Chytili jsme s Elvisem covida. Oba. A to v rozmezí dvou dnů.  Já horečky 39°, Elvis na tom byl o poznání líp. Jenže toho zase bolelo v krku. Prostě věci, po kterých člověk touží ze všeho nejvíc. O to víc nás potěšilo, když v polovině března 2022 zazvonilo na mém mobilu neznámé telefonní číslo s nabídkou učinkování na charitativním koncertu ve Zdicích. Politika je nám cizí, nerozumíme jí, ale potěšila nás možnost se prezentovat v naší vlastní obci, kde nás vlastně vůbec nikdo nezná – snad kromě sousedů, kteří jsou občas proti své vůli  nuceni ocenit naše hudební kvality, linoucí se do dali z našeho podkroví. Termín koncertu byl stanoven na 7.4.2022 a my tajně doufáme, že budeme do té doby funkční.

Jakmile nám to zdravotní stav dovolí, okamžitě začínáme cvičit a já zjišťuji, že po covidu dost dobře necítím konečky prstů, prostě to občas mravenčí, tím pádem se znova učím hrát na kytaře, neboť v rychlých rockandrolových sólech mi prsty co chvíli mačkají něco jiného, než mají, občas mi trsátko na struně zamrzne a namísto, aby za strunu drnklo, odnese si strunu s sebou, případě rovnou skončí na zemi. To trsátko, samozřejmě.

Ačkoliv je koncert až od 18:00 hodin, v den koncertu si s Elvisem bereme dovolenou, aby bylo dost času na  poslední zkoušku a zabalení harampádí.  Ráno cvičíme s tím výsledkem, že dneska to nějak dáme a když to nedáme, musí to vypadat tak, jako bychom to dali – prostě lidi si toho nesmí všimnout.  Trochu si ještě barvíme vlasy, neboť Elvis je blonďák (neboť mu černě nabarvené vlasy od loňského Oktoberfestu už odrostly)  a já už vlastně taky. Spěcháme, a tak to Elvisovi blbě chytlo, takže má hlavu flekatou a já namísto vlasů černých odcházím s vlasy fialovými. No co, v nejhorším se nám budou smát a bude veselo. Balíme a odjíždíme o tři ulice níže, do míst, kde leží již mnoho desetiletí zdický kulturák. Stavíme aparaturu, pokoušíme se zvučit, ale z beden se line pouze nesrozumitelná koule zvuku. Náš nádherný společenský dům je totiž bývalá sokolovna – se vším, co k tomu patří. Sundaly se pouze kruhy a ribstole, jinak je prostor akusticky naprosto netlumený a vyslovené slovo se ještě 3x vrací zpět. Zkoušíme nastavit zvuk aspoň tak, aby nás posluchači nevypráskali, místní zvukař nám nabízí napojení na místní PA (což je ještě horší) a jdeme ještě cvičit. Postupem doby zjišťuji, že prsty zase neposlouchají, ale už jsme tady a kdo by z boje utíkal, ne ? Děsím se strašného echa, které se po drnknutí do strun kytary vrací s půlvteřinovým zpožděním vrací ze sálu. Ve sluchátkách ale máme to, co potřebujeme, takže holt nasadíme i druhé sluchátko (standardně hrajeme pouze na jedno) a tak se ozvěny ze sálu nevšímáme.

Program pokračuje a na nás se s mírným zpožděním dostává řada až ve 20:10. Aparaturu máme oživenou, stačí pouze přenést mikrofonní stojany a procesory a můžeme hrát. Začínáme písničkou My baby left me. Přes černé brýle vidíme ze sálu kulový, takže tréma brzo opadává a teprve potlesk na konci písničky nás utvrzuje v tom, že budeme zpestřením a hlavně oživením dnešního programu. Připadá mi, že občas kazím sóla – i přes sluchátka slyším, že některé tóny nejspíš do sálu nedorazily, ale na videu nic nechybí, takže asi jsem to zahrál dobře. Z Elvise i ze mě leje jako z konve, hrajeme jako o život, lidé tleskají. Začínáme písničku Stuck on you. Hned první akord a procesor špatně chytil harmonii. Zní to divně, tohle se nám ještě nestalo. Místní zvukař naštěstí pohotově stáhnul moji šavli. Přidávám si kytaru, aby měl procesor víc signálu a písničku nějak dohráváme.

Končíme, jdeme stranou, lidé tleskají a my uvolňujeme podium dalšímu vystupujícímu. Děsně z nás leje a rychle měníme oblečení za suché. Do šatny za námi přichází malá holčička a sděluje nám, že to bylo moc hezké a že se jí to  moc líbilo. Děkujeme holčičce za projevenou důvěru a protože program mezitím skončil, jdeme balit. Venku děsně leje. Z nás stále taky.

Nemůžu spát, celou noc přemýšlím nad tím, proč ten procesor chytil ve Stuck on you tu harmonii tak špatně.  Ve tři ráno jdu ještě do zkušebny, celé si to poskládám a pozapojuji a chci si to celé vyzkoušet, protože tohle nám aparatura ještě neudělala. Ze spaní už stejně nic nebude, a tak drátuju a točím čudlíkama. Něco tu ale chybí. Ááááááá, už to mám. V tom spěchu a nervozitě jsme doma nechali tenký kablík, který oba procesory propojuje, takže můj procesor si vymýšlel harmonie nazdařbůch. No, příště si holt dáme pozor… 🙂