Vánoční koncert v domově seniorů ve Zdicích (BE)

29.12.2011      15:00 hod. 

 

 

Dorazili jsme ze Zátora domů a máme asi hodinu a půl volna, než vyrazíme na další dnešní štaci.  Honza si dává něco malého k obědu, mě se vaří čaj a napadá mě, že bych se mohl chvilku natáhnout abych dohnal spánkový deficit z noci. Zavírám oči, ale zdá se mi, že jenom klimbám, protože slyším, co si ostatní povídají. Asi za hodinu je doklimbáno, dopíjím mezitím vychladlý čaj a debatujeme na téma, jestli jsem spal nebo ne. Já tvrdím, že ne, že jsem za celou dobu nezamhouřil oka a celou dobu jsem ostatní poslouchal – ostatní zase tvrdí, že jsem „nezamhouřil oka“ dost nahlas a že jsem chvílemi svým chrápáním ostatní při jídle dost rušil.

Nespěcháme, protože Dům seniorů ve Zdicích je pár ulic od nás a aparatura je stále v autě. Přijíždíme na parkoviště a já jdu obhlédnout terén. Vítá mne udivená ředitelka: „Ahój, to už je devětadvacátýho ? Já na to úplně zapomněla !“  Nevadí, v poklidu připravujeme aparaturu a sestry narychlo svážejí seniory do centrální místnosti s odůvodněním, „že prý bude hudba“.  Slavnostní výkop je naplánován na 15:00, ale spád událostí je natolik silný, že to vypadá na začátek o dost dříve. Pozval jsem na dnešní koncert i Ivana Koulu s chotí, tak jestli dorazí, tak asi nejspíš jenom na závěrečné titulky …

Je čtvrt na tři, v uchu mi lehce šumí monitor, jdu ještě na záchod a poslouchám, co si říkají lidé v místnosti, když tu – v monitoru praskot – jinak nic. Dokončím potřebu a jdu se zeptat Honzy, co se děje. Nic, všechno funguje, jenom do monitoru neteče signál. Vypínám fantom, znovu zapínám a už to zase hraje. Jsa uklidněn, že je vše v pořádku, jdu si pomalu připravit noty, když tu – v monitoru praskot a nic. Že by zlobil fantom ? Vyměňuji mikrofon za druhý – stejná závada. Jdu pro dynamický mikrofon s tím, že to prostě bude horší, ale nějak to přežijeme. Dynamika funguje bez problémů a tak máme zase doma co dělat až budeme hledat závadu … Zvuk v místnosti ale dost utrpěl, protože hold dynamika není kondenzátor.

Honza pouští Ave Mariu a já zpívám. Potlesk. Vítám seniory. Úžasná atmosféra. I když je věkové složení seniorů ve Zdicích a v Zátoru přibližně stejné, tady jakoby bylo „více sluníčka“. Mám pocit, že na docela malý prostor to Honza moc drží pod krkem a tak se ptám posluchačů, jestli to není moc nahlas ? Jedna ze sester stojící vzadu u dveří souhlasně pokyvuje hlavou, že by se to jako mohlo trochu ztišit, když v tu chvíli se z první řady posluchaček ozve nahlas názor, proti kterému se nedá nic namítat: „To je akorát ! My jsme tady stejně všichni hluchý … !“.   Trochu tedy tišíme aparaturu a pokračujeme v produkci. Ranní rozezpívání v Zátoru nese ovoce a vesměs nemám problém ani s dechem ani s intonací a hlas příjemně sedí. Program odsejpá a důchodci se nenudí. Dávám reklamu na připravovaný jarní program a zpívám kousek operety „Vás ženy jsem líbal rád“ od Franze Lehára. Sestra nese na tácku dva hrnky s obrovskou šlehačkovou čepicí. Ale někam jinam. Já, který (po dvaadvaceti létech) už týden nepiji kafe tiše slintám. Po koncertu se dozvídám, že si důchodkyně vždy po obědě dávají capuccino.  Teda všechna čest.  Tichou noc, svatou noc zpívají všichni sborem jako jeden důchodce. Kdo nezná slova, tak aspoň brouká. Už jsem se dokonce naučil první dvě sloky, takže do papíru letmo mrkám pouze na tu třetí –  lepším se každým dnem 🙂   Jsou právě tři hodiny a ve dveřích vidím manželku Ivana Kouly. To z toho programu moc neměla.  Kromě asi tří důchodců, kteří se odšourali pryč, ale ostatní sedí dál. Ptám se jich, jestli se jim to líbilo. Ano, bylo to prý úžasné a chtějí přídavek. Protože ale přídavek s sebou nemáme, zopakujeme Adeste fideles, Ombra mai fú, Panis Angelicus a k „bezmezné“ Honzovo radosti i Dvořákovu Starou matku.  Takže i paní Koulová se nakonec dočkala.

Obcházím seniory. Každému popřeji hezký nový rok a poznávám zde i několik známých tvářím, jako např. paní učitelku Bezchlebovou – vzpomínka na první třídu – jó, už je tomu 36 let 🙂  Jedna z babiček si přeje zazpívat Poem. Jestli je to ten od Fibicha, tak si nejsem úplně jist, jestli to vůbec má slova, ale slibuji, že do příště připravím. Chvíli si povídáme a senioři nechtějí věřit, že skutečně bydlím pár ulic odsud. Dopíjeme připravený čaj a já ještě nealkoholické pivo, balíme aparaturu a mizíme do tepla domova. Bylo to velmi příjemné představení – hlavně pak některé nezapomenutelné momenty: např. devadesátiletá babička se těší na příští vánoce až zase přijedu zazpívat … 🙂  Akce toho typu by tu prý měly být častěji.

Vánoční koncert v domově seniorů v Zátoru (BE)

29.12.2011      10:00 hod.

 

Ranní zpívání není nikdy moc extra, ale to neplatí pro dnešní vánoční koncert pro seniory v Domově důchodců v Hostomicích – Zátoru.

 Lidé se mě občas ptají, proč jezdím zpívat zrovna do starobinců, že je to tam smutné a kdesi cosi, ale mě přijde, že právě senioři celý den zavření – sice v moderním a úžasném objektu, ale přece jenom zavření – jsou za kulturu importovanou za hradby DD nejvděčnější, což se nakonec ukázalo jako 100% pravda.

Do Zátoru dorážíme s předstihem, nosíme aparaturu. Všude klid a pohoda. Vše hraje jak má a sestry začínají svážet seniory. Na termín „svážet“ sice ještě nejsme zvyklí, ale postupem času zjišťujeme, že spousta dědečků a babiček je prostě tak starých, že sami chodí už jen velmi obtížně  a tak je jednodušší je naložit do křesílka a tradáááááá … – už si to metelí po chodbě přímo do jídelny, kde se konají i veškeré kulturní akce. Je to rychlejší i bezpečnější …

Jedna z babiček se zlobí, že jí někdo zasednul její místo u stolu.

„Proč jste mi zasedli moje místo ?“, opakuje asi třikrát, ale nikdo jí neodpovídá.
„Ať sem nechodí“, sykne jiná stařenka z davu.

Stojící babička, která přišla o své místo u stolu to neslyšela, my s Honzou ale ano, a tak podávám babičce její židli s polštářkem a pomáhám jí sednout si jinam. Jó, ještě se musíme s Honzou hodně učit – koukáme na sebe a nevíme jak reagovat. Ta jedovatost důchodců mezi sebou nás trochu zaskočila…. Oba samozřejmě známe historky o tom, kterak se důchodci před obchoďákem porvali o nákupní košík. Byť běžně nejezdíme „mastnou tyčí“ (Městská Hromadná Doleva), známe z vyprávění boje důchodců o místa k sezení, ale tohle je  jako blesk z čistého nebe, v prostorách, kde by to člověk nečekal a příliš hmatatelné na to, aby to dokázal člověk přejít bez povšimnutí.

Moc jsem toho v noci nenaspal, protože mne napadlo ještě rozšířit produkci o moji písničku „Čas vánoční“, jenže jsem nemohl najít na některém z deseti harddisků master, ze kterého bych vymazal zpěv. Nakonec se zadařilo, ale téměř nad ránem, takže jsem měl trochu opuchlý obličej a trochu nepřítomný výraz, ale nevadí – účel světí prostředky.

Honza pouští Ave mariu a produkce propuká. Zpívá se v poklidu, žádný stres a je tu příjemně. Komorní prostředí se odráží i na zvuku. Seniorům se produkce zřejmě líbí a v rámci možností tleskají  – ačkoliv se to na první pohled nezdá, věk je zde už dost limitujícím faktorem (ať už se jedná o omezenou hybnost nebo senilitu) a tak roztleskává většinou sestra a ostatní se přidávají. Téměř všichni senioři se ale usmívají. Během uvádění jednotlivých skladeb se rozhlížím po jednotlivých posluchačích. Stařenka vpravo po každém mém slovu souhlasně přikyvuje. Je to příjemnější než zpívat pro anonymní dav ukrytý někde ve tmě pod podiem. Jeden dědeček se přímo uprostřed písničky zvedá a odchází. Že by se mu to nelíbilo ?, blesklo mi hlavou. Následující okamžik ale vše vysvětluje  – kuřácké abstinenční příznaky byly silnější než kulturní zážitek a děda si venku za oknem zapaluje cigaretu.

Končíme, loučíme se a jdeme balit. S každým si podávám ruce a přeji šťastný nový rok. Stařečci děkují, prý se jim to moc líbilo – těch akcí by tu prý mohlo být víc.  Asi polovina seniorů zůstává na svačinu, která zanedlouho následuje a nevyplatilo by se je rozvážet a zase svážet.

Produkce končí a my jedeme domů na čaj – máme asi dvě hodiny volna – odpoledne totiž hrajeme ještě seniorům ve Zdicích

Vánoční koncert v kostele v Železné (BE)

25.12.2011

 

Kytara leží už delší čas ve futrálu, festivaly skončily (teda až na vyjímky) s podzimem a do jara je ještě dost dlouhá doba,  a tak se do podvědomí pomalu

ale jistě už delší dobu vkrádá myšlenka trochu zúročit více než roční  docházku na hodiny zpěvu u paní Renée Nachtigallové.  Od června sice buduji malé studijíčko, ale nedostatek  peněz a dost často i času zapříčinil v podstatě skoro tříměsíční zpoždění, které je nyní dost znát. Připravované CD se nepodařilo včas dotáhnout do konce a zřejmě na něj přijde čas až na jaře.

Vánoce na krku a tak padla volba na klasický repertoár – Ave Maria (Schubert i Bach/Gounod), Adeste Fideles, Panis Angelicus a jedna z mých nejoblíbenějších – Ombra Mai Fú, nechyběla ani Dvořákova Stará matka. Do seznamu se nevešla už jenom O holy night, ke které se mi nepodařilo díky skluzu ve studiu připravit playback. Jako první „štace“ (u které v podstatě až poslední chvíle nebylo jisté, jestli vůbec proběhne) se nabízelo hraní v kostele Nanebevzetí Panny Marie v nedaleké obci Železná kousek od Berouna. Původní předpoklad byl, že se na místo dostavíme ve 14.00, do 15.00 nazvučíme a nadrátujeme a přesně v 16.00 vypukne hudba. Kostelník přislíbil otevřít svatostánek ve 14:30 s tím, že dříve to je naprosto zbytečné. V pořádku, i tak bude času relativně dost.  Jako zvukař jede synovec Honza, bere s sebou i svoji kamarádku Máju s foťákem a nakonec z domova prchá i fotoúderka – můj táta s foťákem i kamerou. Naloženo je vcelku rychle, takže nakonec na místo dorážíme v původně plánovanou druhou hodinu odpolední. Nikde nikdo. Venku zima a fouká vítr a tak sedíme v autě a posloucháme radio.  Mezitím píšu esemesku místním a hlásím, že jsme již na místě. Čas pomalu utíká a tak posílám druhou esemesku. Čas pomalu pracuje proti nám, protože stát se v té zimě může cokoliv a v mrazu narychlo pájet utržený kabel není vůbec příjemné.  Zvoní telefon a kamarádka oznamuje, že kostelník na nás nezapomněl a že dorazí včas – přesto má už ale přes  20 minut zpoždění.  Posloucháme rádio a já na volantu klimbám, občas zapnu motor, protože silný vítr a déšť  vnitřek dodávky rychle ochlazuje a zase klimbám. Pomalu mi dochází trpělivost, neboť dávno odbila třetí hodina, kostelník nikde a ve čtyři to má vypuknout.  Nahlas si opakuji co všechno jsme vzali a jestli jsme něco nezapomněli a najednou ztuhnu – chybí kabel od Honzova notebooku, který jsme při zkouškách nechali na stole ve studiu a pak už si na něj nikdo nevzpomněl. Přichází manžel kamarádky, že se jde podívat, co je s kostelníkem. V autě je hrobové ticho – špekulujeme jestli jsme schopni chybějící redukci nějak na místě v zimě za půlhodiny vyrobit, nebo jestli je možné těch 20km do Zdic a zase zpátky za půlhodiny stihnout. Asi ano, ale určitě ne Tranzitem. Ve čtvrt na čtyři přichází kostelník s tím, že od půl třetí čeká až pro něj někdo přijdeme ! Proboha, ale  kam ? Bleskem nosíme aparaturu do kostelíka a já se snažím o zoufalý pokus ujet 40km plných serpentin, přes okresní město, a  to vše za asi 40 minut. Proklínám veselého kostelníka, který hýří vtipem a je „free a happy“ a je mu úplně jedno, že máme skoro 45 minut zpoždění, které se nedá jen tak nějak dohnat. Kola tranzita se protáčí v bahnitém poli a já se snažím o nemožné. S naprosto klidnou hlavou a pedálem až na podlaze vyrážím směr Beroun a pořád se snažím vymyslet, z čeho narychlo vyrobit tu mizernou přechodku mezi notebookem a mixážním pultem a to stereo, a to i s tou eventualitou, jak by to asi znělo, kdybychom to spáchali jenom mono … Jacky s sebou máme, několik náhradních sluchátek taky (veškeré díky a hlubokou úklonu  firmě thomann.de která poslala IEM odposlech do dvou dnů od objednání na poslední chvíli ještě před vánoci a tak si s sebou vezu zbrusu novou vysílačku).  Řežu jednu zatáčku, druhou, pomalu mi dochází, že to nemá smysl….

Ve třetí zatáčce šlapu prudce na brzdu, je tu trochu místa při okraji silnice a všude relativně dobře vidět, otáčím se a mažu zpátky asi 4 kilometry do kostela. Jel jsem docela rychle …

Fotoúderka, která neví o mém rozhodnutí,  mě v kostele chválí, že jsem jel pěkně a že jsem trasu Železná – Zdice – Železná zvládnul za necelých 10 minut a jak prý jsem to udělal a kdesi cosi. Tátovi (vysoká škola elektrotechnická) strkám do ruky pájku a jednu z propojek a přikazuji okamžitě demontovat jacky. Sám se prohrabávám kabeláží a vybírám mezi sluchátky, které budou obětovány pro zdárný průběh akce. Můj pohled padne na 3.5 jack  prodlužku z hypernovy za 39 Kč, kterou někdo náhodou hodil do krabice s elektrotechnikou a je rozhodnuto. Prodlužka, nůž, šmik, rychle oholit (kabel, né fousy)  a hlavně neutrhnout. Do začátku představení zbývá 10 minut. Kostelník vysvětluje, že mu nějací haranti klackama udělali v kostele díry do oken – posloucháme jej ale pouze jako zvukovou kulisu.  V kostele je obrovský hall a zvenčí se množí hlasy přicházejících. Venku – ačkoliv je tam zima jak v psírně a vítr krutě fouká – je o dost tepleji než v kostele. Propojka je hotová a já na poslední chvíli kontroluji po synovcovi kabeláž – přece jenom –  je to jeho první štace. Všechno funguje, to – co má hrát – hraje a tak jdu na posledních 5 minut ven. Lidé pomalu vcházejí dovnitř a já ve sluchátku poslouchám, co řeší za zásadní problémy.  Kdysi jsme v Železné vystupovali ještě se sborem, ale to už je minimálně 15 let.  Prý se sem nikdo moc nehrne a vánoční koncerty se tu moc nedělají, takže mojí nabídku udělat tady vánoční koncert docela rádi přijali.  Jdu dovnitř, kynu na Honzu, který pouští Ave Mariu od Franze Schuberta a vypukne hudba. „Ááááááááááve Marýýýýýííííjáááá Gráááácccciiiiiaaaa pléééénááááááá“. Ačkoliv jsem se nadechl úplně nejvíc – skoro až ke kolenům, ba možná ještě níž – právě mi došel vzduch a minimálně 3 doby mi ještě chyběly dozpívat. Můj klid je ten tam a trochu se klepu zimou a trochu trémou a s hrůzou pozoruji páru, která stoupá z mých úst a hodnotím možnosti plic, které v této zimě fungují s bídou tak na 50%. Možná ještě méně.  Dozpívám, pozdravím, popřeji. Nikdo netleská. Jsem v poklidu a jdeme na druhou skladbu. Ave Maria od Johanna Sebastiana Bacha a Charlese Gounoda.  Abě Ave Marie nazývám „trhoplickami“, protože v té třeskuté zimě a s kapacitou mých plic to není to, co by to mělo být. Pozoruji oblaka páry, která opouští moji ústní dutinu, v duchu nadávám kostelníkovi za zkaženou atmosféru, nadávám na zimu a vzpomínám na dobu před 22 léty, kdy jsem s kamarádem Vaškem Vančurou běhával 11 km trasu do Hředel a zpět a každých 100 metrů jsme dělali deset kliků. To mě bylo osmnáct a půl. Když jsem pak začal chodit do zdického sboru k Ivanu Koulovi, divil jsem se tehdejší čtyřicátníkům – kuřákům, kteří při zpěvu za každým veršem lapali po dechu. Já jsem dokázal celé sloky zpívat na jeden nádech. Dyť na tom přece nic néni, né ? Dnes zjišťuji, že dvacetileté sezení u počítače a téměř nulová fyzická aktivita spolu s nezřízeným pitím kávy udělaly své.  Je potřeba na své fyzické stránce  ještě trochu zapracovat.  Sem tam se ozve falešný tón, kdy už díky zimě a nedostatku vzduchu nedokážu tón dotáhnout – ale oni stejně nevědí, jak to má vypadat správně a tak v poklidu zpívám dál a písnička střídá písničku. Stále žádný potlesk. Jsa překvapen, že na rozdíl od písniček, které jsem sám složil a u kterých s  oblibou zapomínám text, znám nicneříkající zpěvné latinské texty naprosto dokonale a ačkoliv mám vedle sebe stojánek s texty, vůbec jej nepotřebuji, jsem se prozpíval k poslední osmé písničce. Tichá noc – svatá noc. Lidé zpívají se mnou. Tuhle znají. Je i tak hezky natransponovaná, že se mi i dobře zpívá. Jenže já jí na rozdíl od ostatních neznám (hamba mě) a tak musím občas juknout do not na stojánku. Příště těch českých koled připravím víc. Koukám k mixážnímu pultu a zjišťuji, že dorazil i kamarád Míra Petrenka – tahle muzika ale určitě není jeho parketou. Jeho manželka mu jistě  dala nůž na krk a on pod pohrůžkou bezmasého týdne raději svolil k nedobrovolné návštěvě kulturní akce.  Dozpíváváme společně třetí sloku a – lidí dlouze tleskají. Klaním se, přeji mnoho zdraví a štěstí do nového roku a odcházím.

Balíme a nosíme do auta, zjišťuji, že venku se zatím úplně setmělo a  stále je o dost tepleji než uvnitř. Kostelník znovu ukazuje díry, které mu místní lumpové udělali  v oknech. V oknech je několik třícentimetrových děr. Určitě ale nejsou od klacků, vypadá to ale spíš na  vzduchovku nebo malorážku. Brok jsme ale nenalezli jediný. Loučíme se, přejeme známým vše nejlepší do nového roku, lezeme do auta, startujeme a hned zapínám topení, protože jsme všichni zmrzlí jak drozdi. Byla to úžasná akce, ale je potřeba ještě „trochu“ máknout. Bude to běh na velmi velmi dlouho trať ale bude to běh naprosto fantastický ….