Nádherný domov seniorů na okraji Prahy. Pokud mě jednou děti budou chtít strčit někam do starobince, chci asi sem.  Krásné prostředí, zastřešená zákoutí a korza, prostě taková malá zličínská Metropole. Vše, co člověk hledá, nebo co může potřebovat, vše tu najde. Od auta je sál trochu dál a vozík nepříjemně drkotá, neboť mají všude žulové kostky. Volíme tedy delší, ale o poznání hladší  cestu, a to vnitřkem sociálního centra. Sál je nádherný, fantasticky vytlumený. Tady se bude hrát jedna radost. Zvučení je otázkou chvilky.  Je asi 15 minut do začátku představení a sociální pracovnice začínají  svážet seniory. Začínáme hrát. Zvuk je fantastický a produkce rychle utíká. Ani se nenadějeme a 70 minut našeho pořadu je v nenávratnu. Balíme, loučíme se, nosíme harampádí do auta, když tu –  „Ajéééé,  dobrý den. Co Vy tady ?“, potkávám naše podnikového bezpečáka – přičemž jak já, tak on máme každý k tomuto domovu seniorů bezmála 30 km. No svět je malý, říkám to pořád …

Startujeme našeho tranzita a vyrážíme po ucpané Jižní spojce přes ucpaný okruh směr Plzeň … To ještě nevíme, že parkoviště s honosným názvem „D5“ bude taky ucpané …

 

Slunce krásně hřeje a my o5 vyrážíme do Prahy – tentokráte do Domova Seniorů U Vršovického nádraží. Chvíli hledáme adresu, několikráte projíždíme ulicí, ale nakonec zastrčenou budovu s úspěchem nalézáme a jdeme vybalovat harampádí. Zastavují nás kolemjdoucí senioři a ptají se, jestli se tu bude zase hrát, co se bude hrát a podobné důležité dotazy. Společenská místnost není vůbec tlumená, a tak máme co dělat, aby to při zkoušce občas nenahouklo. Sociální pracovnice začaly svážet seniory, někteří se trousí sami. Začínáme hrát a vše běží podle plánu. Senioři tleskají, což u našeho publika není příliš obvyklé – né, že by se jim naše produkce nelíbila, ale občas totiž hrajeme pro seniory, kteří jsou skutečně na konci svých dnů, a tak i když se jim produkce líbí, nedokáží dát svoji radost najevo a apaticky sedí a jen poslouchají. I když je pravda, že zatím se nám nestalo, že by jediný senior z našeho koncertu odešel předčasně. Většinou si je odvezou po skončení koncertu sociální pracovnice samy.

   Kupodivu jsem se nikde nezadrnul a ani nesplet, a tak s úderem sedmdesáté minuty náš program končí. Ještě stačím pozvat seniory na naše vánoční koncerty a zpívám úryvky z Adeste Fideles a Ave Maria, aby měli představu, co se na ně na vánočních koncertech chystá a jdeme na poslední písničku. Senioři jsou nadšeni a slibují, že si nás pozvou. Snad nezapomenou. Všichni senioři už odešli nebo byli odvezeni a hned vedle mixážního pultu sedí na vozíčku děda, kterého tu tak trochu zapomněli. Ptám se, jestli se mu koncert aspoň trochu líbil. Dědeček nešetří slovy chvály a mě je jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Máme chvíli času, a tak si povídáme. Resp. já jsem toho moc neřekl. Jenom sedím v podřepu a poslouchám čtyřiadevadesátiletého dědu – bývalého učitele, který mi vypráví o životě a nejvíc o té čtvrté – o stáří nad  sedmdesát let. Má neskutečný dar vyprávět. Téměř nedutám a nohy mi pomalu dřevění. Vydržím to přes půlhodinu. Poslouchal bych celý den, ale pro dědu si přišla sestřička, a tak se loučíme a dědovi ve dveřích ještě narychlo přeji ještě hodně krásných dnů na tomto světě…

 

O5 svítí sluníčko mocnou silou a my vyrážíme s naším hudebním pásmem za seniory  – tentokrát v domově seniorů v Úvalech. Docela jsem se zděsil, když mě WAZE navedla na hradeckou dálnici, ačkoliv nemám dálniční známku (prostě jsem jí ještě nějak nepotřeboval, všude jsme dojeli po okreskách, a většinou se nakonec ukázalo, že to bylo i rychlejší vzhledem k neustálým omezením na dálnicích). Do Úval dojedeme vcelku rychle a bez problémů a jdeme stavět aparaturu. Senioři obědvají jinde, a taxe nemusíme zdržovat čekáním. Dnešní hraní je spojeno i s oslavou narozenin některých seniorů, a tak je pohoštění poněkud opulentní. Trochu mě trápí hlasivky, mám v krku pocit, jako bych tam měl šmirglpapír, takže některé hlavně hlubší tóny vůbec nezní a jde ze mně akorát teplý vzduch. Máme postaveno, aparatura hraje, a tak sociální pracovnice můžou začít svážet publikum.

Program začíná. Aktivizační pracovnice přeje seniorům vše nejlepší k jejich jubileu, následně nás představuje a my můžeme hrát. Občas to neladí, je to znát, ale nehodlám nechat svoji kůži levně, a tak se s některými tóny rvu jako lev. Senioři se baví a tleskají, což u nás nebývá příliš zvykem – né, že bychom hráli nějak špatně, ale přece jenom senioři na sklonku života prožívají hudbu trochu jinak a reagují tak trochu po svém. Ale nám to nevadí, my za nimi jezdíme rádi a vždy si s úsměvem představujeme, jak asi budeme v devadesáti letech vypadat my – teda jestli se  vůbec dožijeme. Koncert pomalu končí, opět dělám reklamu na vánoční koncerty a zpívám kus Adeste Fideles a Ave Maria a loučíme se. Senioři jsou nadšeni a my za odměnu dostáváme zákusky. Byly vynikající. Tak vynikající, že jsme s nimi museli zapózovat. Jedeme domu a protože po dobře vykonané práci je zapotřebí jaxepatří zatočit s hladem, na Proseku ještě brzdíme u KFC a kupujeme kyblík piphnátů a já do sebe leju dva kýble Cocacoly – nějak chybí cukr. Domů přijíždíme až večer, ale to nám vůbec nevadí … 🙂

Jako každého normální člověka, tak i mne trápí každý podzim či jaro různá nachlazení, virózy, či následné záněty průdušek. Vzhledem tomu, že pro hlas je takové nachlazení z větší části likvidační, snažím se podobným případům buď předcházet, nebo je likvidovat hned v začátcích, a to klasickými prostředky, jako např. spaní v čepici a šále (kterýžto léčebný postup hojně doporučuje i Dědek Kořenář), baterií acylpyrinu, česnečkou, bylinkovými čaji, ap.   Zdá se, že letos tomu bude jinak. Již třetí týden mám zastřený hlas a v puse pocit smirkového papíru. Bylinky nepomáhají. Moje podezření padá na moučnivku z léků na průdušky nebo nějaké kvasinky. V puse ale nic bílého nemám, pocit smirkového papíru však přetrvává.  Několik domovů seniorů nám zrušilo únorové hraní z důvodu chřipkové epidemie, a tak je možné, že nějaký muribundus, který se mi usadil na průduškách,  nevědomky ještě z pozdní zimy přecházím.  Přece jenom, jsme v kontaktu s desítkami lidí, a tak není problém tu a tam k nějakému tomu oparu či nachlazení lacině přijít. Na minulém hraní v domově seniorů v Praze už to začalo havarovat tak, že namísto hlubokých tónů ze mě šel jen teplý vzduch a sípot.  Subjektivně mi nic není, jen ten zastřený hlas. No a protože máme příští týden hraní hned několik, nechci ponechat problém náhodě.  Podezřívám i kávu. Občas do toho zahraniční výrobci melou různé šlupky, a tak měním zrnkovou za rozpustnou. Třeba nastane změna k lepšímu. Po týdnu jsou hlasivky stále stejné a termíny koncertů se neúprosně blíží. Vyrážím tedy za lékařskou vědou se žádostí o radu. Lékařská věda provede vyšetření a stěry – a nic. Přijďte příští týden. To už budou výsledky. „No to nééééé“, pláču doktorovi na rameni, „já to musím nějak řešit, příští týden mám zpívání.“ Doktor ještě prohlíží moji chlebárnu malinkou kamerkou, jestli se čistě náhodou nepřekoukl a jestli fakt nemám někde zapomenutou nějakou tu splašenou kvasinku, která mi v krku dělá paseku. Najednou se mu rozzáří oči: „Mám nápad !“ „Jestli je to od kvasinek (což nám laboratoř potvrdí až příští týden), tak by na to mohly fungovat tablety pro vaginální mykózu.“ Koukám nevěřícně na laciného žertéra, zpracovávám informaci a pokouším se o žert: „Je to aspoň sladký ?“ NE !“, oponuje lékařská věda, „Je to pěkně hnusný…“, a dává si záležet na procítěném přednesu, abych dostatečně dobře věděl, jak moc hnusný to asi tak je. „Takže já mám cucat to, co si ženský strkaj mezi nohy ?“, pokouším se ještě o verifikaci informace. „Přesně tak. Chutná to strašně, ale funguje to …“, zní doktorova odpověď, na kterou se nedá nic namítat … Loučím se a jdu z5 do práce. Cestou míjím lékárnu a přemýšlím, jestli mé onemocnění je až tak moc vážné, abych riskoval obsah žaludku tabletami na vaginální mykózu.  Nakonec vítězí zdravý rozum.  Zkušebně vysazuji nejnovější inhalátor, který jsem obdržel od plicní lékařky a otevírám krabičku starších léků. První den nic, druhý den nic a třetí den se ráno se probouzím s naprosto čistým krkem. Volám na ORL, jestli už dorazily výsledky. Prý dorazily.  Je tam něco ? Ne. 

I když jsem se zařekl, že se odnaučím kávu pít a už jsem to dotáhl tak daleko, že si pouze občas udělám jednu denně, a to ještě  jen tehdy, když se mění tlak a počasí je ospalé, je na čase si kávu udělat.  Za odměnu.  S medem. A to pěkně sladkou!  Problém s hlasivkami po měsíci samovolně zmizel a já jsem poněkud zarmoucen, že nevím, jak chutnají tablety, co si ženský strkaj mezi nohy…