Dnes jsme vyrazili do Velké Chmelištné.  Svítilo sice sluníčko, venku příjemné teplo, v kostele ale příšerná zima. Zkoušíme aparaturu, já stále navlečený jako pumpa v zimě. Už týden mě bolí v krku a hlas není taky nic moc, v termosce horký čaj – snad ten dnešek přežijeme… Vyrazili jsme s asi hodinovým zpožděním, asi pětkrát jsme se vraceli z větší či menší vzdálenosti od domu – vždycky jsem si vzpomněli na něco, co jsme doma zapomněli – naposledy fleška s hudbou  – bez té by jsme tam byli houby platní :-/

Aparatura hraje a lidé se již schází. Někdo z místních přivezl asi desetilitrový demižonek se svařeným vínem a se zástrčkou v ruce se ptá, kam se může připojit, aby to prý vydrželo teplé. Netušíme zradu a tak se dělíme o proud.

Místní farář promlouvá k davu.  Srkám horký čaj a snažím se kašlat co nejtišeji. Farář končí a předává slovo „muzikantům“. Na plakátu jsme totiž uvedeni jako „Hudba a zpěv:  Pavel Šilhavý a Jan Fryš“ .  Začínáme stejně jako loni Schubertovou skladbou Ave Maria. Během předehry zničehonic hlasitost aparatury klesá a ve zvuku se objevuje šum a chraštění. Mrazí mě v zádech. Zpěv také nestojí za nic, průdušky se projevují naplno, hlas není to co býval …  Třeštím oči na Honzu který něco šteluje na mixážním pultu. Je odemne vzdálen asi 10 metrů, takže co přesně dělá prostě netuším. Hrajeme dál a zvuk je stále tichý a mizerný. Místy aparaturu vůbec neslyším a asi ve dvou písničkách utíkám mimo rytmus.

Polévá mě hrůza.  Ani nevím proč, přeskakuju Dvořákovu Starou matku. Vůbec jsem tím Honzovi nepomoh. Uvedl jsem totiž  Panis Angelicus, které je v playlistu hned za Starou matkou, kterou měl ale Honza již připravenou k přehrání. On si nevšimnul že uvádím jinou písničku, mě neseplo, že hraje úplně jiná předehra. S hrůzou v očích poslouchám, co to hraje za hudbu a tu písničku jsem prostě stopnul …

Pomalu se dostáváme do finále – hlasivky už jsou na hadry, hlas se chvěje jako papír a na průduškách se začíná projevovat blížící se kašel – a tak se loučím s písničkou Šťastné vánoce od Yvetty Simonové a radím posluchačům, aby i když venku svítí sluníčko měli na paměti, že meze jsou ještě studené, aby se dobře podívali, jak jsem dopadnul já. Lidi se smějí a odcházejí.

Najednou aparatura hraje hlasitě a bez problémů. Honza sděluje, že jakmile venku zapli ten elektrický kotlík na svařák, tak nastalo tak velké podpětí v síti, že to prostě přestalo hrát – proč ale přetížení nevyrazilo jistič mi zůstává záhadou.
Balíme aparaturu a jdeme ještě na čaj k Helence Louženské, která měla celou dnešní akci na svědomí. Sluníčko zapadá a tak jdeme pěšky ten kousek k jejich domku. Honza se chlubí parádní fotkou západu slunce a Helenka jako zdařilá fotografka a hlavně domorodec, který se o podobný snímek už delší dobu snaží, jen tiše s otevřenou pusou závidí.

Tak tady nám Honzo už kafe nenalejou …. 🙂