoučtvťovém taktu, sedí jim tam v podstatě všechno od country tanců po polku.

Děláme přestávku a jdeme do šatny. Koukáme s Elvisem na sebe a snažíme se dnešní večer aspoň nějak hodnotit. Nejde to. Na hodnocení je ještě příliš brzo. Jdeme na druhou půlku. Ta se skládá z balad a melodických písniček staršího Elvise. Polka se mění v ploužák a jdou tancovat i ty, kteří se předtím styděli.  Na řadu přišla vypalovačka Rock arount the clock od Bila Halleyho.  Hraju sólo, prsty se mi trochu zamotaly, ale není to moc slyšet, rytmicky to sedí a já se tvářím, že to tam má takhle být. Sólo je téměř u konce a najednou se (proti všemu očekávání) ozve vlna jásotu, pískotu a potlesku. Asi se to líbílo.

Dvě hodiny jsou za námi. Končíme písničkou Crazy little things called love od Fredie Mercuryho. Šestnáct lidí tleská a dožaduje se přídavku. Tož jo. Hrajeme tedy Pretty Woman od Roye Orbisona. Potlesk. Ok, tak eště jednu. Vybalujeme tedy Norwegian wood od Beatles.  Koncert končí. Jsme rádi, že se vše nakonec v dobré zvrátilo.

Přichází jeden z posluchačů a druhý spěchá za ním. První mluví něco německy a živě gestikuluje. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze Guten Tag a Ich liebe dich, krčím rameny a používám první z frází. Pán také odpovídá Guten Tag a přidává ještě zákeřné slůvko „auch“. To už ale přibíhá druhý z pánů a překládá. Němec je naší  produkcí nadšen, chce si nás vyfotit, chce navštívenku. Jdu za pořadatelem, který si od nás vzal všechny naše velké plakáty, co jsme vezli s sebou pro strýčka příhodu a žebrám jeden zpátky. Elvis plakát podepisuje, já fotím a Němec je spokojen. 

V této hospůdce je milá tradice, že vystupující kapela dostane pekáč bůčku. Koukáme s Elvisem na jídlo pro minimálně deset osob a přemýšlíme. Každý si bereme chleba s teplým pečeným bůčkem, přidáváme pikantní okurku a zbytek pekáče nabízíme ostatním. Nikdo si ale nebere, a tak pekáč zůstává na stole na ráno. Zkouším místní Čertovské červené pivo Lobkowitz. Vynikající. Necháváme aparát aparátem a po zavření hospůdky jdeme spát do připraveného pokojíku. Je tam nádherně vytopeno.

Ráno vstáváme před devátou a jdeme na snídani.  Fantastické obložené talíře ve stylu švédských stolů. Ani na Elvisovo bezlepkovou dietu nezapomněli. Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se a vyrážíme. Teda chceme vyrazit, načež zjišťujeme, že včerejší odhad byl správný – včerejší noční mlha na autě zmrzla a některé dveře otevíráme násilím zevnitř, protože se klíčkem nedá do zámku dostat. Dneska jedeme hrát na tradiční předvánoční sešlost Libušce do Domova Seniorů Oáza v Lidicích. Spolu s námi tam budou hrát naši kamarádi z kapely Mára a Pája.  Chvíli svítí sluníčko, chvíli chumelí, občas musíme sundat nohu z plynu, neboť se nás snaží boční vítr sfouknout z  dálnice do škarpy. Do Lidic dojíždíme s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale to nevadí. Nálada je komorní, a tak se se všemi vítáme a hned vybalujeme aparaturu.

 

Pokračování v příspěvku Elvis v Lidicích

 

Kdysi, v minulém století, jsem pracoval ve slévárně.  Odléval jsem tam železo. Práce to byla hezká. Sice jsem od té doby trochu chabrus na záda (ono taky mít zepředu 1300°C a zezadu -10°C je někde poznat), ale parta tam byla vynikající a na  tu dobu mám stále kupu vzpomínek. No a před pár léty jsme se my „pozůstalí“ začali vždy před Vánocemi scházet na takové malé oslavě ve vyhlášené restauraci v pivovaru Berounský Medvěd – kupodivu v Berouně. Letos jsem hlavnímu organizátorovi nabídnul, jestli to povídání nechce zpříjemnit Elvisem.   Chtěl a dokonce můj nápad ohodnotil slovem „vynikající“. Takže jsme se s dvouhodinovým předstihem sešli v Berounském pivovaru, nanosili harampádí, zprovoznili celý ten náš potulný cirkus a čekali, jak nás přijmou mí bývalí kolegové, kteří ovšem o produkci nevěděli.  Akce nakonec dopadla nadmíru dobře. Hráli jsme krátké série po cca třech písničkách, abychom moc nerušili a bylo to přesně to, co bylo potřeba. Nakonec jsme byli oficiálně pochváleni za vzorně připravenou akci.

Co se ale nesmí nezmínit, to jsou marinovaná Berounská vepřová žebírka. Kdykoliv jedeme okolo, tak si je tam dáváme – jářku „Nebe v hubě“. Jsou to ta nejžebírkovatější žebírka na světě ! Vřele doporučujeme každému strávníkovi !

Domu jsme jeli hodně po dvaadvacáté hodině. Plni dojmů z toho, že já jsem zase viděl své bývalé kolegy, i když nás každým rokem nějak ubývá, Elvis z další zkušenosti z hraní před cizím publikem a hlavně ze zjištění, že naši muziku mají lidé rádi…