„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným …„, řekl by určitě na adresu letošních povětrnostních podmínek Rudolf Hrušínský. Pršelo Josefu Kralovičovi na Úletech ve Velkých Bílovicích, pršelo Dušanu Konečnému na Valečovském folkování, menší přeháňky raději už letos ani neeviduju.  Takže ačkoliv byla celá republika zahalena velkou oblačností, vypadalo to, že dnešní den se obejde bez vodních přívalů, a to i přesto, že většina českých řek byla plná kalné vody a druhá půlka měla nadstav…

Ačkoliv navigace uváděla jako nejúžasnější cestu směrem na Českou Lípu přes Prahu, Ruzyň a skrze pole směrem na Kralupy, snažil jsem se volit osvědčenou cestu Beroun – Kladno – Slaný – Mělník, kterou nejenom že už dobře znám, ale navíc se mi na rozdíl od dálnice moc líbí.  Klid, nic nikde nedrncá a člověk jede stejně rychle jako po dálnici.  Na Kladně cedule přes půl silnice, že cesta na Slaný je kvůli rekonstrukci kanalizace uzavřená a objížďka doleva.  Navigace o objížďce neví a tak chvíli protestuje, ale já raději důvěřuji oranžovým cedulím „objížďka“, které mě vodí po Kladně. Moje důvěra ale netrvá dlouho, neboť cedule náhle bez varování končí a já zjišťuji, že jedu oklikou zpátky na Beroun. Moudřejší ustoupí,  takže do ruky mapu, rychle se zorientovat – cesta přes Kačici a Smečno je naštěstí průjezdná – ale to zpoždění…

Kousek za Slaným ale čeká hlídka VB – a že jich po cestě bylo – Halt ! Dobrý den, pane řidiči, ukažte prosím doklady. Naštěstí bumážka v pořádku, ale příslušníkovi se vůbec nelíbí moje světla denního svícení. Že prý norma stanovuje jinou vzdálenost od země a jinou od okraje vozu a i ty světla mezi sebou mají být jinak než je mám já. No, myslel jsem že budu pochválen za to, že jako jedinýmu v republice mě ty světla svítěj jak maj, tzn. že po zapnutí tlumených světel se světla denního svícení samy zhasnou, ale příslušník mlel pořád svou, že norma, že EU, že vláda, že bezpečnost, že centimetry od silnice, že centimetry od kraje vozu a že centimetry mezi světly ….  dál jsem ho neposlouchal, byť jsem kýval hlavou dál. 40let jsme jezdili bez světel i za denního bílého světla a všichni viděli dobře jak na silnicích tak i v lese za tmy – a to bez světel. Najednou máme normu i na svícení za denního světla a máme i jednoho příslušníka VB, který jí aktivně aplikuje v praxi. Nejenom, že jsem nikdy nepochopil, proč svítit za bílého dne, kdy je vidět na kilometry daleko (nehledě na to, že se tu 40 let nesvítilo a taky se jezdilo, notabene se tu jeden čas jezdilo i vlevo a nikomu to nepřipadalo divné), nepochopil jsem ani to, když příslušník oblézal mé auto s metrem v ruce a hledal chyby v roztečích světel. V noci bych nejspíš rozuměl, že auto výrazně širší než jeho obrysová světla asi bude mást okolojedoucí řidiče, tím spíš, že polovina aut svítí na jedno světlo a druhá nesvítí vůbec, ale proč zrovna vaděj ty malinký LED světýlka, které se používaj stejně jen proto aby se „učinilo protokolu zadost“ a člověk ve dne netýral alternátor a elektroinstalaci vozu ?

No ukončím to. Sypal jsem si popel na hlavu a slíbil jsem příslušníkovi, že světla hned druhý den nechám předělat v souladu s normou. Jak, to ale netuším, neboť čelo Tranzita je oblé a instalaci světel dle normy už v principu neumožňuje. Snad něco napadne kamarády v autoservisu. V Mělníku už mám skoro hodinu zpoždění a i když jsem vyrazil s dostatečným přestihem, přece jenom tyhle časové skluzy nemám rád. Ačkoliv jedu podle předpisů – s Tranzitem se vlastně ani jinak jezdit nedá – kousek za Mělníkem dojíždím kolonu svátečních řidičů – na rovných úsecích rychlost 70km/h, před každou i sebemenší zatáčkou brzdy a 60km/h, všude plná čára a auta v protisměru, předjet se to nedá – nejspíš se kochali, no – o mě se ale při pohledu na hodinky pokoušel infarkt …

Konečně dojíždím do Nedamova, parkuji a jdu obhlédnout amfiterátr, kde se bude dnešní festival konat. Vítám se s pořadateli a počítám návštěvníky. Jeden, dva…..   Dva člověci ! Doslova hlava na hlavě. Natřískáno! Není kam si sednout !!. Lidé se rvou o poslední volná místa …. Drobné potyčky mezi návštěvníky. Někdo leje sousedovi pivo na hlavu ve snaze vyštípat jej z lukrativního místa. Ale ne, kecám.  V duchu lituji pořadele Dušana Konečného, že na rozdíl od Valečovského folkování, kdy pršelo a foukalo, dnes neprší, je docela hezky, ale na návštěvnost se to příliš neprojevilo, a to ani navzdor dlouholeté tradici zdejšího festivalu.  V hledišti stále sedí dva lidi – ano, ti, co tam seděli už na začátku. V kiosku mimo areál jich sedí u piva asi dvacet …    Sice neprší, sníh vyloženě nepadá, ale počasí návštěvnosti  nepřeje – kdo by plánoval návštěvu „open-air“  festivalu, když neví, jak bude v následujích 6 hodinách ?

Na plac jde Spolktrio, vlastně Spolkduo, protože jim nepřišel kytarista. Hrají moc hezky, ale přidal bych jim do té aranže basu, nějak to nešlape, ale docela by mě zajímalo, jak  zní lidem moje produkce – bez kapely, bez sól, bez doprovodu a bez basy …   Spolktrio končí, já si od nich půjčuji stojánek na noty, abych neměl textové výpadky, jak na Valečově a jdu hrát. V hledišti stále jen ti dva posluchači. Začínám písní „Potkal jsem člověka“ a docela to jde. Stojánek s texty téměř nepotřebuji a protože jsem si ho stejně naaranžoval dost blbě vpravo, stejně na něj nevidím. Periferním viděním zjišťuji, že se pomalu začínají trousit do hlediště lidé. Zřejmě to budou ti z kiosku od piva … Lidí pomalu přibývá a spolu s přírůstkem lidí přibývá i potlesku za jednotlivými písničkami.   Hraje se dobře a je docela teplo, bolavá ruka sice zlobí, ale na amputaci to ještě není. Zjišťuji, že do areálu vchází Petr Šilhavý se skupinou Strabivari. Mávají na mě,  já v rámci hraní lehce kynu (zatím jen rukou, ne hmotnostně) a ….   a zapomínám text. Nadávám si do idiotů, beru to sportovně, uděluji si bobříka stydění se a hraju dál … Lidi se stále pomalu trousí, ale amfiteátr by snesl daleko víc – nevadí, nemusí pršet, stačí, jen když aspoň trochu kape. Hlavně že neprší – z nebe.  Dohrávám poslední písničku, vypínám kombo, vracím vypůjčený stojánek a libuji si, jak jsem dobře koupil ladičku na kytaru, resp. jak jsem ji dobře vyměnil za kapodastr, který jsem vrátil do obchodu, protože jsem ho prostě nedokázal umáčknout – viz Valečov. Pořadatel mě chválí, jak jsem se prý líbil  – zvedl jsem návštěvnost z původních dvou návštěvníků na celých devatenáct 🙂

Na řadě je řada sqělých kapel, takže zůstávám dál a sleduji pro mě již známý repertoár Pavla Petráně, Simony Klímové, Surikhaty, kapely Strabivari a mnoha dalších. Pouze při Simonce už jsem nevydržel nutkání a prostě jsem se na prázdném Nedamovském koupališti svlékl do slipů a vlezl do studené vody, a dal jsem ten rybník tam a nazpátek našíř. Jenom mě trošku rozptylovalo (a taky jsem to pak Simonce  Klímové řekl), že na můj styl plavání Simona nepřizpůsobila repertoár, a tak mi co chvíli tempo jejich písniček nevycházelo do tempa mého plavání, a tak jsem byl kolikrát docela blízko utonutí, když jsem si uvědomil, že mi tempa rytmicky nevycházejí na Simoniny doby a když jsem se snažil rytmus plavání aspoň nějak korigovat. Naštěstí Simona Klímová dohrála a já šťastně doplaval zpět ke břehu …  Najednou mi zima nebyla a vítr nevadil a já až do večera chodil po areálu bos – a i smažák s hranolkama v místním kiosku a dršťková polévka chutnal nějak lépe, než obyčejně chutnává ….

V Nedamově bylo opět – stejně  jako před léty s Pokusem – nádherně !  Jen těch diváků by mohlo být trochu víc … Takže snad za rok zas ….

Za znalci hudby přes celou republiku …   (třetí místo v kategorii „písničkář“)

Oldřichovický žejdlík byl další festival „přes celou republiku“. Moc jsem se na něj těšil, protože se mi na Moravě líbí – jak příroda, tak lidé – i jejich povaha. Fotografickou úderku pro tuto kulturní akci zastupoval synovec Honzík Fryš (fotosilhavy.cz), který se mnou poslední akce nadšeně jezdí. Stejně jako do Velkých Bílovic i na Žejdlík jsme vyrazili již v pátek večer. Původní časový předpoklad se nepodařilo dodržet, a tak jsme na východ vyrazili až ve 21.00. Cesta byla bez problémů, pouze jsme společně s Honzíkem co chvíli nadávali na stav dálnice D1, a to hlavně tehdy, když se nám nepodařilo udržet některé drobnosti na palubní desce a po přihrádkách, a které tímto své původní úložné prostory chvatně opouštěly a přemísťovaly se nepředvídatelnými směry. Byl pátek večer a trochu mě vadil zvýšený provoz – hlavně pak kamiony, které se navzájem předjížděly bez ohledu na ostatní auta. Nejvíce našich nadávek si vysloužil holandský kamion plný čuníků, který nás předjel někde na 70. kilometru a který jsme dobrých 30 kilometrů nebyli schopni předjet, protože mazal, jak kdyby ty prasata ukrad – smrad to byl ale nadčasový a auto jsme pak větrali ještě dobrou hodinu, než se uvnitř dalo aspoň trochu dýchat. Do Oldřichovic u Napajedel jsme dojeli ve dvě hodiny ráno. Marně jsme hledali nějaký plakát, či něco co by přítomnost festivalu připomínalo. Nic. Projíždíme tedy vsí a parkujeme na okraji lesa.  Noc je vlahá a hvězdy svítí mocnou silou. Téměř ihned na sedačkách usínáme.
Ranní sluníčko nás budí okolo půl desáté. V lese je příjemný chládek, na sluníčku je vedro. Cvičím na kytaru a provokativně si stoupám i s futrálem na lesní křižovatku. Nikdo nezastavuje, nikdo minci nepohodí. Jdu na kraj lesa s cílem ranní potřeby – a hele, docela slušná bedla. Ta ale cestu domů nepřežila. Na zpáteční cestě se totiž na nejdražším českém parkovišti – tedy na dálnici D1 – uvolnil futrál od kytary a z milé houby učinil houbové pyré. Ale nepředbíhejme. Snídáme dovezenou kávu a zbytky jídla a – proti nám auto. „Jééé, vy jedete taky na festival ?“, na zadním sedadle auta se povaluje kombo a mánička na předním sedadle se potutelně uculuje. Ani oni to tedy nenašli. Auto se otáčí a jede zpátky do vsi, my pomalu balíme taky. Volám pořadatelovi, že je hodina do začátku festivalu a plakáty nikde. Pořadatel se dušuje, že pomocníci už nejméně 7 minut lepí po obci plakáty a že jsme hřiště, kde se má akce konat, skutečně v noci minuli. Prý je to škoda, protože jsme mohli s ostatními posedět – nám se ale v lese spalo dobře a za místní hřiště, byť nádherně upravené, bychom neměnili.

Na místním hřišti je nádherně. Do mého hraní zbývá asi dvě a půl hodiny. Jdu si pro jedno pivo. Výčepní točí kelímek a než než spadne pěna zpozoruje Honzu s foťákem na krku:

„ÁAA, papparazzi …..  Nejste vy z toho ‚National Geografic‘  ?   Že bych vám ukázal jak pije slon ? … každej po mě chce ukázat, jak pije slon.  Nebo umím pijící žirafu. Nechcete vidět pijící žirafu ? (široce opřen  lokty o výčepní pult se  s nataženým krkem hluboce sklání a srká pivo ze svého kelímku)“

Na spontánní produkci výčepního  není  připraven ani jeden z nás a tak pijící zvířata zůstanou fotograficky nezvěčněna. Jedenáctistupňový Bráník je ale správně vychlazen a tak jsem příjemně naladěn.  Festival začíná. V hledišti sedí asi 10 lidí. Kapely si tleskají navzájem. Zvuk je úžasný, zvukař je profík a neexperimentuje s trpělivostí posluchačů. Mezi soutěžícími potkávám i Romanu Sulčíkovou na akordeon a Standu Haláčka. Oba znám z Odolenfestů, Zvíkovských kytiček i hraní v léčebně v  Horních Beřkovicích u Jarmilky Týnkové, ale i jiných festivalů, kde o sebe vzájemně zakopáváme. Zvláštní je, že skoro 250 kilometrů od domova je tady tolik soutěžících středočechů. Zavdávám hovor s místním trhačem lístků a zjišťuji návštěvnost. 15 platících. Úžasné. Všichni jsou však v pohodě a nikomu (snad kromě pořadatele, který neví, jak mu vyjdou finance) mizerná návštěvnost nevadí. Jdu na plac. 19 platících. Fascinující. Lidé jsou přátelští i vůči přespolním,  a všichni jsou fajn. Nikoho nic netrápí, každý se usmívá, vždyť jsme tady na tom světě jenom jednou. Jsem v pohodě a hraju a zpívám. Tréma se dneska nekoná, venku je příjemně vedro a kdyby nebylo toho proklatého zánětu šlachy v pravé ruce, který činí  ruku do jisté míry neovladatelnou, tak by byl svět ideální. Ještě ráno jsem měl takové tajné přání, že se mi podaří dodělat Dvořákovu Starou matku, kterou bych na festivalu zahrál, ale harmonie písničky je pro mě na kytaru tak složitá, že jsem to prostě „nedal“ a dneska hold Stará matka nebude. Lidé tleskají, já se klaním a odcházím. Konferenciér Ziggy Horváth ještě ze mě tahá nějaké informace o dalších koncertech, ale copak já si pamatuji datumy mých hraní ? – a tak odkazuji přítomné na moje www stránky a odchází z podia. Potlesk sice vlažný, ale co chvíli mě někdo zastavuje, že se mu produkce líbila, a že blues bylo „suprový“ a že to nemělo chybu (v podstatě stejné jako na Zbečenském kapru). Vypadá to zřejmě, že většina posluchačů byla vzadu u stánků s pivem a v hledišti seděly pouze kapely, které si tleskaly navzájem.

Hrají další „umělci“ a „békalové“ a najednou přijíždějí „Úlety“ z Velkých Bílovic v čele s Josefem Kralovičem. Jdu tedy pozdravit spřátelenou bandu, vlastně okouknout Jožkovo harém, ale … ? Josef leze z auta jak válečný veterán s dřevěnou nohou, krok co noha nohu mine…  Prý je nemocen, baští antibiotika a teplotu má kolem  40°C, možná snad ještě víc. Půjčuji mu tedy svůj širák aby aspoň přežil dnešek a jdu si dát pivo. Úlety maj velmi pěkně našlápnuto, holky zpívají jako jeden muž – vlastně žena, teda úplně přesně „dívka“, písničky ladí jako břitva a posluchači tleskají jak o život. Jožka do mikrofonu veřejně děkuje za můj klobouk – asi je mu fakt děsně zle. Na produkci to ale vidět není, a tak po 40 minutách Úlety končí a já jdu s Honzou lovit snímky. Místní hasičský sbor mne zaujal se svojí nadhernou vymazlenou cisternou, kdo ale vymyslel ty zrcadlově otočené nápisy „IČISAH“, které ve zpětném zrcátku stejně nikdo nečte, ten by potřeboval týden hladovky. Taková ohyzdnost.  Návštěvnost utěšeně narůstá – asi 49 hlav. Brouzdáme s Honzou areálem, ochutnáváme grilované kuřecí křídlo, cigára (místně douzovaná), kávu i pivo – vše úžasné, bezchybné, s láskou připravované. Hrají Poutníci. Už to není Křesťan a jeho vysoko nastavená laťka a už to není ani Panenka ani osmdesátá léta. Ale Poutníci šlapou a profesionalita se z jejich hraní nevytratila. Jirka Karas Pola ještě sděluje divákům, že jedou hrát někam k Rokycanům. Je 19:00 – jestli taky jezdí Tranzitem, tak to budou hrát někdy kolem půlnoci. Ptám se Jirky Karase Poly, kam že to jednou vlastně hrát?  Odpověď je více než příjemná – Radnické sedlo – tam jsme hráli už kolikráte s Pokusem – a dycky strašně lilo.  Z domova přichází SMS, že se nad Žebrákem blýská (snad už konečně na lepší časy). Takže to bude na Radnickém sedle tedy lejt zase ….  Nechávám tedy pozdravovat Jardu Vonáska, pořadatele Radnického sedla a posloucháme další kapelu. Hraje i Ziggy, chodí se mu špatně a stejně jako Jožkovi Kralovičovi mu není dobře. Jsme tu dneska jako sjezd hypochondrů. Ziggy se svěřuje že ho kouslo klíště  a že má boreliozu – tady není co závidět. Chlape, hlavně ať jsi v pohodě.

Dohrává poslední kapela a budou se vyhlašovat vítězové a poražení.  Jako prvního volají mě – za třetí místo mezi písničkářema – takových kilometrů – to potěší. Děkuju. Ale záhadou pro mě je, kdo pro mě vlastně hlasoval, když většina přítomných přišla až po mé produkci …  Na druhém místě Romana Sulčíková s akordeonem a první je Ziggy. Pak se vyhlašují kapely – Úlety Josefa Kraloviče třetí. Gratuluju. Pravá ruka bolí, couráme s Honzou areálem, další vítězové z řad kapel mi unikají …  Ve stanu u místního fotografa Slepejše zjišťuji meteorologické podmínky na trase – má sebou notebook s  internetem. Nad celou republikou obláčky a blesky. Koukám na sebe – nad hlavou hvězdnaté nebe. Nechápu. Asi nějaká špatná animace na internetu.

Cesta až k Brnu úžasná, resp. před Brnem se zase ozvala stará dobrá  „panelka“, takže bylo po cestovní idylce a bylo zapotřebí chytat věci různě cestující po palubní desce. Občas mi mezi drncáním, řízením a chytáním cestujících předmětů vytane v mozku zamyšlení, kam se ztrácej ty nekonečný miliardy, které od řidičů stát tahá ve formě různých  dopravních daní, dálničních známek,  mýta, aj. , když jsou ty cesty v tak zoufalém stavu …   A v dálce nad Vysočinou už jsou vidět první blesky. Sem tam jeden, tu dva, někdy jenom krátkej – takový bleskový miminko – jindy se rozsvítí na chvíli celá obloha. Sem tam plácne o přední sklo zbloudilá dešťová kapka. A jak se blížíme k Vysočině zbloudilých dešťových kapek přibývá. Najednou bez varování začalo pršet – i když slovo „pršet“ nevystihuje přesně formu a množství toho, co se najednou valilo z nebe. Motor není přes rámus dešťových kapek a krup slyšet a vidět není na krok. Z pětky přeřazuji na čtyřku, pak na trojku, pak na dvojku – na tu se dá už celkem rozumně  jet. Vidět je s bídou na metr a když oblohu rozčísne blesk, tak asi na pět – víc ne. V jednu chvíli mě napadlo, že by se dal nečas přečkat na nějakém parkovišti, ale v té nastalé spoušti bychom ho stejně nenašli – je vidět právě jenom na ten jeden metr,  a tak se podvědomě držím krajnice a středové dělící čáry, které aspoň trochu svítí do tmy. Dojelo nás nějaké auto, ale asi je mu milejší jet podle světel za námi, než riskovat předjíždění a tak se tu takhle dva couráme v tomhle konci světa – vůbec bych se nedivil, kdyby nás někde zastavil s červenou plácačkou čert a chtěl nám ukázat peklo. Motor stále není slyšet, déšt se pomalu mění v kroupy, jedeme asi 20 km/h, víc to nejde, zastavit na dálnici mi přijde nebezpečné. Po asi půlhodině běsnění se živel pomalu uklidňuje. Na dálnici leží spousta větviček a asfalt je krásně umytý. Vzduch je plný vody a dýchá se nádherně. Řadím za tři, pak za čtyři a konečně dojde i na pětku a můžeme mazat domu.

Kousek za obcí Levín mne  vlevo v poli pozoruje „smečka“ asi 6 divokých prasat. Raději zastavuji, protože už vím, kolik na Tranzitu stojí výměna předního chladiče. Zíráme s čuníkama vzájemně na sebe (čuník – pokud zrovna nemá podobu plného talíře s guláše s chlebem a okurkou – je neskutečně nesympatické a ošklivé zvíře) a já špekuluji, že kdyby přece jenom došlo ke srážce, že bychom měli aspoň docela slušnou snídani, který by vystačila aspoň na několik dnů.  Čuníci ale končí siestu v poli a přesně dle mých předpokladů jeden za druhým přebíhají přes silnici a mizí ve vysoké trávě …

Tři dny a tolik zážitků ….

Na toto hraní jsem se moc těšil.  Valečov je zřícenina hradu ze 14. století nedaleko obce  Boseň, postaveném na pískovcové skále se spoustou zajímavostí, jako např. vydlabané „byty“ a komůrky v pískovci, kde nejspíš budeme jednou bydlet i my, pokud to tahle země povede tímto tempem a směrem ještě nějaký čas dále.  

. Jenže předpověď počasí dávala tušit povětrnostní problémy a tak jsme všichni nakonec rádi že to dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo. Počasí pořadateli vyloženě nepřálo. Zima na začátku léta 14 stupňů nad nulou, co chvíli mrholení, silný vítr a v rádiu se  předhánějí v předpovědích přívalových dešťů na severu Čech.

Byť mám hrát až v 19:50, přijíždíme na místo i s fotografickou úderkou Fotosilhavy.cz hned po začátku festivalu ve 14:30 a  – nikde nikdo. Jen pár lidí se trousí amfiteátrem a na podiu hraje reprodukovaná hudba – vypadá to jako kdyby snad první kapela Flám snad ani nepřijela. Amfiteátr je situován hned pod hradem Valečovem na pěkném a vyvýšeném místě a tak fouká, fouká a fouká …

Jdu se přihlásit pořadatelovi, společně nadáváme na počasí, a jak zjišťuji, všichni tady zdejší meteorologickou nepřízeň berou sportovně – nic jiného se tu dělat totiž nedá. Pořadatel mi tiskne ruku – rukou mi ale projíždí křeč, zánět šlachy se hojí na můj vkus příliš pomalu. S vidinou, že je přede mnou ještě 5 hodin mrznutí si jdeme s Fotografickou úderkou prohlédnou hrad Valečov. Když je krásné počasí, musí tu být nádherně. Asi půlhoďku okukujeme skalní byty našich předků a zase se vracíme – všude protahuje, sem tam poprchává a je zima.  Pijeme s úderkou dovezenou kávu a čaj a jdeme poslouchat kapely. Právě hraje Pavel Petráň a potom následuje Surikhata – s oběma se známe už nějaký ten „pátek“ z Odolenfestů. Vítr fouká a sem tam poprchává. Kapely co opouštějí podium říkají, že to je strašný, ale že na podiu to docela jde, protože do zad hřejí světla. Jdu se na dvě hodiny natáhnout do auta, budíka natahuji na 19:00, ale již v 18:00 vylézám abych se podíval na svou kamarádku ještě z dob Pokusu Simonu Klímovou, která tu dneska taky hraje. Nadáváme se Simčou svorně na počasí a snažíme se instinktivně uhýbat před sem tam letícími kapkami deště … Simona má úspěch, lidi tleskají do rytmu a asi polovina přítomných se stahuje do první řady, kterou asi z jedné třetiny obsazuje. Simča dohrává, lidi ale stále tleskají. Další kapela čeká na  drátování.  Simča to řeší jednoduše, jde s kytarou až před lidi a hraje jednu písničku jenom tak. Kapela na podiu zatím drátuje. Simona dohrává, návštěvníci v celkovém počtu asi 20 hlav tleskají a zezadu, kde zůstala druhá skupina návštěvníků ukrytá pod přístřeškem, se ozývá „A teď ještě k nám …“. Simona však balí, protože kapela Alabama z Jablonce nad Nisou je už připravena k produkci. Kytarista má celou dobu produkce problém s naladěním své dvanáctistrunné kytary, kterou není schopen udržet v provozuschopném stavu a já si jdu pomalu pro kytaru a kombo, protože po Alabamě jsem už na řadě já. Je zima, fouká vítr, začíná pršet a já mám obě ruce ztuhlé. Moc víc tomu nepřidal ani zánět šlach na pravé ruce, se kterým už asi čtvrt roku bojuju. Zmrzlá ruka bolí a já necítím prsty.

Alabama dohrává a já lezu na podium. Slečna pořadatelka nabízí horké víno, ale já pít nemůžu a tak si o její kelímek aspoň trochu ohřívám ruce. Vzpomínám na leden roku  2004 a na Katapult, kde reflektory pěkně hřály. Dnešní LED reflektory už nehřeji … Slibované teplo na podiu se nekoná, trochu tréma a já při zvukové zkoušce zjišťuji, že necítím pod prstama pravé ruky struny – achjo, to bude zase produkce…   🙁

Zvuková zkouška je rychlá, zvukař a pořadatel v jedné osobě Dušan Konečný je machr, já se slyším dobře, zvukařovi pomocníci by pořád něco nastavovali, ale zvuk z amfiteátru je tak příjemný, že už dál není co nastavovat a tak začínám písničkou Sedím. Písnička je pravý nefalšovaných bigbít a skoro celá fronta čekatelů na párek se kvapně odebírá do první řady. Už po prvních taktech ale zjišťuji, že je zle.  Jsem promrzlý jak drozd  a na pod ztuhlými prsty jen vzdáleně tuším nějaké struny – snad jich je stále ještě 6. Místo abych se soustředil na text, věnuji maximální pozornost skutečnosti, že se neposlouchající pravou rukou netrefím na struny a produkce tak nemá náležitou úroveň. Pod podiem slušně leje. Posluchači v třetině první řady se halí do pláštěnek. Travnatý amfiteátr opouští zelená dodávka a já zlomek sekundy přemýšlím, jak hodně to bude klouzat na mokré trávě v kopci nám. Zelená dodávka má s předním náhonem na mokré trávě kupu problémů a ….  – ….. a já zírám na dodávku, přemýšlím, jak se odsud dostaneme my a dostávám regulérní okno. Narychlo lovím text, ale promrzlý člověk se jen neochotně vzmáhá k větším výkonům a tak si přikazuji se soustředit na produkci a kašlat na klouzající auta a jiné nesmysly. Další písničky jsou na tom už trochu lépe, pomalé písničky sice zvládám vybrnkávat, ale zase se na ně  nedá tancovat nebo aspoň pro zahřátí poskakovat – a pokud ano, tak jen velmi ale skutečně velmi pomalu, takže se člověk vlastně ani nezahřeje. Potkal jsem člověka – vlajková loď mého repertoáru. Prsty se mi pletou do strun  a vůbec to nevypadá, jak by to vypadat mělo. Leje a leje. Jako poslední písničku volím Blues bolavýho záda a loučím se. Celý amfiteátr (asi 25 lidí) nadšeně tleská. Slečna (paní ?) pořadatelka nabízí domácí vlastnoručně vyrobenou ztuhlou sekanou a já přijímám, chválím a škemrám o recept. Nedala… Prý je to strašně jednoduchý … vajíčka, mléko, strouhanka, maso – zbytek jsem si ale nezapamatoval, takže sekanou nejspíš vařit sám nikdy nebudu.

Po mě nastupuje kapela Strabivari z Mladé Boleslavi. Baskytarista přichází v kulichu, kytarista v zimní bundě a všichni svorně nadávají na počasí. Kapelník a kytarista v jedné osobě uvádí kapelu a zdůrazňuje, že se jmenuje taky Šilhavý, ale né Pavel, ale Petr. Slušně prší, kapela začíná hrát a lidé, kteří už zřejmě na  dnešní počasí rezignovali, začínají trsat. Přichází ke mě jeden z tančících a říká, že písnička Áje a taky Kubíkovi je super a že se mu líbí. Zírám na něj, neboť právě tuto písničku mi porota na Portě v Soběslavi zepsula, že prý je to příliš osobní a že to nikomu nic neřekne. Spletité jsou nároky a požadavky publika, ještě se mám hodně co učit. Chvíli ještě posloucháme Strabivari, ale zima je strašná a tak se se všemi loučím, mávám na podium a jedeme domu. V trávě míjím dvě hluboké brázdy od zelené dodávky a i já se musím s Tranzitem otočit, protože se zadním náhonem se po mokré trávě do kopce  vycouvat skutečně nedá.  Otáčím se, plný plyn, kola kloužou, ale už jsme šťastně venku a já zapínám vytoužené topení. V trávě amfiteátru přibyly další dvě brázdy ….