Sešel se týden s týdnem a já znovu jedu do Spořilovského kulturního centra Sigma na Hlavní ulici. Hrajeme, zpíváme, lidé se baví, někdo tancuje, někdo baští úžasné utopence, nebo nakládaný hermelín.

Na dnešní Strunohraní zavítal i úžasný člověk, fotograf Felix Pašek, známý to fotograf celebrit. Snad si dneska smlsne i na nás – jsme tu jedna celebrita vedle druhé  🙂

Kolem desáté večer začíná žadonit Marek Loukotka, abych už konečně zazpíval nějakou „itálii“, takže jdu do auta pro přehrávat a hold teda zkusíme  „itálii“.  Ostatní jsou viditelně natěšeni, neboť nebudou muset chvíli hrát.  Produkce beru jako jako zpestření chvíle, takže ani neinstaluju mikrofon, byť se s ním i se stojánkem vláčím s sebou.

Zpívám asi  čtyři písničky, ovšem prostor, byť by se dal v pohodě „uřvat“ , šumí a lomozí, takže to není úplně ono a v basových partech můj zpěv zaniká v hluku úplně. Navíc nejsem rozezpívaný – nebylo kdy a kde – takže ani ten hlas nemá takovou barvu jako obvykle. I přesto se po každé písničce ozve velký potlesk. Jarda Elšík při jedné z písniček začíná dělat grimasy a rozrušovat, takže pro dokonání kulturního faux pass ještě pro změnu zapomínám text, ale tady se to tak nebere, takže hned po produkci listuje Marek s Ádou v kalendáři a pro pražskou premiéru pásma Letem světem vybíráme  datum 21.5.2015 v 17:00

 

 

 

 

Tento den byl dlouhý – ba velice dlouhý, neboť zahrnoval i část dne dalšího.

Byl jsem požádán svými kamarády, abych zahrál  na oslavě padesátých narozenin jednoho z nich, ale tak, aby to až do poslední chvíle zůstalo překvapením. S vědomím, že s kytarou celou oslavu neuhraji a hlavně countryová stupnice G-dur není pro mne ani trochu stavěná, jsem oslovil kamaráda Marka Loukotku, aby tu největší tíhu celé akce vzal na sebe. Já si pak vezmu s sebou jenom kytaru pro případ nouze – hlavně ale nesmím zapomenout basu, neboť na našem společném posledním hraní, což bylo setkání naší Facebookové skupiny vaření „Papáníčko a drndáníčko“ v roce 2013 v Chrustenicích vyloženě chyběla. Basa se nakonec ukázala jako úžasný nápad, který celé akci  – a nakonec i té, co poté následovala – vtiskl úplně jinou dimenzi.

Hráli jsme, zpívali, lidé se bavili a já na basu lovil  písničky, co jsem neznal, nebo jsem je znal, ale nikdy jsem je nehrál. Basu jsem naposled držel v ruce asi před dvěma lety, když jsem doma pokusně nahrával písničku Eníí a od té doby ležela ve futrálu a podle toho to také vypadalo.

Některé tóny jsem stačil ulovit, jiné ne a pak už zbýval jen čas na můj vyděšený pohled, kdy jsem zahrál něco jiného než tam mělo být a písnička pak zněla poněkud ortodoxně jazzově. Před osmou hodinou večerní zahlásil Marek, že má povinnosti v Kulturním centru Sigma a musí tuto úžasnou společnost – sice nerad – ale opustit. Odvážím jej tedy na Spořilov a chvíli  si prohlížím krásný kulturák ve slohu reálného socialismu – prostě to, co se stavělo v 70.-80. létech minulého tisíciletí.

Vracím se zpátky na oslavu a zkouším trpělivost publika, které se zatím nenuceně baví. Rozhlížím se po přítomných a přemýšlím, jak asi budou reagovat. Uvidíme. Zapínám přehrávač a zpívám zkrácený program Letem světem. Sem tam někdo zatleská, občas ne, kuřáci jsou někde venku, zbytek si nerušeně povídá, sem tam někdo projde s kamerou či s mobilem a fotí.

Vyložená poslechovka. Čekám každou chvíli, kdy někdo přijde, abych toho už nechal, že se to sem nehodí a že je ruším, nikdo ale nepřichází. Zatím. Po asi šedesáti minutách zpěvu, kdy jsem se dostal až na samý konec repertoáru, se lidé začínají pomalu oblékat a odcházejí. Co chvíli se ale přijde rozloučit některý z nich aby poděkoval, jak hezky si při těch písničkách  zavzpomínali, pochválil, jak je můj přednes přesvědčivý a jak moc mi věří. Moc hezky se to poslouchá, ale moc tomu nevěřím. Teprve později se dozvídám, že oslavencovy hosté byli hlavně spisovatelé, režisérky, umělci, a jiní ….

V duchu mi jenom prolétne hlavou – jé to zas bude vostudy …

– – – – –

Je asi půl desáté večer, aparatura naložena a otázka dne zní: Co s načatým večerem ? Jedno mé Já radí jet domu do postele. Druhé mé Já ale radí poslechnout Marka a vyrazit na Sigmu na Spořilov. Poslouchám tedy to mé druhé já a vyrážím za Markem.

Zábava je již v plném proudu, divadelní kavárna je asi zpola zaplněná, hraje se na kytary a zpívá se. Tady se mi bude líbit …

Rozhlížím se po kraji a zjišťuji, že v místnosti jsou dvě kytary, na Markovo radu tedy vybaluji basu. A hrajeme a povídáme a já pomalu přestávám cítit prsty na levé ruce, které basu neviděly už pár let. Nálada v kolektivu je úžasná a Marek navrhuje  mi ukázat velký sál kulturního domu. Můj první dojem je fantastický, tady by se to zpívalo. Jdu na podium a zkusím kus z O sole mio. Akustika super, pěkně se to nese, dozvuky žádné. Marek s kamarády už spřádá plány, koho všechno pozve na koncert a už přemýšlí co jak zařídí. Já zatím stojím na jevišti a jsem v Matrixu.   Tady se mi líbí !  Tohle je ta droga co mám tuze rád … 🙂

Na závěr se tedy s Markem fotíme, fotka je sice trochu mázlá, ale zrovna tahle momentka za to teda stojí.

Naše hraní končíme asi ve dvě hodiny ráno, už vidím dost rozmazaně, všichni toho máme až nad hlavu a každý se těší do postele. Majitel kulturního centra Sigma Praha Áda Crlík, kde jsme celý ten večer hráli, je naší produkcí nadšený, chválou nešetří, a prosí, abych dorazil i další týden.

Tož taková pozvání se neodmítají. Příští týden tedy bude na programu nejenom folk a country a moje vlastní písničky posledních dvaceti let s kytarou, ale také italská část mého hudebního pásma Letem světem. 🙂