Dva roky práce na přípravě úplně nového repertoáru  (který nebyl kupodivu ani folkový, ani rockový, ba dokonce ani trampský, což byly ještě spolu s dechovkou a blues hudební styly, kterými jsem si za ta léta prošel) se konečně uchýlily k závěru a tudíž nezbývalo nic jiného, než nový repertoár představit posluchačům.

Byl jsem o poznání klidnější, než na koncertu v Domově seniorů v Berouně, neboť zlobící aparatura byla uklizena do chodby a na její místo nastoupila aparatura zbrusu nová – kupodivu bez problémů hrající.

Za místo konání oficiální premiéry jsem zvolil prostory zdické knihovny – za prvé je to místo dostatečně komorní a za druhé jeho velikost přibližně odpovídala počtu pozvaných lidí. Při nošení aparatury zjišťuji, že mi skřípe podpatek na pravé noze. Stačí jediný pohled aby člověk zjistil, že moonwalking v písničce Tenkrát se dneska nekoná – na tom koberci bych se zabil. Na zánovních lakýrkách zbyl z podpadku jenom ten rám okolo a to uprostřed se propadlo. Než donesu poslední kabel z auta na podium, upadnul z toho podpadku i ten zbytek, takže narychlo volám domu, ať mi donesou náhradní boty – resp. minimálně aspoň tu pravou …

Trochu jsem trpěl nervozitou, a to z důvodu, že dárkové hrníčky, které byly pro tuto slavnostní chvíli vyrobeny, byly vyrobeny podle špatné šablony a ty opravené jsem měl dostat do ruky asi hodinu před začátkem koncertu. Naštěstí se vše stihlo a koncert, či spíše recitál, proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných. Původně plánovaný dvouhodinový koncert se posléze ukázal pro některé „brzoránovstávající“ jako neúnosně dlouhý a tak asi tři posluchačky o přestávce zbaběle prchly s omluvou, že ráno vstávají už po čtvrté hodině.

O přestávce se stejně jako v případě předcházejících hraní tohoto nového pásma trousili lidé a ptali se mne, co ještě dělám ve Zdicích, že už jsem měl dávno zpívat v Praze. Poslouchalo se to velmi hezky, zvláště když si člověk uvědomil množství nedokonalostí a chyb, které ještě v přednesu jsou – protože přeci jenom čtyřicetiminutová hodina zpěvu u Reneé Nachtigallové není dvouhodinový maratón před publikem. Velmi mne potěšilo, že až z daleké Prahy dorazil můj facebookový fanclub a který si celou akci náramně užíval.

Stejně jako v případě předchozích hraní, nikdo naší soutěžní otázku (kterou zařazujeme hlavně proto, aby posluchači neměli tendenci usínat) nezodpověděl, takže jsem ušetřil jeden z hrníčků.  Na závěr produkce jsem ještě poděkoval všem přítomným, kteří vyměnili toho dne televizní vysílání za posezení s hudbou a dorazili a mohlo se přejít k rozdávání památečních hrníčků, které chvíli před začátkem vystoupení dovezl Honza z výrobny.

Hlavní můj dík a památeční hrníček obdržel zakladatel a dlouholetý vedoucí Zdického smíšeného pěveckého sboru, můj bývalý učitel ze základní školy Ivan Koula, který v předvečer premiéry oslavil nádherné 92.narozeniny, ale který se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit osobně, takže za něj převzala hrníček jeho manželka Milena, dále pak moje učitelka zpěvu, p. Reneé Nachtigallová za to, že se mnou měla ty čtyři roky svatou trpělivost a která mne jako jediná nevyhodila ze dveří, když jsem jako čtyřicetiletý „student“ přišel škemrat o hodiny zpěvu, další hrníček skončil u Honzy Fryše, který se mnou již hezkých pár let brázdí ať s aparaturou nebo s fotoaparátem republiku, a ten další našel místo u mého tatínka, neboť  Fotoateliér Ing. Šilhavý  Zdice se již dlouho a naprosto perfektně a hlavně  s profesionální pečlivostí stará o veškerou naší  reklamu. Předposlední z hrníčků byl pak v zastoupení předán jedné úžasné dušičce, která se jmenuje Nikolka Vašíčková a kterou jsem učil před dvěma léty na kytaru. A právě tato dušička mi dala v době – kdy  se naprosto nic nedařilo a tento hudební projekt jsem měl tisíc chutí prohlásit za největší omyl ve svém životě a uložit jej k ledu – tolik síly a optimismu, že jsem zatnul zuby a tu načatou práci jsem dodělal.  Tak nějak mě prostě přišlo už kvůli ní, že má smysl to dovést do finálního konce.  A aby ti ostatní přítomní nezáviděli těm obdarovaným, tak jsme o ten poslední šestý hrneček udělali slosování vstupenek. Náhoda tomu chtěla, že poslední hrneček opět získala manželka Ivana Kouly – p. Milena Koulová, což ostatní se smíchem komentovali, že je to podvod a že je potřeba losovat znovu.

Do mrazivé noci jsme se ten den rozcházeli  s pocitem, že ta dvouletá práce na tom hudebním pásmu měla smysl a že jsme něco dokázali.

Teď tedy nastal čas začít dělat radost i posluchačům …

 Nový rok jsme začali naším novým – byť v tuto chvíli ještě předpremiérovým – pásmem „Letem světem hudbou 19. a 20. století„.

Po nezbytném  nanošení aparatury, kdy jsem proklínal každý kilogram neseného a už se konečně těšil na nové aktivní reprobedny, jsme se jali aparaturu oživovat a tahat kabely. Dneska zvučil táta, neboť Honza byl v inkriminovanou hodinu ve škole. Mixážní pult trochu zlobil, pořád jsme nemohli zvuk doladit, chvíli to hrálo potichu, chvíli nahlas. Mávnul jsem nad tím rukou, s tím, že to nějak dáme. A to byla chyba.

Sestřičky navozily seniory a mohlo se začít. Cukají mi koutky. Mají zde totiž zvyk, že jedna ze seniorek vždy hostujícího umělce  představí a uvede a popřeje mu zdařilou produkci.  Seniorka kouká na můj plakát a hlásí: „Vítáme zde mezi námi Petra Šilhavého se svojí skupinou Letem Světem“ – pak se zarazí a obrátí se polohlasem ke spolusedící „… jak se jmenuje ten druhej ? (myšlen samozřejmě táta u mixážního pultu)“.

Divoce gestikuluji na tátu, aby zapnul diktafon, abych měl zpětnou kontrolu svých chyb – ten ale vůbec nevnímá. Produkce může začít. Hraje předehra první písničky, začínám zpívat a zjišťuji, že hlasitost zpěvu v odposlechu je nastavena tak šíleně, že vůbec není slyšet hudba. Vytrhávám sluchátko z ucha a chci zpívat podle reprobeden, ale ouha – ty zase hrají tak potichu, že se podle nich zpívat vůbec nedá. Táta, který za mixem stojí poprvé v životě,  tahá za šavle a točí čudlíkama, ale bez valného výsledku. Stopuji písničku a jdu si k mixu seřídit odposlech aspoň tak, aby se podle něj dalo zpívat a já nepřišel o uši.

Vypukla hudba. Mixážní pult neběží dobře. Chvíli to hraje nahlas, chvíli potichu. Hraje první písnička, ale na ucho, ve kterém mám odposlech, jsem již téměř hluchý. nebyl čas odposlech pořádně seřídit. Příště si musím dát pozor. Hudby v odposlechu moc neslyším a tak na koncích frází zjišťuji, že zpívám rychleji než by bylo záhodno. V půlce první písničky učinila jedna z babiček  v první řadě velkou potřebu. Sice do pleny, ale i tak mám smyslové vjemy z první ruky, vzdáleností neředěné. Statečně zpívám dál, domovy seniorů jsou trochu svérázným publikem, ale my už jsme si zvykli. Máme úctu a pokoru ke stáří a stále si říkáme, zda-li se takového požehnaného věku vůbec dožijeme my, na chemii vychovaná generace. Trochu jsem si zvyknul na rámus ve sluchátku a produkce začíná zdárně ubíhat. Sice mi od všudypřítomného zápachu slzí oči a když si na to vzpomenu, neubráním se úsměvu. V půlce třetí písničky si všímám hluku v prvních dvou řadách. Reprobedny řvou jak na diskotéce. Na konci písničky volá jedna z babiček, která má to štěstí a sedí přímo před reprobednou: „My to ale vůbec neslyšíme. Ať to zesílí“. Táta tedy ještě trochu zesiluje aparaturu. Další písnička. Zase hluk v první řadě – tentokráte z druhé strany. „To je móc.  Ať to zeslabí“, volá jedna z babiček na druhé straně. Další dvě písničky. V poslední řadě odhodlaně vstává jedna ze seniorek a mocným hlasem, který nesnese odporu hlásí: „Vážený pane, strašně moc krásně zpíváte, máte nádherný hlas. Ale my jsme starý báby, my chceme poslouchat dechovku nebo Hašlera !“  V prvé řadě žadoní jedna z babiček, co ze začátku neslyšela :“Zazpívejte prosím ještě jednou ty italské, ty byly krásné, ale my je neslyšeli …“. Teprve teď si uvědomuji, že jedna z babiček celou dobu opakuje, že chce domu a kdy že už konečně půjde ?

Zjišťuji, že produkce se úspěšně rozkládá a že je potřeba posluchačům ukázat, kdo je v místnosti pánem situace. Všechny seniory ujišťuji, že budeme hrát sice nahlas (aby všichni dobře slyšeli), ale zároveň potichu  (aby to nikoho nerušilo), že krásné italské zahrajeme ještě jednou a že Hašlera si připravím na příští koncert, který oni se již velmi těší. Všichni senioři se uklidňují a produkce může pokračovat. Přichází na řadu soutěž. Jako cenu mám připravený hrníček s logem „Letem světem“. Hádají senioři, hádají ošetřovatelky. Z davu vykřikují své tipy i ti, kteří mají internet v mobilu a odpověď narychlo hledají u strýčka Gůgla. Hrneček však zůstává stát na reprobedně i po skončení produkce. Nikdo nevěděl …

V průběhu produkce občas zjišťuji, že vynervovaný táta vůbec nečte mé poznámky v playlistu, nečeká na uvedení písničky a hudbu pouští jako na džůboxu. Leckterou písničku vč. zajímavostí o ní tak uvádím zpětně … občas se nestačím ani nadechnout. Sem tam zjišťuji, že mě sestřičky natáčí na mobilní telefony. I když jsem proti těmto věcem naprosto imunní, při písničce Strangers in the night si přišla pro detail jedna z natáčejících tak blízko – zřejmě ve snaze zachytit mé nenapodobitelné grimasy, že jsem ztratil kontinuitu času a prostoru a nejenom, že jsem zapomněl text, ale dokonce jsem ho nebyl schopen ani najít v notách. naštěstí to byl konec písničky, kde se stejně už jenom brouká, tak to snad nepůsobilo tak rušivě.

Produkce se pomalu dostává do finále, loučím se. Zavíráme písničkou La Danza a vracíme se ke slíbeným italským. Mrkám do playlistu a hlásím tátovi :

„Dej písničky 7 a 8“.
–  Nic. Táta má oči zabodnuté do playlistu.
„Tati ! Písničky 7 a 8“.
– Stále nic. Táta stále něco hledá v playlistu. První dva důchodci se zvedají a snaží se dostat z prostoru již 90 minut zamořeného nedýchatelnou a vysoce třaskavou směsí metanu s posledními zbytky vzduchu.
„Proboha, co tam študuješ ? Pusť písničky 7 a 8 !“, syčím do mikrofonu a oči mi slzí v nedýchatelné smradu. Plíce už si naštěstí zvykly.

Od mixážního pultu se ozývá: „No já hledám, který to jsou …“.
„Nic nehledej a na přehrávači nastav  písničku číslo sedm a už nic proboha neřeš !“. Odchází další důchodce.  Sbírám síly na těch pár metrů od mikrofonu k přehrávači, ale naštěstí začíná hrát požadovaná písnička. Zazpíváme tedy Santa Lucie, Torna a Surriento a aby na nás vzpomínali v dobrém, tak ještě přidáváme O sole mio a už se skutečně loučíme. V půlce O sole mia periferním viděním zjišťuji, že táta konečně vyslyšel můj požadavek na zapnutí diktafonu a na posledních pár taktů jej skutečně zapnul. Seniorka, která mě na začátku produkce představovala, mne na konci děkuje za krásné melodie. Já děkuji seniorům, za to že byli tak fantastické publikum a slibuji, že si napříště Hašlera připravím.

Důchodci se pomalu rozcházejí, ti imobilní jsou rozváženi. Babička s velkou potřebou však sedí nehnutě dál na svém místě. Motáme kabely, uklízíme aparaturu a užíváme si nabízeného odéru, které se nám dostává v množství nadstandardním. Zjišťuji, že tričko hozené před produkcí na topení je úplně mokré – z otevřených balkonových dveří se na něj celou dobu chytala vlhkost. Na chvíli jej tedy házím na sousední radiátor dále od okna a uklízím bezdrátový monitor. Dopíjíme vodu, vracíme na původní místo oba stoly, převlékám se do uschlého trička a můžeme konečně odjet. Od pořadatelky dostávám památeční propisku s logem Domova seniorů v Berouně.  Babička stále nehnutě sedí na svém místě.  Odcházíme. Když už není na place ani noha, přichází náhle  sestřička a  se slovy „paní Nováková, pojďte se přebalit“, konečně odvádí nedýchatelný zdroj pryč – osobně se však domnívám, že dost pozdě … 🙂

I přes nepředvídané technické problémy jsem naštěstí dokázal celých 90 minut udržet úsměv na rtu a posluchači to možná i tak cítili (i doslova) ……. i když – do detailu vzato –  dnešní honorář patřil k těm skutečně zaslouženým …   🙂

Dodatek:

Hraní pro domovy seniorů nikdy nebude ani vzdáleně podobné klasickému hraní pro běžného posluchače v sálech kulturních domů. Domovy seniorů jsou místem, kde se život chýlí k závěru. Nemáte před sebou klasického posluchače a podle toho produkce probíhá. Polovina lidí sedících před vámi je senilních a jejich chování se blíží chování malých dětí. Část jich silně nedoslýchá a  další dobře nerozumí. Každý z těch lidí před vámi sedící je v jiném stádiu „opotřebování“ a je potřeba s tím počítat a k těm lidem podle toho chovat. Mnohdy jízlivé poznámky  přecházím, nebo na ně reaguji s humorem. Čekat zpětnou reakci posluchačů je ale v těchto prostorách pro hudebníka vyložená naivita. Ale i k těmto lidem je nutno přistupovat s úctou. S úctou k věku (kterého my se možná ani nedožijeme), s úctou k jejich vykonané práci, k dětem které za svůj život vychovali. Dokonce i skutečnost, že si některý ze seniorů v době produkce „uleví“, se v těchto prostorách bere z naší strany s nadhledem a úsměvem na tváři (byť to popisuji poněkud „humorným“ tónem, který se někomu líbit určitě nemusí), neboť to k tomu věku a zdravotnímu stavu prostě patří a kdo ví, jak budeme za pár let po zdravotní stránce vypadat my.  Do domovů seniorů jezdíme hrát velmi rádi, a to hlavně proto, že máme pocit, že seniorům můžeme aspoň trochu udělat dobře u srdíčka, aspoň trochu se jim odměnit za jejich celoživotní práci  a aspoň trochu jim zpříjemnit a hlavně oživit jejich relativně nudný život za zdmi budov, které se nazývají „Domovy seniorů“….