Vyrážíme brzo ráno, časová rezerva je sice velká, ale musíme ještě projet Prahou – u švagrové Jany Robbové – věhlasné to zpěvačky ze šedesátých a sedmdesátých let – mám přichystanou velkou tašku suchého pečiva pro slepice. Důvod možná dobrý pouze pro usmání, ale něco ty slepice baštit musej, né ? Přebrali jsme pečivo, vypili nabídnutou kávu a vyrážíme s fotoúderkou Honzou směr Náměšť nad Oslavou. V duchu se připravuji na ten předražený polygon, který tak dává do těla tlumičům našich motorových miláčků. Nový motor v tranzitu spokojeně vrní. Á už je to tady ! Třicátý osmý kilometr dálnice se nečekaně (vlastně čekaně) mění na polní panelovou cestu a oba s Honzou honíme po palubce a předním sedadle hopsající drobné předměty. Rádio přes ten rachot není slyšet, což je ale jedno protože po asi pěti minutách hopsání mu dochází trpělivost a samo se zničehonic vypíná – asi došla trpělivost i jemu. Slibujeme si s Honzou, že nazpátek pojedeme po staré silnici přes Velké Meziříčí a Jihlavu.
Dálniční sjezd na Náměšť znám jako své boty, budu na něm odbočovat již potřetí. Navigace v Nokii celou dobu žvaní o tom, jak jedeme špatně a jak se máme otočit a jak přepočítává trasu a já po očku sleduji, že ačkoliv jedeme po dálnici, display ukazuje naší tečku na silnici vedoucí souběžně vedle dálnice – budu se muset doma podívat, jestli není potřeba něco zaktualizovat …. A jak si ta navigace stále povídá a povídá a já hledám ten známý sjezd, najednou míjíme odbočku „Náměšť“ – a mažeme dál na Brno. Naštěstí sjíždíme na dalším sjezdu a tak si celkem zajedeme jenom asi 20 km.
