S příchodem prvních podzimních mlh dostávám svůj vesměs každoročně pravidelný příděl viróz, bolení v krku a zánětů průdušek. Nejinak tomu bylo i letos. Naštěstí se podařilo nachlazení udržet pod kontrolou horkým čajem, kulichem a šálou, a tak ačkoliv byla ještě odpoledne ještě vyloženě teplá, někdy až letně horká, mne bylo možno viděti kráčeti po Berouně s šálou a kulichem s pečícím sluníčkem nad hlavou. Je jasné, že mnozí (hlavně pak pubertální slečny) se ani nesnažily skrývat svůj chichot a smích.
Kladnou stránkou tohoto mého společenského pohoršení pak byla skutečnost, že jsme nemuseli rušit již dlouho slíbený koncert v domově seniorů Oáza v Lidicích, na který jsme se velmi těšili – i když jsem měl do posledního okamžiku strach, co hlasivky zase vyvedou a jak moc mi bude přeskakovat hlas. Hlasivky naštěstí nezklamaly, a tak jediné, co mi skutečně vadilo, bylo mé sípání ve druhé polovině programu, kdy už se začalo projevovat nedoléčené nachlazení, ale dalo se to ještě ustát, takže většinu koncertu jsem odestál s hrnečkem s horkým čajem, který jsem průběžně střídal se skleničkou červeného vína. Dostalo se nám velmi vlídného přijetí. Stavíme aparaturu a s hrůzou zjišťujeme, že s reprobeden se ozývá zvuk velmi podobný žentouru, které se nedokážeme za nic na světě zbavit – prostě na fázi bylo nějaké rušení. Obíhám tedy jednu zásuvku po druhé a zjišťuji, ve které by to rušení bylo asi tak nejnižší. Společenská místnost – nic. Chodba – nic.Vedlejší místnost – nic. Naštěstí až na konci chodby nacházím zásuvku, ve které je rušení aspoň trochu snesitelné a bude tedy aspoň trochu slyšet hudbu. Začínáme. Publikum bylo velmi milé a čím více se dámy strefovaly svými poznámkami do mě, tím víc jsem si já dobíral je a všichni jsme si celý program užívali. Velkou zásluhu na úžasném programu mělo i to, že moje manažerka Eva dovezla několik táců vynikajících domácích věnečků, a nezapomněla ani na obložené chlebíčky, takže tento program prostě neměl chybu – dá se říci, že tento byl natolik spontánní, že byl z těch našich letošních asi nejlepší.
Vzhledem k tomu, že naše pozvání přijalo i mnoho našich přátel z facebooku včetně mého kamaráda Marka Loukotky, se kterým občas chodím hrát na basu, (teda já je podezřívám, že přijeli hlavně na ty věnečky), další část programu probíhala již ve volném stylu. Zjistilo se, že Marek s sebou veze kytaru, a tak jsme další hodinu a půl strávili hrou na kytaru a zpěvem, zatímco technika pomalu uklízela aparaturu. Tuto část už jsem si nezávazně užíval i já s Markem, a tak jsme posluchače obšťastňovali kromě kytarových písniček i různými komediálními výstupy. Prostě bylo veselo a nikomu se nechtělo domu. Dokonce jsme oželili i slibované opékání buřtů, které se nakonec nekonalo, neboť jej místní hasiči pro všeobecné dlouhotrvající sucho a tudíž nebezpečí požáru nakonec nepovolili …
A na závěr malý bombonek v podobě známé písničky „Dívka v modrém“ . Zvuk nestojí za moc, neboť -nikdo neví proč – na fotoaparátu byl zapnut filtr větru, a tak to ten kompresor pěkně tlumil …
Fast Tube by Casper
