Letos by měl někdo ten déšť konečně už zakázat. Dnes jsme měli hrát seniorům v Domově u Fontány v Přelouči. Akce byla původně plánována jako zahradní slavnost, ale nakonec se při pohledu z okna ukázalo, že tento požadavek bude zřejmě nereálný. Lilo jak u nás, tak v Přelouči. Na trasa Zdice -Praha jsou téměř všechny nájezdy v rekonstrukci, takže nájezdní pruhy jsou zavřené. Kam se člověk podívá, tak jsou nekonečné fronty aut. Míjíme dopravní nehodu. Naštěstí je to jenom ťukanec. Prahou projíždíme jakž takž, ale Mladoboleslavská je neprůjezdná – zase rekonstrukce nájezdů, takže všechno je to svedeno do jednoho pruhu a tak stojí celý okruh. Auta jsou na sebe nalepena tak, že by ani myš neproklouzla. Proč ti řidiči nenechají místo aspoň pro sanitku nebo hasiče, to nepochopím … Naštěstí se trochu uvolňuje sjezd na Kolín a můžeme konečně zařadit i jiné rychlostní stupně, než jedničku. Stání v nekonečné šňůře aut měníme za drncání Hradecké dálnice, hrozící rozsypáním našeho Tranzita. Nekonečné drncání změnilo umístění naší aparatury v kufru a veškerých drobností na palubní desce. Divím se, že se ta auta na těch předražených panelových polygonech nerozsypou a že někdo ředitelství dálnic ještě nezažaloval za poškozování cizí věci – zadarmo je ta dálniční známka drahá 🙁
Konečně dojíždíme do Přelouče. Při vykládání aparatury z auta se déšť trochu utišil, takže jsme z našich hrníčků nemuseli vodu vůbec vylévat. Hrálo se v jídelně. Je to kouzelně vyzdobený prostor s příjemnou atmosférou, ale stejně jako ostatní jídelny, s velmi mizernou akustikou. Dozvuk té místnosti byl obrovský. Při zvukové zkoušce se co chvíli otevřelo výdejní okénko a vykoukla hlava některé z kuchařek, zjišťujíc příčinu nenadálého hluku v místnosti.
Tolik milých a usměvavých lidí jsme ale už dlouho nepotkali. Senioři si koncert užívali a i já jsem se konečně slyšel tak, jak bylo zapotřebí, byť jsem u La Danzy v jednu chvíli s hrůzou zjistil, že doprovod vůbec neslyším a podařilo se mi o pár dob utéci.
Koncert končí, senioři tleskají a my zase balíme. Soutěžní otázku dneska nikdo neuhádl, takže hrníčky rozdáváme ošetřovatelkám a zase jedeme směr Praha. Přijíždíme k nájezdu na okruh a již z dálky nás vítá nekonečná fronta aut stojící ve dvou řadách, takže nakonec vítězí rozum nad trpělivostí a jedeme raději přes Černý Most a Blanku …
Psychicky i fyzicky unaveni a konsternováni s pocitem totální bezmoci a zoufalství opouštíme totálně ucpanou Prahu a hle ! Konečně vysvitlo sluníčko …. !
