pondělí, 22.02.2016 – Dům seniorů „Pod Hrází, Pečice“

Dnešní den stál za to. Nic se nedařilo už od rána. Celou dobu jsem měl pocit, jakoby mě někdo nade mnou neustále dával najevo, že jsem měl ráno zůstat v posteli a vůbec žádnou činnost raději nevyvíjet. Neboť bylo potřeba udělat nějaké kosmetické změny v playlistu a pořád nebyl čas se k tomu dostat, utěšoval jsem se, že to zvládnu ještě ráno. Nařizuji budíka na šestou hodinu ranní a doufám, že taková časová rezerva bude bohatě stačit – abychom jeli v klidu a bez nervů, potřebujeme vypadnout kolem poledního.

Budík zvoní a já jako vzorná sova jej zase dvakrát zaklapávám, abych vstal až o půl sedmé. Připravuji si playlist, kopíruji písničky na kartu a v duchu se chválím, jak ten den dneska hezky začíná. Hrníčky, které rozdáváme výhercům naší znalostní soutěže a samozřejmě také sociálním pracovnicím, se kterými domlouváme jednotlivé koncerty, jsem nechal záludně na poslední chvíli a spoléhal jsem na to, že budou hotové již v pátek. Nebyly. Hold dneska pojedeme bez hrníčků. Pošleme je dodatečně poštou. Jdu vyčistit a umýt auto, aby se nás v domově seniorů nelekli. Sluníčko krásně svítí. Najednou telefon. Hrnečky jsou hotovy, do 30 minut si dojeďte. Zn. Spěchá …. Trochu mi to komplikuje skutečnost, že jsem předpokládal, že bychom mohli hrníčky z Hořovic vyzvednout při cestě do Příbrami až v poledne. Je čtvrt na jedenáct a já narychlo spěchám do Hořovic pro hrníčky. Na zpáteční cestě se narychlo zastavuji na zdické benzínce a kupuji za 1000 Kč naftu a voňavý stromeček. Chci nastartovat, ale ze startéru se ozývá pouze cvakání. „Dyť ten krám, před chvílí ještě fungoval“, přemýšlím, kde mohla tak najednou nastat tak fatální závada. Benzínka je malinko z kopce, a tak roztlačuji tranzita. Spojka, zpátečka, pustit spojku a už hrčíme. Pískot, jako když někdo škrtí čuníka. Už je mi to jasné. Zakousnutý alternátor. Tak proto s tím startér neotočil. Spěchám rychle ten kilometr k nám domu. Tam mám alternátor náhradní. Jako naschvál jsem ho koupil před týdnem – co kdyby se někdy hodil. Tedy bude se hodit právě dneska. Přes celé Zdice se ale vleče pražák, který neví kudy kam a spíš se kochá, než aby jel a hvízdot najednou utichá – řemen se právě přepálil. Dojíždím domu, nakládám alternátor a mažu do autodílny. Vítá mě kamarád se smutným úsměvem na rtu a ortézou na noze. Náhradní řemen nemá ani on, ani já. Naštěstí píše zvukař Honza, kde bude sraz a jestli mi nemůže pomoc, takže hurá – jedeme jeho autem do Králova Dvora do Kelly pro náhradní řemen. Mají poslední. Přijíždíme zpátky do autodílny, Tranzit ještě horký z cesty do Hořovic, takže na něj se ještě sáhnout nedalo. Je jedenáct hodin a čas našeho odjezdu se qapem blíží.

Kamarád sděluje, že za hodinu to s bolavou nohou nestihne ani náhodou a tak je rozhodnuto – jedeme honzovou felicií. Od té doby, co používáme aktivní reprobedny, se nám aparatura stěhuje o dost lépe. Je to celé daleko skladnější a hlavně s sebou nemusíme vláčet ten příšerně těžký a neskladný rack. Blíží se pomalu dvanáctá hodina a tudíž čas našeho odjezdu. Musíme ještě odzkoušet aparaturu. Vybíráme mikrofon, který by se mohl hodit na stísněné prostředí domova pro seniory a pro jistotu bereme ještě jeden náhradní. Aparatura na kuchyňském stole funguje jak má a tak nosíme věci do auta.  Náhle můj zrak spočine na blbence, kterou jsem si včera večer přichystal, abychom náhodou na nic nezapomněli. Položka „Letopočty“ zůstala neodškrtnuta …. Vytiskl jsem si sice speciální zkrácený playlist pro dnešní koncert, ale nezapsal jsem do něj letopočty jednotlivých písní, aby bylo o těch písničkách vůbec co říkat. Takže znova zapnout počítač a tiskárnu a narychlo dotisknout požadované informace. Je deset minut po dvanácté hodině a my ještě stále trčíme na základně a nemáme sebemenší náznaky toho, že už by se vše chýlilo k odjezdu. Poslední kontrola všech těch našich zbytečností a můžeme vyrazit. Ještě zastavujeme na krámu, kde jsou pro nás přichystané nové navštívenky a můžeme konečně vyrazit. Honza má nádrž téměř prázdnou, takže musíme chtě nechtě natankovat. Bereme benzín za 700 a mě při vzpomínce na naftu za 1000, která se nyní bez užitku povaluje v Tranzitovi, vlhnou oči …  Dnešní den hold bude ztrátový …  Pořád mám dojem, jakoby mi někdo chtěl naznačit, abych dneska seděl doma na zadku a nikam nejezdil ….

Jsme už čtyři kilometry za Zdicemi, když mě hlavou proběhne myšlenka : „Nakládal vůbec někdo ty  papíry s letopočty, co jsme ještě na poslední chvíli tiskli ?“ Honza o ničem neví, já také ne. Vrátíme se ? Musíme. Tohle smrdí průšvihem. Za deset minut jsme doma, papíry nalézám zapomenuté vedle tiskárny a konečně můžeme vyrazit směr Milín. Cesta na Příbram příjemně utíká, a tak si pomalu připravuji průvodní řeč a seřazuji si jednotlivé písničky podle roku vzniku. Došel jsem k poslednímu papíru, ale nikde není ten zkrácený playlist. Mě dneska trefí, tohle už není možné. Patnáct kilometrů už se domů fakt vracet nebudeme a tak ten playlist okopírujeme přímo z přehrávače.

Domov seniorů nalézáme na první pokus. Jsme mile přivítáni a vybalujeme aparaturu. Prostor kde budeme hrát je příjemně malý ale nikterak netlumený, a tak máme strach z toho, aby aparatura nenahoukávala. Zkoušíme tedy jak dynamický tak i kondenzátorový mikrofon. Kondenzátorový si vede o poznání lépe, a tak je rozhodnuto – zůstaneme u klasiky a nebudeme zbytečně experimentovat. Najednou ze z reprobeden ozývá nepříjemný pískot, který nelze nijak odstranit. Zní to jak průmyslové rušení a nemůžeme se toho nikterak zbavit. Zkoušíme přepojovat kabely až do chvíle, kdy Honza rozhoduje – pojedeme pouze na jednu reprobednu a tu víc pískající prostě stáhneme. Moc se mi to nechce, ale co se dá dělat – toho protivného pisklavého zvuku se ne a ne zbavit.

 

Posluchači se mezitím shromáždili a tak může koncert začít.  Začínám písní „Země odkud přicházím“ od Jiřího Vašíčka a už od prvních tónů je jasné, že tady se nám bude líbit. Senioři tleskají jako jeden senior, jedna z babiček tleská dokonce i do meziher a mezi sloky, ale dá se na to rychle zvyknout. Lidé se usmívají a je nám tady dobře. Akustika místnosti je dobrá a odposlech funguje naprosto bez problémů. Naši vědomostní soutěž o5 nikdo neuhádl, a tak jsme zase ušetřili jeden hrníček. Jedna paní ve druhé řadě mi nestále bere ze rtů slova, všechno ví dopředu, písničky zpívá se mnou ale většinou o jedno až dvě slova napřed, což mě trochu znervozňuje, protože se nedokážu tolik koncentrovat, ale lidé zde jsou koncertem nadšení, a tak netlačím tolik na pilu a všichni si hodinku se starými písničkami společně užíváme.

Koncert končí a lidé tleskají. Protože tak hezky tleskají a protože se stále nikdo nezvedá, přidáváme ještě třetí a čtvrtý přídavek. Všichni jsou nadšeni a chválí nás. Dnešek si velmi užili.

Pomalu balíme aparaturu když tu jednu z babiček postil hyperglykemický šok, takže jsme byli aspoň trochu k ruce a trochu jsme chlapskou rukou pomohli. Během chvíle dorazila i rychlá záchranná služba a zdravotníci si babičku pro jistotu odvezli na pozorování. Samý chlap a jedna jediná slečna zdravotnice – blondýnka, krásné dlouhé vlasy. Jééé, jak ta se mi líbila 🙂

Střídavě mě odchytávají jednotliví senioři a děkují za krásné odpoledne. Honza dneska musí balit sám … Jedna z babiček se přiznává, že včera slavila narozeniny – krásných 88 let. Hrníček, který byl připraven pro vítěze znalostní soutěže tudíž dostal nového majitele a já jsem za odměnu zván na malý přípitek na griotku. Vychlazená chutnala sqěle a já jsem zavzpomínal, že naposledy jsem jí pil někdy v roce 1991 – 1992, kdy jsem tímto sladkým mokem zaháněl na silvestrovském hraní v Kublově na Slovance mojí všudypřítomnou trému ….

Máme sbaleno, vyřizujeme dokumenty a mažeme domu. Už se notně setmělo ….

Na to, jak mizerně dnešní den začal a jak velké zmatky přípravu koncertu provázely, se dnešní koncert povedl naprosto vyjímečně a všichni na obou stranách – jak „na jevišti“, tak i „pod jevištěm“ si dnešní den náležitě užili.

Druhý den ráno zvoní telefon. Volá ekonomka domova seniorů, že senioři jsou stále nadšeni a stále žijí včerejším koncertem. Usmívám se do sluchátka a představuji si všechny ty trable, které koncert předcházely, pískající aparaturu i tu hezkou blonďatou zdravotnici z erzety ….

Je fajn rozdávat lidem radost. Předběžně jsme tedy domluvili další koncert na podzim … 🙂