Soběslav 19.3.2011

Když už jsem si myslel, že je ten správný čas vyplnit přihlášku na podbrdské oblastní kolo Porty 2011 v Příbrami nebo Zaječově, s hrůzou jsem zjistil, že datum uzávěrky již nějak dávno minulo ….    Shodou okolností jsem ještě týž večer dlouze poklábosil s Jirkou Fryčem, který mne uklidnil s tím, že on se přihlásil na oblastní kolo do Soběslavi, a tak má ještě měsíc čas. A co je jednodušší, než poslechnout Jirku a přihlásit se na Portu na druhý konec republiky, ne ?

Už 14 dní se nějak nemůžu dostat z nachlazení.  Každoročně to nějak přijde, akutně propukne, člověk spolkne pár těch barevných knoflíků a zase je fit. Ne tak letos. Na radu několika internetových lékařů a hromadně rozesílaných emailů již od loňského září poctivě vyvěšuji po bytě cibuli, že prý to likviduje nemoci.  Pravdu měli ….  Nehrnou se k nám ani nemoci – ani návštěvy. Až do začátku března, kdy děti – které letos nezamarodily – domu přinesly rýmu. A já jí měl od nich hned druhý den.  Nepomáhal čaj,  pivo, oblíbené Lambrusco, nepomáhalo nic – ani ta cibule. Hlas jak ze studny, při nádechu sípání.  A hele, už je tu termín Porty 🙂

* * *

Vyrážím s naší fotografickou úderkou hned ráno do nádherného Jihočeského kraje. Sluníčko svítí mocnou silou a všude už začíná pomalu zuřit jaro – až na kopce nad Orlickou přehradou – tam se ještě drží sníh. Do Soběslavi přijíždíme o 3 hodiny dřív, což je dobře a jdeme se cournout po městě, jelikož jsme zde ještě nikdy nebyli. Na náměstí nepříjemně pofukuje a tak nacházíme azyl v místní cukrárně. Káva vynikající, větrník excelentní, chlebíček s vajíčkem (byť zjevu dne předvčerejšího) bezkonkurenční. Líbí se nám tady …

Zvuková zkouška byla dílem okamžiku. Zvukař sice chvíli prosil, že přes kombo nééé, ale když viděl že se mnou nic nesvede, tak ochotně zapojil  do komba canona.  Teda ne zvukař, ale jeho přítelkyně, která mu pomáhala.  Doteď mám v hlavě, že to byla „sedmnáctka“. Tedy né ta přítelkyně, ale číslo linky, kam combo píchli … Stále vyhlížím Jirku Fryče, kterému jsme přivezli jeho zarámovaný obrázek z 24.4.2009, kdy jsme spolu hráli s Pokusem ve Zdickém kině. Pořadatelka sděluje, že Jirka nepřijede, že prý nemá texty.  Divím se, proč Jirka nemá texty, když má téměř hodinový repertoár, ale pak si vzpomenu na jeho 4 nové písničky a prosbu abych mu pomohl s jejich otextováním. Mám toho asi čtvrtinu, ale zahrát bych se to bál, je to takový ten text, když člověka nemůže nic napadnout, takovéto „od jehly k mašinkám“, takže jsem raději celou zakázku předal Petrovi Veselému, mému excelentnímu textaři, který slíbil, že se toho ujme a věda, že v tuto chvíli už ani jednomu ani druhému nebudu příliš platný – jsem celou záležitost pustil z hlavy. Takže obrázek jsme zase přivezli zpátky …   Během předsoutěžního hemžení potkávám i Oldu Richtera, pořadatele podbrdských kol, který se s mírně zamračeným kukučem ptá, jak se vůbec může stát, že zdičáci jezdí soutěžit na Portu ne do Zaječova, ale až někam do Jižních Čech. Složitě tedy vysvětluji moji anabázi s propásnutými termíny uzávěrky. No, přihodí se i v lepších rodinách, ne ?

Ačkoliv jsem měl hrát jako třetí, pár učinkujících nedorazilo a tak nastupuji hned po X-Tetu. Úžasná muzika. Štěpán Štrupl a jeho 4 tety slaví úspěch a já vcházím na jeviště ještě do Xtetímu potlesku. Na rozdíl od složitého drátování mých bývalých kapel je to dneska jednoduché. Cvak. Sedmnáctka je připojena do comba a já stojím u mikrofonu. Modlím se ke svatému Johnu Lennonovi a prosím ho aby průdušky vydržely ty tři písničky, které musím na podiu odestát …

Fast Tube by Casper

Hlasivky kupodivu drží, hned v úvodu publikum varuji, že stát se může cokoliv, ale zatím to jde …. v průběhu hraní jenom zjišťuji, že si přece jenom průdušky a nachlazení vybírají svou daň, protože slyším na jedno ucho, druhé mám zalehlé a pořádně intonovat (rozuměj: zpívat aspoň tak, aby nezačali výt psi v okolí) dělá čím dál větší potíže. Blues bolavýho záda. Tragická výpověď o následcích mého působení ve slévárně na mých zádech. Lidi tleskají. Modlím se, už aby to bylo za mnou. Áje a taky Kubíkovi. „Rodinný“ ploužák s osobní zápletkou. Trochu laboruji se zvukem, protože tiché pasáže střídám s forte a zkouším správnou vzdálenost od mikrofonu a nechci přidělávat zvukaři v nezatlumené tělocvičně místního domu dětí a mládeže ještě další starosti. Potlesk. Sice vlažnější než ten první, ale na druhou stranu, kdo je zvědavej na moje citové výpovědi, ne? Uvádím poslední písničku. Už v pátek jsem se zařekl, že jí na tom podiu zahraji a tak pouze publikum duševně připravuji na žánrovou ránu.  Písničku napsal Luigi Denza a jmenuje se Funiculi – Funicula.  Začínám zpívat. Je to belcanto – prostě „úkrok bokem“ který nemá s Portou vůbec co společného. (Asi po týdnu mi fotografická úderka práskla, že někdy v tuto chvíli se začali lidi v sále usmívat, protože čekali veselou vložku – při druhé sloce, i když ono je to vlastně repetice, protože obě sloky jsou stejné – jim ale úsměv došel, protože zjistili, že to myslím vážně a že se legrace nekoná). Průdušky už dělají své a hlasivky jsou na hadry. Některé tóny navazuji legáto (vázaně) – a to i ty, které legáto vůbec být neměly – a celé by to mělo vypadat trochu jinak, než to hraji já. Zpívam jak husité v útočném tažení proti Křižákům, nemyslím už na nic a jenom pryč odsud. Poslední Funiculááááááá, špatně se nadechuji, protože průdušky už nestíhají a tak to finále vyznívá tak trochu zvláštně – spíš jako imitace italské rodinné hádky, nebo tak něco …

Fast Tube by Casper

Potlesk, poděkování, úklona, vypnout combo, vytáhnout „sedmnáctku“ , poděkování přítelkyni zvukaře za vzorné drátování (to se může dycky hodit, né ?) a touha jít a dopít vlažnou černou kávu, co mi už hodinu leží u okna na parapetu. Teprve teď si uvědomuji, že ten potlesk za Funiculu je poněkud delší – třeba se jim to fakt líbilo … – nebo že by byli rádi, že už jsem z podia pryč ? 🙂