Jedeme slavit Silvestra do Jižních Čech.  Vyhlášený klub se jmenuje Stodola u Majdy v Potočné nedaleko Číměře. Spolu s námi má hrát slavná kapela Antikvartet Dušana Vančury, takže to vypadá, že dnešní večer bude mít hvězdné obsazení. Vybalujeme aparaturu a přemýšlíme, jestli bude lepší hrát jako první, či druzí. Pořadatel nás ale hned vyvádí z omylu, když prohlašuje, že zpěvačka Antikvartetu má skoro 39°C horečky, a tak to celé zůstává na nás. Počítáme, jakým způsobem vyrobíme z dvouhodinového repertoáru repertoár tříhodinový a vychází nám to na 6-7 písniček a 10-15 minut přestávky. Lidé se scházejí a je veselo. Venku zuří jarní počasí, sluníčko svítí, teploměr ukazuje asi 15°C.

Začínáme hrát, lidé tleskají a vypadá to dobře. Po první serii přichází zvukař od Antikvartetu, který dorazil popřát hezký nový rok a vypít kafe a hlásí, že zvuk je příliš jedovatý, takže nahráváme do mixážního pult jinou konfiguraci a pokračujeme. Lidé tančí, tleskají, pískají a produkce pomalu pokračuje.  Blíží se desátá hodina večerní a nám došel repertoár. Přesně 3 hodiny hraní. Loučíme se s publikem a přejeme mnoho úspěchů v novém roce. Publikum vybaluje kytary, banja, kde se vzal tu se vzal uprostřed místnosti stojí kontrabas a naše rockandrollová show se obratem ruky mění v trampský potlach. Hraje, kdo má ruce, nohy. Elvise bolí hlava, a tak jde spát – Silvestr neSilvestr. Já střídám elektrickou kytaru a kontrabas. Dvě hodiny utečou jako nic a společnost se baví tak, že skoro propásne půlnoc. Hrajeme dál a kolem jedné hodiny ráno začíná společnost pomalu řídnout. Kolem druhé hodiny ranní oslavu oficiálně ukončujeme a jdeme spát. 

Ráno se budíme po deváté hodině ranní. Vítá vás sluníčko a jarní počasí s teplotami okolo 17°C. Nový rok, jak vyšitý. Příroda voní jarem, všechno se zelená, chybí jen kvetoucí tulipány. Snídáme. Po včerejšku jsme zničeni, jak trhací kalendář. Mlčky přemýšlíme na skutečností, že všechno nabízené jídlo, je z loňska. Balíme aparát a pomalu vyrážíme domu   U Benešova se zatahuje a když dorážíme domu, zjišťujeme, že přes celé Střední Čechy se táhne neprostupná deka a je o skoro deset stupňů chladněji než na jihu. Vykládáme aparaturu a losujeme, kdo půjde zatopit.  Tak příjemnou společnost už jsme dlouho nezažili. Sem se budeme vracet vždy velmi rádi.

 

 

Pokračování z příspěvku Elvis ve Stodole u Majdy, Potočná, Číměř

K Libušce do Lidic jezdíme dvakrát ročně. Vždy na Vítání jara a loučení se zimou a pak na Loučení s podzimem a vítání zimy, což je vlastně taková předvánoční sešlost. Tato sešlost se pořádá v Domově seniorů v Lidicích. Podle mne je to označení dost zavádějící, neboť tam žádní senioři nebydlí, resp. dle dnešních měřítek dožití a plánovaného odchodu do důchodu je osmdesátka v životě člověka v podstatě jen takové pozdní odpoledne. 

Přijíždíme do Lidic, vítáme se se všemi starými přáteli a hned vybalujeme aparaturu. Druhá kapela už hraje, a tak nemusíme spěchat. Vše je nastaveno už od včerejška, takže jenom srovnáme hlasitosti a můžeme jít na věc.

Pouštíme se do našich kamarádů plnou silou, písnička střídá písničku a všichni se nenuceně baví. Hlavní velitelka a pořadatelka Eva průběžně doplňuje věnečky a chlebíčky a i když se soustředíme na hru, je pořád na co koukat.

Vzhledem k tomu, že hrajeme pro naše kamarády a vzhledem k tomu, že naši kamarádi už náš repertoár v podstatě znají, ozývá se potlesk spíše sporadicky. Ale nám to nevadí a pereme do nich bez přerušení další fláky. Vzhledem k tomu, že jsme po včerejšku rozehraní, sólo střídá sólo a muzika má říz. Sami máme radost, jak dobře nám to jde dneska od ruky …

 

Hrajeme asi 45 minut, vybíráme ty nejlepší a nejznámější hity a naše hudební okénko se brzy chýlí ke konci. Střídá nás zase kapela Mára a Pája, měl bych tam hrát i já, ale muzikantů je tam dneska jak psů, takže likvidujeme donesené domácí zákusky a chlebíčky a zase pomalu začínáme ten náš potulný cirkus bourat.  Přijíždíme domu, vynášíme aparaturu a upadáme do hlubokého spánku…

Tak nějak slovo dalo slovo a my vyrážíme do Jižních Čech, kousek od Jindřichova Hradce do malé vesničky, která se jmenuje Potočná. Dnešní hraní jsme pojali jako výlet a jedeme na pohodu. O co je menší vesnička, kde budeme večer hrát, o to slavnější hospůdka se tam nalézá a tam hrají kapely velmi zvučných jmen. No a teď tam jedeme my. Trochu přemýšlím nad tím, že pořadatel odmítl naše plakáty s odůvodněním, že by je neměl kam vylepit, páč nikde není místo, trochu mi hlodá v hlavě počasí, neboť až do Českých Budějovic je relativně normálně, sice pod mrakem, ale normálně. Za Budějovicemi ovšem mraky rychle klesají a za chvíli už není vidět, kde končí mrak a kde začíná pole a člověk musí chtě nechtě sundat nohu z plynu. Blížíme se k Číměři a mlha houstne. Cestou hledáme s Elvisem na vývěsních plochách nějaký plakát, který by označoval naši dnešní produkci. Nic. Odbočka na Potočnou. Hroudy zmrzlého sněhu zužují již tak dost úzkou cestu. Přijíždíme do vesničky s asi dvaceti domky a staveními. Navigace velí projet celou vesnici. Hele. Plakátovací plocha ! Náš plakát ale nikde. Tušíme zradu. Na konci vesničky nás navigace navádí odbočit vlevo. Na dřevěné vývěsce visí kancelářská „á čtyřka“ a na ní obrázek našeho Elvise. Z deseti metrů neviditelné. Přijíždíme k útulné hospůdce a jdeme se přihlásit. V hospůdce sedí pět štamgastů, kteří sledují na velkoplošné obrazovce mistrovství světa v čemsi. Upocení hráči na obrazovce pronásledují tmavý rozmazaný flek.  Štamgasti přiznávají fotbal.  Jsou sice teprve čtyři hodiny odpoledne, ale když si spojím všechny indicie – tzn. neprostupná mlha, počasí, že by psa nevyhnal, odlehlost vesničky a ještě ten fotbal, je mi jasné, že dneska hrajeme přesilovku.

Máme postaveno a nazvučeno a už jen čekáme. Zbývá asi hodina do začátku produkce.  Dva ze štamgastů se zvedají, platí a odcházejí. No, začíná to hezky. Elvis kouká  do „hlediště“ dírou v závěru a několikrát počítá zůstavší, jestli se fakt při počítání nesplet. Nesplet.  Fakt tam seděj jen tři lidi. Slibujeme si, že to odehrajeme s úsměvem na rtu i kdyby tam seděl člověk jen jeden a psychicky se s nastalou situací srovnáváme. Deset minut do začátku. Přišli dva lidi. V kapele zavládl optimismus. Venku je mokrá tma. Mlha, která by se dala krájet. V tomhle počasí nemůže nikdo normální chodit na koncert do vesnice o sto obyvatelích.  Přichází Majda – symbol a spolumajitelka této útulné hospůdky. Vycházíme na podium, vítám posluchače a vykopáváme písničkou My baby left me. Hrajeme pro šest lidí. Druhá písnička. Otevírají se dveře a  dovnitř vchází rodina se dvěma dětmi. Dveře se ještě nestačily zavřít a vcházejí dva další návštěvníci. Furt někdo courá. Do konce třetí písničky je v lokále už asi 16 lidí a už se i mění akustika sálu a mikrofony nemají tendenci napískávat. Hrajeme, děláme publiku kašpary, děti začínají tancovat a ti méně stydlivější dospělí dokonce zkoušejí nějaké taneční kroky.  Vzhledem k tomu, že většina elvisovo písniček je ve dvoučtvťovém taktu, sedí jim tam v podstatě všechno od country tanců po polku.

Děláme přestávku a jdeme do šatny. Koukáme s Elvisem na sebe a snažíme se dnešní večer aspoň nějak hodnotit. Nejde to. Na hodnocení je ještě příliš brzo. Jdeme na druhou půlku. Ta se skládá z balad a melodických písniček staršího Elvise. Polka se mění v ploužák a jdou tancovat i ty, kteří se předtím styděli.  Na řadu přišla vypalovačka Rock arount the clock od Bila Halleyho.  Hraju sólo, prsty se mi trochu zamotaly, ale není to moc slyšet, rytmicky to sedí a já se tvářím, že to tam má takhle být. Sólo je téměř u konce a najednou se (proti všemu očekávání) ozve vlna jásotu, pískotu a potlesku. Asi se to líbílo.

Dvě hodiny jsou za námi. Končíme písničkou Crazy little things called love od Fredie Mercuryho. Šestnáct lidí tleská a dožaduje se přídavku. Tož jo. Hrajeme tedy Pretty Woman od Roye Orbisona. Potlesk. Ok, tak eště jednu. Vybalujeme tedy Norwegian wood od Beatles.  Koncert končí. Jsme rádi, že se vše nakonec v dobré zvrátilo.

Přichází jeden z posluchačů a druhý spěchá za ním. První mluví něco německy a živě gestikuluje. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze Guten Tag a Ich liebe dich, krčím rameny a používám první z frází. Pán také odpovídá Guten Tag a přidává ještě zákeřné slůvko „auch“. To už ale přibíhá druhý z pánů a překládá. Němec je naší  produkcí nadšen, chce si nás vyfotit, chce navštívenku. Jdu za pořadatelem, který si od nás vzal všechny naše velké plakáty, co jsme vezli s sebou pro strýčka příhodu a žebrám jeden zpátky. Elvis plakát podepisuje, já fotím a Němec je spokojen. 

V této hospůdce je milá tradice, že vystupující kapela dostane pekáč bůčku. Koukáme s Elvisem na jídlo pro minimálně deset osob a přemýšlíme. Každý si bereme chleba s teplým pečeným bůčkem, přidáváme pikantní okurku a zbytek pekáče nabízíme ostatním. Nikdo si ale nebere, a tak pekáč zůstává na stole na ráno. Zkouším místní Čertovské červené pivo Lobkowitz. Vynikající. Necháváme aparát aparátem a po zavření hospůdky jdeme spát do připraveného pokojíku. Je tam nádherně vytopeno.

Ráno vstáváme před devátou a jdeme na snídani.  Fantastické obložené talíře ve stylu švédských stolů. Ani na Elvisovo bezlepkovou dietu nezapomněli. Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se a vyrážíme. Teda chceme vyrazit, načež zjišťujeme, že včerejší odhad byl správný – včerejší noční mlha na autě zmrzla a některé dveře otevíráme násilím zevnitř, protože se klíčkem nedá do zámku dostat. Dneska jedeme hrát na tradiční předvánoční sešlost Libušce do Domova Seniorů Oáza v Lidicích. Spolu s námi tam budou hrát naši kamarádi z kapely Mára a Pája.  Chvíli svítí sluníčko, chvíli chumelí, občas musíme sundat nohu z plynu, neboť se nás snaží boční vítr sfouknout z  dálnice do škarpy. Do Lidic dojíždíme s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale to nevadí. Nálada je komorní, a tak se se všemi vítáme a hned vybalujeme aparaturu.

 

Pokračování v příspěvku Elvis v Lidicích

 

Kdysi, v minulém století, jsem pracoval ve slévárně.  Odléval jsem tam železo. Práce to byla hezká. Sice jsem od té doby trochu chabrus na záda (ono taky mít zepředu 1300°C a zezadu -10°C je někde poznat), ale parta tam byla vynikající a na  tu dobu mám stále kupu vzpomínek. No a před pár léty jsme se my „pozůstalí“ začali vždy před Vánocemi scházet na takové malé oslavě ve vyhlášené restauraci v pivovaru Berounský Medvěd – kupodivu v Berouně. Letos jsem hlavnímu organizátorovi nabídnul, jestli to povídání nechce zpříjemnit Elvisem.   Chtěl a dokonce můj nápad ohodnotil slovem „vynikající“. Takže jsme se s dvouhodinovým předstihem sešli v Berounském pivovaru, nanosili harampádí, zprovoznili celý ten náš potulný cirkus a čekali, jak nás přijmou mí bývalí kolegové, kteří ovšem o produkci nevěděli.  Akce nakonec dopadla nadmíru dobře. Hráli jsme krátké série po cca třech písničkách, abychom moc nerušili a bylo to přesně to, co bylo potřeba. Nakonec jsme byli oficiálně pochváleni za vzorně připravenou akci.

Co se ale nesmí nezmínit, to jsou marinovaná Berounská vepřová žebírka. Kdykoliv jedeme okolo, tak si je tam dáváme – jářku „Nebe v hubě“. Jsou to ta nejžebírkovatější žebírka na světě ! Vřele doporučujeme každému strávníkovi !

Domu jsme jeli hodně po dvaadvacáté hodině. Plni dojmů z toho, že já jsem zase viděl své bývalé kolegy, i když nás každým rokem nějak ubývá, Elvis z další zkušenosti z hraní před cizím publikem a hlavně ze zjištění, že naši muziku mají lidé rádi…

 

 

 

 

 

Taxme si zahráli na festivalu kozy.cz
Čekali jsme nějaký harém, ale fakt byly všude jen samý kozy. A taky traktor. Traktor Zetor. A tady spousta super lidiček. Na podobné akci jsme byli poprvé. Nejdřív jsme naprosto neoznačenou samotu trochu hledali, ale když jsme uviděli na protější stráni hromadu aut a stanů, řekli jsme si, že tohle asi bude vono. Chvíli jsme se škrábali do prudkého kopce kamenitou cestou, což s předním náhonem a aparaturou v kufru nebylo úplně nejsnadnější, ale nakonec se zadařilo. Zaparkovali jsme auto mezi ostatní a šli obhlédnout situaci. Kapely již jamovaly a my na chvíli znejistěli, jestli jsme tady žánrově vedle undergroundu a psychedelic rocku s Elvisem vůbec správně. Chvíli jsme se dohadovali s místním zvukařem, který nedokázal pochopit, proč si vezeme vlastní aparaturu, když tam aparatura je, ale když jsme mu vysvětlili naši logiku drátování, nakonec svolil.
Jdu na parkoviště, sedám do auta a pomalu jedu ke stodole, kde produkce probíhá a kde má zvukař zaparkovanou svoji dodávku. Vyložíme a zase zajedu zpátky na parkoviště. Nechci tu vadit a dělat rozruch. Na parkovišti (louka) je přece jenom víc místa. Stále ještě nevíme, jestli nebudeme hrát i zítra a jestli nepřespíme na louce ve stanu. Přede mnou jde pomalým krokem jeden z návštěvníků festivalu. Takové to tempo, jako když jde procesí. Kamenitá cesta je do kopce a není delší, než nějakých 75 metrů. Přední kola co chvíli poskočí na kameni a já bych potřeboval auto trochu rozjet, neboť mám strach, že sem tam odletující kamení někoho trefí. Že by ta osoba udělala dva kroky stranou a nechala mě projet, to nehrozí. Takže se deset minut pomalu škrábu za tím individuem a když už jsem vedle zvukařovy dodávky a zhasínám motor, odněkud vybíhá pořadatel, divoce mává rukama a huláká na mě, jestli jsem se nezbláznil. Proč, to mi neřekl. Vysvětluju mu, že pokud tu máme hrát, je potřeba nějak tu aparaturu k podiu dostat a v rukách těch deset kufrů fakt těch 100 metrů z louky nosit nebudeme. Nechápu, že kapely tu nemají nějaký zvláštní status, který by jim dovoloval si s tím autem k podiu přijet a harampádí vyložit. Pořadatel se po chvíli uklidňuje a jde někam pryč. S Kubou vynášíme kufry a harampádí a jdeme čekat do fronty na podium – kdo dřív přijde, ten dřív hraje. Kapely jamují jak o život, improvizace střídá improvizaci a program se neustále natahuje. Kde se vzala tu se vzala, protáhla se pod plachtou drobná blondýnka a se slovy „Já je znám, to jsou místní, ti jsou schopni improvizovat dva dny v kuse, to byste si nezahráli“, jde za bubeníkem, aby to už utnul, že jsou tady taky ostatní. Pak jde zpátky k nám a se slovy „To byste se nikdy nedočkali“ se na nás směje. Ptám se, jestli je rockandroll pro tento festival dobrou volbou, že se mi to prostředí nějak nepozdává, ale odpověď mě uklidňuje. Lidi už maj toho jamování a undergroundu plný zuby a změna přijde vhod. „Normální muziku“ si poslechnou rádi.

Konečně je mjůzikplac volný a jdeme rychle tahat dráty. V tom přichází zvukař, který je oproti chvíli, kdy jsme přišli a kdy se jevil dost nepřístupně a nic se mu nezdálo dost dobrý, naprosto v pohodě a klidu. „Kluci nespěchejte, dvacet minut pauza, zvuková zkouška, žádnej stres“, najednou uklidňuje a my máme trému o poznání menší. Hrajeme v kraťasech a bez kostýmů, protože by se to sem dle našeho názoru asi moc nehodilo. Máme naladěno, zvukař nastaveno, sem tam to trochu pískne (máme mix nastaven přece jenom víc do výšek a zvukař s naším tabletem neumí, takže prostě kompromis). Hrajeme jak o život, lidé podupávají, někteří tančí do rytmu, někdo jen srká pivo. Občas šáhnu vedle, protože světla nám svítí do zad a nevidím na hmatník. Hrajeme Stuck on you. Heligón nějak divně chytá harmonie. Vzpomínám na zdický charitativní koncert a málem mě trefí. My zase zapomněli propojit heligony, takže ty krabice na sebe zase neviděj. Dozpíváváme písničku, připojuji drát a zase to do lidí hustíme pod tlakem. Po asi 45 minutách přichází nějaký muzikant, že i my hrajeme dlouho a že oni si chtěj taky zahrát, takže se loučíme a hrajeme Rock around the clock. Potlesk, pískot a prý zahrajte ještě jednu. Takže hrajeme ještě Crazy little things called love od Fredýho. Potlesk, pískot. Zahrajte eště. My ale ze slušnosti balíme. Zvukař nám dává znamení, že má zamutováno a my v rychlosti balíme kabely a snažíme se tu nic nezapomenout. Když máme sbalenou asi polovinu těch našich nesmyslů, jde si zvukař odpojit své kabely z našeho mixu a se slovy „Kluci, pecka“ komentuje naši produkci. Hodnocení potěšilo. Když máme sbaleno a nepřekážíme dalšímu učinkujícímu, chvíli si se zvukařem povídáme o našem zvučení a proč to občas napísklo. No prostě to máme seřízené na naše bedny, no 🙂

Jdu pro auto. Mezi stany hoří ohníčky, někde hraje rádio, někde kytara. Velký Měsíc svítí vysoko. Hódně vysoko. Asi tak 640000 kilometrů. Jedu pomalu loukou směrem ke stodole, kde jsem se před třemi hodinami hádal s pořadatelem. Dojedu až ke stodole, vypínám motor, zháším světla. V tu chvíli se odněkud objevuje pořadatel, divoce mává rukama a nadává mi, jestli jsem se nezbláznil a proč mi na autě svítěj světla denního svícení. Argumentuji, že to chtěj policajti, že bych jinak platil pokutu. Odpovědí je mi sdělení, že on není policajt a že na jeho pozemku světla denního svícení svítit nemusejí. Naštěstí automatika LED světla po deseti vteřinách vypíná sama, já posílám pořadatele do prdele, že fakt nemám jinou možnost, jak tu aparaturu naložit, že jsem to s ním řešil odpoledne a že už se s ním o tom bavit nebudu. Pořadatel mizí někam do tmy a já jdu k netrpělivě čekajícímu Jakubovi, který v chumlu mániček hlídá naše poklady. Rychle nakládáme, rozdáváme pár navštívenek a loučíme se s blondýnkou, která nám udělala místo na place, máničkama i zvukařem a hodnotíme, jestli jít rozdělat stan na louku, zítra hrát znova, nebo jen přespat a jet domu ráno, nebo to zabalit a vyrazit domu ještě na noc. V hlavě mi běží film s oběma hádkami s pořadatelem a je rozhodnuto. Jedeme domu. Tohle fakt nechceme zažít podruhé a kazit radost z koncertu si nechceme.

Startuji, ještě jednou kontrolujeme, jestli nám některý z kufrů nechybí a vyrážíme do tmy. Je skoro půlnoc a než sjedeme z kopce kamenitou cestou o5 na hlavní silnici, potkáváme další trousící se hloučky opozdilců, kteří se drápou do kopce. Do nejbližší vesnice je to asi dva kilometry a po cestě se ještě vyhýbáme dvěma skupinkám černých individuí, které osvětluje jen Měsíc a světla reflektorů. Najíždím na hlavní silnici, Kuba mi podává jeden ze dvou řízků, které jsme doma vyfasovali a které zbyly na horší časy v krabičce, přidávám plyn a hurá domů…

Ozvali se nám senioři z klubu Zvonek v Králově Dvoře, kteří si ještě pamatovali naši někdejší veleúspěšnou country skupinu Nablind – konkrétně jedno naše představení, které jsme hráli v královácké mateřské školce – zda-li ještě máme tu country skupinu. Ne už dávno ne, ale máme Elvise. Chcete Elvise ? Chceme. A tak měli !

Protože náš kapelní Transit stále ještě nejezdí, máme sice za něj náhradu dostatečnou, ale přece je jedničkový Scenic autíčko poměrně malinkaté, a tak s Kubou špekulujeme, jestli je lepší, aby se do Králováku po práci dostal autobusem, na koloběžce, nebo mám pro něj raději dojet autem, což bude sice 22km navíc, ale bude to jistota, že se nikde nebudeme hledat. Tento týden je počasí velmi nevypočitatelné. Nebem se honí mraky nacucané  vodou a když prší, tak to stojí za to. Dneska sice pršet nemá, ale je neskutečná prádelna. Koloběžku nakonec rovnou zavrhujeme, neboť bychom jí v maličkatém autíčku neměli kam dát. Dnes máme štěstí. Naše autíčko totiž z nějakého důvodu do kopce nestartuje, resp. točí, ale nasucho. Dneska mám ale štěstí na parkovací místa z kopce nebo po rovině, a tak hned po práci mažu do Zdic pro Kubu, načež se o5 vracíme do Králova Dvora.  Královák je kompletně rozkopán, to nejhorší místo, kde se dělá kruhák je vedeno jedním pruhem se semaforem, a tak se modlím, aby v tom nejhorším možném místě, kde se tvoří kolona a kde je vjezd do zahrady klubu Zvonek, mi nechali čekající v koloně díru. Nechali. Resp. před týdnem asi už někomu došla trpělivost a namaloval na silnici oranžové čáry na kterých se už řidiči stát báli.

Nosíme aparaturu do zahrady. Leje z nás, jak že študáků před zkouškami. Ze mě víc, než z Kuby. Proč já vůl si v práci to kafe jenom dával… Aparatura postavena, do začátku představení zbývá ještě asi 35 minut. Nemůžu najít trafo od mého procesoru. Bez toho se hrát nedá, a tak podezřívám můj stůl v práci, kde jsem procesor naposled vyndaval. Skáču do auta, řídím se padesátikilometrovou rychlostí městem, jako na potvoru chytám všechny červené na semaforech. Vběhnu do kanclu. A hele – trafo. Asi už stárnu. Řítím se padesátikilometrovou rychlostí městem z5. Dorazil jsem. Do začátku koncertu zbývá 5 minut. Leje ze mě asi 55x víc, než předtím. Mezi posluchači poznávám i naši jeřábnici ze slévárny, kde jsem v letech 1987-1992 odléval železo. Taková mladá a už seniorka ?

Začínáme hrát. Seřízení aparatury, které proběhlo u mých rodičů na zahradě před necelým týdnem, kdy jsme zjistili, jak málo a jak blbě aparatura na Hracholuskách hrála a zároveň si vyslechli  od sousedů spoustu komentářů na téma akceptovatelná hlasitost muziky a bordel v obytné zóně, se ukázalo jako mazaný tah, neboť jsme hráli ještě líp, než pravý Elvis. O přestávce běžím za mým dlouholetým kamarádem, kterému nikdo v okolí neřekne jinak, než Kykyrýk, který byl též pozván, a to jako nestranný přísedící. Kykyrýk vysoce hodnotí náš zvuk, je mile překvapen a pak pronáší větu, kterou si klidně mohl nechat od cesty: „Zpíváš sice dobře, ale ten Kuba je lepší.“ No, je. A to je dobře, ne ?

Hrajeme druhou půlku programu, senioři namísto opékání špekáčků poslouchají Elvise, tleskají, nebo podupávají do rytmu, a tak najednou přijde „paní pořadatelkyně“, jinak Jakubovo učitelka z mateřské školky, ve které jsme kdysi hráli se skupinou Nablind, a to s prosbou, že už ta hodina produkce stačila, neboť senioři pouze poslouchají muziku a donesené buřty neopékají a hrozí nebezpečí, že by jim v tom vedru mohli zezelenat. Ne senioři. Ty buřty. Svlékáme propocené kostýmy, které se nám lepí na kůži, pokoušíme se na sebe navléci něco suchého a balíme aparaturu. Nyní máme i my trochu času na opečení buřtů. Senioři nás velmi chválí, neboť zavzpomínali na dobu svého mládí. Mnozí obšírně popisují, jak jsou při sledování televize Šlágr alergičtí na intonační prohřešky vystupujících hvězd, ale my jsme prý mnohem lepší, než TV Šlágr, což těší hlavně mě, neboť netuším, co je to TV Šlágr. 

Soukáme se do našeho malinkatého autíčka, které kupodivu startuje na drnk a vyrážíme přes kopec domů…

 

 

 

Dnes jsme si jeli vyzkoušet naše síly na oblíbenou přehradu Hracholusky. Vedro k zalknutí. Bylo rozhodnuto – vzhledem k neoficiálnosti akce – že to odehrajeme jen v kraťasech. V podstatě jsme se jeli předvést a zjistit zájem. 

Stavíme aparaturu vedle místní občerstvovny, ptáme se ubytovaných, jestli jim nebudou vadit  dvě hodiny rockandrollů. Nebudou. Zvučíme. Zní to strašně. Zvuk docela dobrý, ale už ve třech metrech to není téměř slyšet. Nechceme dělat v kempu bordel, tak to moc nehulím. Hrajeme, lidé tleskají. Leje z nás, jak z pracujícího Bulhara. Občas někdo přijde s poznámkou, že to už vedle za kioskem není slyšet. Tož přidáme trochu šťávy, ni a hrajeme dál. Pár lidí si nás natáčí na mobil. Končíme, lidé tleskají, hospodský nás chválí. Jen to bylo prý nějak málo slyšet. Nevadí, příště zesílíme. Balíme aparaturu a jdeme se koupat do přehrady …

Naše úžasná kamarádka Libuška, jinak správcová v domově seniorů Oáza v Lidicích, slaví již dlouhá léta, pravidelně, každý rok, kupodivu pořád ve stejný den, narozeniny. Nejinak tomu bylo i letos. Datum bylo o to význačnější, že Libušce bylo letos už krásných 75 let. Jelikož na akci o5 hrála skupina Mára a Pája, pro velký úspěch přejmenovaná na Kristián, občas též známá pod názvem Čekej, nebo i dalšími jmény, a to podle toho, kdo z muzikantů právě přijde, přijeli jsme i s Elvisem a aparaturou a celou akci jsme rovnou nazvučili. Ačkoliv byla akce soukromá, byla přístupná veřejnosti a někteří okolojdoucí toho využili. Je tu pohoda a klid. V domově seniorů je dobrý zvykem prodejní výstava výrobků šikovných seniorek. Jsou to většinou pletené a háčkované předměty představující buď zvířátka či figurky, poslední dobou přibylo ale i jídlo. Hráli jsme s Elvisem druhý blok. Úderem prvního tónu se druhá kapela a půlka posluchačů zvedla a odešla ven kouřit, takže jsme hráli pro asi pět lidí.  Elvis zpíval, seč mu síly stačily a hodina, která nám byla přidělena, brzy utekla. Druhá kapela se vrací a dohrává akci.

Balíme, loučíme se a jedeme domu. Celou cestu mlčíme …

 

Chytili jsme s Elvisem covida. Oba. A to v rozmezí dvou dnů.  Já horečky 39°, Elvis na tom byl o poznání líp. Jenže toho zase bolelo v krku. Prostě věci, po kterých člověk touží ze všeho nejvíc. O to víc nás potěšilo, když v polovině března 2022 zazvonilo na mém mobilu neznámé telefonní číslo s nabídkou učinkování na charitativním koncertu ve Zdicích. Politika je nám cizí, nerozumíme jí, ale potěšila nás možnost se prezentovat v naší vlastní obci, kde nás vlastně vůbec nikdo nezná – snad kromě sousedů, kteří jsou občas proti své vůli  nuceni ocenit naše hudební kvality, linoucí se do dali z našeho podkroví. Termín koncertu byl stanoven na 7.4.2022 a my tajně doufáme, že budeme do té doby funkční.

 

 

Jakmile nám to zdravotní stav dovolí, okamžitě začínáme cvičit a já zjišťuji, že po covidu dost dobře necítím konečky prstů, prostě to občas mravenčí, tím pádem se znova učím hrát na kytaře, neboť v rychlých rockandrolových sólech mi prsty co chvíli mačkají něco jiného, než mají, občas mi trsátko na struně zamrzne a namísto, aby za strunu drnklo, odnese si strunu s sebou, případě rovnou skončí na zemi. To trsátko, samozřejmě.

Ačkoliv je koncert až od 18:00 hodin, v den koncertu si s Elvisem bereme dovolenou, aby bylo dost času na  poslední zkoušku a zabalení harampádí.  Ráno cvičíme s tím výsledkem, že dneska to nějak dáme a když to nedáme, musí to vypadat tak, jako bychom to dali – prostě lidi si toho nesmí všimnout.  Trochu si ještě barvíme vlasy, neboť Elvis je blonďák (neboť mu černě nabarvené vlasy od loňského Oktoberfestu už odrostly)  a já už vlastně taky. Spěcháme, a tak to Elvisovi blbě chytlo, takže má hlavu flekatou a já namísto vlasů černých odcházím s vlasy fialovými. No co, v nejhorším se nám budou smát a bude veselo. Balíme a odjíždíme o tři ulice níže, do míst, kde leží již mnoho desetiletí zdický kulturák. Stavíme aparaturu, pokoušíme se zvučit, ale z beden se line pouze nesrozumitelná koule zvuku. Náš nádherný společenský dům je totiž bývalá sokolovna – se vším, co k tomu patří. Sundaly se pouze kruhy a ribstole, jinak je prostor akusticky naprosto netlumený a vyslovené slovo se ještě 3x vrací zpět. Zkoušíme nastavit zvuk aspoň tak, aby nás posluchači nevypráskali, místní zvukař nám nabízí napojení na místní PA (což je ještě horší) a jdeme ještě cvičit. Postupem doby zjišťuji, že prsty zase neposlouchají, ale už jsme tady a kdo by z boje utíkal, ne ? Děsím se strašného echa, které se po drnknutí do strun kytary vrací s půlvteřinovým zpožděním vrací ze sálu. Ve sluchátkách ale máme to, co potřebujeme, takže holt nasadíme i druhé sluchátko (standardně hrajeme pouze na jedno) a tak se ozvěny ze sálu nevšímáme.

Program pokračuje a na nás se s mírným zpožděním dostává řada až ve 20:10. Aparaturu máme oživenou, stačí pouze přenést mikrofonní stojany a procesory a můžeme hrát. Začínáme písničkou My baby left me. Přes černé brýle vidíme ze sálu kulový, takže tréma brzo opadává a teprve potlesk na konci písničky nás utvrzuje v tom, že budeme zpestřením a hlavně oživením dnešního programu. Připadá mi, že občas kazím sóla – i přes sluchátka slyším, že některé tóny nejspíš do sálu nedorazily, ale na videu nic nechybí, takže asi jsem to zahrál dobře. Z Elvise i ze mě leje jako z konve, hrajeme jako o život, lidé tleskají. Začínáme písničku Stuck on you. Hned první akord a procesor špatně chytil harmonii. Zní to divně, tohle se nám ještě nestalo. Místní zvukař naštěstí pohotově stáhnul moji šavli. Přidávám si kytaru, aby měl procesor víc signálu a písničku nějak dohráváme.

Končíme, jdeme stranou, lidé tleskají a my uvolňujeme podium dalšímu vystupujícímu. Děsně z nás leje a rychle měníme oblečení za suché. Do šatny za námi přichází malá holčička a sděluje nám, že to bylo moc hezké a že se jí to  moc líbilo. Děkujeme holčičce za projevenou důvěru a protože program mezitím skončil, jdeme balit. Venku děsně leje. Z nás stále taky.

 

Nemůžu spát, celou noc přemýšlím nad tím, proč ten procesor chytil ve Stuck on you tu harmonii tak špatně.  Ve tři ráno jdu ještě do zkušebny, celé si to poskládám a pozapojuji a chci si to celé vyzkoušet, protože tohle nám aparatura ještě neudělala. Ze spaní už stejně nic nebude, a tak drátuju a točím čudlíkama. Něco tu ale chybí. Ááááááá, už to mám. V tom spěchu a nervozitě jsme doma nechali tenký kablík, který oba procesory propojuje, takže můj procesor si vymýšlel harmonie nazdařbůch. No, příště si holt dáme pozor… 🙂