Letem světem hudbou 19. a 20. století
23.7.2014
Po roce a půl příprav nového repertoáru jsme usoudili, že je již nejvhodnější čas představit tento repertoár posluchačům. Jako testovací vzorek jsme použili již našeho tradičního zákazníka, a to Domov seniorů ve Zdicích. Líbí se nám na něm nejenom to, že je situován necelých 500m od naší hudební základny, ale co je naprosto bezkonkurenční, to je ta pohoda, která tam vládne.
Před 14 dny jsem si zde byl zahrát s kamarády muzikanty ze sousedství country, nálada i atmosféra byly vynikající a tak tajně doufám, že se v podobné atmosféře bude odvíjet i dnešní koncert. Sice už týden mě trápí hlasivky – zřejmě následek letních veder a klimatizace u serveru, ale snad se z toho dneska nějak vylžu. Přijíždíme s dostatečným předstihem k domovu seniorů, jdu obhlédnout situaci a už z dálky slyším jednoho z důchodců : „Jééé, bude country !“ . Poznali mě ….
Vzhledem k množství kabeláže jdeme hned drátovat, přičemž zjišťujeme, že z jedné bedny se místo hudby ozývá pouze šum. Už abych měl koupené ty aktivní. Tyhle pasívy jsou těžké, musí se k nim vláčet zesilovač a je to celé takové složité a leccos se rádo v nejnevhodnější chvíli dokáže ukroutit.
Senioři se pomalu scházejí, imobilní svážejí ošetřovatelky a centrální místnost se pomalu plní. Dorazili dokonce i můj t.č. již devadesátiletý učitel chemie ze ZDŠ Ivan Koula s manželkou a jen o málo mladší rodina Havlíčkova – obojí kamarádi ze Zdického smíšeného sboru. Slavnostní výkop. Začínám zpívat a příjemně zjišťuji, že hodiny cvičení i čtyři roky hodin zpěvu u Renée Nachtigallové přeci jenom přinesly nějaké to ovoce. Hlas se místností příjemně nese a Honza u zesilovače musí o dost přidat, aby nebyla hudba moc utopená. Mikrofon, stojící přede mnou, je tam jen tak pro ozdobu. Zpívám operety a stále nepřichází nervozita, na kterou tak rád a často trpím. Dokonce nepřichází ani můj slavný výpadek textu – ten poslední na Úletech 2012 mám stále v živé paměti. Zpívám Funiculi Funicula, přichází finále a – průšvih. S hrůzou zjišťuji, že výšky ve forte prostě nevyzpívám, hlasivky jsou na hadry. Při další písničce zjišťuji, že výšky se dají sice uzpívat, ale jen v piánu a velmi opatrně, jinak hlas přeskakuje – no některé písničky tady dneska budu muset přestát, naštěstí důchodci srkají spokojeně kávu a nevypadá to, že by si někdo připravoval k hodu shnilé rajče neb vajíčko. Při některých českých písničkách od Rudolfa Cortéze či Jiřího Vašíčka jsem dokonce slyšel, že důchodci zpívají tichounce se mnou. Dost jsem byl zaskočen – byť jsem to předpokládal a věděl jsem o tom – zjištěním, že posluchači reagují pouze na písničky, které znají a které jsou zpívané česky. Vůbec neocenili slavné italské neapolské písně a árie z oper, které mi jdou kupodivu lépe než ty staré krásné české písničky od Rudolfa Cortése a Jiřího Vašíčka 🙂
Hodina utekla jak v řece voda a blíží se konec. Někteří již odešli či byli odvezeni na přebalení či na večeři a my dohráli poslední písničku. Koncert skončil. Přicházejí Koulovi i Havlíčkovi a nešetří chválou, tak snad se to poslouchat i přes tu hlasovou indispozici dalo. Ptám se Honzy, jestli si myslí, že takto provedený koncert se dá oficiálně nabízet zákazníkům a Honza přikyvuje – takže zkrácená verze (tu originální, dlouhou, by důchodci ve zdraví nepřežili) našeho nového kulturního programu „Letem světem hudbou 19. a 20. století“ je oficiálně na světě !
